Sedmihlásek

Eva Hudečková

Kniha vyšla v roce 2002 v nakladatelství Ikar. Ilustrace vytvořila Marina Richterová. Tato autorská pohádka má ambici promlouvat ke čtenáři ve snaze jej povznést, vzdělat, osvítit a pokárat jeho špatné vlastnosti, podobně jako to dělá bible. Příběh, který je ke konci snad až příliš komplikovaný, aby jej dítě mohlo pojmout, je konstruován tak, aby do sebe mohl vpravit momenty vyjadřující se ke všem morálním otázkám, na které si jen vzpomeneme (např. víra v Boha, poctivá práce a oběť pro vyšší cíle, touha po vzdělání a prožívání umění, malomyslnost, pomlouvačnost, lenost, pýcha, užívání drog, sebenenávist, chamtivost a další).

Ústředním motivem je hudba a láska k hudbě, k umění a ke kultuře obecně, kterou se autorka ve čtenáři snaží vzbudit prostřednictvím poutavých líčení Sedmihláskovy hry na housle, galerie obrazů a dalších výjevů. Dalším motivem souvisejícím s prazákladní ideou dobra je víra v Boha, prostupující celou knihu jak ve výslovných modlitbách k Bohu, tak v náznacích, narážkách na biblické události, Ježíše Krista, apokalypsu a v neposlední řadě také v příkladech křesťanského života prodchnutého pokorou, službou bližnímu, silnou vůlí a vírou v dobré konce.

Kniha přináší mnoho míst, která nám mohou být duchovní posilou, přesto se domnívám, že vhodná pro děti jednak kvůli vysoké míře abstrakce (příběh sám o sobě není zvláště nosný), děj se často odehrává v rovině duševní a ne vždy se může dítě bez životní zkušenosti dovtípit, co ty a ony duševní pochody znamenají nebo se s nimi nemůže dokázat ztotožnit. Také toho moralizování se mi zde zdá být příliš velká porce, alespoň mladistvému čtenáři nestravitelná.

Také líčení okolí, krajiny a přírodních jevů mi často připadalo poněkud extrémní, přehnané. Po každé negativní události nastává málem konec světa, bují nevraživost, všude je cítit zatuchlina, síra, vše se rozpadá, jako bychom byli svědky pekla na zemi. Tato nadsazenost se v knize dá najít ovšem i v kladném smyslu: království Všemohovo je zase přeslazenou oázou dobroty a ctnosti, kde dobro soupeří ještě s lepším (pokud to ovšem autorka nemíní jako nadsázku. Byla by to však zřejmě jediná hyperbola celé knihy, takže to vylučuji jako málo pravděpodobné).

Myšlenka hudby jako zachránkyně dobra a lidství na zemi se mi zamlouvá, ačkoliv jsem knihu zpočátku četla s rozpačitými dojmy – právě kvůli té příliš velké hustotě extrémních situací a citových vypětí –, nakonec jsem zřejmě pochopila autorčin záměr, stát se hlásnou troubou lidskosti, zapomenutých ctností a pátrání po vyšším smyslu života prostého konzumního uvažování. Něco takového podle všeho naše společnost velmi potřebuje.

Esterka byla malou princeznou krále Všemoha a vyrůstala v říši, která oplývala dobrem a ctnostmi. Obyvatelé byli prosti chamtivosti, toužili po vzdělání a kráse:

nábožnost: v pokoře a bázni boží [...] A kdo se obrací k Bohu, je požehnanou bytostí, neboť ví, že jeho pozemským úkolem je život zasvěcený tvořivé práci, kráse a míru. [...] „Ach Bože, nedopusť, aby zlo zvítězilo, nedovol, aby kráčelo lehkým krokem, neboť služba špatnosti nedá žádnou námahu... Vnes odvahu a světlo do lidských srdcí, aby nehledala pohodlnou cestu vedoucí k zatracení, ale vydala se nesnadnou stezkou k Tobě. Teprve po těžkém výstupu přichází prozření a člověk dohlédne k nekonečným obzorům, kde vládne milosrdenství a mír.“

vzdělanost: Učení ji těšilo, neboť ve škole se setkávala jen s láskou a shovívavostí, která byla pokládána za nejlepšího rádce a pomocníka. Zvědavě nahlížela do almanachů a kronik [...] přemýšlela o tajemných pohnutkách, které probouzí v člověku touhu, aby něco pěkného nebo důmyslného stvořil.

vztah k hudbě: obdivovala souznění akordů a průzračnost melodií zrozených z pramenů nejčistší krásy. Není nic kouzelnějšího než hudba, pomyslela si [...]

