Gulliverovy cesty
Satirický cestopisný román upozorňující na neštvary lidstva v oblasti společenské i politické vydal Swift anonymně roku 1745. Fiktivním spisovatelem tohoto realisticky laděného (co do způsobu kompozice) cestopisu je Lemuel Gulliver, loajální služebník anglické královny. Autor fantastického cestopisu podniká čtyři výpravy, jež ho shodou náhod zavádějí osamoceného na místa lidmi dosud neobjevená, kde se setkává s Liliputány, obry z Brobdingnagu, moudrými obyvateli vzdušného města Laputy nebo urozenými rozumnými koňmi Hvajninimy. Popisem jejich způsobu života a názorů a naopak vyprávěním o domácích poměrech bytostem neznalým našeho světa dostává autor mnoho látky pro vzájemné porovnávání a nepřímou kritiku zpustlých mravů a nesmyslného jednání lidí.
I. Cesta do Liliputu
(Lidé jako trpaslíci - jejich problémy a tužby jsou směšně maličké. Parodie na "anální alpinismus" v politice aneb jak se dostat k vysokému úřadu. O skákání, jak kdo píská, o podlézání a následném udílení vyznamenání v oblasti ministerské, kněžské a vojenské - viz barvy šerp)
Císaři se jednoho dne zamanulo, že mě pobaví tamějšími komediemi, v nichž vynikají obratností a nádherou, pokud vím, nade všechny národy. Žádná mě tak nepobavila jako komedie s provazolezci na tenké bílé nitce dlouhé dvě stopy, napjaté dvanáct palců od země. Shovívavý čtenář mi zajisté dovolí, abych se o ní trochu rozšířil.
Při té zábavě vystupují jenom ti, kdož se ucházejí u dvora o velké úřady nebo o vysokou přízeň. V tomto umění se cvičí už od mládí a nebývají vždycky z dobrého rodu, ani nemívají vyšší vzdělání. Když se uprázdní velký úřad buďto úmrtím, nebo ztrátou milosti (což se stává často), požádá pět nebo šest těch uchazečů císaže, aby směli pobavit Jeho Veličenstvo a dvůr tancem na provaze. Kdo vyskočí nejvýše a nespadne, nastoupí úřad.
[...]
Při těchto zábavách dochází často k smrtelným úrazům a těch je zaznamenáno velmi mnoho.
[...]
Při zvláštních příležitostech koná se toliko před císařem a císařovnou a prvním ministrem ještě jiná zábava. Císař položí na stůl tři šestipalcové nitky z jemného hedvábí. Jedna je modrá, druhá červená a třetí zelená. Tyto nitky jsou určeny za ceny pro ty, které císaři napadne vyznamenta zvláštním důkazem přízně. Tento obřad se koná ve velké audienční síni Jeho Veličenstva. Uchazeči při něm skládají docela jinou zkoušku obratnosti, než je ta, co jsem uvedl, a to takovou, že jí podle mého pozorování není rovné v žádné zemi Starého ani Nového světa. Císař drží v ruce hůl vodorovně a uchazeči přistupují jeden po druhém a někdy hůl přeskakují, jindy pod ní několikrát podlézají dozadu i dopředu, podle toho, jak se hůl nastrčí nebo skloní. Někdy drží císař hůl za jeden konec a první ministr za druhý; jindy zase ji mívá ministr úplně sám. Ten, kdo si vede nejmrštnějí a vydrží nejdéle skákat a podlézat, je odměňován modrým hedvábím. Kdo je po něm, dostane červené, a třetí zelené. Všichni je nosí třikrát ovinuté kolem pasu. A je na tom dvoře vidět málo hodnostářů, kteří by nebyli ozdobeni takovými šerpami.
[...]
"V této říši zápolí spolu už sedmdesát měsíců dvě strany, kterým se říká podle vysokých a nízkých podpatků na střevících, jimiž se od sebe odlišují, Trrameksani a Slameksani.
Tvrdí se sice, že vysoké podpatky nejvýš vyhovují naší starobylé ústavě. Ale ať je tomu jakkoliv, Jeho Veličenstvo se rozhodlo, že použije ve správě říše a ve všech korunních úřadech, jak jistě pozorujete, jen nízkopodpatkářů. [...] Obáváme se, že se Jeho císařská Výsosk následník trůnu kloní trochu k vysokopodpatkářům. Alespoň lze jasně rozeznat, že má jeden podpatek vyšší než druhý, a proto při chůzi pajdá. [...]
