Radek Malý

ÚVOD

Tato seminární práce se snaží o literárněvědnou analýzu autorské pohádky spisovatele Radka Malého s názvem František z kaštanu, Anežka ze slunečnic. Nejedná se o komparativní analýzu, zabýváme se pouze rozborem pohádky po stránce kompoziční, tematické, didaktické a jazykové. Cílem práce je mimo jiné posoudit, zda je kniha přiměřená dětskému čtenáři a pro jakou věkovou kategorii je vhodná zejména z hlediska nároků na slovní zásobu a míru abstraktního myšlení. Dále budeme zkoumat, zda kniha disponuje noetickým rozměrem, tzn. zda předkládá dítěti nové informace o světě, v němž žijeme a v neposlední řadě bude tato práce zjišťovat přítomnost morálního naučení, jež by mohlo pomoci dětskému čtenáři lépe pochopit a zpracovat některé životní situace, do kterých se pravděpodobně dostane.

1 Obecné vymezení díla

1.1 Vydání

Autorem knihy je Radek Malý, prozaik, básník pocházející z Olomouce. Kniha byla vydána v pražském nakladatelství MEANDER v roce 2006 jako 16. svazek umělecké edice Modrý slon. Knihu ilustrovala režisérka a spolutvůrkyně animovaných filmů Galina Miklínová[1]. Text i ilustrace se citlivě doplňují a společně vystihují melancholický, lyrický rámec celé knihy. Místa, která znázorňují úryvky Františkova vlastního románu, jsou graficky odlišena – mají evokovat dojem starobylé knihy a ilustrace působí více dětským dojmem, jako by kreslil sám František.

1.2 Literární druh a žánr

Z hlediska literárních druhů se jedná o prózu, avšak s krátkou úvodní básní, která tematizuje vyrovnávání se se strachem ze tmy, smrti a neznáma. Rovněž dále v textu najdeme dvě básně ve volných verších, které popisují, jak lze vnímat krajinu různými smysly: zrakem a sluchem. Žánrem textu je pohádka, a sice autorská: nemá oporu v lidové předloze, příběh je originálním autorovým dílem. Znaků charakteristických pro pohádku je přítomno pouze malé množství: zejména se zde setkáme s fantastickými postavami skřítků Františka a Anežky, kteří se „narodili“ z kaštanu a ze slunečnice. Rovněž se v pohádce vyskytují antropomorfizovaná zvířata, která mluví a jednají jako lidé (ptáci, krtek). Nenajdeme tu ani výrazný prvek opakování ani kontrast dobra se zlem.

1.3 Titul

Titul knihy je protagonistický – seznamuje nás s hlavními postavami. Zajímavostí titulu této knihy je typografická hádanka spočívající v tom, že je název všude psán pouze kapitálkami. Není tak tedy zřetelné, zda se FRANTIŠKEM Z KAŠTANU a ANEŽKOU ZE SLUNEČNIC myslí pouze jejich vlastní jméno a plodina, z níž jeden a druhý vzešli, či zda měl autor na mysli spíše přenesený význam ve smyslu rodového jména (František z Kaštanu jako např. Vilém z Poitiers). Použití spojení „Anežka ze Slunečnic“ by mohlo napovídat spíše druhou variantu, neboť Anežka de facto vznikla z jediné konkrétní slunečnice, nikoliv z více slunečnic.

2 Kompozice

Pohádka je rozčleněna do deseti kapitol přibližně podobného rozsahu. Každá kapitola má nadpis a také podnadpis, zkomponovaný z několika vět, větných ekvivalentů či jen slovních spojení obsažených v této kapitole. Smysl těchto podnadpisů zůstává bez znalosti kontextu většinou utajen: lze ho vysledovat pouze dále v textu. Tempo vypravování se postupně zrychluje – mezi událostmi se ke konci objevují dlouhé časové prodlevy, dokonce několikaměsíční.

