Prak

Michal Vrba

Prvotina tohoto autora (2016), psychologická novela zasazená do doby nacistické okupace.

Příběh je líčen z perspektivy dvou vypravěčů, vždy v ich-formě. Jedním z nich je pražský editor a překladatel Marek, který je prototypem zbabělého člověka, paralyzovaného svým strachem z fyzického násilí a bolesti. To jej přivede až ke zbabělé spolupráci s Němci během druhé světové války. Nechá se zaměstnat v německém nakladatelství a překládá nacistické propagandistické zprávy do češtiny. Je všemi svými známými zavržen coby kolaborant. Jediný důkaz své mužnosti spatřuje v ovládání praku, skutečné zbraně, kterou mu vyrobil jeho otec, a s nímž umí bravurně zacházet.

Marek byl v dětství šikanovaným slabým chlapcem, který se nikdy nedokázal svým násilníkům bránit. Potlačovaný vztek se v něm hromadí, Marek je zakřiknutý a nenávidí se. Proto očistí své svědomí od zbabělosti tím, že prakem zabije nejprve cvičně jednoho neznámého opilého německého vojáka, a poté svého nadřízeného, gestapáka Glocka.

Zločin mu prochází a Marek získává sebevědomí. Ke konci války se však setkává s bývalým kolegou z tiskárny, který ho velmi odsoudí a zbije. Marek chce někdejšímu spolupracovníkovi dokázat, že je přeci jen chlap, a vyptá se na udavače, který způsobil uvěznění jeho bývalé manželky Pavly a smrt jejího druhého manžela. Tonda, bývalý kolega, mu sdělí jméno Richtera a Marek ho zabije. Ukáže se však, že si Tonda Richterovu vinu vymyslel, že se ve skutečnosti jedná o člověka, se kterým má sám nevyřízené účty.

Marek má vztek, že byl využit ke špinavé vraždě. Chce Tondu zabít prakem, ale pouze mu zmrzačí ruku. Nyní je však v nebezpečí a musí z Prahy prchnout - nejen před nacisty, ale také před komunisty, kteří by jej za neblahý čin (a také za kolaborantství) jistě zlynčovali (Tonda byl totiž zaníceným komunistou).

Marek prchá z Prahy až na Moravu, na chatu, kde pobýval kdysi dávno s Pavlou. Prchá pěšky, mimo veškerou lidskou civilizaci. Je vyčerpán, vyhladovělý, zraněný na noze, nemocný a téměř neschopný pohybu. Nakonec se dostane na místo. Skrývání se mu však nedaří ani několik hodin. Najde ho tu ve zbídačeném stavu soused, který mu chce zařídit převoz do nemocnice. Marek se brání a nakonec se musí se svými činy svěřit. Soused, vážený starý profesor, chápe Markovy pohnutky k jeho činům. Nicméně omluvit je nemůže - stále má co do činění s vrahem. Jde ho ohlásit na policii, dává Markovi čas sepsat své činy do deníku, a ten když tak učiní, schová dva popsané sešity na půdě v chatě své bývalé ženy.

Policií (v čele s Tondou, jelikož se jednalo o komunistickou gardu) je zastřelen nedaleko pozemku

O několik let později, v roce 1960, se sem vypravuje Pavla se svou dospívající dcerou Alenou - jedou sem naposled (a dcera poprvé), protože chce Pavla chatu, dějiště neblahých událostí, prodat. Alena náhodou na půdě nalezne sešity a dočte se o hrůzné minulosti matčina prvního manžela. Dozvídá se z nich mimo jiné také nehezkou pravdu o Tondovi, který je nyní komunistickým tajemníkem, vysoce postaveným pohlavárem a rodinným přítelem. Alena před ním zmíní prak a Tonda celý znervózní. Vydírá Alenu, že netuší, co ví, a kde se to dověděla, ale že matce nesmí nic říci.

Minulost nakonec zůstává pohřbena a nerozebrána.

Kniha je zajímavá po kompoziční stránce. Prolínají se zde různá časová pásma: kapitoly ze současnosti, tedy z návštěvy Pavly a Aleny na chatě, se prolínají s deníkovými záznamy Marka tak, jak má Alena čas je číst.

