451 stupňů Fahrenheita
Science fiction, odehrává se v budoucnosti přibližně 100-200 let vzdálené. Jedná se o dobu, kdy vzdělání přestalo být nutností, neboť o ně není zájem. Celá společnost je pouze konzumním pasivním příjemcem, smyslem života je naplňovat potřeby, umělé vzrušení poskytují telestěny a reklamy. Existují v podstatě tři druhy lidí: ti jednodušší, konzumně žijící, kteří tráví život u telestěn, dále ti, kteří z toho profitují a udržují ty první ve stavu nekonečných potřeb, a konečně zločinci. Zločinců je málo, ale vláda o nich dobře ví. Jsou to lidé, kteří na rozdíl od ostatních schválně jezdí pomalu autem, chodí na pěší procházky, všímají si světa kolem sebe nebo, nedej bože, vlastní knihy. A právě kvůli těm posledním jsou zde požárníci. Náplň jejich povolání je však od dnešních požárníků poněkud odlišná. Když někdo nahlásí, že nějaký člověk má knihy, je vyhlášen poplach, požárníci vyjedou a spálí jeho dům, někdy i s ním. Jejich původní práce již není potřeba, neboť domy jsou ohnivzdorné proti všemu požáru (samozřejmě s výjimkou těch založených požárníky). Ale tito lidé mají i jinou a hroznější zbraň proti zločincům. Touto zbraní je mechanický ohař. Je to stroj jenž je schopen rozeznat pach s takovou přesností, že pes proti němu nemá čich. Dokáže vystopovat člověka i podle několik dní staré stopy. Je neuvěřitelně rychlý, ale má i jinou zbraň-tou je žihadlo s jedem, který zabije člověka tak rychle, že si ani nestačí uvědomit co se to děje.
Lidé tvrdí, že jsou šťastni. Ale jsou šťastni doopravdy? Tuto otázku si položil i jeden požárník jménem Guy Montag, když na cestě z práce potkal děvče, Clarissu McClellanovou, které mu, samozřejmě zpočátku proti jeho vůli, líčilo krásy pro nás tak obyčejných věcí, jako je podzim, kdy má každý list jinou barvu, nebo pomalá procházka, případně pozorování hvězdné oblohy. Přestože sám má sklony k zločinu, neboť vlastní několik knih, se zpočátku brání těmto myšlenkám, ale nezabrání tomu, aby o nich stále nepřemýšlel. Od té doby je jako vyměněný. Pátrá zda je pálení knih tím co vždy činili požárníci, anebo ne. Nechodí do práce, předstírá nemoc a při návštěvě svého šéfa se podřekne a jeho šéf zjistí, že vlastní alespoň jednu knihu. Guy mu dá jednu ze svých knih a má to za uzavřené. Vyhledá muže, profesora Fabera, kterého má dávno za podezřelého a domluví se s ním, že budou tisknout knihy. Ve spojení jsou přes vysílačky minimálních rozměrů. Když Guy přijde do práce je po chvíli vyhlášen poplach. Požární vozidla zastaví před jeho domem. Udala ho jeho vlastní manželka Mildred a její přítelkyně, jimž předtím četl básničky právě z ukradené knihy. Guy musí tedy spálit vlastní dům a když jeho šéf nalezne i onu vysílačku, nezbude mu jiná možnost, než šéfa zabít, aby neodhalil jeho společníka. Téměř okamžitě na něj zaútočí mechanický ohař a stačí ho zranit dříve, než ho Guy spálí služebním plamenometem. Poté se dá na útěk k domu svého komplice, kde v televizi zjistí, že na jeho stopu nasadili nového ohaře. Guy utíká směrem z města k řece, převlečen do Fáberových šatů politých benzínem, aby zmátl stopu. Plave kus po proudu, vyleze na druhé straně, kde potká tuláky (uprchlé bývalé VŠ profesory), v jejichž televizi vidí, jak se ohař odvrací od řeky a běží zpět do města. Místo Guye zabije jednoho z mála zločinců, který se v noci bezdůvodně potuluje městem, aby lidé mysleli, že vrah a knihomol je mrtev a měli klidný spánek (honička se koná vlastně hlavně pro jejich pobavení a nasycení touhy po vzrušení – jde o sledovanost TV). Z tuláků se vyklubali členové organizace, která za pomoci uměle vyvolané fotografické paměti ukládá do myslí svých členů knihy. Při rychlém odchodu se poutníci ohlédnou a vidí, že město bylo smeteno bleskovým náletem nepřátelských letadel, který ho kompletně vymazal z mapy a zabil vše živé.
Kniha je varováním před přetechnizovaným životem, kde si člověk přestane všímat změn kolem sebe, nezáleží mu na blízkých lidech, na válečném ohrožení, na ničem skutečně důležitém.