2.1 Kompoziční principy

Z hlediska kompozičních principů se jedná o tektonickou výstavbu: pohádka obsahuje úvod, kdy se čtenář seznámí s postavami a s okolnostmi jejich prvního setkání; dále jádro příběhu, jímž je putování Františka a Anežky a konečně najdeme také závěr, který symbolizuje završení životního i přírodního cyklu a František a Anežka na podzim vzklíčí jako nové rostlinky. Chybí zde nějaký závažnější konflikt, hrdinové se sice několikrát octnou v drobných nesnázích, vždy se jim však vzápětí podaří je vyřešit a nepředstavují pro děj pohádky nějaký klíčový okamžik.

Rovněž můžeme hovořit o výstavbě kauzální, která se s tektonickým principem často pojí: motivy logicky navazují jeden na druhý, děj je přehledný. Z dalších kompozičních principů lze uvést princip variace: leitmotiv cesty se zde několikrát opakuje (Ale ven vedou všechny cesty, pokud jsme něco schválně nezapomněli doma. [...] Jen se žádná cesta nesmí uspěchat! [...] nejhorší cesta je ta, na kterou se nevydáme. Tedy vydali se vstříc dobrodružství tou zničenou španělskou zemí. Byla to cesta vyprahlá a trnitá, cesta tmami občas prosvícená zbožným přáním a občas bez vyhlídky. Ale byla to cesta, po které se rozhodli jít, spolu i každý za sebe. [...] Když jdeme za Zeleným pastýřem, nemůžeme se vydat první pěšinou. Vede k němu spousta cest, ale taky žádná. Protože málokdo ví, kdy právě která je ta pravá. [...] někdy je čekání mnohem důležitější než to, co přijde potom.)

2.2 Kompoziční postupy

Z hlediska kompozičních postupů je uplatněna jednak chronologie a jednak rámcový postup: v primárním příběhu Františka a Anežky nalezneme vložené kapitoly románu, který píše František o hraboši Olivierovi a syslu Theodorichovi.

3 Fabule

Na počátku jsme svědky zrodu Františka, který se vyloupl z kaštanu spadlého z jírovce rostoucího na nádraží. František dospěl během jediné noci, která má symbolizovat přerod dítěte v dospělého muže (blond vlasy mu ztmavly a zhrubl mu hlas). Ve stejné době se na poli slunečnic nedaleko tohoto nádraží vyloupla Anežka: vylíhla se ze slupky slunečnicového semínka.

František se po několika dnech živoření na nádraží rozhodne odejít do světa. Na nedalekém poli se náhodou setká s Anežkou, kterou vyplete z trní a stane se tak jejím zachráncem. Anežka prchala před kombajnem sklízejícím slunečnice, když ji unesl ťuhýk a upustil ji do trní, protože jej vyvedlo z míry Františkovo posmívání.

František a Anežka se následně rozhodli putovat spolu. Svezli se načerno vlakem (Protože neměli lístky, prokličkovali vagónem a schovali se před paní průvodčí na záchodě.) Nikdo si jich nevšiml, neboť byli malí asi jako myši. Jen jedna paní měla pocit, že ji něco škráblo přes punčochu. Když začala žádat odchycení škůdců, dostali hrdinové strach a při nejbližší zastávce utekli z vlaku. Objevili starý zámek, který však měl po odchodu vévody a vévodkyně úplně jiné využití (udělali z něj domov důchodců.) V kontrastu s líčením osudu panstva, jež tu žilo, vidí František s Anežkou oknem, jak v pokoji modře blikala televize. V zámeckém parku se poprvé setkali se smrtí a hned dvakrát – našli mrtvou včelku uvnitř růžového kalichu a vycpaná zvířata v zámeckém altánu. Jeho prostředí je přivedlo na myšlenku hry na nóbl společnost. Zábavu jim však překazil zahradník, kterému jen tak tak uletěli s deštníkem. Ten je zanesl do lesa.

