Co život dal a vzal

Betty MacDonaldová

Souborné vydání tří autobiografických románů autorky (Morová rána - 1948, Kdokoli může dělat cokoli - 1950 a Dusím se ve vlastní šťávě - 1955) popisuje humorným způsobem a se značnou dávkou nadsázky a životního nadhledu ženy, která mnoho zkusila, její životní osudy. Betty MacDonaldová líčí své šťastné dětství se sestrami Mary a Alison a mnoha dalšími příbuznými i lidmi kolem nich, o něž nikdy neměli nouzi. Období jejího prvního manželství stráveného na drůbeží farmě je vynecháno (je předmětem prvního románu - Vejce a já). Díky Betty se dovídáme, jak obtížné bylo přežít velkou hospodářskou krizi třicátých let. Značná část knihy je věnována období, které Betty trávila s diagnózou TBC v postaru (a tedy striktně, odosobněně a přísně) vedeném sanatoriu Borovice.

Posléze jsme svědky jejího uzdravení a nového života s Donem - jejím druhým manželem, s nímž se společně s dcerami přestěhovala na jeden z malých ostrůvků, což byla v jejím životě zásadní změna - společensky bohatý a materiálně jistý život vystřídala izolace a boj s přírodními živly. Přesto však by zjevně tento divoký, avšak s přírodou spjatý život nevyměnila za jiný.

Mne tato kniha - jinak tedy veskrze nenáročná a odpočinková - nadchla jednak tím, že se člověk doví mnoho podrobností o podobě americké měšťanské společnosti první poloviny 20. století. Jelikož si Betty prošla velkým množstvím různých zaměstnání a setkala se s mnoha rozličnými lidmi, kteří zalidňují její romány, je tato představa skutečně velmi konkrétní.

Dále mě napadlo, že tato žena - spisovatelka - musela být pro svou životní odhodlanost a cílevědomost zřejmě ve své době inspirací mnoha dalších žen.

Betty MacDonaldová mě nadchla svým talentem na přiléhavá přirovnání:

moje kosti byly tuhé a neohebné jako trubky od vodovodu

Čerstvě rozvedená Betty propadala zoufalství, když nemohla nalézt práci a zdálo se, že je pro funkci sekretářky poměrně nešikovná. Její podnikavá a sebevědomá sestra Mary ji povzbuzovala:

Svět se hemží lidmi, kteří dokáží zapsat a přepsat myšlenky někoho jiného. My máme štěstí, že máme vlastní myšlenky.

Následující zaměstnání, které pro mne Mary našla, bylo psát na diktát pro majitele rybářských člunů, který se snažil osídlit hospodářství stovkami příbuzných a všichni se jmenovali jako Eswotrizwitz a Trkwotiszcz a Krje a žili v místech, která se jmenovala Brk, Pec, Plav a Klujk. Můj těsnopis, chatrný i na angličtinu, se úplně zhroutil pod palbou srbochorvatštiny pana Ljubovidi, promíchané několika oukej a golly, o čemž se dobrosrdečně domníval, že to je angličtina. Nakonec jsem mu nabídla, aby mi zhruba sdělil, co chce říci, a nahláskoval všechna jména a že budu psát dopisy sama. Nechápala jsem, proč trvá na tom, aby se dopisy psaly anglicky, když bylo víc než pravděpodobné, že nikdo z oridny včetně něho anglicky nemluví a že nikdo nebude schopen anglicky číst, ale trval na svém. Psát anglicky bylo pro něj synonymem úspěchu.

O dalším zaměstnání v loterii:

Pamatuji se, že vtip byl v tom, že jste si za dva dolary koupili předtištěný los Prosperity. S losem a dalším dolarem jste přišli do kanceláře Prosperity, kde jsem pracovala já, a dostali jste obálku s haléřovou kartou (karty s kulatými kapsičkami na desetihaléřové známky a s deseti linkami na podpisy) a další dva losy. Když jste prodali své dva losy každý po dvou dolarech a nechali jste si tři dolary ze čtyř, abyste získali dva dolary, které jste zaplatili za původní los plus ten dolar zaplacený v kanceláři, čtvrtý dolar jste směnili za známky, známky vložili do karty a kartu předali osobě, od které jste koupili první los. Ta osoba si vzala jednu známku, podepsala se a vrátila ji zpátky osobě, od které ji koupila. Tato osoba učinila totéž a tak dále a tak dále.

