Cantervillské strašidlo:
Jedna z Wildových nejslavnějších humorných povídek, která se dočkala dokonce divadelního zinscenování jako činohra. Povídka zesměšňuje materialistickou výchovu Američanů konce 19. století kontrastující s prostředím tradicemi a mytologií prosycené staré Anglie. Zároveň je zde otázka existence nadpřirozených úkazů a duchů bagatelizována a ironizována, takže čtenář nejen že nemá z postavy ducha strach, ale jeho chování mu připadá komické až politováníhodné.
Rodina amerického velvyslance Otise má kvůli jeho pracovním záležitostem pobývat delší dobu v Anglii. Otis tedy zakoupí zámek Canterville, starobylé sídlo, jehož předchozí majitelé ho však varují, že zde straší. Otis se směje, ve strašidla nevěří.
„Je známo už tři století, přesně od roku 1584, a objevuje se vždycky před smrtí některého člena naší rodiny.“
„To rodinný lékař taky, což o to, lorde Canterville. Ne, nic takového jako strašidlo se na světě nevyskytuje, pane, a mám za to, že kvůli britské aristokracii přírodní zákony platit nepřestanou.“
Hned první večer v zámku se však rodina přesvědčí o jeho přítomnosti – nejprve je upoutá krvavá skvrna na podlaze, kterou ovšem iniciativní syn Washington okamžitě vyčistí nejnovějším americkým přípravkem (k velké nelibosti a urážce ducha). Jak se však zjistí, skvrna se každého dalšího dne objevuje znovu a dokonce časem i mění barvy.
„Tamhle se myslím něco rozlilo.“ „Ovšem, madam,“ odvětila tichým hlasem stará hospodyně. „Krev se na tom místě rozlila.“ „Ale to je hrozné!“ zvolala paní Otisová. „Mám tuze nerada krvavé skvrny v pokoji. To se musí hned odstranit.“
Stará žena se usmála a odpověděla zase tím tichým, tajuplným hlasem: „To je krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem.“
Následně dochází k nočním střetům „strašidla“ s rodinou Otisových, která má kromě syna Washingtona ještě hodnou a citlivou 15tiletou dceru Virginii a rozpustilé až zlomyslné chlapce – dvojčata. Na všechny hrůzyplné úkazy, jimiž sir Simon rodinu častuje ve snaze vyděsit ji k smrti a dostát tak své povinnosti a cti, však moderně vychovaní Američané reagují klidně a racionálně, dvojčata dokonce neváhají vše na místě oplácet podobnými nástrahami a vylomeninami.
Po několika dnech je duch sira Simona vyčerpaný, skleslý, zneuznaný a naprosto deprimovaný fatálním neúspěchem. Několikrát se vzchopí a podnikne ještě děsuplnější útok v ještě dramatičtějším zosobnění, až vyčerpá všechen repertoár, jímž po minulá století doháněl členy svého rodu k šílenství a sebevraždám. Žel, vše se naprosto míjí účinkem.
Doufal, že i moderní Američané se zachvějí při pohledu na „přízrak v brnění“, když už ne z jiných rozumnějších důvodů, pak alespoň z úcty k svému národnímu básníku Longfellowovi, jehož spanilou a poutavou poezií si sám krátíval mnohou nudnou hodinu, když si Cantervillovi vyjeli do města. Byla to ostatně jeho vlastní zbroj.
Vrcholem všeho a zároveň posledním kouskem chybějícím k nenapravitelnému zdeptání ducha došlo ve chvíli, kdy mu dvojčata nastražila za roh chodby zrcadlo a duch se v něm zcela nečekaně shlédl.
Protože strašidlo nikdy nevidělo strašidlo, pochopitelně se strašlivě vyděsilo a po druhém letmém pohledu na příšerného fantóma prchalo zpátky do své světnice, klopýtajíc ve svém dlouhém rubáši, když se hnalo chodbou, a posléze upustilo rezavou dýku do vyslancovy vysoké boty, kde ji ráno našel komorník.
...
Rázem bylo všechno jasné. Ošálili ho, přelstili ho, vyzráli na něj. V očích se mu objevil starý cantervillský pohled; stiskl bezzubé dásně; a zvedaje vysoko nad hlavu vyschlé ruce, přísahal v duchu malebné frazeologie starodávné školy, že až Kokrháč dvakráte rozezvučí svůj bujarý roh, skutky krvavé vykonány budou a Vražda tichou nohou bude obcházet domem.
Následně se duch rodině Otisových vyhýbal. Měl z nich strach. Strašil jen tak, aby dostál svým nejnutnějším povinnostem a dokonce si svůj rezavý řetěz namazal olejem, aby při noční pochůzce chodbou nikoho nevzbudil. Uzavřel se ve své komůrce a už ani skoro nevycházel. V tomto zbědovaném stavu ho tam jednou náhodou našla Virginie. Ubohého ducha jí bylo líto. Dali se spolu do řeči o Simonově minulosti a jeho smrti.
