Sofiin svět

Jostein Gaarder

Jedná se o přehled dějin filozofie podaný přístupnou, čtivou formou. Chronologické představení stěžejních filozofů od starověku po současnost je zarámován - přestože z mého pohledu poněkud plytce - příběhem přibližně dvanáctileté Sofie, která nachází ve schránce záhadné anonymní dopisy, jež jsou dávkovaným kurzem filozofie - Sofie se nad konceptuálními otázkami posléze vždy zamýšlí.

Zajímat se o to, proč žijeme, tedy není žádný nahodilý zájem jako třeba sbírat známky. Kdo se o takové věci zajímá, zajímá se o něco, o čem lidé diskutují tak dlouho, jak žijí na této planetě. Proč vznikl vesmír, zeměkoule a život, je téma vážnější a důležitější než to, kdo na minulé olympiádě vyhrál nejvíc zlatých medailí.

I když se filozofické otázky týkají všech, ne všichni se stanou filozofy. Z různých důvodů se většina lidí nechá tak pohltit každodenností, že i samotný údiv nad světem zasune někam do pozadí. [...] Pro děti je svět - a všechno, co v něm je - něco nového, něco, co budí úžas. Ne tak pro všechny dospělé. Většina dospělých prožívá svět jako něco

PŘÍRODNÍ FILOZOFOVÉ

• vysvětlovali přírodní zákony (dosud mytické vysvětlení světa) - hledali pralátku, z níž sestává vše na světě

• Thalés z Milétu - vše je plné bohů

• Anaximandros - pralátkou je neurčito, bezmezno (nějaká neznámá, univerzální látka)

• Anaximenés - pralátkou je vzduch (mlha)

• Parmenidés - vše, co je, bylo odjakživa a skutečná proměna, změna čehokoliv, tedy není možná. Smyslům, které vidí změny v přírodě, tedy nemůžeme věřit, jediné, čemu lze důvěřovat, je rozum - první racionalista.

• Hérakleitos z Efesu - vše plyne a proměňuje se, je pomíjivé, nelze tedy dvakrát vstoupit do téže řeky. Bůh je zahrnut ve všem (ale bůh je spíše nějakou univerzální silou, principem)

• Empedoklés - základem všeho je kombinace čtyř živlů - oheň, voda, vzduch, země. Přeměny věcí jsou dány tím, jak se tyto živly slučují a zase oddělují. V přírodě působí dvě protikladné síly - láska a nenávist (síla).

• Démokritos - vše se skládá z droboučkých částeček - atomů, které mají různé tvary a strukturu, aby se z nich dalo vytvořit vše na světě.

Víra v osud

• Řekové silně věřili v osud (věštba z orákulí, z kávové sedliny, hvězd - astrologie, Delfská věštírna a kněžka Pythie, která odpovídala mnohoznačně. Nad Delfskou věštírnou stálo "Poznej sebe sama - Gnóthi seautón!" čili že nikdo neujde svému osudu. Chřipka - influenza - znamená, že se nemocný ocitl pod špatným vlivem hvězd.

Pravé poznání pramení zevnitř. Všechny znalosti ale přece nejdřív přicházejí lidem do hlav zvenku. Na druhé straně si Sofie pamatovala na situace, kdy se ji maminka nebo učitelé ve škole snažili naučit něco, co nebyla ochotna pochopit. Pokud se někdy něco skutečně naučila, tak jenom tehdy, když k tomu něčím sama přispěla. 

• Sofisté - mírou všech věcí je člověk. Neužitečné filozofické spekulace nemají význam, je třeba myslet jen na zájmy člověka. Byli agnostiky - není možné s jistotou říci, zda existuje bůh či nikoliv. Základy společenské kritiky - diskuze, co je dáno přírodou a co vzniklo konvencí, co vytvořila lidská společnost. Neexistují absolutní normy toho, co je správné a co špatné.

Sókratés

• jeho učení známe jen prostřednictvím Platóna, jeho žáka. Vedl rozhovory - sokratovské dialogy. Lidé tak byli sami donuceni uvažovat a nacházet slabá místa svých názorů. Sokratés tedy předstíral, že nic neví, aby donutil lidi používat vlastní rozum.

• Vím, že nic nevím.

• Byl typickým racionalistou. Věřil, že existuje univerzální pravda (narozdíl od sofistů - ti říkali, že pohled na pravdu se liší v každé konkrétní situaci).

• Když jednáme špatně, je to proto, že o správnějším chování nevíme. Proto je tak důležité rozšiřovat své znalosti. Sókratés toužil nalézt zcela jasné a všeobecně platné definice toho, co je dobré a co špatné. Na rozdíl od sofistů byl toho názoru, že schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem je zakotvena v rozumi jednotlivce, a nikoliv ve společnosti.