V království probíhají svátky radosti: vtipné komedie, v nichž dobro bojovalo s lepším a lepší s nejlepším [...] vědmy předpovídaly všem bezstarostnou budoucnost [...]

Esterku však zajímá „Co je za mořem?“ a dovídá se, že „Bolest, strach a pláč...“ [...] „Zlo nosí smůlu. Lépe se mu vyhnout.“ Esterka však svému otci namítá: „Učil jsi mě, že ke každému musíme hledat cestu. Být druhým ku prospěchu.“ [...] zvědavost ji táhla kupředu.

Esterka se dostane za hranice království, do města Patálie, kde se hned ze začátku potká s hrozným zlem: po zuby ozbrojení chlapi [...] otroci [...] nevolníci, rabové [...] Otrok je nicka... dvounohý pes, který nemá žádná práva [...] „Každé bezpráví je třeba změnit,“ pronesla tiše. „O tom je tady zakázáno i přemýšlet,“ odsekl.

Esterka zachránila Baltazara a další otroky z područí věznitelů, ale draze za to zaplatila: na svou zachránkyni docela zapomněli. Baltazar ji sám zajal a udělal z ní svou otrokyni, neboť dokázala plakat perly. Z jejích očí kanuly slzy, měnily se v perly a padaly do písku. [...] cítila bolest, ponížení i strach [...]

Zmocnilo se jí zoufalství, že se vzdává sama sebe a šílenec strach jí nabízí svou ruku...

Poznává další obyvatele Patálie, z nichž každý je nositelem nějaké neřesti, jako např. i

královský zvěd Zubatec: vypouklé oči měl na stopkách a viděl až za roh. [...] jeho zrak se zatáhl černou clonou. Nad hladinou se objevily dvě trubičkovité uši, na konci rozšířené jako trumpety, a odposlouchávaly všechno, co se kde špitlo.

V paláci, jenž byl nevábný a beztvarý jako hrouda hlíny, žil panovník Šlendrián Veliký, patřící k rodu proslulých rabiátů [...] kouřil dýmku trávy šálící smysly, v omamném polospánku se nechal unášet představami, příjemnějšími než skutečnost. Toužil po obdivu a po lásce, ale vždy zůstalo jen u zbožného přání, nikdy neměl čas, aby je naplnil. Když procitl ze svých snů, cítil se osamělý a nicotný, hledal kolem sebe viníky a zlobil se na celý svět. [...] „Není těžšího břemene než nenávist k sobě samému!“ [...] brány univerzity byly zavřené, aby náhodou nějaká učená hlava Šlendriána nepřechytračila.

Obyvatelé Patálie: Mnozí si protivili práci a marnili čas lelkováním, jiní se pachtili za mamonem a sloužili otrocké ctižádosti.

O zábavu se panovníkovi staral dvorní kapelmajstr Pepan von Pijawitz (postava se jménem symbolickým či zvukově expresivním). Esterka však ze své komůrky, kde je uvězněna, slýchá také jiného hudebníka, houslistu Sedmihláska, který hraje lidem na náměstí a jehož čistá a krásná hudba má na Esterku i ostatní lidi čarovný účinek: Pocítila příval nenadálého štěstí, oproštěná od tíhy pozemského bytí, stala se křišťálovou duší putující světlem.

V Patálii se brzy mluvilo jen o chlapci a hudbě jeho houslí: Je v nich síla vichřic i křehkost kapek rosy, žal smutečních vrb i úsměv slunečnic, všechny barvy duhy i bělma horských ok zasněně hledících k ledovcům, je v nich celý divutvorný svět. [...] V mysli lidí se rodilo vzácné poznání, že je dobré být na světě jeden pro druhého. [...] Netrvalo dlouho a lidé si nedovedli tržiště bez hudby ani představit, zapomínali na všední starosti, vyhýbali se hádkám a svárům, chtěli se povznést výš, než kam sahaly kupecké míry. Tóny houslí je zaváděli do neznáma, odkud vstupovalo do jejich vědomí milosrdenství a probouzelo v nich touhu po lepším bytí. Kdosi vymetl z náměstí haldu odpadků, patrně si všiml, že krása a nepořádek spolu neladí.