Obě mohutná mocnářství vedou, jak jsem vám chtěl říci, už šestatřicet měsíců houževnatě válku. Začala při této příležitosti: Všeobecně se připouští, že se vajíčka rozbíjela před jídlem původně na tlustším konci. Ale když se děd nynějšího Veličenstva jako hoch chystal jíst vejce a rozbíjel je podle starobylého způsobu, řízl se náhodou do prstu. Poté vydal jeho císařský otec vyhlášku a pod velkým trestem všem poddaným naporučil, aby rozbíjeli vejce na užším konci. [...] Počítá se, že v rozličných dobách podstoupilo raději jedenáct tisíc lidí smrt, než by se podrobili a rozbíjeli vejce na užším konci. O tom sporu bylo napsno mnoho set velkých svazků, ale knihy tlustokoncových jsou už dlouho zakázány a celá strana je ochromena zákonec o držení úřadů.
[...]
Prý se protivíme základní nauce našeho velkého proroka Lustroga v čtyřiapadesáté kapitole Brundrekalu (což jest jejich Alkoran). Avšak to se pokládá za pouhé překrucování textu, neboť text zní takto: "Nechať všichni pravověřící rozbíjejí vejce na příhodném konci." A rozhodnout, který konec je příhodný, je ponecháno, podle mého skromného mínění, každému na vůli anebo aspoň je v moci nejvyšší vrchnosti.
[...]
Když jsem jim vyprávěl, že u nás přidržují k zákonu jenom pokutami, a po odměnách není ani potuchy, pokládali to za státnickou chybu.
[...]
U nich totiž platí zásada, že v lepších kruzích má být žena vždy rozumnou a příjemnou družkou, protože nezůstane pořád mladá.
[...]
A ježto zrada počíná se v srdci, než se projeví navenek činy, obviňuje vás jako zrádce a trvá na tom, abyste byl popraven.
II. Cesta do Brobdingnagu
Tato země, která má panovníka vládnoucího na principech rozumu, přímočarosti, soudnosti a spravedlnosti nechápe především evropskou politiku plnou lží, intrik, společenských tlaků, násilí a bezcitném vraždění.
o mořeplavbě
Poněvadž jsme viděli, že bude silně dout, svinuli jsme čelní plachtu a byli jsme přichystáni stáhnout přední plachtu přídní. Ale když se dalo do deště, upevnili jsme všechna děla a stáhli vratiplachtu. Loď byla nakloněna celou šířkou po větru, a proto jsme raději pluli rychle směrem návětrným, než abychom se kymáceli anebo leželi bez plachet. Skasali jsme přední plachtu přídní a odložili ji a spodní plachtu na předním stěžni stáhli dozadu. Kormidlo trčelo celé nahoře. Loď se držela statečně.
[...]
Filosofové nám tvrdí jistě právem, že nic není veliké a malé, leč při srovnávání.
[...]
A přece, pravil, oč, že mají ti tvorové své hodnosti a čestné tituly, že si kutí hnízda a pelechy, kterým říkají domy a města, že si zakládají na obleku a výstroji, že milují, že se rvou, hádají, podvádějí a klamou. A tak pokračoval dále, zatímco já jsem se střídavě zardíval a bledl zlostí nad tím, že se tak pohrdlivě odbývá naše ušlechtilá vlast, vládkyně v umění i ve zbraních, metla Francie, neomezená paní Evropy, sídlo ctnosti, zbožnosti, cti a pravdy, chlouba a nedostižný vzor celého světa.
[...]
Nic mě tak nedopalovalo a nesužovalo jako královnin trpaslík. Protože byl nejmenší postavy, jaká byla v té zemi známa (myslím, že opravdu neměřil ani celých třicet stop), když uviděl tvora, který byl tak hluboce pod ním, náramně nad tím zpychl.
[...]
Nezbývá mi z toho než usoudit, že se evropští zeměpisci velmi mýlí, když myslí, že mezi Japonskem a Kalifornií je pouhé moře. Vždycky jsem se domníval, že musí být nějaká protiváha země, která by vyvážila velkou pevninu Tatarskou.
[...]
malost vyvyšující se nad ostatní
To mě přivedlo na myšlenku, jak marná je snaha člověka, když usiluje dodat si vážnosti před těmi, kdož mu nejsou naprosto rovni, ba ani nesnesou srovnání s ním. A přece jsem často viděl přesnou obdobu svého chování po návratu do Anglie, kde si troufá nepatrný bídný holomek, jehož k tomu neopravňuje ani rod, ani osobnost, ani soudnost nebo prostý rozum, tvářit se významně a klást se na roveň s nejpřednějšími lidmi v království.
