Amerika

Franz Kafka

Nedokončený román Franze Kafky, který vyšel 1927 v Lipsku. Líčí obraz moderní doby očima nezkušeného Evropana, mladého 16letého Karla Rosmanna, jenž byl na nový kontinent poslán rodiči za trest, neboť byl prakticky znásilněn 35letou služebnou, jež s ním počala dítě, a on, Karel, tak způsobil rodině ostudu. Nemohl v Evropě dokončit studia a stát se inženýrem, jak by si přál, nýbrž se nyní musí protloukat životem na vlastní pěst, k tomu v zemi, kde zpočátku nezná nic – jazyk, místní zvyky a způsob života a myšlení lidí. Snad byl román proto zasazen do prostředí Spojených států také proto, že ve své době byl pro mnoho čtenářů stále symbolem neznámého světa plného nevídaných možností i vymožeností, tedy byl prostředím příhodným pro Kafkovo fabulování situací balancujících na hranici reálna a jemu blízkého absurdna. Nacházíme zde mnoho situací i jejich jemných detailů a nuancí, jež by mohly být ve vztahu k realističnu při nejmenším diskutabilní, a to i přes to, že je toto dílo mezi Kafkovými příběhy jedno z nejrealističtěji podaných.

Kniha je charakteristická líčením poněkud odlidštěného způsobu nazírání na člověka a jednání s ním, typického pro prostředí velkoměst a obecně moderního způsobu života – zdánlivý soucit se v okamžiku mění ve sledování pouze vlastního prospěchu z dané situace, na což nezkušený a malinko naivní Karel často doplácí.

Jeho osud se navzdory jeho čestným úmyslům a snaze získat v Americe slušné zaměstnání a naklonit si tak zpět rodiče spíše zhoršuje, a to i navzdory tomu, že je schopen – až je to u tak mladého hocha s podivem – realisticky analyzovat situaci a adekvátně reagovat, rozhodovat se rychle na základě předvídání budoucího vývoje a nenechat se zkrušit nepřízní osudu, jež ho od příjezdu do New Yorku častuje prakticky neustále.

Karel Rosmann dopluje zaoceánskou lodí ke břehům Ameriky. Když vystoupí na palubu, vzpomene si, že nechal v kajutě deštník. Poněkud neuváženě svěří kufr na krátké hlídání jinému spolupasažérovi, s nímž se během cesty zběžně seznámil. Ve spletitých chodbách lodi však zabloudí a náhodou potká dveře od místnosti topiče. Topič si mu v krátkém hovoru důvěrně stěžuje na nelidské podmínky, jimž zde musí čelit kvůli nadřízenému Šubalovi. Karel je pobouřen bezprávím a jde s topičem okamžitě ke kapitánovi, aby jej zde hájil. Kapitán a další vysoce postavené osoby v kanceláři se chovají k topiči i Karlovi arogantně a přezíravě, ačkoliv Karel mluví věcně jako obhájce (to se nedá říci o topiči, který, ač se u sebe choval suverénně a nad věcí, se zde poněkud nelogicky přímo hystericky rozpláče a není schopen souvislého projevu). Věc s topičem sice nedopadne nijak jednoznačně, za to se náhodou objeví, že je Karel synovcem přítomného senátora Edwarda Jakoba, jehož o Karlově příjezdu informovala v dopisu dotyčná služebná.

Sotvaže byli vzdáleni několik metrů od lodi, objevil Karel znenadání, že jsou právě u onoho boku lodi, kam vedou okna hlavní pokladny. Všechna tři okna byla obsazena Šubalovými svědky, kteří velmi přátelsky zdravili a mávali, strýc dokonce poděkoval a jeden námořník provedl bravurní kousek, že poslal rukou vzhůru polibek, aniž přestal pravidelně veslovat. Bylo to opravdu, jako by topič už neexistoval. Karel upřel oči na strýce, jehož se skoro dotýkal koleny, a zmocnily se ho pochybnosti, zda mu tento muž dokáže vůbec kdy nahradit topiče. Strýc se také vyhnul jeho pohledu a díval se na vlny, které se čeřily kolem jejich člunu.

(O topičově osudu se vášnivě jednalo asi na dvaceti stranách. Nyní se stává jeho záležitost zcela nepodstatnou! ... Karel jej znal jen několik hodin a už pochybuje, zda mu někdo bude kdy schopen jej nahradit? Z jakého důvodu? Proč se strýc vyhýbal jeho pohledu?)

Senátor se svého synovce okamžitě ujme. Ubytuje jej ve svém obrovském domě, dá mu k dispozici učitele angličtiny, jezdectví, luxusní psací stůl, klavír ke hraní a vůbec všechen dostupný komfort. Očividně mu na Karlovi záleží a mluví o tom, že za čas jej zasvětí do všech svých obchodních činností. Karlovi se tedy rýsuje zářná budoucnost.