Zároveň i Markovy zápisky jsou časově členěny na aktuální zážitky při jeho útěku a vzpomínky z období života v Praze a všech jeho činů s prakem (tyto starší vzpomínky jsou graficky odlišeny kurzívou).

Dokonce i během dialogu Aleny s Tondou Kouteckým se jejich nevyslovené myšlenky a vnitřní pochody odlišují kurzívou, namísto aby byly jednoduše vylíčeny vypravěčem. Máme tak dojem autentičnosti, psychologické plasticity.

Teď tam za zdí pracují jakoby nic. Vědí, kdo si mě povolal. Ale nemůžou vědět, jak se mi potí ruce, jak lámu hrůzou zapomenutou němčinu, jak ty zrůdy vidí, že mají před sebou slabocha neschopného vzdoru.

Jednání bylo rychlé, žádný odpor, všemu jsem jako ve snu přikyvoval. Odešli spokojeni.

A za dveřmi otázky kamarádů. Co ti chtěli? Cože?! Blázníš? K nim? Musíš?

A nevěřícná otázka Tondy Kouteckého - "To půjdeš k těm sviním? Na nic se nevymluvíš?"

[...]

Změnil se i můj soukromý život, především náš vztah se ženou. Děti jsme neměli. Cítil jsem každým dnem víc a víc, jak si mě přestává vážit. Nedokázal jsem jí vysvětlit své pocity. Nebylo co obhajovat. Zklamal jsem ji.

[...]

Strhnuli jste někdy hrůzou ze svého vlastního domýšlení strašlivých dějů a situací? Domýšlení toho, co se stane, když se váš vzdor nevydaří? Já ano, trpěl jsem díky svojí fantazii, viděl jsem vše až příliš barvitě a naturalisticky.

Stačilo k tomu jen, co jsem o metodách Němců postraňkem zaslechl. Vy nevidíte ty hrůzy ve sklepech s hákem u stropu jako já. Ten zvířecí řev, hledání nejbolestivějších míst - očí, nehtů, genitálií, nevidíte tu lhostejnou surovost bez soucitu...já ano, a proto jsem horší než vy. Jen proto, že to na rozdíl od vás vidím, slyším, cítím a bojuji s tím, jako by se mi to skutečně stalo. Jsem pro vás slaboch - zrádce. Nikomu, ani ženě jsem to vysvětlit nedokázal, tak jak bych mohl komukoli jinému.

[...]

Kdysi mne jako malého kluka zbil a ponížil zrzavý čahoun. Díky opožděnému vývinu můj zevnějšek zdaleka neodpovídal mému věku, a o to víc mne pokoření od hochů stejně starých, nebo dokonce mladších trápilo. Celé týdny po tom výprasku jsem v duchu spřádal nejzvláštnější druhy pomsty, pomsty opravdu kruté a rafinované. A přitom pomsty neškodné, neboť ve skutečnosti jsem jich nebyl schopen.

Ke svému prvnímu činu - vraždě Němce prakem - se Marek odhodlal poté, co musel do novin přeložit článek o spravedlivé pomstě zrádcům - mezi nimiž byl k smrti odsouzený také muž jeho sestry, neškodný rolník z Hlušic.

Nejprve vyzkoušel svou zbraň na bezbranném, opilém a zvracejícím Němci Horstovi.

Horst se se slabým zachroptěním převalil na záda a proměnil se na kroutící se, tiše sténající temnou siluetu. Vytáhnul jsem bleskurychle z kapsy další dvě matice a vypálil je směrem, kde jsem ve tmě tušil hlavu.

Svého nadřízeného, Hermanna Glockeho, získal odvahu zabít až po ponižujícím rozhovoru s ním:

"Takhle hloupě a primitivně jsi mohl psát ty svý nesmysly před válkou ale teď přepisuješ myšlenky lidí, kteří mají ty nejvyšší cíle, myšlenky, které vymysleli SKUTEČNÍ lidé, lidé čisté rasy."

Postavil jsem se a dlaní si utíral krev řinoucí se z úst. Přesto jsem si nedovolil uhnout pohledem, dokud nedokončí proslov.

"...a ti lidé mají svou hodnotu," namířil na mne prst, "zatímco z tebe má hodnotu jen schopnost plnit naše rozkazy. Nic jiného, pamatuj si to! V okamžiku, kdy tuhle schopnost ztratíš, pozbudeš hodnoty a skončíš stejně jako tvůj švagr! Nebo ještě hůř..."