Sedmihlásek má svůj životní plán: „Jednou budu mít velký dům a otevřu v něm školu! [...] Nakoupím housle a naučím hrát spoustu dětí!“

Sedmihlásek vzbuzoval mezi lidem tolik obdivu, že o něj projevil zájem i sám Šlendrián Veliký. To popouzelo Pepana von Pijawitz, neboť viděl v Sedmihláskovi konkurenta. Dal tedy jeho housličky ukrást v domnění, že jsou čarovné a že na ně bude taky umět zahrát líbezně jako jejich majitel. Lísal se k Šlendriánovi: „Dovolte mi, prosím, abych Vám předvedl své skromné mistrovství.“ Ozval se však jen skřípot a Pepan byl všem pro smích. Král ho proto k jeho zlosti jmenoval dvorním tajtrdlíkem. [...] Toužil se stát největším mistrem, aniž by hnul prstem, píle a odříkání se mu protivilo.

Kapelmajstr dlouho hledal, než se mu podařilo objevit správný spis. Dočetl se v něm, že k získání dokonalosti je třeba zbavit se chyb a špatností, dát si tu námahu a vyměnit zahálku za poctivou práci, přibližovat se ideálu, který si člověk vysnil, aby v jeho duchu přetvořil sebe samého i svět do lepší podoby. Byl roztrpčený. Ještě nedávno se domníval, že podlézavostí a intrikami získá, co si zamane. [...] Napadlo ho, že je to Bůh, v jehož jsoucnost nikdy nevěřil, a zahanbeně zabořil hlavu do polštáře. [...] A tak dál hopsal před panovníkem jako tajtrdlík a před tváří Boha zalézal pod duchnu.

„Pepan von Pijawitz je zloděj! Ukradl housle a má být podle práva potrestán!“ „Co si to dovolujete? Vy nactiutrhačná chásko! Nepásl jsem s vámi ovce! Víte, kdo já jsem?“

Sedmihláskovi byly housle navráceny a Esterka, která uprchla Baltazarovi, se svému milému houslistovi oddala: v poušti vyrůstaly květiny. Ty nejkrásnější, skropené jarním deštěm, dostala Esterka od Sedmihláska v den, kdy ji odvedl k posvátnému oltáři.

Kapelmajstrovy intriky však neustaly. Spolčil se s mágem Dědem Nevědem a vymohl si na něm, aby začaroval hudbu a zbavil svět tónů. Sedmihlásek se dotkl strun, udivilo ho, že nevydaly ani hlásku. Jeho prsty běhaly po hmatníku, zoufale hledaly tóny jeden za druhým, avšak nenalezly nic než hluchá místa. Sedm mlčenlivých tónů, leklých na dně ticha. [...] Šlendrián Veliký se uzavřel do svých komnat, obklopený pouští ticha. Z šerých koutů vystupovaly přízraky, nevěděl, kam před nimi utéct. [...] Proklínal matku i otce za to, že ho přivedli na svět, rozbíjel zrcadla, která se opovážila ukázat ho takovým, jakým skutečně byl.

Země bez hudby brzy zažívala stav ne nepodobný apokalypse. Mnoho domů se zřítilo, voda v kanálech čpěla sírou a nesla s sebou kal a páchnoucí zdechliny. [...] „Musíme najít sedm tónů!“ vysvětlila Esterka Sedmihláskovi tajemnou řeč přívěsku. [...] Za pár let prožitých v Patálii se jí smutek stal zvykem, styděla se, že dopustila, aby ovládl její úsudek i vůli.

„Život je rajská zahrada, o kterou se musíme starat, dát jí svou lásku a péči, jinak zaroste plevelem a trním..., tak mě to kdysi učili,“ zachytila letmou vzpomínku a zachvěla se. Připadal jí jako důležitý vzkaz, který ji nabádal, aby se nesmiřovala se vším, co jí osud nabízí, protože Bůh jí dal možnost volby. [...]