V lese se hrdinové zabydleli v krtčím příbytku, který se zdál být dlouhodobě neobývaný, jako by se krtek vydal někam na cesty. Domek byl vybaven vším potřebným – potravinami , nábytkem i moderními předměty (několik čísel Našeho zahrádkáře). Život Anežky a Františka v doupěti kombinuje starobylý přírodní životní styl s moderními prvky i mluvou („Kafe by nebylo?“) Dominantou celého domečku je zamčená truhla, on níž nelze najít klíč. František s Anežkou se neustále snaží uhadovat, jaký poklad truhla skýtá: v závěru knihy se po krtkově návratu dovíme, že to nebyly ani peníze ani cennosti, ale cibulky tulipánů, narcisů a hyacintů, které byly pro krtka největším pokladem, protože představovaly očekávání jara.

Život v domečku nastiňuje rozdělení mužské a ženské role ve smyslu vzájemné pomoci, ochoty a spolupráce (Anežka vařívala, František opravil stříšku nad komínem, sháněl jídlo a štípal třísky. Ráno dlouho spali a do večera dlouho řešili všelijaké důležité záležitosti. [...] umyl nádobí [...]

V další kapitole je čeká překvapení – navštíví je rak. Rak budí trochu strach, protože je velký, málomluvný a když už promluví, není mu příliš rozumět, protože mluví pozpátku. Jak se však ukáže, je nakonec jejich zachráncem: láhev, kterou přinesl a mlčky postavil na stůl, v noci vydává modré světlo nejasného původu, které odstraší zlou fretku a odradí ji od sežrání Františka a Anežky. Snad se za tímto mikropříběhem skrývá poznání, že nesmíme dbát na první rozpačitý dojem, že se dobré úmysly nemusejí vždy pojit se sladkým a vřelým chováním.

Uprostřed knihy narážíme poprvé na Františkův román. Dlouhé dny, které skřítkové tráví v podzemní skrýši za nepříznivého počasí, přimělo Františka k tvořivému využití volného času. Psaní románu se stává jeho koníčkem a čtenář dokonce získává příležitost nahlédnout do čtyř kapitol této knihy. Ačkoliv František považuje svůj román za ryze soukromou věc a s Anežkou se o něj nechce podělit, zůstáváme přesvědčeni o jejich trvajícím přátelství (Uprostřed té ještě nepopsané knihy Anežka našla vylisovaný květ maličké slunečnice. [...] Anežka se usmívala a štrikovala šedý šál.)

Po několika dnech strávených v bytě se konečně odvažují vyjít ven. Jsme svědky působivého líčení podzimní krajiny, která v sobě snoubí vůni deště i nízké slunce, zvuky přírody a zvířat a čerstvé povětří. Zanedlouho se ale opět dá do deště.

V listopadu došly krtkovy zásoby. Hrdinové se tedy musejí vydat ven poohlédnout se po nějaké obživě. Objeví skládku – opět poměrně moderní element této pohádce. Nenašli na ní sice jídlo, ale odnesli si domů několik užitečných předmětů. V tomto období doléhá na oba přátele „ponorková nemoc“. František je mrzutý a Anežka to těžce snáší, i když si nestěžuje. Nakonec se však mlčky rozhodne Františka na čas opustit (ráno se František probudil sám.) František tak doplatil na svou sobeckost a nevšímavost vůči Anežce, reaguje však jako dospělý muž (Bylo mu do pláče, ale protože to byl kousek chlapa, snažil se to přemoct.)

Anežka putuje podzimní přírodou a hledá Zeleného pastýře, aby jí ukázal směr, kterým se nyní má ve svém životě vydat. Zeptá se na cestu svého papírového draka, kterému posílá psaníčko. Nacházíme zde tak další motiv pěkně ilustrující podzimní období.

Zeleného pastýře našla, avšak v jeho přítomnosti už se cítila tak dobře a přirozeně, že už se ani na nic ptát nepotřebovala. Zelený pastýř má zřejmě symbolizovat životní moudrost, poznání, Přírodu, snad i Boha: Byl moudrý a mocný, byl odjakživa a Anežka se ho už vůbec nebála. Cítila se dobře u jeho ohně, přivírala oči a vnímala dlaněmi oranžovou a zelenou sílu.