[...]
Tak prudkého pohybu jsem se jakživ neodvážil. Přesto jsem neobsáhl víc než šestnáct kláves, a nemohl jsem tedy hrát jako jiní umělci diskant i bas najednou, což mému výkonu velmi vadilo.
zpochybnění vládního systému Sněmovny lordů
Když jsem byl s těmi dlouhými přednáškami hotov, při šestém slyšení nahlédl Jeho Veličenstvo král do poznámek a u každého odstavce se vytasil s mnoha pochybnostmi, dotazy a námitkami. Tázal se, jakým způsobem se zušlechťuje mysl i tělo našich mladých velmožů a v jakém zaměstnání tráví první část života, když jsou ještě učenliví. Jak se doplňuje to shromáždění, když vymře některý šlechtický rod. Jakou způsobilost musí mít ti, kdo mají být nově jmenováni lordy. Nebýví-li snad někdy pohnutkou k těm povýšením vladařův rozmar, peníz podstrčený dvorní dámě nebo ministerskému předsedovi anebo úmysl posílit stranu nepřející veřejnému prospěchu. Jaké vědomosti mají ti lordové o zákonech své země a jak k tomu přijdou, že mohou rozhodovat s konečnou platností o vlastnických nárocích svých spolupoddaných.
[...]
(král): "Ze všeho, cos řekl, nevysvítá, že by u vás bylo potřeba vůbec nějaké ctnosti k dosažení jakéhokoliv úřadu. Tím méně, že by se muži stávali šlechtici pro svou ctnost, že by kněží byli povyšováni pro svou zbožnost a učenost, vojíni pro svou chrabrost a udatnost, soudcové pro svou bezúhonnost, senátoři pro svou vlasteneckost a rádcové pro svou moudrost."
o střelném prachu
Král trnul hrůzou nad mým popisem těch strašných strojů i nad mým návrhem. Žasl nad tím, jak může tak bezmocná a plazivá havěť jako já (to byla jeho slova) chovat tak nelidské myšlenky a jak je může tak samozřejmě pronášet. Jak vidět, nijak mě nedojímá všechno to prolévání krve a pustošení, které podle mého líčení ty stroje působí. Vymyslil prý je jistě nějaký zlý duchu, nepřítel lidstva.
[...]
Prapodivný to důsledek omezených zásad a úzkoprosti!
[...]
Ale mám za to, že tato jejich vada povstala z nevzdělanosti, protože dosud neproměnili politiku ve vědu jako bystré hlavy evropské. Dobře si pamatuji, že když jsem jednoho dne v rozmluvě s králem prohodil, že je u nás napsáno několik tisíc knih o umění vládnout, pojal (přímo proti mému úmyslu) velmi chatrné mínění o našem rozumu. Prohlásil, že má odpor i opovržení ke vší tajnosti, prohnanosti a pletichářství, ať už u panovníka, nebo ministra. Nechápal, co vlastně znamená státní tajemství, když neběží o nepřítele ani o soupeřský národ. Znalost vladařství omezil na velmi úzký obor; na zdravý smysl a soudnost, spravedlivost a mírnost.
[...]
Žádný zákon té země nesmí přesahovat slovy počet písmen jejich abecedy a ta jich obsahuje jenom dvaadvacet. Málokterý však bývá dokonce i tak dlouhý. Vyjadřují je slova nejprostší a nejjednodušší a oni nejsou takoví taškáři, aby v nich nacházeli více než jeden smysl.
[...]
Jejich sloh je jasný, jadrný a plynný, nikoliv květnatý. Ničeho se tak nevystříhají jako hromadění zbytečných slov nebo používání rozmanitých výrazů.
III. Cesta do Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a do Japonska
o přehnaném teoretizování, bezduchém formalismu a falešné pýše na formální vzdělání nepoužitelné v reálném životě.