Telegrafní sál nebyl o nic menší, byl naopak větší než telegrafní úřad Karlova rodného města, jímž Karel jednou prošel se spolužákem, kterého v úřadě znali. Kam se jen člověk v telefonním sále podíval, všude se otvíraly a zavíraly dveře telefonních kabin a zvonění přímo ohlušovalo. Strýc otevřel nejbližší z těchto dveří a tam zahlédli v jiskřivém elektrickém světle zaměstnance, který si nevšímal šramotu dveří a měl kolem hlavy ocelovou pásku, jež mu přidržovala sluchátka na uších.

...

Nikdo nezdravil, zdravení odpadlo, každý šel těsně v patách tomu, kdo byl před ním, a díval se na zem, po níž se chtěl co nejrychleji dostat kupředu, nebo lovil očima jednotlivá slova nebo číslice z papírů, které držel v ruce a které poletovaly při rychlé chůzi.

Jednou je pozván strýcovým obchodním partnerem a přítelem panem Pollunderem, aby přijel na návštěvu do jeho vily za městem. Karel byl nadšen, ale strýc nesouhlasil. Karel si přesto prosadil svou, v domnění, že strýc ocení jeho samostatný úsudek. Ve vile je čeká Pollunderova dcera Klára, která se má hostu věnovat. Místo toho je však k němu hrubá, málem jej zbije, vzápětí se zase chová mile. Karel se v její přítomnosti cítí stísněně a nepříjemně, rozhodne se, že odjede zpět k strýci stůj co stůj a alespoň zmírní jeho rozhořčení.

„Tak chcete jít se mnou nebo ne?“ a ať úmyslně či jen v rozčilení uhodila ho tak do prsou, že by byl vypadl z okna, kdyby nebyl ještě v posledním okamžiku, jak slouzl s okna, dosáhl nohama podlahy.

„Vždyť bych byl vypadl,“ řekl vyčítavě.

„Škoda, že se to nestalo. Proč jste tak nezpůsobný! Shodím vás ještě jednou.“ A skutečně ho popadla a nesla ho skoro až k oknu, neboť měla tělo sportem vycvičené, a Karel byl zprvu tak ohromen, že zapomněl klást odpor. U okna se však vzpamatoval, vyprostil se obratem těla a objal ji.

Složitě a dlouze hledá ze svého pokoje cestu zpět do přijímací haly, jde poslepu obrovitou vilou (přestavuje se a některé chodby ještě nemají zavedeno elektrické osvětlení), až nakonec šťastně najde opět pánskou společnost. Pan Green, další obchodní partner, jenž je rovněž přítomen, se však snaží zdržet Karla do půlnoci, že prý mu tehdy musí předat důležitou věc. Karel posečká a obdrží dopis od strýce, v němž se ho tento pro jeho neposlušnost zcela zříká, snad jen, že by se vrátil do půlnoci. Pan Green je tedy zodpovědný za to, že už se Karel k strýci nesmí vrátit – vždyť jinak by neotálel s předáním dopisu! Jaké jsou však jeho motivy, se nedovíme.

Karel odchází. V hostinci, kde přespí, se seznámí se dvěma zámečníky, Francouzem Delamarchem a Irem Robinsonem (opět všudypřítomná „dvojpostava“ – dvojice filutů a malých podrazáků, kteří jednají společně, jako by byli jedinou bytostí), kteří se Karla ujmou a údajně mu pomohou najít práci v sousedním městě, kam mají namířeno.

Karel chtěl využít jejich chvilkové slabosti, a proto řekl: „Jmenuji se Karel Rossmann a jsem Němec. Povězte mi prosím také, jak se jmenujete a jaké jste národnosti, když už máme společný pokoj. Jenom ještě hned prohlašuji, že si nedělám nárok na postel, poněvadž jsem přišel tak pozdě a pak vůbec nemám v úmyslu spát. Kromě toho není třeba, aby vás zaráželo, že jsem tak pěkně oblečen, jsem zcela chudý a bez vyhlídek.“

(typicky zvláštní a nepravděpodobný způsob vyjadřování postav, který se – konkrétně zde – nehodí ani k věku Karlovu, ani k situaci, do které se dostal.)

Karel udivený automobilovým provozem – dobová kuriozita: Karel seděl zpříma a díval se na silnici, položenou několik metrů níže, po které se bez přestání, neméně než ve dne, míhala auta, jako by je někdo přesně odpočítaná vysílal odněkud z dálky a někdo jiný je v témže počtu v jiné dálce očekával. Po celý den, od nejčasnějšího rána, Karel neviděl, že by jedno auto zastavilo, že by vystoupil některý cestující.