Život během hospodářské krize:

V oněch dnech byl svět velmi smutné místo. Lidé, kteří měli zaměstnání, byli posedlí strachem, že by ho mohli ztratit, a kráčeli po každém ze svých pracovních dnů s úzkostí provazolezce balancujícího na tenkém laně a ti bez zaměstnání měli oči tak zamlžené strachem z hladu, nemoci a zimy, že chodili kolem báječných příležitostí, aniž si jich všimli. Do této skupiny jsem patřila já. Maminka a Mary nepatřily do žádné.

Mary, jedna z výjimečných a šťastných, kteří dokážou v době nouze vydat veliké zásoby síly a statečnosti, přijala krizi jako rukavici hozenou jí osobně. Nikdy nebyla bez zaměstnání a pomáhala najít práci členům rodiny a stovkám přátel, povzbuzovala chabnoucí náladu a statečně zápasila s nejrůznějšími společnostmi a organizacemi.

[...]

Během krize jsme chodili rovnou z práce domů a Mary vodial na večeři nebo na noc nebo na doživotí každého, koho potkala a koho jí bylo líto. Človíčky brilantní, talentované a zábavné, obyčejné lidi i nesnesitelné otravy. Mary to bylo jedno. Byli to živoucí lidé - nebo to alespoň předstírali.

[...]

Po večeři jsme hráli bridž nebo šarády nebo dámu nebo na klavír, točili jsme si cigarety ze starých nedopalků, pili jsme hektolitry kávy - půl kila jenom sedmnáct centů - jedli jsme lívance se skořicí, předčítali jsme nahlas Marka Twaina, škádlili sebe navzájem i své přátele, pouštěli jsme si desky, zpívali písně, tančili maratony při rádiu a stěžovali si, že naši šéfové potlačují naše osobnosti a nutí nás pracovat.

[...]

V úterý večer jsme chodili brzy spát, pokud nás někdo nepozval na večírek. Večírky byly od sebe vzájemně nerozlišitelné. Vždycky se konaly v něčím bytě a vždycky se podávaly špagety, topinky s česnekem a hlávkový salát. Pil se buď doma vyráběný gin s citronovou šťávou, nebo laciné červené víno. Na programu bylo sezení na zemi a poslech Bacha, nebo sezení na gauči v nějakém ateliéru a poslech Bacha. Já jsem o Bacha příliš nestála ani umrtvena podomácku vyráběným ginem. Ale nebyla bych to přiznala ani pod hrozbou vyškrábání očí, protože mi Mary naprosto jasně vysvětlila, že všechno, co chodí po dvou, má rádo Bacha, Baudelaira, Dostojevského, Aldouse Huxleyho, Spenglera, plotici s mandlovou pastou, cigarety Melachrino a cizokrajné filmy.

[...]

Potom oznámila slečna Grondahlová, že přednese Rašení jara a Skřivánčí píseň. Setřísla zlatou pláštěnku. Měla jednoduché černé saténové šaty bez rukávů a kolem krku broušené korále. Sedla si za klavír, složila ruce do klína a začala kmitat dozadu, dopředu, dozadu, dopředu, dozadu a dopředu a potom najednou, jako kdyby seskočila z rozhoupaného lana, vpadla do prvních taktu Rašení. Slečna Grondhalová hrála vášnivě a velmi hlasitě, ale příčina, proč její představení byla pro mne a pro Dede neodolatelná, byly veliké chumáče černých chloupků, třepotajících se jí pod paží a vyčnívající zpod šatů vždycky, když na konci melodie zdvihla ruce nebo když se chystala k ohromujícímu akordu.

Jestliže jste se v roce 1943 zpozdila se dvěma splátkami za vysavač, když si maminka zapíchla do krku rybí kost, Bobík si zlomil ruku a ucpal se odpad, a jestliže požádáte v roce 1949 o úvěr, prolistuje ředitel úvěrové kanceláře úhlednou hromádku bílých lístků, nadme chřípí a řekne: "Lituji, ale zde se praví, že jste nedostála své smlouvě na vysavač a že jste se chovala nepříliš přátelsky." Pro nás všechny je každý den nový, čistý a neposkvrněný list, ale pro ředitele úvěrové kanceláře je každý den starý účet.

Maminčin přístup k jakékoli přímo položené a nepříjemné otázce je soustředit se na nejméně důležité slovo a rozvést je.