Jejich domy jsou vystavěny velmi špatně, zdi se naklánějí a v žádné místnosti není jediného pravého úhlu. Ta vada pochází z toho, že zanedbávají praktickou geometrii, která je jim příliš hrubá a sprostá. Návody, které dávají svým řemeslníkům, jsou pro jejich rozum příliš složité a to vede k ustavičným omylům. Na papíře se dovedou dosti zručně ohánět pravítkem, tužkou a kružítkem. Ale v obyčejném životním jednání a počínání jsem neviděl lidi neohrabanější, nemotornější, neobratnější, nehybnější a zmatenější, když měli pochopit něco, co se netýkalo počtářství a hudby. Nedovedou rozumně uvažovat a náruživě rádi se přou, leč by snad měli pravdu, ale to se jim stává velmi zřídka. O obraznosti, představivosti a vynalézavosti není u nich ani potuchy, a jejich řeč nemá pro ty pojmy ani označení.
[...]
Dále jsme přišli do školy řečí, kde seděli tři profesoři a radili se o opravě řeči své vlasti.
První návrh byl: zkrátit hovor stažením mnohslabičných slov v jednoslabičná a vynecháním sloves a příčestí, poněvadž ve skutečnosti jsou všechny myslitelné věci toliko podstatná jména.
Druhý návrh byl: odstranit všechna slova vůbec. Ten plán doporučovali v zájmu zdraví i stručnosti. Je přece jasné, že každým slovem, které promluvíme, stravují se nám poněkud plíce a ubývá jich a život se nám tím ukracuje. Vymyslili tedy vhodný prostředek proti tomu. Ježto slova jsou jen názvy věcí, bude lidem pohodlnější nosit s sebou věci potřebné na vyjádření každého předmětu, o němž chtějí právě rozmlouvat.
[...]
Byl jsem v matematické škole, kde vyučoval učitel žáky metodou, jakou si nedovedem v Evropě ani představit. Poučka a důkaz byly na tenké oplatce pěkně napsány inkoustem složeným z mozkové tekutiny. Student musí spolknout oplatku na lačný žaludek a po tři dny smí jíst jen chléb a pít vodu. Když se oplatka stráví, vystoupí tekutina do mozku a zároveň s ní i poučka.
Ale dosud to nemělo patřičného účinku, jednak pro chyby v množství nebo v složení tekutiny, jednak též pro svévolnost jinochů. Těm se ta pilulka tak hnusí, že se obyčejně odkradou a vyvrhnou ji, dříve než může účinkovat. Také se nedali dosud přimět k tomu, aby zachovávali újmu tak dlouho, jak žádá předpis.
[...]
Ve škole politických vynálezů jsem se tuze pobavil. Profesoři se mi tam jevili nadobro potrhlí a taková podívaná mě vždycky rozesmutní. Ti nešťastníci kuli plány, jak by přiměli vladaře k tomu, aby si vybírali milce podle jejich moudrosti, schopnosti a ctnosti, aby naučili ministry dbát veřejného blaha a aby odměňovali zásluhy, velká nadání, vynikající služby. Dále, jak by vštípili knížatům poznání, že jim skutečný prospěch poplyne jen z prospěchu lidu, aby do úřadů dosazovali jen osoby schopné zastávat je, a k otmu ještě plno jiných bujných a nemožných chimér, o jakých uvažovati člověku jakživo ani nenapadlo. To mě jen utvrdilo v starém poznatku, že nic není tak výstřední a nesmyslné, aby to někteří filozofové nepokládali za pravdu.
[...]
Požadoval též, aby každý senátor v nejvyšší státní radě, když pronese své mínění a obhájí je, byl nucen hlasovat proti němu. Dojde-li k tomu výsledek dopadne jistotně ve prospěch veřejnosti.
[...]
Druhý zastával právě opačný názor, aby se totiž zdanily ony tělesné a duševní vlastnosti mužů, na nichž si sami obzvláště zakládají. Částka by se řídila stupněm jejich výtečnosti, o čemž by rozhodovali úplně podle své chuti. Silně by se měly zdanit vtip, statečnost a uhlazenost. Daň by se vybírala tak, že by se každý zaručil za množství toho, co má. Zato čestnost, spravedlivost, moudrost a vzdělání by se vůbec nezdaňovaly. Jsou to vlastnosti tak vzácné, že je u souseda nikdo neuznává a sám si na nich také nezakládá.
[...]
Tu jsem teprve poznal, jak svět balamutí zaprodaní spisovatelé, kteří přisoudili největší válečná vítězství zbabělcům, nejmoudřejší radu hlupákům, upřímnost pochlebníkům, římskou poctivost zrádcům vlasti, pravdomluvnost udavačům. Kolik nevinných a vynikajících lidí bylo odsouzeno na smrt nebo poslaáno do vyhnanství tím, že ministři využili prodejnosti soudců a zloby politických stran. Kolik ničemů bylo povýšeno k důvěře, moci, váženosti a zisku. Jak velký podíl na počinech a událostech u dvora, v nejvyšší radě a v senátě mohou si osobovat náhončí, příživníci a šašci.
