Mistr a Markétka

Michail Bulgakov

Poslední román tohoto kyjevského autora, který se však dočkal svého vydání až patnáct let po autorově smrti. Jedná se o novodobě uchopenou faustovskou tematiku, zasazenou do reálně existujícího bytu na ulici Sadová 302b v Moskvě. 

Ústředním motivem románu je historický román o Pilátu Pontském, jehož literární neúspěch přinese duševní zkázu jeho autorovi, zvanému Mistr. Bulgakovův román je proložen kapitolami z tohoto románu, což však vychází najevo až v průběhu: zpočátku si čtenář myslí, že se přenáší v čase a skutečně je svědkem duševních pochodů Piláta Pontského, který fatálně lituje svého rozhodnutí poslat na smrt Ježíše Krista, s nímž měl příležitost vést velmi inspirativní a osvobozující rozhovor.

V románu se seznamujeme s maestrem Wolandem, ztělesňujícím ďábla, a s jeho přisluhovači - Korovjevem a Kňourem, povětšinou na sebe beroucím podobu černého kocoura. Woland přijíždí do Moskvy coby kouzelník a mág a zahrává si s lidmi pro svou potěchu - nastavuje zrcadlo jejich touze po úspěchu, krásném zevnějšku, zesměšňuje je nebo zastrašuje. Projevuje se však také jako typický satan - jako bezohledný, bezcitný, sebestředný a poživačný. Trestá lidi za jejich malost a ustrašenost - jedině s Markétkou, přítelkyní Mistra, jenž po odmítnutí svého románu vydavateli leží na oddělení psychiatrické léčebny, jedná uctivěji, snad proto, že Markéta se nebojí ničeho a nehodlá se před Ďáblem ponížit, snad proto, že ji potřebuje coby královnu na svůj tradiční ples, uspořádaný pro stovky mrtvých hříšníků. Zde se stáváme svědky hrůzné, divoké epizody, kdy se Markéta transformuje v divoženku a reprezentuje tak naprostou ztrátu zábran - ztrátu, kterou však autor demonstruje jako pozitivní a ulehčující. Markéta se prohání nahá na koštěti nad Moskvou, rošťácky se jako neviditelná mstí literárním kritikům, zkrátka, odhazuje veškerý stud, společenské konvence, lidmi ustanovená pravidla, naprosto se osvobozuje. Ples u Satana je sice vyčerpávající, Markéta však toho, že mu upsala svou duši, nelituje - výměnou za její služby dostává svého Mistra zpět a může s ním i nadále žít.

V pasážích, kde se přenášíme do doby života a smrti Ježíše Krista, můžeme ocenit detailnost, s jakou pozorujeme naději Piláta, že Ješua bude ještě omilostněn lidem a on se dozví tajemství šťastného života, která mu Ježíš v rozhovoru naznačoval. Ježíš je však zabit a Pilát trpí výčitkami svědomí, natolik silnými, že nemůže spát. Vedle něj sledujeme urputné, až nepříčetné odhodlání Matoušovo, naposled posloužit svému Mistru tím, že ukrátí jeho trápení na kříži, a také že se pomstí na Jidášovi, který Ješuu zradil. To vše předkládá Bulgakov s takovou propracovaností, že i tento notoricky známý příběh získává příchuť novosti a napínavosti.

V prostředí dobové Moskvy nahlédáme do života nejrůznějších spolků, ale i tehdejší společnosti jako takové. Autorovi se podařilo nenápadně vnést do příběhu kritiku tehdejšího života - života plného byrokracie, hierarchie předsedů, tajemníků, bytných, ředitelů a zodpovědných osob, které se sice nechávají podplácet za různé ústupky, zároveň se však třesou před svými představenými. Jsme svědky zatýkání za přechovávání zahraničních valut, za vyslovování odvážných názorů nebo třeba jen za excentrický vzhled.

Pichlavé oči Rimského se zabodly do administrátorova obličeje, a čím déle Varenucha hovořil, tím byly zachmuřenější. A jak by ne: čím věrnější a barvitější byly ty odporné podrobnosti, kterými administrátor zpestřoval svoje vyprávění, tím méně mu ředitel věřil. Když líčil, že Sťopa vyváděl natolik, že se dokonce vzpíral všem, kdo za ním přijeli, aby ho dopravili zpátky do Moskvy, Rimský nabyl jistoty, že všecko, co mu předkládá k věření administrátor, který se vrátil o půlnoci, je lež! Lež jako věž! 

