Milenci a vrazi
Postmoderní román z roku 1969, byl rovněž zfilmován Viktorem Polesným 2004. Páral v tomto díle využívá bohatou škálu stylistických a kompozičních postupů. Text je členěn do mnoha oddílů a kapitol, které mají dokonce několik kategorií - na několika místech se nachází kapitola určená k seznámení s postavou, vyprávěná er formou, avšak se silně citelným subjektivním vnímáním reality z hlediska dané postavy; dále hlavní děj, kde se střídá er forma s ich formou, a tato navíc bez zřetelného oddělení střídá svého mluvčího (chvíli sledujeme myšlenky jedné postavy, v dalším odstavci vzápětí jiné). Na konci kapitol zpravidla najdeme několik quasi novinových článků, které na první pohled s hlavním textem nijak nesouvisejí, při přezkoumání paralel však najdeme skryté narážky na obsahovou podstatu hlavního textu.
Román zkoumá téma majetkových a třídních rozdílů - neschopnost příslušníků dělnické či buržoazní třídy cítit se spokojeně či smířeně se svým postavením. Bariéra mezi světem chudých a bohatých je symbolizována přístupem k vodě - zatímco z bytu rodiny bohatého továrníka Evžena Gráfa je neustále slyšet zurčení sprchy v koupelně a šplouchání lidí ve vaně, v horních patrech "svobodárny", kde živoří lidé jako Borek Trojan nebo Bogan Tušl, jenž se svou ženou obývá jedinou místnost a zoufale čekají na byt, voda sotva odkapává do výlevky a drasticky se tak podepisuje na životním komfortu obyvatel domu.
Lidé, jimž se nedostává vody, ale ani peněz a nadějných vyhlídek na budoucí postup v zaměstnání, se užírají skrytou i zjevnou závistí a nenávistí vůči svému zaměstnavateli, neomezeně bohatému Gráfovi, neváhají použít jakéhokoliv úskoku, aby dosáhli byť sebemenšího zlepšení svých životních podmínek.
Zita Gráfová, a konečně i její manžel, trpí naopak tzv. pálením dobrého bydla, vyžilostí svého vztahu, připomínajícího "dvě staré anglické ladies", životní nudy bez napětí a očekávání. Jejich syn, Roman Gráf, zase trpí vyčleněním z třídního kolektivu - nikdo se s ním nebaví, protože jej považují za rozmazleného bohatého mamánka. Utahují si z něj a Roman má zničené sebevědomí.
Román zároveň ukazuje nevyhnutelnost lidského utrpení a zároveň nepoučitelnost - mladý manželský pár, Borek Trojan a Jana Rybářová, jsou chudí, ale plní ideálů a vizí budoucnosti, v níž má figurovat jejich čistá láska a skromná spořivost. Historie se však opakuje a oni postupem času dojdou společenského vzestupu, transformují se však v pár navlas podobný starým Gráfům: jiskra jejich vztahu se s přibývajícím majetkem, společenským statusem, ale také pracovními povinnostmi a zodpovědností vytrácí, nemají na sebe čas, jejich velkolepé plány se vytratily, zpohodlněli, změkli a ztratili životní elán.
Vyvstává tedy otázka, zda je možné najít životní spokojenost a rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou, stav, kdy má člověk dost, aby netrpěl, ale ne tolik, aby ho to zkazilo.
Rivalita nebo snad protikladnost mezi chudými a bohatými je naznačena v názvech jednotlivých oddílů (Dobyvatelé, Obležení). Toto názvosloví je po čase vystřídáno nadpisy Vrazi a Milenci, z nichž, stejně jako ze samotného děje, vyplývá, že mezi láskou a nenávistí, vášní a vraždou, životem a smrtí je velice tenká hranice (Zrozen z nenávisti uspořádám štvanici na lásku).
Zmíněná polarita je vyjádřena rovněž další symbolikou - dělný lid je spojován s červenou barvou (barvou dělnictva, hladu po revoluci, snad dokonce barvou komunismu), zatímco bohatí, ovládající, jsou označováni jako modří (aristokratická krev či symbolika vody)
____________________________________
Dům č.p. 2000, v němž žijí téměř všechny postavy příběhu, obývá také stařičký Teo. Jak už jeho nomen omen napovídá, Teo symbolizuje Boha - většinou všemu jen přihlíží, za zavápněnými okny jej většinou nikdo nevidí, ale výrazem tváře nebo dlouhou holí vystrčenou z okna dává najevo své názory na často nemravné dění v domě a okolo něj.
Od přístupové pelesti se zdvihá směrem k oknu a skoro ke stropu měkká hora devíti matrací, tří peřin a šesti polštářů. Všechno je to už hezky staré (Teo je prastarý) a vše – bílá smaltovaná umyvadla, bílý lak postelí a bílé povlaky – v šeru místnosti opticky splývá do bělavého vysokého oblaku. (jeho božskost připomíná zmínka o oblacích, bělosti, hora matrací, také prastarost Tea, stejně jako symbolika tří a jejich násobku)
[...]