„Nalézá-li se na světě dobro a krása, jejím domovem je ráj! Jděte a hledejte! Je-li vám souzen, objevíte ho!“ četla dál a Sedmihláskovi se tajil dech. „V každém kousku ráje vězí tajemství života, opatrujte ho a budete odměněni za svou službu.“

Esterka se Sedmihláskem putovali světem a vždy, když se sami obětovali a někomu pomohli, nalezli jeden tón:

Náhle cosi cinklo o zem, oázou zazněl čarovný tón... Z citroníku spadl malý citronek a zůstal ležet v trávě. Podobal se notě. „To je tón Cé!“ zvolal ohromeně Sedmihlásek a dlouho se nemohl vzpamatovat.

[...]

Hladina se chvěla, čechraná vánkem, z bělostné pěny vyplula lastura, v její perleťové náruči se rozezněl čarovný tón. Měl blýskavé šupinky, tvar jako delfín... a podobal se notě. „To je tón Dé!“ vykřikl překvapeně Sedmihlásek a Esterka uložila zázračnou rybku do uzlíčku.

Odnepaměti přicházeli do galerie lidé z dalekých končin, různých národů i ras, aby viděli, jak má vypadat požehnaný svět a stále si připomínali, že zrození krásy není jen výsadou Boha, ale že stvořitelský dar byl dán člověku, aby naplnil vyšším smyslem své bytí.

Když přistoupila blíž, spatřila nespočet brouků s bachratými břichy a rozpolcenými sosáky, jimiž vypouštěli špinavou tekutinu a čmárali, kde se jim zlíbilo. Sedmihlásek otevřel knihu poznání a dověděl se, že jsou to neumětelové, druh obtížného hmyzu, který ničí všechno krásné.

Ve zlaté skořápce je ukryt mozek světa, proto je tak vysoko, aby se k němu nedostal nikdo, kdo by měl nízké úmysly. Vědění musí sloužit dobru.

Dostávají se na své pouti do země, jíž vládne zlaté dítě, neskonale dobré (snad analogie s Ježíšem Kristem): „Jenom dobro může zabránit skáze,“ volalo robátko z nebes. „Pěstujme v sobě ušlechtilost. Kdybychom nechodili do školy, lidstvo by bylo plné tmářů, zaostalců a zpustlíků. Musíme chovat ve svých srdcích lásku a čest. Je to nejdůležitější věc a zároveň největší umění, kterému se musíme stále učit.“

Nad krajem se zčistajasna objevil černý mrak, rostl jako hřib a bobtnal na nebesích. [...] Stmívalo se, hřib se zabarvil jedovatou žlutí a páchl zatuchlinou, široký klobouk přikryl celou zemi jako víko a uhasil sluneční světlo (náznak jaderného výbuchu?). [...] Zlaté dítě zmizelo beze stopy, mnozí je oplakávali, jiní se domnívali že je zanechalo napospas zlému osudu a uprchlo do bezpečných končin. (pochybování, slabost ve víře). Přichází pravá, jakoby biblická apokalypsa: Bratr neznal bratra a otec zapudil syna, přítel zrazoval přítele, muži utíkali od svých žen a matky opouštěly své děti, žádný zločin nebyl tak těžký, aby nestál za záchranu holého života.

Sedmihlásek s Esterkou zachránili zlaté dítě a to jim darovalo poslední tón, tón Há. Se všemi tóny je zavezlo zpět do Patálie, kde se opět rozezněla hudba a lidé pookřáli.

Hudba byla ukrytá ve vůni květin, křídlech ptáků, v šumění vody i zpěvu delfínů, zněla v barvách malířů a verších básníků, ševelila v korunách stromů, v proudech deště padajícího na vyprahlou poušť, bouřila v odvážných činech, jihla v konejšivých slovech, zpívala v srdcích okouzlených láskou.

„Hudba patří všem, je to dar krásy a ducha! Nesmí se s ní kupčit. Sídlí v ní Bůh a ten také není na prodej!“

Jazykové prostředky:

straky [...] zazobané [...] „Nevěř jim. Kdo lže, ten krade a naopak.“

termíny: bibliotéka, rekové, epigoni