Platón

• Jeho učitel Sókratés byl za své provokativní chování odsouzen k smrti. Pro Platóna byla Sókratova smrt jednoznačným důkazem toho že může existovat protiklad mezi skutečnými poměry ve společnosti a pravdou či ideálem. Platónův první spis líčí Sókratovu soudní při (Obrana Sókratova).

• Založil filozofickou školu Akadémia (v hájku pojmenovaném podle řeckém bájném hrdinovi jménem Akadémos)

• Svět idejí: forma věcí, která je neměnná (atomy vždy z koně vytvoří zase koně a nikoliv jiného tvora). Za světem smyslů existuje podle Platóna nezávislá skutečnost - svět idejí, o němž můžeme získat spolehlivé poznání rozumem.

• Rozum je dle něj věčný a univerzální (narozdíl od smyslů), protože se vyslovuje k obecným a věčně platným vztahům (proto měl tak pozitivní vztah k matematice).

• Nesmrtelná duše - existuje déle a dříve než tělo. V těle duše zažívá touhu po lásce, po návratu do svého původního místa stvoření, do sféry idejí. Chce se osvobodit z vězení těla.

• Podobenství o jeskyni: všechny jevy v přírodě jsou jen stínovým odrazem věčných tvarů či idejí. Člověk, který toto poznal, o tom chce poučit ostatní obyvatele jeskyně, nikdo mu však nevěří. Ukazují na stěnu jeskyně a prohlašují, že existuje jen to, co tu vidí. Nakonec ho utlučou. [...] Podobenství je tedy obrazem o odvaze a vychovatelské odpovědnosti filozofa.

• Platón píše v dialogu Ústava o ideálním státě. Ten funguje podobně jako lidský tvor:

• Tělo: skládá se ze tří částí, hlava, hruď a břicho, v nichž sídlí tři složky duše - rozum, vůle a žádostivost (kterou je nutné krotit). Pro každou část těla také připadá hlavní ctnost: moudrost, odvaha a uměřenost a konečně tyto ctnosti jsou reprezentovány třemi složkami ideálního státu složeného z vládců, strážců a výrobců. Platónův ideální stát tak připomíná starý indický systém kast.

• Stát, který nevychovává a nevzdělává ženy, je jako člověk, který cvičí jenom pravou rukou.

Aristotelés

• Odmítá Platónovu teorii idejí. Pro něj jsou tyto formy shodné s typickými vlastnostmi jednotlivých věcí. Forma hovoří o možnostech - potenciálu jednotlivých věcí, ale také o jejich omezeních (ze slepičího vejce nemůže vzniknout husa). 

• Narozdíl od Platóna, pro nějž jsou naše smyslové vjemy pouze odrazy světa idejí a tedy i lidské duše, kde je již idea všeho předem zaznamenána, je Aristotelés přesvědčen, že skutečnou předlohou je příroda, která se poté otiskává do duše prostřednictvím smyslů.

• Aristotelés tedy sice věří v rozum, je však dle něj zcela prázdný, dokud nezačneme vnímat smysly: Nic není v mysli, co neprošlo smysly.

• Stejně tak se domnívá, že vše, co se v přírodě a na světě děje, má účelovou příčinu - děje se to tedy s konkrétním účelem. Takovou teorii je možno připodobnit k božskému účelu. Věří tedy v existenci Boha jako hybatele všeho.

• Zasloužil se o systematickou kategorizaci a hierarchizaci všeho, zejména v přírodě, je tedy zakladatelem oboru logiky.

• ETIKA: Tři formy štěstí: životní radosti a potěšení, život svobodného a odpovědného občana a život vědce a filozofa. Všechny musejí být přítomny zároveň. Máme také být stateční a štědří, a ve všem volit zlatou střední cestu - vyváženost.

• Aristotelés věřil, že žena je neúplný muž. Je jen pasivní a přijímající, zatímco muž je aktivní a dávající. Dítě dědí pouze vlastnosti otce - všechny jsou obsaženy pouze v semeni, které žena přechovává pouze jako živná půda.

Helénismus

• Převaha římské a latinské kultury jakožto řecké kulturní provincie

• Kulturní mísení dalo vzniknout synkretismu - splývání náboženství, náboženské pochybnosti, rozpad kultury, všeobecný pesimismus. "Svět je starý". Filozofie má tedy úkol přinášet útěchu (posmrtný život) a odvracet od pesimismu.

• V popředí je etika - v čem spočívá pravé štěstí a jak ho dosáhnout. 4 směry:

1. Kynikové - Diogenés. Štěstí nespočívá v materiálních věcech, luxusu, moci ani ve zdraví. Člověk si nemá dělat s ničím starosti, ani s trápením druhých (odtud cynismus).