[...]
Dokazovali mi pádnými důvody, že se královský trůn bez zkaženosti ani neudrží, neboť ono neústupné, smělé, vzpurné smýšlení, jež propůjčuje člověku ctnost, jenom ustavičně brzdí veřejné záležitosti.
Luggnačtí
O nesmrtelných struldbruzích
Šťastný lid, který se kochá tolika živoucími příklady starodávné ctnosti a má učitele, kteří mu ochotně vštěpují moudrosti dřívějších věků! Avšak nesrovanatelně nejšťastnější jsou oni výteční struldbrugové, kteří jsou od narození chránění před onou obecnou pohromou lidské přirozenosti, mají mysl volnou a nespoutanou, bez oné duševní tísně a sklíčenosti, kterou působí ustavičná obava před smrtí,
[...]
Ze zkušenosti více, že mladí lidé bývají příliš umínění a těkaví, aby se dali ovládat střízlivými návody starších.
[...]
Po krátkém mlčení mi týž šlechtic řekl, ře se jeho i mým přátelům (jak uznal za vhodné se vyjádřit) velmi líbí mé moudré poznámky o velkém štěstí a přednostech nesmrtelného života. Dychtí prý dověděl se podrobně, jaký životní plán bych si sestavil, kdyby mě byl potkal ten osud a narodil jsem se struldbrugem.
[...]
Přesně bych zapisoval rozmanité změny ve zvycích, v řeči, módě, jídle a zábavách. Všemi těmi získanými vědomostmi byl bych živou pokladnicí vědění a moudrosti a stal bych se jistě orákulem národa.
Po šedesátce bych se už neženil, žil bych však pohostinsky, třebas šetrně. Zabýval bych se tím, že bych utvářel a řídil mysl nadějných mladých mužů a přesvědčoval je z vlastních vzpomínek, zkušeností a pozorování, posílených ještě příklady, o prospěšnosti ctnosti ve veřejném i soukromém životě.
[...]
Jak by čas plynul, sdělovali bychom si s těmi struldbrugy navzájem své postřehy a záznamy.
[...]
avšak luggnačtí ho vyvedli z mylných představ o údělu nesmrtelnosti.
I nejstarší člověk se pořád kojí nadějí, že přečká ještě den, a smrt pokládá za největší zlo, před nímž ho příroda pudí stále couvati. Jenom na tom ostrově Luggnaggu nedychtí toliko po životě, neboť mají ustavičně před očima příklad struldbrugů.
[...]
Nejenže jsou umínění, popudliví, chamtiví, mrzoutští, ješitní, žvaniví, ale též neschopní přátelství a nepřístupní všem přirozeným náklonnostem. Ty u nich nikdy nesahají dále než k vnoučatům. Když mluví, zapomínají obyčejné názvy věcí i jména osob, dokonce i svých nejbližších příbuzných a přátel. A tak se nemohou bavit ani četbou, neboť paměť jim nedá dojíti od začátku na konec věty.
IV. Cesta do země Hvajninimů
Najatí námořníci se spiknou proti Gulliverovi, jenž je na lodi kapitánem, lodi se zmocní a vysadí ho na nejbližším ostrově. Ten je obýván ušlechtilými koňmi Hvajninimy oplývajícími darem řeči a neschopných lži, úkladů a všech nectných vlasností, a kromě dalších zvířat také Jahuy, svárlivými a nadmíru hloupými obludami stavbou těla podobnými člověku, které se využívají na pomocné práce. Hvajninimové se nemohou ubránit srovnání Gullivera se zvířaty Jahu, která jsou pro ně synonymem všeho nízkého, zvrhlého a špatného v přírodě. Cestovatel jen těžce dokládá své rozumové odlišení od těchto poloopic.
Občas se mi ovšem podařilo chytit do smyčky z jahuovských žíní králíka nebo ptáka. Leckdy jsem nasbíral léčivých bylin a ty jsem si vařil a jedl s chlebem jako saláty. Jindy zase pro změnu jsem si stloukl trochu másla a podmáslí vypil. Zpočátku jsem velmi pohřešoval sůl, ale zvyk mě brzy usmířil s jejím nedostatkem. Troufám si tvrdit, že hojné solení je u nás jen požitkářství a že se původně zavedlo jen jako dráždidlo na pití.
