Humoristická novela, v níž v ich formě líčí stará žena celý svůj život, počínající se někdy v první polovině 19. století, a příběh končí krátce po první světové válce. Prostřednictvím příběhu sledujeme postupné proměny světa, hodnot, myšlení i materiálních stránek života. Především jsme však svědky neustálého proměňování osob ve funkci "tatíčka" a "matinky", ježto původně dvěma dětem, Hedvice a Ludvíkovi, postupně zemře matka i otec, otec se mezitím podruhé ožení, avšak po jeho smrti si nová "matinka" vezme nového tatíčka. Tato situace se během let nesčetněkrát opakuje s tím, že každá nová matinka zpravidla zplodí další přírůstek či přírůstky do rodiny. Komičnost tkví především v Hedvičině neutuchající víře v pospolitost rodiny, v její naprosté oddanosti a loajalitě vůči každé nové matince či tatíčkovi, jež takto tituluje i ve chvíli, kdy už je věkem starší než noví rodičové. Jedna z matinek jí dokonce přebere snoubence, z nějž se tak stává nový tatíček. Hedvika se se situací smíří a tatíčka je vždy poslušna. Sama se nevdá, jelikož má dost práce se stále přibývajícími malými sourozenci. Poslední se narodí krátce po světové válce za mořem a stařičká Hedvika jen lituje, že nemá dost peněz a sil svou sestřičku navštívit. Co si o ní lidé jen pomyslí?
Mnohý chodec přejde za den; avšak já nepoznávám jeho tváře. Podobám se onomu chlapci z pohádky, jejž o Velký pátek pohltila skála, aby jej opět vydala po stu letech. Všecky jsem přežila a jest již načase, abych i já rozmnožila řadu svých drahých zesnulých.
[...]
O první nevlastní matičce Julii, která po dlouhé době nespokojenosti v manželství porodila dvojčata Benedikta a Leopolda.
Zažili jsme zlé doby. Neboť až dosud chránil otec své děti a nedopouštěl, aby se jim stala křivda. Nyní byla matička jata nedůvěrou ke všemu, co nebylo z její krve. Měřila nás podezíravým zrakem, jenž prozrazoval obavu, abychom nepřipravili její děti o dědictví. Zavírala před námi chléb a počítala kostky cukru. V našem domku ozýval se její břeskný pokřik od bílého rána. Její mateřská vášeň pohltila lhostejnou otylost její postavy a její oči byly ještě vyboulenější. V domě propukla lakota a sváry.
[...]
Po smrti biologického otce Dominika Špinara si matinka Julie vezme nového muže - Jindřicha. Jindřich je však stižen infantilitou a raději než ženě se věnuje hrám s dětmi. Ludvík, nejstarší syn, se vydává do učení a Jindřich - jeho nový tatíček a věrný druh - to velmi těžce nese.
"A co já si tady bez tebe počnu? - Nyní nebudu mít se s kým kamarádit!"
"Nic platno, hochu," odvětil Ludvík, "já už sem velký. Já musím z domova, abych se mohl živit sám. Tobě je hej, ty jsi ženatý, ale já jsem svobodný, a proto musím do učení."
[...]
Sama jsem byla nedospělé dítě, ale tato groteskní scéna mne naplnila hrůzou. Pochopila jsem, že můj tatíček je slabomyslný a jeho matika, jíž rozum zvetšel, toho nepozoruje. Babička mne vyzvala, abych si s Jindřichem hrála.
"Dej na něho pozor," velela, "on je ještě maličký a ty jsi už velká a rozumná!"
Ještě nikdy necítila jsem tíhu své siroby a osamělosti jako ve společnosti těchto podivných dětí.
Jindřich se tedy uchýlil ke své staré mamince. Julie, aby měla doma nějaké zastání práce, si domů vzala podnájemníka. Obhroublého a ziskuchtivého Martina. Ten zprvu v domácnosti poslušně pomáhal, začal se však roztahovat čím dál více a nakonec se přestěhoval z podkroví do ložnice matinky Julie. S ní splodil Martin nemanželskou Blanku. Matinka však zeslábla a zemřela. Martin zmizel beze stopy.
Ludvík se jako nejstarší bratr rozhodl udělat v rodině zase pořádek. Když se dověděl o vývoji událostí, přijel domů a dovedl zpět milého Jindřicha, jemuž rázně domluvil, že je otec rodiny a má povinnost se oženit. Ludvík s Hedvikou tedy jedou do seznamovací kanceláře a posléze s dohazovačem za vybranou nevěstou.
"A hle," pokračoval, "vizte tamten šedý domek, před nímž stojí štíhlý topol." Podívala jsem se udaným směrem.