2. Stoikové - Zénon z Kitia. Každý člověk je mikrokosmem, který odráží celý makrokosmos. To vedlo k teorii o neměnném "přirozeném právu", které platí pro všechny bytosti. Vše je součástí jediné přírody, nedělí se na duch a látku - odtud "monismus". Když je vše součástí přírodního zákona, je nutné se smířit s osudem, vše se děje z nutnosti a člověk má vše brát s klidem (stoický klid). Marcus Aurelius, Cicero (zformuloval pojem humanismus - člověk je ve středu zájmu), Seneca - člověk je pro člověka posvátný.

3. Epikurejci - Aristippos Epikúros. Smyslem života a nejvyšším dobrem je smyslová slast, bolest je zlo. Narozdíl od předchozích přístupů (vydržet či smířit se s bolestí) pěstovali umění života bez bolesti. Patří sem i např. přátelství, láska, umění. Aby nedošlo k "přejedení" těmito vjemy, součástí tohoto přístupu je i sebeovládání, střídmost a vyrovnanost, která nám pomůže vydržet bolest. Žili společensky v ústraní, o politiku se příliš nezajímali.

4. Novoplatónismus - Plótínos. Existuje "Jedno" (Bůh), čím blíže mu jsme, tím blíže jsme "světlu" (nejblíže je mu duše a živá příroda, která nese odlesky tohoto světla), nejdále je absence světla - tma. Pokud ucítíme přítomnost tohoto Jednoho, světla, zažíváme mystický zážitek - poznáváme jednotu s Bohem, s tímto Jedním, Veškerenstvem, Vesmírem (Já jsem Bůh, Je jen iluze, že tvůj bližní je někdo jiný než ty sám).

Příbuzná slova - pochopení, vhled, vědění - v sanskrtu vidya -> z toho idea, ale i vize, vidět, wise, wisdom, wissen, vědět. :-o

Semité a Ježíš Kristus

• původem z Arabského poloostrova. Narozdíl od indoevropského polyteismu je semitský základ monoteistický, důraz je od zraku odkloněn ke sluchu (proto také zákaz zobrazování boha a v islámu vůbec nechuť k výtvarnému - je to konkurence Bohu), odklon od meditací, ale spíše prosby, modlitby, kázání - propast mezi Bohem a jeho výtvorem. Také je typická idea božích přikázání, lidská neposlušnost, hřích a trest. Od toho měl lidi osvobodit Mesiáš (pomazaný) - a toho dostali v podobě Ježíše Krista. Pobuřoval tím, že přímo lidem odpouštěl hříchy a Boha nazýval otcem (abba). Konkuroval proto mocenským elitám a byl umlčen.

• Ježíš hlásal, že království Boží je láska k bližnímu a odpuštění člověku a Boží milosrdenství bez hranic, pokud se kajeme a prosíme o odpuštění. Posunul význam toho spojení - lidé očekávali vojevůdce, který nastolí království Boží - novou smlouvu s Bohem, vojensky a mocensky. Nová smlouva však byla uzavřena Ježíšovým převzetím všech hříchů na sebe - obětí za lidstvo.

STŘEDOVĚK

• Prvních 400 let kulturní úpadek - zánik řecko-římské kultury, včetně mnoha vědeckých poznatků. Arabové naopak převzali vládu nad helénistickou Alexandrií a navázali tak na řeckou vědu a hráli vůdčí roli v matematice, chemii, astronomii a medicíně.

• Otázka, zda je rozpor mezi rozumem (věděním) a vírou, či zda tvoří jednotu.

• sv. Augustin - převzal platónský způsob myšlení, názor, že křesťanství je sice božské mysérium, kterému se můžeme přiblížit pouze vírou, ale pokud věříme, Bůh osvítí naši duši a dá nám jakousi formu vědomosti o něm. Jako Boží stvoření jsme zcela závislí na Boží milosti. Nezbavuje sice člověka odpovědnosti za vlastní život, ale Bůh už předem vše vidí a ví.

• Pojem "obec Boží" - původně abstraktní pojem (v člověku se sváří obec boží a obec pozemská), později se Augustinova Boží obec identifikovala s církví jako institucí.

• Tomáš Akvinský - největší filozof vrcholného středověku. Propojuje Aristotelovu filozofii s křesťanstvím. Syntéza víry a vědění. Dle něj existuje řada "přirozených teologických pravd", k nimž je možno dojít vírou i rozumem. Např. nám bylo dáno svědomí, díky němuž můžeme rozlišovat mezi dobrý a špatným na přirozeném základě. Už jen tím, že nás obklopuje příroda, poznáváme, že Bůh existuje. Tomáš Akvinský převzal i Aristotelův názor na ženy, protože dle něj odpovídá slovům z Bible.