Zabití Glockeho se Markovi shodou náhod podařilo naplánovat zrovna na den, kdy byl spáchán atentát na Heydricha.

Nakonec vypátrali a zabili hrdiny... Zatímco oni sváděli v kryptě svůj marný boj s přesilou, já chystal oslavný text o dopadení odporných vrahů zastupujícího říšského protektora...

Pokud probíhalo nějaké vyšetřování stran letenského výstřelu, nevěděl jsem o něm a mne se nijak nedotklo. Na Hermana Glockeho, styčného příslušníka obávaného gestapa, na toho Hermana, který se - ač ozbrojen pistolí - neubránil malému chlapci s prakem, na toho Hermana, který se na letenských schodech zadusil vlastní krví, se mě už nikdy nikdo nezeptal...

Tonda přijíždí na Pavlou a Alenou na chatu na jednu noc. Přes své vysoké postavení ve straně je to jen obtloustlý, nijak výrazně inteligentní či vzdělaný chlap. Klíčový rozhovor rozpoutá nervózní a nepřátelskou atmosféru, které ani jeden z těch tří nerozumí zcela, neboť nikdo z nich nemá všechny informace (Tonda vidí, že Alena něco tuší, ale nemá ponětí, odkud by informace o jeho minulosti vzala. Alena zase neví, co přesně Tonda skrývá, jen mu nevěří a dočetla se, že je křivák. Pavla vůbec nechápe jejich narážky a jen je jí líto, že se večer tak zvrtnul a je tu nepříjemno.)

Na chvíli ztratil svou opileckou převahu.

"No, no, jen řekni, o čem píše ten pán spisovatel?"

Sledoval Alenu, která jen těžko skrývala zlostné rozrušení. Přišlo mu to zábavné.

"No to nic, to nic. Jak se to vlastně jmenuje?"

"Zločin a trest," procedila Alena skrz zuby a tentokrát ona pocítila, jak se matka vedle ní zachvěla.

"A vo čem že to teda je? Zločin a trest. Nějaká detektivka, jo?"

ušklíbl se na dívku, které během Tondovy promluvy ztvrdly rysy a v odlesku plamenů vypadal její obličej, jako by patřil dospělému člověku.

Další slova Alena vyslovovala s pečlivou úsečností.

"Je to o studentovi Raskolnikovi, který zabil starou ženu, lichvářku a její sestru, protože je obě nepovažoval za důležitý pro společnost... ale uvědomil si, že zabil, a trápí ho to... uvědomil si to...no...ale nemám to ještě dočtený..." hlas se jí chvěl.

Matka vedle ní si nervózně tiskla ruce.

"Aha, hm... no tak třídně je to v pořádku," rozumoval opilý Tonda. "Vykořisťovaly. To není hloupý...dobrý. A jak je zabil, student?" vyzvídal posměšně.

Sama nevěděla, co ji to napadlo. Byla to okamžitá myšlenka, projev vzdoru, improvizace, ale především hloupost, které potom okamžitě litovala.

"Prakem, Tondo," řekla zamyšleně Alena, "střelil je obě zblízka prakem..."

Úsměv na jeho tváři zkameněl do šklebu. Ale co se především změnilo, byly jeho oči. Byly náhle střízlivé a propalující.

Rozhovor mezi Markem a Tondou, když Marek zjistil, že nezabil udavače, který má na svědomí smrt Pavlina druhého muže, ale nevinného člověka, s nímž si Tonda - s využitím Marka - vyřídil své politické rozmíšky.

"Poslouchej ještě! Já jsem možná zrádce, kolaborant, i když o tom všem víš kulový. Nevíš totiž o všem. Ale jestli jsi mě takhle použil pro nějakou vlastní špinavost, seš úplně stejná svině. Jednou budeš mávat vlajkou jako vítěz... ale zabils ho ty..."

Tonda se ke mně pomalu blížil... Najednou mi to došlo. Zajíkavým hlasem jsem zašeptal.

"Byl z jiný partaje, že jo? No jasně! Někdo, kdo tvý komunistický sebrance překážel? Uhodl jsem to, vím to... Však počkej, i na tebe v míru spravedlnost dosáhne, to se neboj. Budeš viset na stejný šibenici jako já!"