"Kam se to díváte?" zahartusil dohazovač, "dívejte se více vlevo. Tam, kam se díváte...," zamumlal mračně, "tam se vzali z lásky..."
"Z lásky," huhlal, neboť nemiloval konkurence, "a já jsem mu, totiž tomu Pejšovi, nabízel nevěstu jako diamant. Měla třicet měr polností a usedlost čistou jako sklo. No, nelíbila se mu..."
Jindřicha oženili s rdící se Angelikou, jež se chovala jako stydlivá panna. Na svatbě se ovšem ukázal její zatajovaný syn Lojzík. Co naplat, byl přijat do rodiny také.
Jindřich však neměl štěstí. Onemocněl spálou a zemřel také. Matinka Angelika začala projevovat zájem o Hedvičina milého, četníka Rudolfa. Až ten nakonec zrušil slib daný Hedvice, oženil se s Angelikou a stal se tak Hedvice novým tatíčkem.
Opět padl smutek na náš příbytek; tajné znamení smrti je napsáno na našich dveřích. Uplynul týden od té doby, co jsme vyprovodili k věčnému spánku naši drahou Angeliku. Matinka opustila své děti, z nichž nejmladší neobratně po čtyřech pobíhá po podlaze, jsouc podobno mladému zajíčkovi, a brouká si nesrozumitelná a šťastná slova.
Rudolf přichází večer ze služby, unaven odkládá svoji přílbu, usedá v malátném smutku a pohlíží před sebe tupě a neúčastně. Někdy se probouzí ze své strnulosti, i béře mne za ruku a kvílí:
"Chybil jsem, Hedvičko, že jsem tě opustil! Pán se mne těžce dotkl prstem za to, že jsem zradil naši lásku! Co já si nyní počnu?"
Mám soucit s tímto mužem, jehož jsem poznala jako kvetoucího jinocha a jemuž nyní dal neblahý osud vykvésti bílým vláknům v hustých kadeřích.
Těším ho:
"Můj otče, nezoufej v neštěstí a neklesej na mysli. Já sama nepamatuji se již na naši lásku. Je tomu tak dávno! Nyní jest nám přemýšleti, jak zachrániti rodinu před ztroskotáním."
Rudolf si však zanedlouho také přivedl novou manželku: Věnceslavu. Ta už je mladší než její nadcházející dcera Hedvika. Věnceslava měla být snoubenkou Ludvíka, který ji přivezl ukázat rodině, avšak lehkomyslná a rozverná Věnceslava si začala s budoucím tchánem Rudolfem a brzy s ním počala dítě. Oběma nejstarším sourozencům tak nevlastní rodiče přebrali lásku.
Věnceslava byla však ženou, která více všeho ostatního dbala na svou vizáž, módu a snažila se proniknout do hereckých kruhů. Nakonec odešla s hercem Květenským.
Ó matko...! Zasluhuješ toho vznešeného názvu, ó, matko Věnceslavo? Což tak jedná starostlivá a své cti dbalá máti? Ženo lehkomyslná, odvrhla jsi své povinnosti, abys v náručí cizího muže se vrhla ve vír marných rozkoší tohoto světa. Opustila jsi své dítky, kterým jsi povinna péčí a láskou mateřskou. Pro přelud světské lásky opustila jsi svoji Helenku, která si hraje s pestrými hadříky v koutě, broukajíc si slastně; zapomněla jsi, že máš doma malou Kláru, Huberta a Vojtíška, kteří se tolik těšili, že se ti pochlubí svým vysvědčením; zanechala jsi tu Blanku, které jsi slíbila, že s ní budeš chodit do tanečních hodin [...]
"Neproklínejte mne, milé dítky, ani Ty, Rudolfe, jehož jsem tolik milovala. Nový, mocnější cit mne zachvátil a já nemám síly, abych mu odolala. Odcházím s panem Květenským, jenž ve mně vznítil plamen nadšení pro umění dramatické. Obávám se, že mne nepochopíte, neboť nevíte, co to je, býti umělkyní a rozněcovati davy svým slovem. Ostatně, jak mne ujišťuje pan Květenský, brzy se proslavím a zbohatnu, a pak i Vám nastanou lepší časy.
Zapomeňte prozatím na svoji matinku
Věnceslavu, t.č. dramatickou umělkyni.
Douška: Večeři máte v troubě."
O rok a půl později byl otec Rudolf zastřelen v zápase s pytláky. Věnceslavě se kariéra herečky nevydařila a jednoho dne se vrátila zpět. Naštěstí našla zalíbení v lékárníkovi panu Baštovi, který po ní léta pokukoval. Vzali se a rodina byla díky lékárníkově příjmu solidně zajištěna. Jaroslav Bašta byl však také básníkem sdružujícím kolem sebe mladé bohémy. Jejich hlučné schůzky vyvolávaly příliš mnoho pozornosti ze strany veřejnosti.