"Uvědom si, že všechny ty věci, které tu vidíš, byly jednou zbrusu nové. Tu maličkou dřevěnou panenku ze 16. století možná někdo vyřezal nějaké holčičce k pátým narozeninám. Možná její dědeček... Pak vyrostla. Byla dospělá a vdala se. Sama měla taky třeba dceru a tu svou panenku jí dala. Pak zestárla, pomalu prožila dlouhý život a jednoho dne zemřela. A už se nikdy nevrátí. Vlastně tu byla jen na krátké návštěvě. Ale její panenka, ta stojí tady na polici."

RENESANCE

• návrat k antickým kořenům - humanismus (člověk je velký a cenný, je ve středu pozornosti, odvažuje se být sám sebou), panteismus (Bůh je vše - i svět, příroda, fyzická podstata všeho)

• rozmach životní úrovně, měšťanstvo, umění a kultura, koncept zábavy a volného času pro bohaté.

• rozmach vědy: empirická vědecká metoda, ("Vědění je moc," Francis Bacon), kompas - zámořské objevy, střelný prach - pořízení afrických, amerických i asijských kultur, knihtisk - šíření myšlenek humanismu. Nový přístup k přírodě - člověk ji může využívat, stojí nad ní.

• Mikuláš Koperník - heliocentrická soustava, Johannes Kepler - planety obíhají po eliptických drahách, Galileo Galilei - otáčení Země kolem své osy, Isaac Newton - gravitační zákon

• Křesťanská víra je nyní spíše individuálním vztahem člověka k Bohu než organizovanou silou.

BAROKO

• 17. století, období protikladů: oslava života, dynamika (carpe diem) x náboženská zdrženlivost (memento mori)

• Divadlo jako symbol života a jeho iluzornosti, pomíjivosti (Calderon de la Barca - hra Život je sen / starý čínský mudrc Čuang-c' "Jednou jsem měl sen, že jsem motýl, a teď už přesně nevím, jestli jsem Čuang-c', který sní, že je motýl, nebo jestli jsem motýl, kterému se zdá, že je Čuang-c'."

• Filosofie: kříží se idealismus a materialismus (dosud nebyly přítomné ve stejném období)

RENÉ DESCARTES - barokní filosof

• racionalista, rozum je jediným zdrojem poznání. Snažil se o ucelený filosofický systém (hlavně jistotou poznání a vztahem mezi duší a tělem - jak něco duchovního dokáže uvést do pohybu mechanický proces těla?).

• Chce použít vědeckou empirickou metodu i na filosofii: dílo Rozprava o metodě. Chce dosáhnout spolehlivého poznání přírody, ale k tomu je třeba nejprve o všem pochybovat. I o našich smyslech (Jak mohu vědět, že celý život není sen?). Jisté je jen to, že pochybuje - tedy že myslí, a tím dokazuje svou existenci: Cogito, ergo sum.

• Představa o nekonečné bytosti nemůže být původem od bytosti konečné, jako je člověk - tím dokazuje existenci Boha. Idea Boha je dle něj vrozená.

• Mezi myšlenkou a existencí je souvislost: čím je myšlenka jasnější, tím jistější je její existence.

• Dualismus - hmota i vědomí pocházejí od Boha, ale jsou na sobě nezávislé. Člověk je podvojná bytost, která zároveň myslí (má duši) a zároveň zaujímá místo v prostoru - má hmotu, je mistrovským kouskem jemné mechaniky. Duše a tělo na sebe bez přestání působí (jsou propojené skrze mozek), ale úkolem duše je být na těle nezávislá (nenechat se rušit city, dojmy, vjemy, které jsou tělesné, ale upnout se na rozum, myšlení, které je duševní aktivitou sahající nad tu tělesnou).

BARUCH SPINOZA

• Vyobcován ze židovské obce - kritika oficiálního náboženství. Historicko-kritický pohled na Bibli (vnímat ji kriticky, konceptuálně, symbolicky, ne dogmaticky). Bránil svobodu projevu a náboženskou toleranci.

• Vše, co existuje, je příroda. I Bůh = příroda (panteismus).

• Dílo Etika vyložená geometrickým způsobem. (umění, jak žít, morálka, vyložená racionalisticky. Musíme se osvobodit od svých pocitů a afektů). Spinoza odmítá Decartesův dualismus - existuje jen jedna substance (Bůh, příroda, i duchovní podstata). Monismus.

• Bůh není vnější příčinou všeho, ale vnitřní příčinou všeho, součástí. Vše v přírodě se tedy děje z nutnosti - determinismus.

• K dosažení skutečného štěstí a harmonie nám brání lidské špatné vlastnosti - např. ctižádost a žádostivost. Pomůže poznání, že vše souvisí se vším, vše je jedna příroda, všechno jedno jest. (sub specie aeternitatis - pod zorným úhlem věčnosti).