Varenucha nejel do Puškina a ani Sťopa tam neflámoval. Opilý telegrafista byl pouhý výmysl, stejně jako rozbité sklo v restauraci. Lotrova nesvazovali provazy - nic takového! 

Jakmile Rimský usoudil, že administrátor lže, posedl ho strach. Nejdřív se mu rozklepaly nohy a pak se roztřásl po celém těle. Dvakrát za sebou znovu ucítil, jak od země stoupá hnilobný pach a jakási maláriová vlhkost. Ani na okamžik nespouštěl oči z vypravěče, podivně skrčeného v křesle, který se skrýval v modravém stínu stolní lampy a zdánlivě si chránil před světlem obličej novinami. Ředitel si lámal hlavu, co to všecko má znamenat. Proč se Varenucha tak pozdě vrátil a teď mu drze lže do očí v téhle tiché, liduprázdné budově? Přepadl ho pocit neznámého hrozivého nebezpečí. Tvářil se, že nepozoruje Varenuchovy úhybné pohyby ani triky s novinami, a soustředil se na jeho obličej. Už skoro neposlouchal, co administrátor žvaní. Víc než bůhvíproč vymyšlené, pomlouvačské vyprávění o Puškinu zaráželo Rimského něco daleko nepochopitelnějšího: Varenuchovy změněné rysy i chování. 

Třebaže Varenucha stahoval rozpláclý štítek čepice na oči, aby si zastínil tvář, a usilovně se ovíval novinami, ředitel zahlédl na pravé tváři u nosu obrovskou modřinu. Navíc obvykle růžolící administrátor byl chorobně bledý a kolem krku měl omotanou starou pruhovanou šálu, ačkoliv byla dusná noc. Připočítáme-li k tomu nově získaný odporný návyk pomlaskávat, výrazně změněný hlas, teď obhroublý a dutý, a prohnaně zbabělý zákmit v očích, mohli bychom s jistotou tvrdit, že se Varenucha změnil k nepoznání. 

Ještě cosi zneklidňovalo ředitele, ale nevěděl co, ač sebevíc namáhal rozpálený mozek a hltal očima svého společníka. Přísahal by, že ve spojení administrátora s důvěrně známým křeslem je cosi nepřirozeného. 

"Konečně jsme ho zdolali a naložili do vozu,"”hučel Varenucha, vykukoval za novinami a přikrýval si dlaní modřinu. 

Ředitel jakoby bezděčně napřáhl ruku, stiskl elektrické tlačítko, přičemžžbubnoval prsty na stole, a ustrnul: v prázdné budově by se normálně rozlehlo prudké zazvonění. Ale tentokrát se nic neozvalo a knoflík bezvládně zapadl do desky stolu. Tlačítko nefungovalo, zvonek byl porouchaný! 

Rimského úskok Varenuchovi neušel. Administrátor sebou škubl, v očích mu vzplanuly zlostné ohníčky a zeptal se: "Proč zvoníš?" "Ze zvyku,"”hájil se přidušeně ředitel, odtáhl ruku a zeptal se na oplátku nejistě: "Co to máš na tváři?"”"Vůz nadskočil na nějakém hrbolu a já se uhodil o kliku dveří," objasňoval Varenucha a uhnul očima. 

Lže! blesklo hlavou řediteli. Vtom vykulil oči a divoce zíral na opěradlo křesla. Za křeslem na podlaze se zkřížily dva stíny, jeden tlustší, černější, druhý tenký a šedý. Zřetelně se rýsovalo opěradlo a špičaté nohy křesla, ale chyběl stín Varenuchovy hlavy a pod křeslem nebyly vidět nohy. 

Nevrhá stín! vykřikl v duchu zoufale Rimský a cítil, jak mu drkotají zuby. Varenucha se podezíravě ohlédl, sledoval pohled Rimského a došlo mu, že je odhalen. Vstal (totéž učinil ředitel), ustoupil o krok od stolu a sevřel v rukou aktovku. „

"Dovtípil ses, posero! Vždycky ti to myslelo," vpálil se zlostným úšklebkem řediteli přímo do obličeje, pak uskočil ke dveřím a bleskurychle je zaklapl. Rimský se beznadějně rozhlížel a couval k oknu, které vedlo do parku. Vtom spatřil v měsíční záři tvář nahé dívky, přitisknutou ke sklu, a dále obnaženou ruku, která se protáhla špehýrkou a pokoušela se otevřít spodní zastrčku. Horní už byla otevřená.