Dlouho jsme si kupovaly šaty v dobrých obchodech, čekajíce na úplně poslední zlevnění, což obvykle znamenalo, že jsme si kupovaly letní šaty, právě když se ostatní svět chystal na sníh. Ale maminka nám říkávala: "Nezáleží na vašich šatech, ale na vás," a tak jsme tříbily své osobnosti a spravovaly své spodničky a snily o dni, kdy budeme bohaté a krásně oblečené a pitomé.

[...]

Mary měla také velmi levnou švadlenu, která počítala velmi málo a uměla obkreslovat obrázky z New Yorker a Vanity Fair. Jediný problém byl vyrvat jí hotový výrobek, dřív než ho mohla vyšít. Dychtila vyšívat vlněné květiny na pláště, veliké ptáky na šaty a květiny a listy na kostýmy a důvod, proč počítala tak málo za šití, tkvěl v tom, že hodlala počítat hodně za ruční práci, kterou jsme jí nedovolily vykonat.

[...]

V pondělí večer Mary plášť vrátila, teta alice si ho prohlédla pod zvětšovacím sklem a řekla: "Jsi hloupá, Mary. Za ty peníze by sis nekoupila ani tu kožešinu."

Mary řekla: "Za prvé jsem si myslela, že jsi mi ten plášť dala, a za druhé bych za pětasedmdesát dolarů oblékla na zimu celou rodinu."

Teta Alice vtěsnala pracně plášť do jedné z přecpaných skříní a řekla: "Pravý Charlie Petcock za pětasedmdesát dolarů je zadarmo."

Každý rok jsme se domlouvali, jak začneme nakupovat a připravovat vánoční dárky už v srpnu, ale zcela zákonitě nás na Štědrý den našla duhá nebo třetí hodina ranní, ak za pomoci maminky vpichujeme poslední stehy do šatiček pro panenku, do halenky nebo do zástěry, jak pletem nebo balíme malý a jako kámen tvrdý koláč, na němž bylo nejpřekvapivější to, že ačkoli chutnal a krájel se, jako by byl obalený plechem, obalený plechem nebyl.

Můj vztah k Vánocům byl tak sentimentální, že jsem cítívala, jak se mi dme srdce a plní celý hrudní koš, když konečně nastal Štědrý večer a my jsme vtáhli do obývacího pokoje, vánoční stromeček a nádherná vůně dřeva jeho zhmožděných větví se mísila s obvyklou vůní rodiyn, až ji nakonec přemohla a pohltila.

Vím, že si většina lidí myslí, že nejhorší osidla na stezce pracující dívky jsou nízké platy a sex. Já nevím. Podle mého názoru jámou lvovou na stezce pracující dívky těsnopis a podnikové večírky.

[...]

Proč lidé nechápou, že je směšné snažit se společensky stmelit všechny ty, kdo spolu pracují. Je to stejně směšné, jako kdybychom předpokládali, že se stanou nejlepšími přáteli lidé bydlící v jednom činžovním domě.

[...]

Vzpomínám si na piknik na chladivém zeleném břehu řeky. Mohla to být úplná výjimka, dokonalá podniková selanka, kdyby jedna ze starších sekretářek nebyla náhle skočila do hořícího táboráku za vuřtíkem, který se jí sesmekl při opékání z větve. Její udatný čin a delirium, do něhož upadla, když ji obvazovali, odhalilo, že stará nemocná matka, kvůli které zůstávala celá léta občas doma ze zaměstnání, se jmenuje tříhvězdičkový Hennessy.

O muži, který údajně vynalezl lék na rakovinu a léčil jím svou matku:

"A na co zemřela jeho maminka?" tázali jsme se.

Cleve pravil: "Prý na rakovinu, ale já si myslím, že v sebeobraně, protože měla rakovinu žaludku a jediný způsob, jak na ní synáček mohl uplatnit svůj kouzelný léčebný prostředek, bylo, že ji nutil jíst rozemletou řípu s velrybím tukem."

Jak otec otužoval své děti a poměr rodiny k nemocem:

"A teď trochu prokrvíme ty bledé tvářičky," říkával srdečně, odtrhávaje prstíky sevřené kolem vidliček a lžiček, a nacpal nás do plášťů a přezůvek a vystrčil nás do čerstvého ranního vzduchu.

[...]

Bábinka říkala, že katar, souchotiny a lepra jsou běžné dětské choroby, a dostali jste je, když jste: moc dlouho sáňkovali, nestlali si postele, hádali se, nenakrmili kuřata, přátelili se s uličníky, nemyli si ruce, podváděli při hře Člověče nezlob se, odmlouvali, jedli moc vajec.