EMPIRISMUS - Locke, Berkeley, Hume

JOHN LOCKE

• 18. století, empirismus - v našem vědomí není nic, dokud nemáme první smyslové zkušenosti (narozdíl od Descartesa a Spinozu - víra v rozum, který je zdrojem poznání, racionalismus). Nic není v mysli, co neprošlo smysly. Představa (idea), která se nezakládá na smyslovém poznání, je falešná.

• Dílo Rozprava o lidském rozumu (1690): všechny naše myšlenky a představy jsou jen odrazem toho, co jsme viděli a slyšeli. Do té doby jsme tabula rasa.

• Po přijetí vjemu dochází k jeho zpracování, k myšlení, úvaze, pochybování, k jejich reflexi. Přijímáme pouze jednoduché vjemy, které se nám skládají ve složenou představu jevů.

• Rozdíl je v prvotních smyslových kvalitách (nezpochybnitelné - rozměry, počet, tvar, pohyb atd.) a druhotných, které jsou subjektivní (chuť, barva) - ty poznáváme pouze intuitivně

• Přirozené právo - spíše racionalistická myšlenka. Jistá základní etická pravidla jsou dána všem. Taktéž říká, že fakt Boží existence je uložen v lidském rozumu.

• Upozornil, že zákonodárná a výkonná moc se musejí rozdělit, aby se zabránilo tyranii (řekl v době vlády Ludvíka XIV.)

DAVID HUME

• Pojednání o lidské přirozenosti (navázal na to Imannuel Kant): filozofie vycházející z každodenního života. Žádná filosofie nás nemá vést mimio každodenní zkušenost nebo určovat pravidla chování, která se nápadně liší od těch, jež nám přináší reflexe každodenního života. Člověk má prožívat a vnímat svět jako dítě, ještě než začne být ovlivněno myšlenkami a jejich reflexí. Ještě se nestalo otrokem zvyku.

• Představy jsou dvojí: dojmy (bezprostřední smyslové vnímání, jsou silné a životné) a ideje (vzpomínky na dojmy, jejich odraz). Obojí může být jednoduché nebo složené. Některé ideje díky tomuto skládání mohou být falešné (např. anděl - člověk + křídla)

• Stejně tak je dle něj falešná představa o "já" jako o neměnné, konkrétní osobnosti. Dle něj je to jen série různých nálad a názorů a rozpoložení mysli, která se mění. V tomto je jeho učení podobné Buddhovu (já neexistuje - je to šalba ega).

• Byl agnostikem (nevěděl, zda existuje Bůh). Byl naprosto osvobozen od předsudků. Uznával pouze to, co zažil svými smysly.

• Chování se podle Huma neřídí rozumem (rozporuje racionalismus), ale citem (ev. soucitem).

• Poukazuje na to, že z vět obsahujících "být" se nemají vyvozovat věty s "mělo by" (chybná argumentace). Proto nelze rozumem zdůvodnit, jak máme jednat. Odpovědné jednání v sobě vždy zahrnuje cit a empatii.

GEORGE BERKELEY

• Materialismus považoval za hrozbu křesťanské víry. Zpochybňuje, že fyzický svět je realitou. Argumentuje např. tím, že různé vjemy a pocity lze lidem vsugerovat, takže působí jako reálné, přestože nejsou.

• Východisko: všechny naše ideje mají příčinu mimo naše vědomí, a tato příčina má duchovní podstatu. Vše kolem nás, celá příroda a veškerá existence tedy spočívá v Bohu. Je jedinou příčinou všeho, co je.

• Svět a vesmír se tedy neskládá ze skutečných věcí, ale vše je produkcí Vědomí, na jehož bází vše existuje.

• Berkeley pochybuje i o tom, zda čas a prostor mají absolutní neboli nezávislou existenci.

FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ

• vzpoura proti autoritám - mnoho francouzských myslitelů navštívilo Anglii a viděli mnohem svobodomyslnější přístup - proto kritika starých zděděných pravd, i vzpoura proti církvi a královské moci. To vedlo k revoluci 1789

• racionalismus - víra v lidský rozum. Úkol spatřovýn ve stanovení základů morálky, náboženství a etiky, jež by byly v souladu s neměnným lidským rozumem. To je zároveň myšlenka osvícenství. Bylo třeba toto vštípit lidu, poučit ho. Velký rozvoj pedagogiky.

• kulturní optimismus - předpoklad velkého pokroku, bude-li se lidstvo řídit rozumem a šířit vědomosti. 

• Zároveň však hlásání návratu k přírodě - i rozum máme od přírody, v souladu s přírodou jsme nejšťastnější. Příroda je dobrá, vše špatné spočívá ve společnosti.

• Nový pohled na dětství - není to jen fáze přípravy na dospělost, ale má svébytnou hodnotu a je třeba nechat dítě žít v přirozené nevinnosti co nejdéle.