Mezitím, co Anežka putovala sama a František opustil jejich útočiště, neboť v něm nemohl vydržet sám se svým svědomím, vrátil se do svého doupěte krtek z cesty po Španělsku. Zpočátku se vyděsil, když viděl, že jsou v jeho domě patrny známky pobytu cizích bytostí, ale když zjistil, že jeho truhla se sazeničkami je nedotčena, upokojil se.

Krtkovy květiny nás také posouvají k úplnému závěru celého příběhu. Přenášejí nás do dubna, kdy už si vystrkují zelené růžky, a my můžeme pozorovat, co se přes zimu stalo s Anežkou a Františkem. A je už jen na výkladu čtenáře, zda se mu bude zdát, že oba hrdinové zemřeli, či raději že se opět shledali a nyní pokračují ve svém bytí jen v trochu změněné podobě (Dozrávala tam slunečnice. Veliká a žlutozlatá, s hlavou skloněnou, a hvízdala si do vánku. A kdo by se podíval blíž, viděl by, že kousek vedle ní zapustil kořínky stromek. Zatím nedorostlý, ale jednou z něj bude – však vy víte co.)

4 Vypravěč, postavy a narativní způsoby

4.1 Vypravěč a vyprávěcí postup

Příběh je vyprávěn v er-formě. Vypravěč je zde autorský – jedná se o vypravěče, jenž je fyzicky nepřítomný a vševědoucí, avšak jenž sporadicky promlouvá k dětským čtenářům jako k fiktivnímu adresátovi. Subjektivní stanovisko zaujímá vypravěč k jednání postav pouze na několika málo místech (Kdyby František nosil kalendář, možná by si všiml, že té noci je měsíc v úplňku), většinou působí spíše nezaujatě.

Zvoleným postupem uplatněným pro pásmo vypravěče je zde referující vyprávění.

4.2 Postavy a promluvové formy

4.2.1 Charakteristika postav

Jména hlavních postav Františka a Anežky jsou zdánlivě neutrální, jejich volba však nasvědčuje tomu, že autor zvolil záměrně v současnosti ne tolik frekventovaná jména proto, aby s nimi dětského čtenáře seznámil a dostal je tak více do jeho povědomí. Ačkoliv se jedná o blízké přátele, jež spojuje potřeba cestování, představují víceméně kontrastní typy: František je málomluvný a často zasmušilý, Anežka je proti němu vždy veselá, dobře naladěná a hravá. S těmito vlastnostmi koresponduje rovněž vnější konstituce postav. Zejména František je hned v úvodu podrobně vylíčen takřka jako tulák, vagabund či dokonce bezdomovec, který spí pod lavičkou (Několik dní se pak potuloval kolem nádraží, spával pod lavičkou [...] rohožku, která mu později sloužila jako podložka na spaní / Kabát, co voněl tabákem). Bezprostřední srovnání obou hlavních postav předkládá sám autor (Ti dva se dali poznat lehce: Anežka měla častěji dobrou náladu než špatnou a ráda si hvízdala. Nosila culíky, na krku šátek a mezi předními zuby měla mezírku. To od toho, jak zamlada louskala slunečnicová semínka. František nosil po kapsách kapesník a kaštany a na hlavě klobouk. Kabát, co voněl tabákem, mu byl trochu velký a věčně za ním povlávala šála. Cítil se zpočátku osamělý, a tak mu bylo občas smutno – ale dlouho to netrvalo.)

V jednom okamžiku je zajímavé sledovat postavu Františka píšícího svůj román a uvažujícího tedy jako spisovatel – na tomto místě do jisté míry autor splývá se svou postavou, když jejími ústy odhaluje myšlenkové pochody, které vlastně v té chvíli pravděpodobně činil sám (Tady se František zastavil. Spojení „mrtvé ticho“ nevystihovalo přesně situaci a navíc měl dojem, že už je někde četl. Napil se čaje, škrtl slovo „mrtvé“, zamyslel se a pokračoval. ...a rozhostilo se polomrtvé ticho.)