Betty má diagnostikovanou TBC:

Čekal mě oheň v krbu, vůně horké, čerstvé kávy a nekonečně mnoho lásky a pochopení. Asi až příliš mnoho, protože mě za chvíli vyloženě překonala moje vlastní statečnost, nesobectví a velikost ducha, nadřazeného slabému tělu. Když jen člověk pomyslí, že jsem celý ten rok šla svou cestou za prací, že jsem si hrála s ostatními a smála se a přitom jsem byla tak vážně, možná osudově nemocná. Propadla jsem sebelítosti. Namísto abych si přiznala, že je to vlastně velká úleva vědět, co mi chybí, a vědět, že jsem byla nemocná, a ne líná a tupá, ronila jsem slzy na maminčinu modrou prošívanou deku a v duchu jsem si kreslila žaluplné scénky, jak Anka a Janka kladou květiny na můj čerstvý rov. Byla jsem ohromná fňukna bez špetky smyslu pro humor. Kašlala jsem celou noc a bavilo mě to.

Betty se léčí ve vyhlášeném, avšak přísně vedeném sanatoriu Borovice:

Když jsem scházela dolů po schodech hnědého šindelového domku, podotkla jsem morbidně k Dede, že si připadám jako hlemýžď, kterého rvou od jeho domečku. Dede pohlédla na moje krátké a natrvalené vlasy a suše poznamenala, že taky tak vypadám.

Tajuplné, špatně osvětlené chodby se paprskovitě rozbíhaly všemi směry a my jsme stály uprostřed a nevěděly, kudy se dát. Nikde ani človíčka, ani hlásku. Mary řekla: "To mě ani nenapadlo, že náš příjezd vyvolá takovou senzaci," a zpoza vysokého pultu se vynořila sestra a řekla: "Pšššt!" Vyděsila Madge tak, že upustila všechny čtyři veliké knihy, které nesla. Rozpleskly se na zemi a rachot se kutálel chodbami jako rozházené skleněné kuličky.

Ošetřovatelka nadmula chřípí a sevřela rty. Utíkala jsem k přepážce a vysvětlovala, že jsem pacientka. Řekla: "Očekávali jsme vás." V jejím hlase znělo stejně nezřízené nadšení jako v hlase úředníka zastavárny.

[...]

Položily jsme zavazadla a okamžitě nás pohltilo ticho. Onen druh pronikavého ticha, v němž zazní zaklapnutí kabelky jako výstřel z pistole a škrtnutí zápalky jako řezání pilou.

Pravidla:

"Pacientům není dovoleno rozhodovat, co chtějí užívat. Tohle," zvedla sirup a aspiriny, jako by to byl domácí lektvar proti syfilidě a prášky usnadňující samovolný potrat, "se musí poslat domů a zničit. Nadbytečné svetry, noční kabátky, šaty, knihy, psací potřeby a kapesníky (její pohrdání těmito naposled jmenovanými předměty, podporujícími utváření nesprávných návyků, bylo nesmírné) budou vydezinfikovány a poslány domů."

Krásná myšlenka na mém podnose pravila: "Jestliže musíš být smutná, smutni si jen pro sebe a jen malou chvilku."

V sanatoriu bylo pořád vlhko a chladno. Na stížnosti pacientek však nebyl brán zřetel: podle vybavení by jim přece mělo být teplo.

Obtočila jsem si studené a vlhké prostěradlo kolem krku, bázlivě jsem zasunula údy dolů do zledovatělých prostor v nohou postele a toužebně jsem myslela na slastné choroby jihu, jako je lepra, cholera a bahenní zimnice.

Když jsme diskutovaly o lekci o chirurgických zákrocích, informoval nás Karlík, paní nákupčí či další distributoři zlých zpráv, že souchotináři nesmějí dostávat éter. Pamatuji se, že jsem se tenkrát dotazovala, jaké anestézie se užívá místo éteru, a získala jsem dojem, že lékaři nemocného pouze praští do hlavy a vytrhnou mu plíce nebo srůsty nebo žebra bez blahodárného dobrodiní čehokoliv více narkotického, než byl aspirin.

...morbidně zíral na velké černé zarámované motto, jež pravilo: "Je dobré mít peníze a věci, které si za ně můžete koupit - ale je také dobré jednou za čas se přesvědčit, že máte něco, co se za peníze koupit nedá..." "Jako třeba tuberkulózu," pomyslela jsem si trpce.

Perla na večerním podnose zněla: "Duše roste pod paprsky duchovního slunce a stálý pocit štěstí proměňuje lidskou povahu v kvetoucí zahradu."