Bez Karlova souhlasu prodají jeho šaty, které jsou k tomuto účelu podle jejich mínění příliš nóbl, a jejich podezřelé chování se stupňuje až do chvíle, kdy v Karlově krátké nepřítomnosti prohrabou jeho kufr a ztratí jeho vzácnou fotografii rodičů. Karel se rozčílí a ve zlém se rozcházejí. Přijme náhodně nabídnuté místo liftboye v nedalekém hotelu. Práce je těžká, směny dlouhé, ale Karel bere svůj úkol nadmíru zodpovědně. Ochrannou ruku nad ním drží vrchní kuchařka, která jej vlastně přijala. Jednou se zde objeví namol opilý Robinson a žádá po Karlovi azyl. Ten odmítá, ale Robinson není ve stavu, aby odešel z hotelu po svých. Karel jej tedy na okamžik skryje, požádá kolegu, aby ho na chvíli zastoupil a jde uložit Robinsona do ložnice liftboyů. Po návratu u výtahu kolega není, za to je zde jiný, který vyčte Karlovi, že zde nebyl a zrovna chtěla jet nahoru vzácná klientela, která tak musela čekat.

„Víte, kdo chtěl právě vyjet nahoru, když tenhle spratek utekl od výtahu?“ obrátil se na vrátného. A vyslovil jméno, při němž se vrátný, který jistě znal všechny hosty a mohl odhadnout jejich významnost, tak zachvěl, že rychle pohlédl na Karla, jako by pouhá jeho existence byla potvrzením, že nositel onoho jména musil chvilku marně čekat u výtahu, od něhož utekl liftboy.

„To je strašné!“ řekl vrátný a nesmírně znepokojen potřásal zvolna hlavou nad Karlem, který se na něho smutně díval a myslil si, že teď bude musit ještě ke všemu pykat za nechápavost toho člověka.

„Ostatně já už tě taky znám,“ řekl vrátný a vztáhl proti němu svůj tlustý, velký, strnule napjatý ukazovák. „Ty jsi jediný hoch, který mě zásadně nezdraví. Co si vlastně myslíš? Každý, kdo projde kolem vrátnice, musí mě pozdravit. U ostatních vrátných si můžeš dělat, co chceš, ale já vyžaduji, abyste mě zdravili. Někdy se sice tvářím, jako bych nedával pozor, ale můžeš být docela klidný, vím velmi dobře, kdo mě zdraví a kdo ne, ty klacku!“

Z Karlovy dvouminutové absence se v několika chvílích stává incident nejvyšší závažnosti, je předvolán před ředitele hotelu a vzápětí na hodinu vyhozen. Vrchní kuchařka mu dá vizitku a dobrozdání do jiného hotelu, tam se ale Karel nedostane, jelikož před hotelem už nakládají Robinsona do sanitky a ten žádá, aby Karel jel s ním domů. Přijedou na samou periferii města a vyjde najevo, že Robinson nyní pracuje ve výškovém činžáku jako sluha (spíše jako otrok) pro Delamarche, který nyní žije s tlustou subretou ve vysokém patře. Delamarch naléhá na Karla, aby u nich zůstal. Když odmítá, začnou se hádat, přijde strážník, který zjistí, že Karel nemá doklady a není v současnosti ani zaměstnán. Chce ho zatknout, Karel začne prchat. O pár bloků dál jej dostihne Delamarche, zachrání před strážníkem a odvede k sobě. Zde je Karel prakticky uvězněn. Všichni žijí jen v malinkém pokojíku, kam se zpěvačka Brunelda byla z neznámých důvodů ochotna odstěhovat ze svého přepychového sídla kvůli Delamarchovi. Většina jejích věcí je nyní vměstnána do prostého pokojíku, a jelikož chce mít Brunelda každou chvíli soukromí, vyhošťuje Robinsona s Karlem na balkon, kde někdy musí Robinson, jak vypráví, strávit i mnoho hodin. Nesmí nakukovat dovnitř, zda tam smí, nýbrž musí čekat na signál zvonku (když to posledně zkusil, byl zbit bičem – Delamarche to nechtěl udělat, zbil ho hlavně na přání Bruneldy, obhajuje ho Robinson). Karel je rovněž hlídán a při pokusu o útěk zbit Delamarchem do bezvědomí.

Jistě ho nebude nikdo nutit, aby tu zůstal, a i kdyby se o to Delamarche pokoušel, Brunelda ho ihned pustí, když ji o to požádá. Vždyť ho vůbec nesnáší, děsí se jeho očí. Když však vykročil ke dveřím, přece si toho povšimla a řekla: „Kampak, maličký?“ Karel se zarazil před Delamarchovým přísným pohledem a Brunelda ho k sobě přitáhla. „Copak se nechceš podívat na ten průvod dole?“ řekla a strčila ho před sebe k zábradlí. „Víš, oč jde?“ slyšel Karel, jak říká za ním, a udělal bezděčný pohyb, aby se na něho netlačila, ale bez výsledku. Pohlédl smutně dolů na ulici, jako by tam byla příčina jeho smutku. ...