• deismus - Bůh sice svět stvořil a existuje, ale do chodu světa nijak nezasahuje. Projevuje se jen existencí přírody.

• přirozená práva - boj např. proti cenzuře, protože narušuje právo svobodně myslet a vyjadřovat své názory. Proti otroctví a špatnému zacházení se zločinci. Výsledkem deklarace lidských a občanských práv z r. 1789. Heslo volnost, rovnost, bratrství. Nicméně práva žen byla popřena až do 19. století.

IMMANUEL KANT

• křesťan, profesor filozofie. Nesouhlasil zcela ani s racionalisty, ani s empiriky. Vnímáme svět smysly, ale ty jsou subjektivně zabarveny - každý má svůj vlastní rozum, své vlastní brýle. Společné máme pouze vnímání času a prostoru, které je opět čistě lidskou vlastností (není to objektivní). I kauzalita je otázkou lidského způsobu vědomí - to člověk vnímá jevy v příčinných souvislostech.

• Nevíme tedy, jaký svět je sám o sobě, víme jen to, jaký je pro nás. Lidské vědomí je tedy i jistou hranicí, omezením, s jakým můžeme svět poznat. Nemůžeme také pochopit sami sebe, protože jsme příliš složití.

• Nemůžeme např. poznat, jak vznikl svět, protože nemáme dostatek smyslového materiálu ani zkušenosti. Víra v Boha nastupuje tam, kde náš rozum ani zkušenost nestačí (jako protestant nezapojoval do víry také rozum, jako katolíci). 

• "Existenci Boha je nezbytné uznat z morálních důvodů."

• Rozdíl mezi správným a nesprávným vnímal jako reálnou věc, danost, univerzálně platný zákon - podobně jako racionalisté. Máme vrozený "praktický rozum", který nám to napovídá.

• Tento mravní zákon je kategorickým imperativem (univerzálně platný + bezpodmínečně se musí plnit). Musíme vždy jednat v souladu s mravním zákonem v sobě, jak bychom chtěli, aby se chovali vždy všichni lidé (=svědomí).

• Kantova etika je nazývána etikou povinnosti - morální čin je takový, kdy překonáme sebe sama, abychom se zachovali morálně. Také je nazývána etikou vlastního přesvědčení.

• Chovat se v souladu s mravním zákonem zároveň znamená být svobodný - mravní zákon i my a naše vnímání světa jsme součástí přírody (Ding an sich), a proto chovat se dle mravního zákona znamená být přirozený, tedy svobodný (i kdyby to bylo proti našim vlastním zájmům - nestaneme se přeci ale otroky vlastního ega a choutek).

• Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

ROMANTISMUS

• poslední společný postoj Evropy k životu a světu. Vznikl jako reakce na osvícensky jednostranné pěstování rozumu - fantazie, prožitek, touha, individualita.

• Umělec dokáže zprostředkovat to, co filozof nedokáže vyjádřit (ponoření do uměleckého díla nás přiblíží k prožitku "věci o sobě", podstatě). Dokonce srovnání umělce s Bohem - vytváří vlastní svět. Stejně jako je ale tvůrčí proces částečně nevědomý (dílo tryská samo z nitra tvůrce), tak ani Bůh si všeho při svém tvoření není zcela vědom.

• Povinností romantika je užívat života, snít, touha po přírodě, odklon od každodenních starostí, nechuť k měšťáctví a spořádanému, zodpovědnému životu (trošku jako hippies). Často páchali sebevraždu z nešťastné lásky, vnitřní rozervanost (Goethe - Utrpení mladého Werthera).

• Romantikové se vracejí ke konceptu světové duše, jednoho velkého já, panteismu. Člověk nese celý vesmír v sobě a nejlépe prožije jeho tajemství vstupem do vlastního nitra (Novalis).

• Příroda jako organismus, který se vyvíjí, může se zdokonalovat. I historie je pojímána jako proces, který vede k větší dokonalosti (x osvícenství - statické vnímání historie: stále jeden rozum).

GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL

• Vnímá člověka jako společenskou bytost - "ducha" má člověk jen jako součást společenství. Tím poněkud kriticky pohlíží na romantický individualismus. Např. jazyk netvoří jednotlivce, ale jedinec je tvořen jazykem (souvislost s národním cítěním - člověk je součástí národa, narodil se do urč. historických podmínek. Nelze se "odhlásit" ze společnosti, spoluutváří nás. Nemůžeme bez ní nalézt sebe sama.)

• Tvrdí, že pravda a poznání jsou subjektivní. Neexistuje žádná pravda stojící nad lidským rozumem nebo mimo něj.

