Persepolis
Autobiografický komiksový román íránské autorky, líčící její život od dětství strávené v modernistické íránské rodině s pokrokovými názory (za něž se rodiče i ona nemálokrát dostali do potíží) a francouzském lyceu, až po dospělost, kdy se jako absolventka teheránské univerzity oboru vizuální komunikace rozhodla pokračovat ve svém dalším životě ve Francii, kde žije dodnes.
Román byl vydán poprvé v roce 2006 (druhý díl 2007) a zfilmován jako animovaný film v roce 2007. Film vytvořila rovněž Marjane Satrapi.
Román zachycuje nejprve dětství Marjane, která byla přes všechnu pokrokovost a bohatství její rodiny věřící. Dostává se do prvních střetů s islámskou revolucí, která nutí dívky se zahalovat, diskriminuje je a prosazuje potlačování osobních svobod ve jménu "kulturní revoluce". Marjane s pomocí tatínka proniká do tajů mocenských vlivů a poznává, že celá koncepce náboženského státu je na dálku řízena mocenským vlivem USA, které se snaží v Íránu získat přístup k ropě, čehož chce dosáhnout za vřavy občanské války.
Když tyto nepokoje přerostou ve válku s Irákem, rozhodnou se rodiče poslat Marjane na studia do Vídně, aby ji uchránili před nebezpečím. Marjane se zde osamostatňuje, snaží se zapadnout mezi místní mládež, což se jí kvůli odlišnému vzdělání a domovské kultuře daří se střídavým úspěchem. Kvůli své přímočarosti a prostořekosti si zadělá na mnoho problémů, až skončí jako dealerka drog bez ubytování na ulici. Po totálním selhání ve svém "dospělém" životě se vrací s pokorou domů k rodičům. Zde vidí, jak hodně mezitím její lidé trpěli válkou a totálním útlakem ve jménu islámu, že je jí stydno vyprávět o problémech, které ji stihly ve Vídni a které jí ve světle života ve zmučeném Íránu připadají nicotné. To vede až k depresím, z nichž se naštěstí dostane díky zásahu psychologů.
Zažije neúspěšné, nezralé manželství s Rezou, jež nezachrání ani společný projekt na univerzitě. Zkušenostmi ostřílená Marjane, tentokrát již hrdá na svůj původ a na svůj lid, se rozhodne zkusit štěstí ve Francii, jelikož chce žít svobodným životem.
Marjaniny psychické problémy v závěru její rakouské anabáze eskalovaly až k sebepoškozování.
Asi jsem radši vážně poškozovala své zdraví, než abych čelila vlastní hanbě. Hanbě nad tím, že se ze mě nestal někdo, že na mě po všech těch hrozných obětech rodiče nemohou být pyšní. Hanbě nad tím, že se ze mě stala tuctová nihilistka.
Otec vypráví Marjaně po návratu z Rakouska:
Celá tahle válka byla jedna velká intrika, jejímž cílem bylo zničit íránskou i iráckou armádu. Ta první byla v roce 1980 nejmocnější na Středním Východě a ta druhá znamenala pro Izrael reálnou hrozbu. Západ prodával zbraně oběma stranám a my jsme byli dost pitomí, abychom se do té cynické hry dali zatáhnout...osm let války k ničemu! Takže teď stát pojmenovává ulice po mučednících, aby si naklonil příbuzné padlých. Tím snad v celé té absurditě najdou nějaký smysl.
Odpoledne jsem v televizi viděla matky, co vykládaly, jak se nad smrtí svých dětí radují a pyší. Tak nevím, kde končí víra a začíná blbost.
Otec vypráví Marjaně:
...Jenomže režim dostal strach, že kdyby jeho odpůrci došli až do Teheránu, mohli by osvobodit i ty, kdo pro vládu představují reálné nebezpečí, totiž politické vězně, kteří jsou právoplatnými dědici revoluce a navíc tvoří intelektuální elitu země. A tak se vládci rozhodli s tímhle problémem skoncovat. Vězňové dostali takovouhle nabídku: buď zavrhnou veřejně své revoluční ideály a slíbí věrnost islámské republice, čímž vykoupí své viny, anebo budou popraveni. ...Takže je nakonec většinou popravili.
O kamarádkách z Íránu:
Všechny se podobaly hrdinkám amerických seriálů a byly nachystané se třeba zítra vdávat, když to půjde. [...] Zčásti jsem je chápala. Když je něco zakázané, získá to neúměrnou důležitost. Později jsem zjistila, že to líčení a touha po západním způsobu života byly od nich projevem odporu. Přesto jsem se cítil úděsně sama.
Moje kamarádky sice vypadaly jako moderní ženy, ale pod tím make-upem byly tradicionalistky. Byly nabité hormony a frustrací, proto se ke mně chovay tak agresivně. Stala jsem se pro ně příkladem západní dekadence.
Myslela jsem si, že návratem do Íránu se všechno vyřeší, že zapomenu na staré časy, jenže minulost mě doháněla. Má tajemství mě příliš tížila. Začala jsem trpět depresemi.