Vedlejšími postavami jsou většinou zvířata, se kterými se hrdinové setkávají. Zvířecí postavy jsou antropomorfizovány, chovají se sice podle své přirozenosti (např. ťuhýk vydloubává semínka), ale promlouvají jako lidé („příživník je to,“ zamňoukala kočka [...] / stehlík volal „Pomóc, masožravá rostlina!“) Rakovi se dokonce dostalo vtipné schopnosti mluvit pozpátku.

4.2.2 Promluvové formy

Postavy uplatňují nejčastěji přímou řeč formou dialogů, monology se zde nevyskytují. Nalezneme však místy i řeč nepřímou (František řekl, že se jmenuje František. A že mu taky může tykat. [...] Proč ne, řekli si a šli.)

5 Jazykové prostředky

Pro tuto autorskou pohádku je typické užívání spisovného jazyka s občasným oživením pomocí hovorového či expresivního slova nebo celé věty (pomóc, polívka, prťavá, blbnuli,Místní si z něj odnesli, co nebylo přibité a udělali z něj domov důchodců.) Mluvní styl Františka a Anežky se od sebe nijak neliší. Stylistické odstínění však nacházíme v částech Františkova románu, který se snaží navodit dojem archaičnosti například prostřednictvím zastaralých příměrů (armáda byla na hlavu poražena) či onikání („Jestli voni nechtějí na druhý břeh?“). I tam, kde autor nepoužívá vyložené archaismy, snaží se ve Františkově románu o výrazně poetický jazyk (Zavál chladivý jitřní vánek, východ se roztrhl rudým pomerančem slunce. [...] řítili se oba druhové, již přestáli tolik úkladů, vstříc chřtánu bezedné propasti. Zlé sudičky se uchechtávaly a chystaly si nůžky, aby ustřihly knoty už jen slabě mihotavých svic jejich životů.) Podobně nápadnou změnu stylu pozorujeme rovněž v krátké hře Františka a Anežky na „nóbl společnost“ („Děkuju, chrabrý junáku“ [...]František s nosem nahoru třeba říkal: „Uctivá poklona, jemnostslečno Ágnes,“ a „Ručkulíbám, komteso,“ zatímco Anežka s pavím perem ve vyčesaných vlasech podotýkala: „To máme ale slunné odpoledne, viďte, pane Francimóre. Loviti pávy přísně se tu zapovídá.“)

Jazykový aparát používaný spisovatelem Malým je barvitý a nápaditý a relativně bohatý, dá se říci, že podněcuje rozvíjení slovní zásoby čtenáře např. prostřednictvím poznatků o přírodě a zmínění mnoha druhů rostlinné i živočišné říše (stehlík, ťuhýk, candát, ondatra, plch, zéva, botanicky jírovec maďal [...] přišly dvě plaché laně lízat sůl). Nalezneme zde mnoho zajímavých jazykových hříček (např. pár sáčků se sušenými žížalami, o molech nemluvě. – žížaly připomínají slovo křížaly, jsou tu i stejně použity; bylo lezavo a zimomřivo [...] „Ýrbod ned“ – rak mluví pozpátku).

Časté je užívání citoslovcí (Řach! Buch! Ra-ta-ta! / Duc – duc! / Prásk!), auor, jsa také básníkem, si nenechal ujít příležitost obohatit svou knihu také příležitostnými dětskými verši, připomínajícími říkadla („Zajíci, kudy cesta k vesnici?“ / „Ťuhýku, ťuhýku, zobák máš jak papriku“ [...] „Oči máš jak stará vrána, dej si pozor na potkana!“). Poezie se zde ostatně objevuje již v úvodu a také uprostřed knihy v podobě volných veršů, evokujících vnímání podzimní krajiny různými smysly – zrakem a sluchem (co viděl František a poté Anežka):