„Víte sám, že jste napáchal mnoho zlého. Paní Umneyová nám řekla, hned první den, když jsme přijeli, že jste zavraždil svou ženu.“ „Ano, to plně doznávám,“ řekl duch vzdorně, „ale to byla záležitost čistě rodinná a nikomu jinému do ní nic nebylo.“
„Zabít kohokoli je velký hřích,“ řekla Virginie, jež časem projevovala rozkošnou puritánskou vážnost, zděděnou po nějakém starém předkovi z Nové Anglie.
„Jděte, téhle laciné přísnosti abstraktní etiky mám až po krk. Má žena nebyla vůbec hezká, nikdy mi pořádně nenaškrobila krejzlíky a neuměla vůbec vařit. Prosím, jednou jsem v hogleyském lese zastřelil srnce, skvostného vidláka, a víte, jak mi ho předložila k jídlu? Ale na tom už teď nezáleží, to je všecko to tam, jen si myslím, že od jejích bratří nebylo zrovna milé nechat mě umřít hladem, i když jsem ji zabil.“
„vy jste umřel hlasem? Ó, pane strašidlo, totiž sire Simone, vy máte hlad? Já mám v kabelce sandwich. Nemáte na něj chuť?“ „Ne, děkuji vám. Teď už nejím vůbec nic. Ale stejně je to od vás hezké. Vy jste vůbec mnohem milejší, než ti ostatní z té vaší hrozné, nevychované, neotesané a nepoctivé rodiny.“
...
„Mně by se asi v Americe nelíbilo.“ „To patrně proto, že tam nemáme žádné zříceniny a žádné starožitnosti,“ řekla Virginie kousavě.
„Že nemáte zříceniny? Že nemáte starožitnosti?“ odvětil duch. „A co vaše loďstvo a vaše způsoby?“
Duch sira Simona nakonec požádá Virginii, zda by mu nepomohla sejmout z něj prokletí tak, že se její čistá a dobrosrdečná duše pomodlí za jeho hříchy a poprosí za odpuštění. Virginie se totiž hodí k proroctví, které je o jeho kletbě psáno:
Až zlatovláska jako květ / k modlitbám pohne hříšný ret, / až suchá mandloň rozkvete, / zalita slzou dítěte, / pak přijde doba šťastných chvil / a klidný bude Canterville.
Virginie souhlasí a on ji odvede skrz stěnu do neznáma. Dva dny je Virginie nezvěstná a celá rodina ji horečně hledá v zámku i okolí. Konečně se sama objeví s darem od sira Simona – truhlou plnou starožitných šperků nesmírné ceny. Ukáže všem, kde byl uvězněn sir Simon a koná se důstojný pohřeb. Mandloň na nádvoří se téhož večera, kdy je sejmuta kletba, obsype květy.
Sfinga bez záhady
Jeden muž se zamiloval do dívky, která se však od počátku chovala velmi tajemně, jako by měla nějaké hrozné tajemství. Muž nebyl schopen ji přimět, aby se mu svěřila, ale za to ji jednou viděl, jak si odemyká vchod do jednoho domu, kde strávila celé odpoledne, ačkoliv jemu vzkazovala, že je celý den doma. Rozezlen odjel na měsíc do Norska a po návratu zjistil, že dívka zemřela na nemoc. Zdrcen šel alespoň do onoho domu zjistit, co tam ta žena tak často dělala. Dozvěděl se, že si tam pronajímala prázdný byt jen proto, aby tam občas zašla a dala si čaj. Lady Alroyová milovala tajemství a záhady, ale sama byla bohužel jako sfinga bez jediné záhady, proto tajemno kolem sebe jen předstírala.
Neobyčejný model
Když nejsou peníze, nemá žádnou cenu být okouzlujícím mládencem. Romantická dobrodružství, to je výsada boháčů, nikoli zaměstnání pro nezaměstnané. Chudí by měli být praktičtí a prozaičtí. Stálý příjem je lepší než podmanivý vzhled.
Mladík Hughie Erskine jednou zašel za přítelem, uměleckým malířem Trevorem. Ten zrovna maloval zuboženě vypadajícího žebráka. Když musel malíř na chvíli odskočit, dal Hughie starci ze soucitu jeden sovereign. Posléze se dověděl, že ten žebrák byl baron Hausberg, jeden z nejbohatších lidí v Evropě. Hughie se styděl a byl odhodlán se baronovi omluvit, místo toho však od pobaveného šlechtice dostal šek na deset tisíc liber, což byl podmínečný obnos, při kterém byl otec jeho přítelkyně ochoten mu ji dát za ženu.