Po návratu z Rakouska do Íránu se Marjana styděla vyprávět blízkým o svých problémech a selháních, když viděla, v jakých podmínkách oni celou dobu museli žít v její domovině. Začala z toho však mít deprese a navštívila psychoterapeuta:
Stydím se, že jsem v životě nic nedokázala...naštěstí nikdo nezná podrobnosti, a je taky proč! Nic jim nevyprávím... mám pocit jako bych pořád nosila masku.
Přijímací zkoušky na VŠ, pohovor:
Slečno Satrapiová, vidím ve vašich materiálech, že jste žila v Rakousku...chodila jste tam zahalená?
- Ne, odjakživa si myslím, že kdyby ženské vlasy způsobovaly tolik problémů, bůh by nás stvořil plešaté.
Projev vedení vysoké školy vůči studentům: Nemůžeme si dovolit uvolnění mravů, ať už jakékoli! To z krve našich mučedníků vyrostl květ naší republiky! Chovat se neslušně znamená pošlapat krev těch, kdo položili život za naši svobodu. Tudíž upomínám všechny přítomné slečny, aby nosily těsnější kalhoty a delší kukly. ....
Marjanina babička: To strach nám bere svědomí. A to on nás mění ve zbabělce.
Pro ty nahoře mohla ale i maličkost být podvratná (ukazovat holé zápěstí, moc se smát, mít walkmana...)
Režim dobře chápal, že když jdete ven a máte v hlavě tohle: (mám dost dlouhé nohavice? mám šátek dost do obličeje? není mi vidět nalíčení? jen aby mě nedali zbičovat!), nemůžete v ní mít tohle: (kde je moje svoboda myšlení? kde je moje svoboda slova? je můj život k žití? co se děje v politických věznicích?)
Když máte strach, ztrácíte schopnost analýzy a reflexe. Hrůza vás ochromuje. A strach byl hybnou silou represe ve všech diktaturách. Takže ukázat pramínek vlasů nebo se nalíčit, z toho je najednou akt vzpoury.
Jak čas ubíhal, stále víc jsem si uvědomovala, jaký je propastný rozdíl mezi oficiálním obrazem naší země a skutečným životem, tím, který se odehrává za stěnami domů.
Naše chování na veřejnosti a naše chování v soukromí byly v prudkém kontrastu a tenhle rozpor nás doháněl ke schizofrenii. Abychom našli aspoň zdání rovnováhy, pořádali jsme skoro denně večírky.
Marjaniny přátele však jednou na večírku vyhmátla policie a jednoho z nich zastřelili. Večírky tím však neskončily - to bylo totiž přesně to, čeho chtěl režim dosáhnout.
Marjanina matka: Já nenávidím Saddáma a nemám vůbec ráda ani Kuvajťany, ale stejně mě štve cynismus spojenců, kteří se vydávají za "osvoboditele", ačkoli jim jde jenom o ropu.
Otec: Jasně! Stačí se podívat na Afghánistán. Válčí se tam už deset let. Umřelo 900 000 lidí a v celé zemi je pořád chaos. A nikdo nehnul ani prstem! Protože Afghánistán je chudý!
[...] A navíc už u nás nebyla žádná opozice. Opozičníci byli popraveni. Anebo utekli za hranice, pokud mohli. Režim měl absolutní moc, a tak většina lidí hodila politické uvědomění za hlavu a hledala si ostrůvky štěstí.
O satelitech:
Režim si uvědomil, že tenhle nový jev narušuje jeho indoktrinační snahy. Proto satelitní příjem zakázal, ale už bylo pozdě. Lidi ochutnali jiné obrazy než obrazy fousatých morousů - a už si to nedali vzít. Začali satelity přes den zakrývat.
O rozvodu:
Ti chlapi si myslí, že ten jejich pták je neodolatelný, a zároveň že když jsi rozvedená, nejsi už panna, a tudíž nemáš vůbec důvod je odmítnout. Berou to jako naprostou jistotu! A kdo by se tomu taky divil. Vždyť jim odmalička matka říká "doudoul tala"! (zlatý pinďourek)
- Takže pokud už teď nemáš ze života peklo, radši zůstaň u manžela! [...]
Jeden muž z redakce, kde Marjane pracovala, byl zatčen kvůli karikatuře, kterou nakreslil do časopisu. Všichni mysleli, že bude nejspíš mučen či zastřelen. Když se vrátil z vazby, zašla ho Marjane s Rezou navštívit. Marjane však byla nepříjemně překvapena z jeho chování k ženě.
...A já ho tři týdny měla za hrdinu!! Ty jeho kydy o svobodě projevu... a přitom vlastní ženu nenechá říct slovo! Tihle íránští muži!
Když chlap zabije deset žen za přítomnosti patnácti dalších žen, nikdo ho nemůže odsoudit, protože my ženy nesmíme v hrdelních kauzách svědčit! Muž má taky právo na rozvod, a i když ženě rozvod povolí, děti zůstávají jemu! Slyšela jsem jednoho imáma, jak tenhle zákon brání tvrzením, že muž je semeno a žena je země, do které se semeno vysévá, takže dítě patří přirozeně otci! Uvědomuješ si to vůbec? Mám toho po krk! Odjedu z téhle země!