„srnky štěkání voříšků

vodojem, co vypadá jako obří makovice vrčení traktoru, co zapadl v bahně

stoh z balíků slámy lidovou písničku z vesnického rozhlasu

jeden konec duhy kručení prázdného žaludku

kupa řípy Františkův dech

druhý konec duhy svůj dech

zapomenutý traktor a veliké ticho nad tím vším

kousek lesa s posedem

Anežčin usměvavý obličej

Z básnických figur zde ojediněle nacházíme přirovnání (jako z cukru), z tropů pak např. personifikaci (Šel po ní kombajn, který semínka na padrť vylisuje, slupky vyplivne [...] o přízemních mrazících: „Vylézají prý před úsvitem ze země, a co najdou živého, to zaškrtí.“ [...] Sotva ale za sebou zabouchli dveře, někdo na ně zaťukal – byl to déšť. Nechtěl dovnitř. Jenom si tak poklepával, jak on to dělá, když chce, aby se někomu dobře usínalo.), metaforu (slunečnicím těžkly hlavy a začaly je sklánět k zemi.) či eufemismus (Druhý den už žádného modráska nepotkala – umrzli kvůli přízemním mrazíkům).

6 Motivy a téma

Pohádka o Františkovi a Anežce je koncipována z několika stěžejních motivů. Asi nejpodstatnějším z nich je motiv cesty, který se objevuje napříč celou knihou a dává tak čtenáři na srozuměnou, že absence výraznější zápletky v příběhu není omylem ani nedostatkem, nýbrž že právě toto věčné putování, hledání, loučení a shledávání je onou základní myšlenkou a hodnotou celé pohádky (Ale ven vedou všechny cesty, pokud jsme něco schválně nezapomněli doma. [...] Jen se žádná cesta nesmí uspěchat! [...] nejhorší cesta je ta, na kterou se nevydáme. Tedy vydali se vstříc dobrodružství tou zničenou španělskou zemí. Byla to cesta vyprahlá a trnitá, cesta tmami občas prosvícená zbožným přáním a občas bez vyhlídky. Ale byla to cesta, po které se rozhodli jít, spolu i každý za sebe. [...] Když jdeme za Zeleným pastýřem, nemůžeme se vydat první pěšinou. Vede k němu spousta cest, ale taky žádná. Protože málokdo ví, kdy právě která je ta pravá. [...] někdy je čekání mnohem důležitější než to, co přijde potom.

Celý příběh a život hlavních hrdinů je úzce spjat s přírodou a jejími zákonitostmi danými roční dobou, jíž jsou v tomto případě podzimní měsíce (zrání kaštanů, nesklizená kukuřice, havrani, přízemní mrazíky, přemrzlá růže). Můžeme tedy hovořit o výrazném motivu podzimu (Byla větrná noc uprostřed září. [...] Celý ten čas venku mžilo, jen se lilo. Bylo lezavo a zimomřivo [...] Lépe je louskat ořechy, aby se jimi dal vylepšit jablečný závin.)

Malého pohádka je jednou z knih, jež pro dětského čtenáře zpracovává citlivé téma smrti. Ačkoliv zde motiv smrti není zcela klíčový, má pro celistvost příběhu nesporný význam: dokresluje celkovou představu o přírodním cyklu, o koloběhu klíčení, zrání a umírání rostlin i živočichů, aby se vše po skončení zimy mohlo narodit znovu či vzít na sebe novou podobu. První setkání se smrtí zažívají hrdinové tehdy, když najdou v zahradě umzlou včelku („Podívej, mrtvá včela!“ Opravdu tam byla – malá, jakoby spící včelka. Zkoušeli ji probudit stéblem trávy, ale pak to vzdali a raději růžovou hrobku obřadně pustili po jezírku. Zůstala tam v ledu až do jara, ale to už byla prázdná – lehounké včelí tělíčko vyfoukal únorový vítr.) Není užito žádného eufemismu či náznaku, smrt je zde konstatována prostě a neokázale a právě proto snad nebudí dojem něčeho hrozivého a nepřirozeného.

Další místo s motivem smrti se nalézá ve Františkově románu: tady má naopak jeho autor nad smrtí moc a pokládá si otázku: „To je mám opravdu nechat umřít?“ Z pozice pána situace se však zachová velkomyslně a svým postavám v poslední chvíli hodí pomyslné záchranné lano.