• Zatímco se všichni dosavadní filozofové zabývali otázkou nadčasových, univerzálních pravd o lidském poznání a o světě, Hegel tvrdí, že neexistuje nadčasový rozum - základ lidského poznání se generaci od generace mění. Musíme brát v potaz historii a její tok jako výchozí perspektivu. Myšlenky a postoje jsou tedy správné či špatné jen vzhledem k historickým souvislostem.

• Neustále se vyvíjíme směrem k hlubšímu uvědomování si sebe sama (i absolutní duch si uvědomuje stále více sebe sama). 

• Světový duch sám sebe poznává na třech stupních: subjektivní rozum, objektivní rozum (mezilidská souhra, společnost), absolutní rozum (náboženství, filozofie, umění. Filozofie je tak zrcadlem světového ducha).

• Dialektický vývoj - existuje určitá myšlenka, která je negována novou myšlenkou. Jejich vzájemné napětí je však zrušeno třetí myšlenkou, která vybírá z obou to nejlepší a syntetizuje je (3 fáze: teze - antiteze - syntéza). Teze zároveň provokuje vznik antiteze (např. bouřlivé výroky o podřadnosti žen vyvolaly reakci a zrovnoprávnění se urychlilo).

SOREN KIERKEGAARD

• Potíral romantický panteismus, který odklání odpovědnost jednotlivce za vlastní život.

• Pesimistická filosofie: Evropa je na cestě ke krachu, kritizoval vlažné náboženství (neuznával "sváteční víru")

• Je důležité najít "svoji pravdu", která je pro život individua nezbytná. Proti systému tak Kierkegaard staví individualitu, jednotlivce.

• Člověk je nejvíce člověkem a prožije a pochopí svou podstatu, když jedná, rozhoduje se, zkrátka žije. Ne když tráví čas teoretizováním za psacím stolem (kritika Hegela).

• Důležité je, jak co subjektivně prožíváme, nahlížíme, k čemu máme vztah. Otázky nahlížené pouze rozumem jsou pro existenci jedince dle K. nepodstatné. Tak např. rozumové argumenty ve věci náboženství nás odvádějí od víry (chceme rozumový důkaz) a tím ztrácíme náboženskou vřelost, osobní zaujetí, city. Podstatné není, zda je víra v Boha pravdivá, ale zda je pravdivá pro mne osobně.

• Kritizoval pojetí člověka jako součást společnosti, protože to vede ke konformitě a uniformitě uvažování (všichni si myslí totéž). "Většina nikdy nemá pravdu".

• Tři stádia cesty životem: Estetické stádium: žije v přítomném okamžiku, v požitcích, oceňuje vše hezké, příjemné, žije ve světě smyslů, negativní je vše nezábavné. Brzy zažívá pocity úzkosti a prázdnosti. Toto zoufalství a nutnost změny může vést k existenciální katarzi ke druhému stádiu: Etické stádium: důsledná volba podle morálních měřítek (co je správné?). To však může časem unavit. Takoví lidé se brzy vrátí do stadia estetického, nebo přejdou do: Náboženské stádium: víra na úkor estetického prožitku a rozumového příkazu. Teprve zde člověk nalézá smíření.

• Tato teorie inspirovala i existenciální filozofy.

KARL MARX:

• historický materialista - důležité pro způsob našeho myšlení jsou vztahy a materiální poměry mezi výrobci ve výrobě a ve společnosti. Vymezil se proti Hegelovi - není zde světový duch, který ovlivňuje vývoj v historii, ale teprve materiálními změnami, tedy změnami výrobních vztahů lze vytvořit nové duchovní podmínky.

• "Filozofové pouze svět vykládali, jde však o to ho změnit." Jeho filozofie má praktický a politický cíl.

• Materiální, ekonomické a sociální vztahy jsou společenskou základnou. Morálka, umění, filozofie, věda a způsoby myšlení jsou společenskou nástavbou.

• Historie podle Marxe je vlastně historií třídního boje a o tom, co je správné, vždy rozhoduje vládnoucí třída.

• Práce dle Marxe formuje člověka a jeho vědomí - "Pověz mi, jakou děláš práci a já ti povím, kdo jsi." Kdo nepracuje, žije naprázdno. Práce úzce souvisí s lidstvím samotným.

• Je autorem Komunistického manifestu: "Proletáři všech zemí, spojte se!" Komunismus má být beztřídní společností, kde každý bude pracovat dle svých schopností a dostávat podle svých potřeb.

• Věřil, že kapitalismus je u konce, že je sebezničující a musí nastat revoluce.

CHARLES DARWIN

• Druhá polovina 19. století - naturalistické tendence (existuje jen příroda a svět smyslů, staví se na faktech). Darwina spojoval se svým učením i Marx (současníci), později z něj a z jeho evoluční teorie vycházel Freud (např. zvířecí pudy v lidském chování).

