Povídka líčící drobná i velká dramata nočního letu z pohledu pilota vnímajícího krásy i mrazivá nebezpečí své vznešené činnosti, z pohledu ředitele letiště, zodpovědného za celou síť i za samou ideu nočních letů, a z pohledu dalších zaměstnanců letiště, tvořících dohromady jednolitý celek.
Kdo vidí svět z takové výšky, jako letci, vnímá lidské starosti a život jako mnohem banálnější a malichernější, než ostatní. Pilot po přistání:
A přece se takřka oprostil od všeho, na čem lidé silně lpějí: poznal ubohost toho všeho. Žil právě několik hodin na druhé straně jeviště a nevěděl ani, jestli v sobě ještě kdy dokáže vyvolat tohle město zalité vlastní září.
Hlavní postavou je stárnoucí ředitel Riviére, který je v obtížném postavení: zavedl noční lety, aby jeho letecká společnost dohnala v noci náskok, který před nimi vytvářejí lodi a železnice. Jeho koncepce má mnoho odpůrců, jelikož je noční provoz velmi rizikový.
Stárnoucí ředitel Riviére uvažuje nad svým uplynulým životem:
Uvědomil si, že kousek po kousku odsunoval k stáří, „až bude mít čas“, všechno, co činí život lidí příjemným. Jako by člověk skutečně jednoho dne mohl mít čas, jako by bylo možno dosáhnout na konci života onoho šťastného klidu, jaký si představujeme. Ale není vůbec klidu. Není snad ani vítězství. Nikdy nedoletí všechna poštovní letadla jednou pro vždy.
Jeho pilot Fabien, letící sem do Buenos Aires z Patagonie, se se svým navigátorem dostane do obrovské rozsáhlé bouře, v žádném z letišť v jeho akčním rádiu nelze přistát a je odsouzen k beznadějnému letu v naprosté tmě nouzovému přistání naslepo poté, co mu dojde benzín.
Nejdříve totiž nic neviděl, měl jen takový nepříjemný pocit jako někdo, kdo myslel, že je sám, a náhle cítí, že už není sám a že ho někdo pozoruje. Uvědomil si příliš pozdě a ani dobře nevěděl jak, že ho obklopil hněv. To bylo ono. Ale odkud vyvěral ten hněv?
...
Nemusel s ničím zápasit, a přece sevřel pevněji páky řízení. Připravovalo se něco, čemu nerozuměl. Napínal svaly jako zvíře, které se chystá ke skoku, ale všude kolem viděl jen naprostý klid. Ano, klid, ale nabitý podivnou silou.
...
Bloudil mezi hvězdami nakupenými hustě jako poklad ve světě, kde nežilo nic jiného, naprosto nic jiného než on, Fabien a jeho kamarád. Byli podobni oněm zlodějům z báječných měst, zazděným v klenotnici, z níž už nenajdou cestu ven. Bloudí uprostřed ledových drahokamů nekonečně bohatí, ale odsouzení.
Přes tuto tragédii Riviére od nočních letů nesmí ustoupit, neboť by tak přiznal porážku a noční lety by mu byly zakázány. Letadla startují v noci dál. Riviére polemizuje nad tím, zda je přednější lidský život a rodinné štěstí, které bylo z jeho rozhodnutí zmařeno, nebo zda je třeba dávat přednost vyšším zájmům, které pozvedávají lidstvo a tím vlastně rovněž slouží lidem.
Opět se vrací Exupéryho častá myšlenka obřadů a jejich nepostradatelnosti pro lidský život ve společenství.
„Předpisy,“ uvažoval Riviére, „se podobají náboženským obřadům, které vypadají nesmyslně, ale jsou lidem dobrou školou.“ Riviérovi bylo lhostejné, jestli vypadá spravedlivě nebo nespravedlivě. Snad tato slova pro něho ani neměla smyslu. Měšťáčkové ve svých malých městečkách se procházejí večer kolem svých hudebních pavilónů a Riviére si myslel: „Jestli jsi k nim spravedlivý nebo nespravedlivý, to nemý žádný smysl: oni prostě neexistují.“ Člověk byl pro něho neztvárněný vosk, který je třeba hníst. Bylo nutno vdechnout duši této hmotě, dát jí vůli. Nemínil je svou tvrdostí zotročovat, ale přimět je, aby se překonávali. Když takto potrestal každé zpoždění, počínal si nespravedlivě, ale upínal vůli posádky každého letiště k odletu, byl tvůrcem té vůle. Tím, že lidem nedovoloval, aby se radovali z mlhavého počasí, protože je svádělo k nečinnosti, udržoval je naopak v napjatém očekávání, až se vyjasní, a toto čekání si nenápadně podmaňovalo i toho posledního pomocného dělníka.
„Život je samý rozpor, člověk se jím protlouká, jak umí... Ale přežívat, vytvářet něco trvalého, proměňovat své pomíjivé tělo...“
„Možná, že cíl nic neospravedlňuje, ale čin osvobozuje od smrti...“
„Ti lidé, kteří snad zahynou,“ uvažoval, „mohli šťastně žít.“ Viděl tváře skloněné ve zlaté svatyni večerních lamp. „Ve jménu čeho jsem je odtamtud vytáhl?“ Ve jménu čeho je vyrval z jejich soukromého štěstí? Není prvořadým zákonem chránit takové štěstí? Ale on sám je ničí. A přece jednoho dne, takový je osud, zmizí i ty zlaté svatyně jako přeludy. Stáří a smrt je zničí, nelítostněji než on sám. Snad existuje něco jiného, trvalejšího, co by se mělo chránit. Snad to znamená zachránit tu část člověka, na niž se Riviére soustřeďuje. Jinak nelze ospravedlnit činnost.
Kdyby byl odložil jediný odlet, byl by boj za noční lety ztracen. Avšak on předešel slabochy, kteří se k němu zítra nebudou znát, a vyslal do noci jinou posádku.
Vítězství...porážka... ta slova vůbec nemají smysl. Jsou to jen přeludy a pod nimi je život a ten už připravuje nové přeludy. Vítězství oslabí jeden národ, porážka probudí jiný.
„Netoužíme po věčnosti, ale nechceme se dočkat chvíle, kdy naše činy a věci náhle úplně ztratí smysl. V takové chvíli se ukáže prázdnota, jež nás obklopuje...“