Věnceslava chřadla pod dojmy nedostatečného zájmu manželova, zatímco ten naleznul spřízněnou duši v básnířce Krasavě.
Věnceslava nakonec své chorobě podlehla.
Překvapilo obecně, že přímo za rakví, po boku tatíčka Jaroslava, kráčela slečna Krasava v hlubokém smutku. Celá se ztrácela v závojích z černého flóru. Jednou paží podpírala tatíčka, druhou rukou si přidržovala vlečku. První po tatíčkovi vhodila hroudu na rakev, jako by nás, sirotků, nebylo.
Jak se dalo čekat, otec Jaroslav se brzy oženil s Krasavou, bohémkou a zarputilou vlastenkyní a organizátorkou společenského života. Hedvika, v té době již více než padesátiletá, nadšena nebyla.
Vyčerpávala se ve službách obecné dobročinnosti. Vlastnoručně rozdílela chudým školním dětem polévku. Po všech domech sháněla odložené šaty, aby oblékla chudinu. Přitom ji nezajímalo, mají-li naše děti teplou polévku a nejsou-li jejich oblečky chatrné. Přestože jsme měli značné příjmy z tatíčkovy lékárny, jevil se mnohdy nedostatek, neboť mnoho peněz použila matinka k tomu, aby si kupovala chválu a uznání.
Když Krasava napsala román a Jaroslav, přinucen vyslovit svůj názor na něj, jej označil za banální, vypukla mezi manželi hotová válka, nabírající veřejných rozměrů. Krasava urážkou málem zemřela, ale když se otřepala, nenechala na svém choti již nit suchou.
Nicméně matinka brzy povstala z lože a nabyla bývalé energie. Svoje uzdravení oslavila tím, že převrátila poličku s nádobím. Kdykoli se tatíček objevil, volala: "Urážet se nedám!" a vrhla po něm nějakým předmětem. Obzvláště se tatíček obával jejích románů: byly silné a zasáhnuvše působily bolestivá zranění.
Krasava zanevřela na svého muže a nabrnkla si místního nadporučíka ve výslužbě. Jaroslav neštěstím požil jed a zabil se. Krasava mu ani nepřišla na pohřeb.
Rodina zůstala bez zaopatření, musel tedy Leopold (který byl vojákem) zakročit: Vojenskými povely, na něž jediné nadporučík slyšel, je oba z pozice bývalého vojáka vyšší šarže nahnal zpět k dětem:
Končil svoji řeč: "Oženit se s paní Krasavou. Narukovat k rodině. Hlásit mi provedení rozkazu. Rozuměl jste?"
"K rozkazu, pane setníku!"
Otec Vilém sužoval rodinu přísným vojenským režimem, který přesahoval míru absurdnosti (noční hlídky, budíček, povely, pochodování atd.)
Krasava tímto životem velice trpěla.
Také na její literární tvorbu vykonalo manželství nepříznivý vliv. Křídla její obraznosti byla podvázána. Tatíček zarazil ji ve smělém rozletu k výšinám ducha. Za celou dobu manželství vydala pouze jednu knížku básní; nazývala se V poutech (1903) a obsahovala písně melancholického a smutného rázu.
S duší chřadlo i její tělo. Jednou se zle nachladila při nočním cvičení.
Krasava zemřela. Hedvičina sestra Blanka, již vdaná, poslala rodině svou služebnou Boženku - milou dívku, aby se provdala za Viléma. Byla mladinká, pokorná, milá a Vilém pro ni zapomněl na všechen vojenský život. Rodině se ulevilo, Boženka však rychle dospěla a začalo ji zajímat spíše strojení a tančení. V tanečních hodinách se zakoukala do jistého pana Gibiána. V téže době došlo k neštěstí - tatíček Vilém v noci uklouzl, zřítil se ze schodů a zabil se.
Boženka se po roce provdala za pana Gibiána a celá rodina se odstěhovala do Prahy.
Manželé počali dvě děti: Viktora a Karolínu.
Nastala první světová válka. Příběh končí těsně po ní.
Již jsem velmi zestárla. Ničemu nerozumím. Všecko, co jsem ctila a v čem jsem byla vychována, se zhroutilo. Staré hodnoty zchátraly a zvetšely. Čím starší ženy, tím nosí kratší sukně. Objevují se ve veřejných místnostech bez pánského průvodu. Dávají si stříhati vlasy a honosí se chlapeckým účesem. I matinka podlehla nové módě. Více než domácnosti si všímá tance a radovánek. Naučila se kouřit jako mužský. Kdyby byla moje dcera, tak bych ji... Ale že je to matka, neříkám ničeho, jen v samotě se trápím. Svět se nachýlil ke zkáze.