Kněz a ministrant
Povídka napsaná roku 1894 souvisí s obviněním Oscara Wilda z nemravných činů a následným dvouletým uvězněním. Nese výrazný autobiografický prvek. Svou otevřeností a bolestí se blíží upřímné zpovědi, jak ji světu zjevil v De profundis. Povídka Kněz a ministrant je dobrovolným doznáním před širokou veřejností. Hlavní postava, kněz, je autor sám a rektor, jemuž kněz vypravuje o svém životě, symbolizuje soudní tribunál, před nímž Wilde stál.
Mladý kněz a jeho 14tiletý ministrant Wilfred podlehnou horoucí vzájemné lásce, citu čistému a vroucímu.
Kněz vyhoupl se oknem a vyzvednuv do náruče křehkou postavičku, odnesl ji do své světnice. Zatáhl záclonu, usedl do hluboké lenošky a přivinul k prsoum světlou hlavičku, znovu a znovu líbal její rty. „Můj drahý! Můj jediný, drahocenný miláčku!“ zašeptal, „jak bych se jen mohl na tebe horšiti? Vždyť jsi mi dražším nad celý svět! Bože můj, jak tě jen miluji, mé jediné, jediné štěstí!“
Lidé si však o nich začali leccos šeptat a nakonec byli přistiženi místním rektorem, což jejich vztah nenávratně ukončilo.
Krutě a nesmyslně naloží svět s těmi, kteří se mu protiví. On sám, on jediný stanoví svoje vlastní zákony a běda těm, kteří se odváží jíti vlastní cestou, kteří věrni své vlastní osobnosti a individualitě kráčejí svobodně a nestarají se o tradici, o dědictví po předcích a konvenci. Neboť opravdu, tradice je základním kamenem v licoměrně vybudovaném chrámu naší podvodné a sobecké civilisace. ...
Kněz i ministrant však toho nedbali; nikdy nepovšimli si podezíravých pohledů a jen zpola potlačovaného reptání. Což pak nenašel jeden v druhém plnou příchylnost, plnou lásku? Čím pak jim byl nyní svět? Zřeli v sobě vzájemně svůj ideál a vyplnění dávno toužených přání...
(rektor) „Kde je pak ale vaše pokání, kde je váš stud? Což nechápete ani trochu tíhu svých hříchů?“ „Nedopustil jsem se ničeho, zač bych se musel styděti,“ odvětil vážně. „Bůh dal mi lásku k němu a jemu zase lásku ke mně. Kdo mohl by se na světě protiviti Bohu a lásce, jež přece je darem jeho?“ ...
„Měl jste se oženiti; myslím, že by vás to bylo zachránilo.“ Ronald Heatherington se vzpřímil a položil ruce na rektorovo rámě. „Nerozumíte mi. Nikdy v životě mě nevábila žena. Což nemůžete pochopit, že jsou lidé různí, úplně rozdílní? Je nemožno se domnívati, že jsme všichni stejní; naše přirozenosti a náš temperament se úplně různí. ... Většině nás a zvláště nám křesťanům je slůvko ‚svědomí‘ pouhým pláštíkem zbabělosti, jež se bojí opříti se zděděným předsudkům. O, jak je hodna prokletí tato konvence! Nedopustil jsem se v tomto případě ani nejmenšího mravního přestupku a moje duše je bez viny před tváří Hospodinovou. Před vámi však a před světem jsem vinen zločinem strašlivým – a odporným – proč? Protože jsem se prohřešil proti zvyklosti! – Nikterakž! – Potkal jsem toho chlapce a miloval jsem jej tak, jak jsem před tím nikoho a nic nemiloval. ... Nikdy bych byl nešel k němu, abych žebral o jeho lásku; byl bych se jí ubránil do konce. Ale co jsem mohl činiti? Byl to on jenž přišel ke mně a nabídl svoji lásku s veškerým bohatstvím a krásou nevinné duše.“
Kněz i ministrant nakonec spáchají společnou sebevraždu, když se oba napijí jedu z mešního kalicha, zatímco společně slouží svou vlastní mši za klidný odchod jejich duší.