- Tuto črtu napsala Němcová pro učitelský kalendář.
- Splňuje tehdejší potřebu mj. poukázat na to, jaký má být sám učitel – neboť na vesnických školách často působili lidé, kteří k učitelství neměli potřebné vzdělání ani morální předpoklady.
- Tato drobná povídka koncipovaná jako vzpomínková próza je smyšlená, ale některými údaji těží přímo z dětských zážitků spisovatelky.
- Povídka vykresluje portrét ideálního učitele, který své poslání, značně překračující rámec školy, pojímá jako společenskou výchovu.
Jako šestiletou poslali rodiče Bětku do vesnické školy ve Chvalíně. V její rodné vsi škola nebyla a ostatní tamní děti chodily do školy do hodinu vzdáleného města. Tam ale nechtěli rodiče Bětku posílat, neboť mysleli, že odkázaná celý den sama na sebe by zvlčela. Také mysleli, že městští učitelé se povyšují, nechávají si říkat pane profesore a upřednostňují v učení děti ze zámožnějších rodin.
A tak, ačkoliv sousedé mínili, že vesnický učitel není tak „cvičený“ jako učitel ve městě, byla Bětuška poslána do Chvalína, kde bydlela u tety Anežky a paní kmotry. Neboť od ostatních dětí slýchala, že jsou ve škole bity a učitel je zlý, nemytý a ušňupaný, že nosí u sebe rákosku a když se rozzlobí, přehne dítě přes koleno a seřeže ho, bála se školy co nějaké mučírny. Proto tam první den šla s pláčem a chtěla se vymluvit na nemoc.
Když se však s panem učitelem setkala a poznala, že je vlídný, zmizel všechen strach. Pan učitel byl starý, bělovlasý, na hlavě nosil aksamitovou čepičku, oděv měl vždy čistý. Na začátku výuky se vždy s dětmi přívětivě pozdravil a pomodlili se. Děti, když viděly jeho opravdovou nábožnost, ani nenapadlo, aby se při modlitbě bavily nebo rozptylovaly něčím jiným. Po modlitbě zpívali písně, nábožné nebo vyzývající k učení, mravnosti apod.
Bětka se divila, že ve třídě není ani rákoska, ani oslovská lavice, ani pytlík s hrachem, o kterém ostatní děti vyprávěly. Ale zaujala ji almara, kde byla zlatá kniha, do které se psaly nejhodnější děti a o zkouškách dostaly od pana vikáře obrázky a knížky. V almaře byla také vycpaná zvířata a Bětka se zpočátku divila, jak tam žijí a proč nejsou venku.
Při výuce dodával laskavý pan učitel každému odvahy, a když byli hodní, vyprávěl jim za odměnu „děje z historie“. V zeměpisu vyprávěl o krásách české země, o úrodnosti, zvyklostech a krojích různých krajů a děti vybízel k cestování.
Ve zpěvu učil děti psát i inonovat různé intervaly, děvčata učil „diskantovým notám“, chlapce „altovým“. Učily se také chorálu. V zahradě pomáhaly děti panu učiteli při práci a dověděly se při tom spoustu užitečných iformací z přírodopisu. Pan učitel chodil s dětmi také po okolí a vyprávěl jim o všem, co viděly. Jednou je poučil, že hospodáři vysušili močál, měli by o kus dobrého pole víc, že kdyby tento holý vrch osázeli třešněmi, měla by obec o mnoho peněz více a kdyby spravili cestu, šetřili by své koně i vozy a byli by dříve na místě.
Pan učitel děti nebil, jako trest jim zakazoval chodit s ním do zahrady, což ale bylo potrestaným více líto než tělesný trest. Přísně zakazoval žalování nebo posmívat se někomu pro tělesný neduh. Vdova po jeho zemřelém synu učila dívky domácím pracem a různé šatstvo, dětmi takto zhotovené, se rozdávalo na Sv. Mikuláše chudým dětem.
Když Bětka ve 12ti letech vyšla ze školy a vrátila se domů, nebyla ve Chvalíně následujících šest let. Když se tam pak vypravila, viděla, že močál je vysušen, vrch osázen a cesty spraveny, vše zásluhou mladých hospodářů, odchovanců pana učitele. Toho už ale nezastihla, zrovna ten den měl pohřeb, na který se sešlo tolik lidí, že to nikdo nepamatoval a všichni hořce plakali.