- první vydání 1912, vznik 1909. Předchůdce knih existenciální nejistoty a krize hodnot, spojené s nástupem první světové války.
- Intenzivní vyslovení stavů úzkosti, ohrožení a děsu.
- Kniha je ilustrována dřevoryty Josefa Váchala. Po jejím napsání se Deml obrátil na Březinu, který mu poradil, aby dal knize nějakou předmluvu, aby „syrovou pravdu snu transponoval do sféry umění“, načež Deml dílo celé přepracoval, opatřil předmluvou a poznámkami o nalezeném rukopisu Hrad smrti, který sám napsal, ale pojednává o něm, jako by jej nalezl.
Na počátku zahalí autor nález rukopisu velikým tajemstvím, aby vznikl dojem mysteriózního textu (Tajemství tohoto nálezu zapečetil jsem do své poslední vůle a bude otevřeno až po mé smrti.), píše o hrozném nočním zjevení temné postavy, která se objevila u jeho lože v den nalezení rukopisu.
Hlavní postava mluví nejprve o svém bratru, který jej nabádal, aby se stal knězem kvůli jejich malé, od malička nemocné sestře Helence. Stav její nemoci popisuje tak, že vzbuzuje nesmírnou lítost. Ona jediná nejdokonaleji o svých bolestech mlčela, ba naprosto o nich mlčela, nikterak nechápajíc, že by se o takových věcech smělo někdy mluviti. ...Jejím nejskrytějším, a nikterak nechybím, řeknu-li, jediným jejím přáním bylo, aby jí nikdo nevěnoval pozornosti. ...Co to jest, dovede-li dítě potlačiti křik a nedovede-li potlačiti slz? Toť lisování nebeských hroznův, toť utrpení nad utrpení, protože utrpení lásky, neboť slzy jsou posledním svědectvím zla, nepřekonatelným, a běda, i poslední, neodstranitelnou výzvou krutosti. ...Kdo to zpívá v našeho domu základech? Nebyla to dušička očistcová, jest to moje nemocná sestra malá: rozžatou svíci majíc postavenu vedle sebe, sedí na bobečku a cosi přebírá. ...omračuje mne pomyšlení, že sestra moje zpívala! Nikoli nahoře, ve světle slunečním, nýbrž hluboko pod zemí, v klenutém sklepě kupeckém, při světle svíce, a jsou jista, že ji nikdo neslyší. ...Byl to hlásek kuřátka násilně osleplého, které však nechali na živě: stojí prostřed dvora samotno, jen bázní řízeno, a my lidé nemáme odvahy, života ho zbaviti...
V textu jsou četné „poznámky vydavatelovy“, týkající se glos, útržků, poznámek, které „nálezce rukopisu“ objevil připsány k dílu, a které zde rozebírá, jaký asi měly význam v rámci Hradu smrti: Nevím, dlužno-li vřaditi sem, anebo jinam, útržek papíru, na němž jsem nalezl tato záhadná slova: A zrovna na stránce 33! Jaký to člověk, jsou-li znamení jeho tak jasna! ...
Dále následují výjevy a obrazy spojené se smrtí, jsou to víceméně snové/skutečné zážitky vypravěče, videní umírajícího. Jako každý tvůrce, tak i Smrt koná před svým definitivním dílem pokusy a studie. Rozkládá se před námi obraz mrtvého města a světa, obraz rozkladu, hniloby, puchu, což vše sjednocuje chorobná žlutohnědá barva (v textu i na dřevorytech): Stál jsem u okna v prvním poschodí, pohlédnu ven a vidím: země jest mrtva! ...Měsíc květen, země pravděpodobně od prvního rozpuku svého mrtva, a já nevěděl! Pravím: od prvního rozpuku, neboť v tuto hodinu nalezám ji v pokročilém už rozkladu. Zdá se, že se stromy zelenají a kvetou, zdá se, že poletují ptáci a tu a tam chodí ještě lidé, ale právě že se to jen zdá! Každý útvar a každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou hniloby. ...Ale i vítr, ač nejsvobodnější a nejrychlejší, neuspěl se zachrániti, zalknuv se puchem, a teď tu leží jak s nervy a svaly popuštěnými, navždy už nepružnými...
Hlavní postava je pronásledována tajemným Stihatelem, jehož totožnost není jednoznačná. Pocit smrti jest rozhodně strašlivější nežli sama Smrt, ale raději tisíckrát se útěkem strhám, nežli bych měl zakusiti JEHO pohledu, anebo dáti se dotknout JEHO rukou“ ...Černá zvěř – vzbuzuje ve mně kromě hrůzy daleko větší hnus, stotožňuje se mi jaksi, nevím proč s nepojmenovatelnou ohavností...Jak teprve: černý – „člověk“!? Vypravěč uniká před oním stihatelem do budovy, která se náhle vynořuje v lese. Zde uvnitř „jakoby duše má už nebyla vázána tělem (tak vysoké bylo moje duševní napětí). Budova (Hrad smrti) je bludištěm o mnoha patrech a mnoha chodbách, a jen jedna vede k záchraně, ostatní k jisté smrti. Vypravěč se vrhá tam, kde vidí odlesk denního světla, pak se ale rozmyslí a jde tam, kde slyší veselé a živé hlasy, neboť u těch je menší pravděpodobnost, že to bude jen přelud a klam. Pud sebezachování a láska k životu jsou nám tak vrozeny, že i guillotina svištící již nad hrdlem, do poslední vteřiny nepřetíná růžové nitky naší naděje. Vypravěč přichází do velikého sálu, kde podle všeho vládne sama Smrt. Jdu přímo k vysokému trůnu, pochopiv, že jedině ONA zde rozhoduje. ...Roucho její, černé jak její vlasy a brvy, splývajíc těžce po stupních trůnu, a jsouc posázeny černými diamanty, zvyšovalo, možno-li, její majestát a sličnost hlavy její, ozdobené zlatým kruhem. Čelo, tvář i ruce její, podobny řezbě ze slonoviny, příkře kontrastovaly s jejím oděvem a vlasy, s celou komnatou, ba i se světlem, které je činilo ještě bledšími, bělejšími. Královna daruje vypravěči svobodu.