Novela z roku 1952, v originále The Old Man and the Sea, Hemingwayovo poslední dílo. Jedním z prvních recenzentů byl William Faulkner, který novelu označil za autorovo nejlepší dílo. Hemingway se tímto dílem přiřadil k největším humanistům 20. století. Přestože se novela zdá objektivním záznamem reality, nechce Hemingway vůbec popisovat: chce podat a účinně předat esenci lidské zkušenosti, která má působit jako tresť a stát se přímo zkušeností čtenářovou.
Děj se odehrává na Kubě, ke které měl Hemingway poměrně kladný vztah. Stařec Santiago je celý život rybářem. Má cenné zkušenosti a mnoho toho už v životě zažil a ulovil, ačkoliv většinu života prožil v chudobě. Žije ve své chatrči a po smrti ženy je mu jediným přítelem chlapec z vesnice, který s ním donedávna jezdil na moře. Už přes 80 dní však stařec nic nechytil, tak rodiče chlapce poslali na loď jiného rybáře. Santiago se jednou rozhodne zkusit znovu štěstí a vyjet na moře dál než obvykle, aby něco chytil. Podaří se mu ulovit obrovskou rybu, se kterou zápasí různými strategiemi tři dny. Za tu dobu si čtenář všimne nejen jeho odhodlání vydržet na moři cokoliv, hlad, žízeň, bolest rukou a zad zraněných a otlačených od šňůry, kterou nesmí po celou dobu pustit, prakticky absenci spánku, pozření jen několika syrových ryb, a to všechno proto, že zkrátka musí tu rybu ulovit a porazit, ale zároveň rybářova hluboce lidského vztahu k moři a jeho obyvatelům, úcty k vodnímu živlu a příznivému větru, úcta k rybám, které ač loveny člověkem, jsou skoro jeho bratry a jsou vlastně mnohem ušlechtilejší než člověk, soucitu s mořskými ptáky, kteří do vysílení létají daleko od břehu, aby ulovili rybku nebo klesli únavou do moře.
Stařec málem vypustí duši, ale nakonec se mu povede rybu udolat a hladem vysílenou ji zabije harpunou. Ryba je však mnohem větší než jeho člun, měří přes 5 metrů na délku a on ji proto nemůže naložit. Než se mu povede s úlovkem doplout zpět do přístavu, napadnou jej několikrát žraloci, kteří rybu postupně sežerou až na kost. Ráno najdou rybáři jen kostru ryby přivázanou k lodi starce, který spí naprosto vyčerpán ve svém obydlí. Není ale nešťastný. Svůj úkol splnil, rybu ulovil, dokázal to a vydržel s ní až do konce.
Příběh, vyprávěný úsporným jazykem, přerost v jeden z největších literárních symbolů světové literatury, v symbol věčně opakovaného, vítězně prohrávaného zápasu člověka se svým rovnocenným partnerem, k němuž cítí často až ambivalentní vztah – zápasu se strhující, krásnou, zdolávanou i marně obléhanou přírodou.
Už se mu nezdávalo o bouřích, ani o ženách, ani o významných událostech, ani o velikých rybách, ani o zápasech, ani o siláckých soutěžích, ani o vlastní ženě. Zdálo se mu teď jenom o různých místech a o lvech na pobřeží. Hráli si v soumraku jako koťata a on je miloval právě tak, jako miloval chlapce. O chlapci se mu nezdálo nikdy. Probral se jakoby nic, podíval se otevřenými dveřmi na měsíc, rozbalil si kalhoty a oblékl si je. Za chatrčí se vymočil a pak vykročil po silnici, aby vzbudil chlapce. Třásl se jitřním chladem. Ale věděl, že se tou třasavkou zahřeje a že zanedlouho bude veslovat.
Stařec na tu vodní spoustu myslil vždycky jako na ženskou bytost, která člověku věnuje nebo odpírá velikou přízeň, a jestliže provádí divoké či zlomyslné kousky, je to jen proto, že nemůže jinak. Měsíc na ni působí jako na ženu, myslel si.
Kdybych tak mohl nakrmit svého marlina tam dole, napadlo ho. Je to můj bratr. Ale musím ho zabít a na to si musím zachovat sílu. Snědl zvolna a svědomitě všechny klínovité pruhy rybího masa.
Vzhlédl k obloze a viděl, jak se bílé kumuly kupí jako lákavé kopce zmrzliny, a vysoko nahoře se rýsovalo řídké pápěří cirrů na vyklenuté zářijové obloze.
Je to veliká ryba, a já ji musím udolat, myslel si. Nesmím ji ani na chvíli nechat, aby si uvědomila svou sílu a co by dokázala, kdyby se dala na útěk. Kdybych byl na jejím místě, vynaložil bych teď všechnu sílu a vrhl bych se vpřed, až by něco prasklo. Ale ryby bohudíky nemají tolik rozumu jako my, kdo je zabíjíme, i když jsou ušlechtilejší a silnější.
Pak mu přišlo líto veliké ryby, která nemá co jíst, ale jeho odhodlání zabít ji ani na chvilku při té lítosti neochablo. Kolik lidí ta ryba nakrmí! říkal si v duchu. Ale jsou hodni, aby ji jedli? Ne, ovšemže nejsou. Nikdo není hoden toho, aby ji jedl, soudě podle jejího chování a její majestátní důstojnosti.
Ten hák ji zvlášť netrápí, to nic není. Všechno záleží na tom, že ji trápí hlad a že musí čelit něčemu, co nechápe.
Při třetí obrátce rybu poprvé uviděl. Uviděl ji nejprve jako temný stín, jemuž trvalo tak dlouho, než proplul pod člunem, že jeho délce nemohl uvěřit. „Ne,“ prohlásil hlasitě. „Tak veliká být nemůže.“
Chci se na ni podívat zblízka, pomyslel si, a dotknout se jí a ohmatat si ji. Je mým jediným bohatstvím. Ale proto se jí dotknout nechci. Myslím, že jsem cítil její srdce. Když jsem podruhé nalehl na harpunu.
Pak se mu to v hlavě začalo trochu plést a napadlo ho: veze domů on mne nebo já jeho? Kdybych ho měl za sebou ve vleku, tak bych se ptát nemusel. A kdyby byl marlin v loďce a ztratil všechnu důstojnost, nemusel bych se ptát taky. Ale takhle pluli připoutáni k sobě, bok po boku, a stařec si myslel: Zvítězil jsem nad ním jenom úskokem a on mi nechtěl ublížit.
„Urval aspoň dvacet kilo,“ řekl si stařec nahlas. A připravils mě o harpunu, pomyslel si, a o celé lanko, a moje ryba zase krvácí a to přiláká další. Od chvíle, co byla ryba zmrzačena, se na ni nepodíval. Když byla zasažena ona, bylo mu, jako by byl zasažen on sám.
Možná že byl hřích zabít tu rybu. Nejspíš byl, i když jsem to udělal, abych se udržel naživu a opatřil potravu pro spoustu lidí. Ale pak by bylo všechno hřích. Neuvažuj o hříchu! Na to je už moc pozdě a jsou lidi, co jsou za to placeni. Ať o tom uvažují oni!
Jak je to lehké, když je člověk poražen, řekl si v duchu. Nikdy jsem nevěděl, jak je to lehké. A co tě porazilo? zeptal se sám sebe. „Nic,“ odpověděl si nahlas. „Pustil jsem se moc daleko.“