Po večeři nám vrchní sestra při vizitě oznámila, že si napíšeme lístečky se jmény a budeme si navzájem posílat vánoční dárky, že nesmíme mít vůbec žádné vánoční stromečky, ani umělé, protože by s tím měly ošetřovatelky moc práce. Že ústav se postará o výzdobu chodeb a pokojů. A také že všechny dárky, které nám budou poslány zvenku, musí nejdřív projít dezinfekcí.

Poznala jsem výsledky dezinfekce na svých svetrech a pyžamech, a proto jsem pochopila, že se tímto nařízením omezuje výběr dárků na předměty z kamene, ale bylo mi to jedno.

Následující pondělí v půl jedenácté šla Sigrid domů. Navenek byla klidná, chladná a nordická, ale v duši jí určitě vřely city, protože se jí třásly ruce a nemohla si zapnout halenku.

Ve vteřině, kdy zmizela, nastoupil šik ošetřovatelek s rýžovými kartáči a kbelíky dezinfekce a odstraňoval všechny stopy její existence. Ložní prádlo a svršky hodily do veliké kartonové krabice označené DEZINFEKCE a odvezly je. Vydrhly všechno, čeho se dotkla a co používala. Lehkou fialkovou vůni, která tu po ní zůstala, nahradil lyzol. Rozsypaný fialkový pudr po koupeli byl smeten hadrem namočeným v odvšivovači ovcí.

My, pacienti z Borovic, jsme se různili barvou pleti, národností, politickými názory, IQ, věkem, náboženstvím, původem a ambicemi. V běžném životě měla většina z nás společné jen to, že jsme žili a mluvili anglicky, ale jako pacienti sanatoria jsme měli společné všechno a byli jsme stmeleni svou nevděčností, hloupostí, nedostatkem poslušnosti, nehodností, chudobou a tuberkulózou a touhou po propuštění.

Dusím se ve vlastní šťávě: část, kdy Betty popisuje svůj pozdější život s manželem Donem na ostrově Vashon, kam se přestěhovali i s dcerami a kde koupili dům u pláže. Tento život je od kontinentálního způsobu poněkud odlišný.

Podnebí, asi o deset stupňů teplejší a vlhčí než v Seattlu a přilehlém okolí, je ideální pro petrklíče, rybíz, rododendrony, jahody, plíseň a pro lidi se suchou pletí, kteří si rádi čtou. Počet obyvatel je kolem pěti tisíc lidé a neurčitého počtu ufňukaných zbabělců, kteří se na zimu stěhují do města.

O procesu výběru a koupě domu:

Majitel, pan Haggerty, byl tak přívětivý, že jsem musela vyjít ven a znovu se podívat, abych se ujistila, že nápis nad kanceláří skutečně zněl "Reality".

Na předním sedadle se s Donem a se mnou tísnila obě děvčata, portrét, losí parohy a napjaté ticho. Konečně jsme dojeli do přístavu a já jsem opatrně vymanévrovala svetr a tričko přes Donovu hlavu a navlékla mu sportovní košili, ještě teplou od naší kočky - paní Miniverové. Tudor znechuceně přihlížel, děvčata se chichotala do dlaní a nejlaskavější interpretace Donova výrazu byl vztek zalitý zoufalstvím a lehounce probublávající v rozpáleném kotli touhy spáchat manželkocidu a psocidu.

A Don začal vysvětlovat o přílivech a odlivech a zřejmě věděl, o čem mluví, protože používal slov jako "lunární", "barometrický tlak," "konfigurace pobřeží" a "příboj". Poslouchala jsem jen na půl ucha, protože jsem byla docela spokojená s vlastní představou příčin přílivu a odlivu, což je, že každých dvanáct hodin někdo - možná král David na Měsíci - vytáhne špuntík a vypustí trochu oceánu. Za chvíli otočí kohoutkem a zase ho napustí. A když pospíchá, máme příboj.

Nauč mě žít tak, abych se děsil hrobu právě tak málo jako své postele.

Čerstvě vykopané mušle chutnají velmi delikátně a worcester, česnek nebo ocet chuť pokazí. My je jíme rádi s máslem a s teplou topinkou a s dospělými. Člověk musí fanaticky milovat děti nebo mušle, aby vydržel to: "Maminko, co je to, to malé zelené? Tohle ošklivé se jí? Myslíš, že je to červ?", což je průvodním zjevem, předložíme-li mušle dítěti.