„Delamarchi,“ řekla Brunelda, vracejíc se k chování sousedů, „jak ráda bych se přestěhovala, kdyby to nebylo tak namáhavé. Ale bohužel si to nemohu dovolit.“ A s velkým vzdycháním, neklidně a roztržitě si pohrávala s Karlovou košilí a ten se ustavičně snažil pokud možno nenápadně odstrčit ty malé tlusté ručky, což se mu také lehce podařilo, neboť Brunelda na něho nemyslila, zabývala se docela jinými myšlenkami. ...

„Prosím, pusťte mě odtud.“ „Zůstaneš u nás,“ řekl Delamarche, aniž odvrátil pohled od ulice, a natáhl pouze ruku, aby Karel nemohl odejít. „Jen ho nech,“ řekla Brunelda a odsunula Delamarchovu ruku, „však on už zůstane.“ A tiskla Karla ještě pevněji na zábradlí, byl by se s ní musil prát, aby se od ní osvobodil. A kdyby se mu to i podařilo, co by tím získal! Nalevo od něho stál Delamarche, napravo si teď stoupl Robinson, byl v úplném zajetí.

Zde už příběh začíná velmi nabývat na absurditě. Další vývoj událostí chybí, ale Karlovi se zřejmě nějak podaří z domu dostat, na ulici čte plakát, který hlásá nábor VŠECH přihlášených do služeb Oklahomského divadla v přírodě. Karel se tedy přihlásí a za podivných, málo pravděpodobných okolností je přijat jako technický pracovník. Zde příběh končí, aniž se dozvíme, je-li divadlo seriózním podnikem, nebo jen podvodnou reklamou, čemuž naznačuje nesmírná bombastičnost a okázalost přijímacích procedur.

Jakýsi hubený malý pán vylezl na lavici, na níž stál personální šéf, stačil se stěží zběžně uklonit a hned začal ukazovat napřaženýma nervosníma rukama, jak se všichni mají shromáždit, seřadit a vydat na cestu. Zprvu ho však neposlouchali, neboť ten, co už dříve pronesl k shromážděným řeč, uhodil rukou do stolu a spustil delší děkovnou řeč, ačkoli – Karel docela zneklidněl – bylo právě řečeno, že vlak brzo odjíždí. ... Tuto řeč ostatně odpykali tím, že musili teď k vlaku běžet poklusem. Ale ani to nebylo obzvlášť obtížné, neboť – Karel si toho povšiml teprve teď – nikdo nenesl zavazadlo; jediné zavazadlo byl vlastně dětský kočárek, který tlačil otec a který teď jaksi nejistě poskakoval v čele skupiny. Jací nuzní, podezřelí lidé se tu sešli, a přece byli tak dobře přijati a opatrováni!

Další absurdní situace či chování v románu:

Znovu začal myslit na kufr, ale nemohl teď opravdu pochopit, proč ho při jízdě tak bedlivě hlídal, že pro samé hlídání téměř nespal, když si teď ten kufr nechal tak snadno vzít. Vzpomněl si na těch pět nocí, za nichž neustále podezříval malého Slováka, který ležel dva kavalce vlevo od něho, že má spadeno na jeho kufr. Ten Slovák číhal jen na to, kdy Karla konečně přemůže slabost a na chvilku si zdřímne, aby si mohl přitáhnout kufr dlouhou tyčí, s níž si ve dne stále hrál anebo cvičil. Ve dne vypadal ten Slovák celkem nevinně, ale sotva nastala noc, zvedal se chvílemi na lůžku a díval se smutně po Karlově kufru.

Prošli kuchyňským oddělením, kde několik děvčat ve špinavých zástěrách – naschvál politých – mylo nádobí ve velkých kádích.

A v takových myšlenkách šel pomalu k topiči, vytáhl jeho pravou ruku z opasku, držel ji ve své ruce a pohrával si s ní.

„Proč nic neříkáš?“ zeptal se. „Proč si necháš všechno líbit?“

Topič jen svraštil čelo, jako by hledal výraz pro to, co má říci. Hleděl jen dolů na Karlovu a na svou ruku.

„Stala se ti přece křivda jako nikomu na lodi, to vím naprosto jistě.“ A Karel proplétal své prsty mezi prsty topičovými a ten se rozhlížel lesknoucíma se očima, jako by prožíval nějakou slast, kterou si však nikdo nemůže vykládat ve zlém.