• Svou teorií vývoji druhů a přirozeném výběru představoval hrozbu pro církev a biblický výklad světa.

• Otázky, které vyprovokovaly jeho teorii - podobné druhy pěnkav a želv na Galapágách (vyvinuly se díky svým odlišným možnostem?), vysoko v horách nalezené zkameněliny mořských živočichů (jak se tam dostaly?), teorie vícečetných katastrof, které vyhladily život a s tím související teorie mnohem starší Země, než jak si lidé v té době obecně mysleli, vývoj plodu u savců - v rané fázi jsou si všechny plody velmi podobné. Lamarck - živočichové rozvíjejí právě ty schopnosti a dispozice, které potřebují a jejich potomci je pak zdědí (dlouhý krk u žiraf). Benjamin Franklin - omezení v přírodě udržuje rovnováhu mezi druhy, protože se vzájemně drží v šachu a nemohou se rozšířit po celé planetě. To dovedlo Darwina k teorii o přirozeném výběru.

• Tvorové neustále tvrdě bojují o přežití, a přežijí jen ty druhy a ti jedinci, kteří se nejlépe přizpůsobí danému prostředí. Proto v každém odlišném prostředí nalezneme jiné živočišné druhy nebo jiné varianty.

• Stinná stránka přirozeného výběru - moderní medicína vyřadila přirozený výběr u lidí - přežijí i ti, kteří by jinak nepřežili. V důsledku to, co pomůže jedinci, oslabuje celé lidstvo a může vést k degeneraci lidského rodu.

SIGMUNG FREUD

• teorie hlubinné psychologie čili psychoanalýzy - popis lidské mysli, využití k léčení nervových a psychických poruch. 

• Je neustálý konflikt mezi lidskými touhami a potřebami a okolím člověka. Tak se dostávají do rozporu život ve společnosti lidí a lidské pudy (iracionální impulsy - hluboko uložené pudy a potřeby).

• Kořeny mnoha neuróz a psychických poruch lze sledovat až do konfliktů v dětství (traumata)

• ID (princip slasti, libido), EGO (já - reguluje ID, potlačuje potřeby neslučitelné se společenskými nastaveními), SUPEREGO (ozvěna morálních nároků a odsouzení, morální očekávání okolního světa, svědomí)

• Nevědomí - zde jsou i hluboko uložená traumata, která si neuvědomujeme a nepamatujeme (vytěsnění), a projevují se zástupně - jako neurózy, hysterie apod. Ty se mohou dostat na povrch pomocí hypnózy nebo techniky volných asociací či výkladem snů.

• Racionalizace - hledáme pro své chování (způsobené nedokonalým vytěsněním) zástupné racionální důvody.

• Projekce - přenášíme na lidi rozličné vlastnosti, které se sami pokoušíme potlačit.

• Freudovou psychoanalýzou je inspirován např. surrealismus (André Breton), metoda automatického psaní (inspirace tím, co je uloženo v nevědomí).

FRIEDRICH NIETZSCHE (1844-1900)

• Chtěl přehodnotit všechny hodnoty, aby slabí nebránili v životním rozvoji silným. Křesťanství dle něj odvrací lidi od skutečného světa, neboť obrací jejich pozornost ke světu idejí. 

JAN PAUL SARTRE (1905-1980)

• francouzský existencialista. "Existencialismus je humanismus" - vychází z člověka samého. Má však na mysli ateistický humanismus ("Bůh je mrtev")

• Člověk je jediná bytost vědomá si vlastní existence. Není jen o sobě, ale i pro sebe. "Existence je nadřazená esenci" - to, že jsem, je nadřazeno tomu, co jsem. Tuto esenci, vlastní podstatu, si však člověk musí pro sebe vytvořit, protože nám není dána. Nemáme tedy daný smysl života - musíme improvizovat, najít si ho. Sami si musíme zvolit, jak budeme žít. 

• Když si člověk uvědomí svou smrtelnost, přepadá ho úzkost, nikoliv smysl. Tvoří se pocit beznaděje, nudy, absurdity. Svobodu popisuje Sartre jako prokletí. "Člověk je odsouzen ke svobodě." Musíme se neustále rozhodovat a být zodpovědní za svou svobodu. Tato svoboda nám ukládá něco se sebou udělat, abychom mohli žít autentický a pravdivý život.

• To se týká i morálky - nelze nic svádět na lidskou přirozenost nebo Adamovu vinu apod. 

• Sartre však není nihilistou. Život má mít smysl - je to imperativ. Existovat znamená vytvořit si vlastní existenci. Tím je také dáno, že každý člověk vnímá realitu jinak.

• Na Sartra navázalo absurdní divadlo, které se snaží přimět diváky k hledání opravdovější existence.

Další moderní filozofické směry: fenomenologie, ekofilosofie, postmodernismus, materialismus