„Ve fraku bych ho nemaloval ani za nic. Co jsou pro tebe cáry, tomu já říkám romantika. Co ty považuješ za chudobu, to je pro mě malebnost. Ale o té tvé nabídce mu povím.“ „Vy malíři nemáte vůbec srdce, Alane,“ řekl Hughie vážně.
„Umělci je srdcem hlava,“ odvětil Trevor. „Ostatně, my máme předvádět svět, jak ho vidíme, ne předělávat to, co o něm víme.“
Zločin lorda Artura Savila (Studie o povinnosti)
Lord Savile se na večírku lady Windermereové seznámí s proslulým chiromantem (ten, který věští z ruky). Chiromant je při pohledu na jeho ruku zděšen, protože v ní vidí, že se lord Artur dopustí vraždy. Ten je takovým ortelem zdrcen. Zpočátku přemítá o kauzalitě – zda takový osud člověk skutečně není schopen ovlivnit a je figurkou na šachovnici života. Londýn mu najednou připadal děsivý a záviděl venkovanům přijíždějícím na trh, že nevědí nic o zrůdnosti velkoměsta.
Vždyť i tito venkované s těmi drsnými dobrosrdečnými hlasy a bezstarostnými způsoby vídají vlastně zcela neobvyklý Londýn. Londýn bez nočních hříchů a denního kouře, metropoli sinavou, strašidelnou, pusté město hrobů. Co si o tom městě asi myslí? Vědí vůbec něco o jeho nádheře a o jeho hanbě, o jeho šílených, šarlatově zbarvených radovánkách a o jeho hrůzném hladu, o všem, co od úsvitu do soumraku počíná a pohřbívá? Pro ně je to patrně jen tržiště, kam přivážejí na prodej své plodiny, kde pobudou nanejvýš pár hodin a odkud odjedou, když jsou ulice ještě tiché a domy ponořené do spánku. ... Bylo na nich znát, že žijí s přírodou a ta že je naučila klidu. Lord Artur jim záviděl všechno to, co neznali.
Lord Artur byl zasnouben s krásnou dívkou Sybilou. Došlo mu, že sňatkem s ní by na ni přenesl tíhu svého budoucího činu, což nesmí dopustit. Nebylo by to čestné.
Ten sňatek je nutno za každou cenu odložit. K tomu se už pevně rozhodl. Třebaže tu dívku tak žhavě miloval, třebaže pouhý dotek jejích prstů, když seděli vedle sebe, rozechvíval každičký nerv v jeho těle úžasnou rozkoší, jasně rozpoznával, jaká je jeho povinnost, a plně si uvědomoval, že nemá právo si ji vzít, dokud nespáchá tu vraždu.
Jelikož dospěl k nezvratnému přesvědčení, že ona vražda je v jeho životě nevyhnutelná, rozhodl se jít svému osudu vstříc a spáchat ji co nejdříve, aby se ohavného závazku zprostil a s klidným svědomím se mohl oženit.
Teď ho trápil jediný problém: koho z toho světa sprovodit? Nebyl totiž slepý ke skutečnosti, že vražda – stejně jako obřady světa pohanského – vyžaduje nejen kněze, ale také oběť. Ale ježto nebyl génius, neměl žádné nepřátele a byl si ovšem také vědom, že teď není vhodný čas k ukojení nějaké osobní zášti nebo nechuti, neboť poslání, k němuž byl vybrán, bylo vznešeně a slavnostně vážné.
Ve svých snahách však nebyl příliš úspěšný. Nejprve se rozhodl zabít starou tetu, lady Clementinu. S obtížemi nastudoval v knize o jedech, čím by ji mohl spolehlivě a bezbolestně usmrtit, poněvadž hrubé násilí se mu příčilo. Daroval jí kapsli jedu ve stříbrné bonboniéře jako údajný lék na pálení žáhy. Lady Clementina však zemřela přirozenou smrtí dříve, než stačila jed užít.
Jako druhý napadl lorda Artura děkan z Chichesteru. Objednal si u německého mafiána výbušné hodiny nastavené na určitý čas a poslal mu je jako dárek od anonymního přítele. V dopise děkanovy dcery její tetě, Arturově známé vévodkyni, však tato dívka líčí příhodu s hodinami jako úsměvnou epizodu, kdy hodiny v daný čas mírně prskly a vyvalily trochu kouře. Její bratr je rozebral, pochopil mechanismus výbuchu a od té doby si s nimi sám hraje a vyrábí malé neškodné výbuchy.
Lord Artur byl zoufalý. Copak se mu nikdy nepodaří provést svou povinnost úspěšně? Zahloubán ve svůj trudný osud potkal večer na mostě onoho chiromanta. Nečekal a svrhnul ho z mostu do řeky. Noviny pak psaly o sebevraždě známého chiromanta a lord Artur se konečně mohl šťastně oženit se svou drahou snoubenkou Sybilou.