Z osmi tabulek okna zabírajícího celou stěnu (kdysi to byla výloha Teova krámu) lze otevřít dvě horní a jednu dolní a ovšem i celá okenní křídla, takže Teo se může dle libosti zjevit nebi i ulici částečně nebo celý. Téměř nikdy to však nečiní. Nač by taky měl, prastarý muž v posteli. Nicméně je Teo bohatě vybaven i k přímým zásahům do venkovních dějů, jak správci domu přísluší. (symbolika božství - zjevit se dle libosti, přímé zásahy do venkovních dějů - jako by šlo o polaritu Teo x ostatní svět)
[...] ze zdi ční vejčitá rukojeť táhla k nouzovému spuštění plechové rolety přes domovní dveře (prostředek nejvyšší nouze, dosud nepoužit, vždyť nouze může vždy být ještě vyšší) - typická Páralova hořká ironie
Teo kývá hlavou ANO a vrtí NE (i Bůh je povětšinou jen trpělivým pozorovatelem a jeho mlýny melou velmi pomalu, než vyřkne soud)
Vyrván spánku řinčením budíku, palčivou erekcí a krátkou ostrou bolestí při odtržení prostěradla pevně přischlého k tomu citlivému konečku těla doběhl Borek k výlevce na zdi a rychle zneklidněn prudkostí touhy svého těla (procitnuvší dříve než tělo samo) roztočil kohoutek naplno a nastavoval tvrdě tryskajícímu vodnímu kuželi tvář, ramena, prsa a hltavě chlemtal, až pocit hladu poněkud zeslábl. Nahý poskakoval (ručníky jsou jen pro mastňáky) v ranním nízkém a ostrém červnovém slunci a zalykal se bezdůvodnou, totální, tou zběsilou radostí, jež bere dech a svírá svalstvo křečí. (Živočišnost, brutalita každodennosti, líbí se mi spojení vyrván spánku)
Charakteristika Evžena Gráfa:
[...] Borkův šéf, laskavý, ale malátný pán vonící jemným mýdlem a zcela opotřebovaný desítkami služebních let, reorganizací, změn koncepcí a stále nových kurzů (jejichž výsledný pohyb slábne v sestupné spirále), vysílený sterilní technický vladyka, postávající věčně u okna s výhledem na cípek nebe za chladicí věží a unaveně diktující elegantní formulace závěrů posledního čehosi a podkladů pro příští cosi, dětina sbírající nálepky od zápalek, jehož zájem o technologii (způsob, jak dělat věci rychleji) už ani nedoutnal
Borek a jeho snaha svést (DOBÝT) dívky - sexuální touha jej určuje, vede všechno jeho jednání a snažení. Bohaté dívky jej přitahují, ale není to jen jejich tělo, ale i jejich pěstěnost, luxusní manýry a vzezření, jsou nedostižné, jiná liga. Je to něco mezi touhou po nich a závistí, téměř nenávistí.
Kromě toho je to báječná ukázka Páralova nedostižného kombinování věcného, až téměř administrativního stylu s občasným překvapivým archaismem či poetismem (sedělať, papínků, nahlédal)
Pokusy dobýt obě (první, Eriku, hned v prvních minutách svého zaměstnaneckého poměru, sedělať v osobním oddělení) trapně zkrachovaly na jejich užaslých pohledech a ledové zdvořilosti, za níž Borek palčivě cítil zcela ho navždy vyřazující, smrtící přezírání… Sladké holčičky svých vládnoucích papínků, vypěstované v omračujících vilách odpravených židovských a odsunutých německých komerčních ředitelů, advokátů a chirurgů, se skleníky zvíci Borkova rodného domku, s terasami, balustrádami a hudebními pavilonky v soukromých zahradách za vysokými, zdobně prolamovanými zdmi a dekoračními tunovými mřížemi s erby, uvnitř těžké lustry původních majitelů, jejich obrovské tmavé obrazy a zašupovací skleněné dveře přes celou délku sálů (Borek tam nahlédal z korun jejich stromů, se smrtící záští a fascinován), modré princezničky vyživované nedostatkovým telecím a šťávou z protekčních pomerančů, přijímané přednostně do nejlepších škol, čtoucí komsomolské knížky v sovětských originálech na polštářích úředních limuzín, myté teplou vodou tekoucí ve dne v noci z obdivuhodně tvarovaných niklových kohoutků, bidetů a sprch, jaké dnes už nikdo nesvede, udržované badmintonem, tenisem a plachtěním (menší labská plachetnice přijde na dva Borkovy roční platy), v zimě na tatranských sjezdovkách, v létě na černomořských plážích a o těch svých sprostě dlouhých tříměsíčních (Borek vystudoval techniku po večerech při práci, čtrnáct hodin zaměstnání denně a dovolená ročně čtrnáct dní) prázdninách výměnné vysokoškolské tábory ve Francii, Švédsku a Anglii, lehounce vonící importovanou parfumerií (na jakou by padl celý plat obyčejné fabričky, ale obyčejná fabrička, i kdyby vyhrála ve Sportce, by se tou parfumerií tak zlila, že by smrděla zas), sečtělé, kultivované, chytré, svěží, jemné, tak žádoucí –
Borkovy představy jej často ovládají - jeho vnitřní řeč je v textu vyznačena kurzívou (vnitřní monolog všech postav). Já k tomu použiji tučné zvýraznění. Motiv nevidoucích očí - vše, co je pod její úroveň, přehlíží, ignoruje, vytěsňuje, není to ani v jejím viditelném spektru.
Ležela jako vždy na svém místě těsně za drátěným plotem oddělujícím občanskou říční plovárnu od soukromého pozemku Jachtklubu, na pěstěném trávníku vyhrazeném jen některým, nepřístupná, na modré vzduchové matraci jak na rokokovém obláčku, budu Ti říkat Bereniké, dlouhými světlými pažemi objímala pružnou modrou oblinu pod svou bradou a vzhlížela nevidoucíma očima, jež nechtějí vidět sprosté a hlučné děje na zdupané trávě pro dav