Motiv přátelství, jenž je v této pohádce také patrný, je svým způsobem spjat a propojen s motivem cesty. Ta má smysl hlavně tehdy, můžeme-li ji sdílet s blízkou osobou. Snad i proto tolerovala Anežka Františkovi jeho zálibu v psaní románu, o niž se s ní nechtěl dělit, protože věděla, že i přesto ji má rád, což stvrdil přímo uvnitř své knihy (Uprostřed té ještě nepopsané knihy Anežka našla vylisovaný květ maličké slunečnice. [...] Anežka se usmívala a štrikovala šedý šál.)

Posledním výrazným motivem této moderní pohádky, který jsme zde nalezli, je motiv boje či motiv překonávání překážek. Najdeme jej nejen v rámci Františkova románu v podobě skutečného boje zvířat v bitvě (Přikrčen a s pochmurným výrazem v tváři pozoroval, k jakým koncům se bitva ubírá. Nebylo to příjemné pro hraboší oči, ale Olivier to unesl. Jen se stal mlčenlivějším.), ale také v osudech dvojice hlavních hrdinů, kteří se vydávají do světa, aby čelili různým nástrahám a snažili se z nich poučit.

Tématem příběhu je tedy putování, které je samo o sobě důležitější než jeho cíl: během něj totiž dochází ke sblížení obou přátel, společně překonané nesnáze vedou a společně nabyté vzpomínky mezi nimi vytvářejí nezrušitelné pouto, které přetrvá dokonce až do okamžiku, kdy oba skřítkové, podobně jako vše v přírodě během podzimu, dozráli a postupně pozbyli své někdejší podoby. Následujícího jara jsme svědky jejich pokračujícího přátelství, když je vidíme coby slunečnici a mladý stromek růst bok po boku. Cíle cesty bylo tedy díky zákonu přírody dosaženo, ale její průběh byl o mnoho důležitější.

Kniha je jednoznačně určena dětem školního věku, pravděpodobně okolo 8-10 let. Usuzujeme tak vzhledem k poměrně bohaté slovní zásobě i výraznému lyrickému prvku prostupujícímu celé dílo. Líčení přírodního dění a scenérie bez výraznější dějové linky by mladšího čtenáře příliš neoslovilo, starší dítě je už však schopno domýšlet i skryté poselství příběhu a odhalit narážky provokující abstraktní myšlení (bílé zaječí pírko zmizelo = zajíc zmizel), kterých v textu ovšem není mnoho, každá méně jasná věta je totiž vzápětí vysvětlena, aby nedošlo k nedorozumění. Starší dítě ocení i grafické a stylové ozvláštnění Františkova románu.

ZÁVĚR

Autorská pohádka Radka Malého František z kaštanu, Anežka ze slunečnic je osobitým prozaickým dílkem plným lyrických a poetických míst, prostřednictvím nichž může dětský čtenář vnímat krásu i moc podzimní přírody z bezprostřední blízkosti. Je seznamován s mnoha živočichy zejména z živočišné říše: tento naučný prvek je však citlivě umístěn do příběhu tak, aby v něm všechna zvířata hrála určitou roli a noetická stránka knihy zůstává zcela nenápadná.

Nosným motivem příběhu je cesta dvou přátel, jíž chce autor demonstrovat, že průběh cesty je mnohdy důležitější než její cíl právě díky tomu, co se během ní naučíme. Ačkoliv kniha postrádá vyhrocený děj, hrdinové zažijí mnoho vřelých i napínavých momentů a během jejich putování se čtenář nevyhne ani okamžikům konfrontace se smrtí.

Kniha je jazykově vytříbená, disponuje bohatou slovní zásobou a nenásilnou formou obohacuje čtenáře o prvky odborné, hovorové, poetické i archaické.

LITERATURA

• primární zdroj

MALÝ, Radek. František z kaštanu, Anežka ze slunečnic. Praha: MEANDER, 2006. 16. svazek umělecké edice Modrý slon. ISBN 80-86283-48-8. 59 s.

[1] Galina Miklínová je mimo jiné také ilustrátorkou Harryho Pottera – série, jež u nás vyšla v českém překladu.