[...]
Moc, vláda, válka, právo, trest a tisíce jiných věcí nemělo v té řeči vůbec názvů, jimiž by se vyjádřily, takže svízel vpravit mému pánovi pojem o tom, co chci říci, byla skorem nepřekonatelná.
Tázal se mě, co bývá příčinou nebo pohnutkou k tomu, že se jedna země dá do války s druhou. Řekl jsem, že je jich bez počtu. Zmíním se toliko o několika nejhlavnějších. Někdy to bývá ctižádostivost panovníků, kteří si nikdy nemyslí, že mají dosti půdy a lidí, nad nimiž by vládli. Jindy zase úplatnost mnistrů, kteří zavedou svého vládce do války, aby potlačili nebo svedli jiným směrem hlasité stížnosti poddanch na jejich špatnou správu. Různost názorů stála už životy mnoha miliónů. Tak například, je-li pískání neřest či ctnost, jaká je nejlepší barva na kabát, zdali černá, bílá, červená nebo šedá, a má-li být kabát dlouhý či krátký, úzký či široký, čistý či špinavý.
[...]
Třebaže má tamní Jahuy v nenávisti, přece prý jim nemá za zlé jejich protivné vlastnosti, právě tak jako nezazlívá gnnajhovi (dravému ptáku) ukrutnost nebo ostrému kameni, že mu rozrývá kopyto. Ale když může být tvor, který si nalhává rozum, schopen takových zvráceností, hrozí se, není-li snad zkáza té vlohy horší než sama zvířeckost. Myslí prý, že jsme místo rozumem nadáni toliko nějakou vlastností, která dovede jen posílit naše přirozené neřesti.
[...]
Tak například mému sousedu se zachce mé krávy. I zjedná si právníka, aby dokázal, že má ode mne krávu dostat. Musím si pak zjednat jiného, aby obhájil mé právo, neboť je proti všem právním řádům, aby směl člověk mluvit sám za sebe. Nuže, v tom případě jsem já, řádný majitel, v dvojí velké nevýhodě. Předně, ježto můj právník je už téměř od kolébky cvičen v hájení lži, má-li najednou hájit spravedlnost, octne se naprosto mimo svůj živel.
[...]
Nuže, vězte, Blahorodí, že tito soudcové jsou lidé ustanovení na to, aby rozsuzovali všechny spory majetkové, jakož i hrdelní pře, a vybírají se z nejmazanějších právníků, kteří už zestárli nebo zlenivěli. Protože byli odjakživa zaujati proti pravdě a právu, jsou nenapravitelně puzeni přát podvodu, křivopřísežnictví a násilí.
[...]
U těch právníků platí zásada, že co se stalo dříve, smí se stát po právu zase. Proto zaznamenávají zvláště pečlivě všechny dřívější rozsudky vynesené prot obecnému právu a veškerému rozumu lidstva.
[...]
Vylíčil jsem mu poté velmi lopotně účel peněz, hmoty, z níž se vyrábějí, a cenu kovů. Když nabude Jahu zásoby té vzácné hmoty, je s to koupit si všechno, čehokoliv se mu zachce: nejvybranější šaty, nejskvělejší dům, rozlehlé pozemky, nejdražší jídla a nápoje. To všechno dokáží pouhé peníze, a tak si naši Jahuové nikdy nemyslí, že jich mají dosti buď na vydávání, nebo ukládání - podle toho, jak je přirozený pud vede buďto k marnotratnosti, nebo k lakotě.
[...]
Je prý známo, že se Jahuové mezi sebou nenávidí více než kterýkoliv zvířecí druh. Za důvod se obyčejně uvádí jejich ošklivé vzezření, které napořád vidí u ostatních, nikoliv však u sebe.
[...]
O Hvajninimech
Rozum jim není něčím pochybným jako u nás, kde se lze hladce přít pro i proti. Vždyť rozum člověka rázem přesvědčuje. To je samozřejmé všude tam, kde není zmaten, zakalen nebo poskvrněn náruživostí a sobectvím. Pamatuji se, jak těžce jsem vysvětloval svému pánovi, co znamená názor a jak může být něco sporné. Namítal, že rozum nás učí tvrdit nebo popírat jenom tehdy, když máme jistotu.
[...]
Přirozenost se ukojí velmi lehce a nouze je matkou vynalézavosti.