Škola pro ženy
Komedie napsaná 1662, ve stejném roce, kdy se autor oženil s mladičkou Armandou Béjartovou, dcerou své mnohaleté milenky. Sňatek byl pro to velmi skandální. Veršovaná pětiaktová komedie na téma žárlivost a výchovy dívek. Jedná se posun od prosté frašky ke komedii mísenou s tragikou.
Hlavní postava Arnulf vychovává ve svém domě od dětství osiřelou dívku Anežku, kterou se snaží ztvárnit k obrazu svému, izolovanou od vnějšího světa a jeho neřestí. Chce si tak zajistit její absolutní věrnost, dosaženou její naprostou naivitou. Situace tak odráží samotnou povahu Moliéra, který byl velkým žárlivcem. Anežka ve své prostotě však přijala do domu v době Arnulfovy nepřítomnosti mladíka, který ji viděl z balkonu a zamiloval se do ní. Nevěda ani, co činí, dovoluje mu různé důvěrnosti, jelikož jsou jí příjemné a nakonec Arnulfovi uteče.
Hra byla ztrhána jako jednoduchá, nepůvodní, a rovněž nemravná a rouhačská. Jako reakci na kritiku poté Moliére sepsal Kritiku školy pro ženy, ze které vznikla samostatná jednoaktová hra, která se hrála zároveň se Školou pro ženy.
ARNULF: Některá ženuška se ctnostně svěří choti,
že kdosi svádí ji, však ona že je proti;
manžel se vychloubá takovou věrnou ženou –
pan kdosi však ji má už dávno ochočenou.
Jiná, když ze schůzek klenoty přináší,
tvrdí, že obratnost ve hře jí vynáší,
a její manžílek uhodne, trulant, stěží,
o jakou obratnost a hru tu vlastně běží.
...
Na vás však, příteli, se těší lidské řeči.
Vy jste tu, věřte mi, v pořádném nebezpečí.
Vždyť všichni manželé, co v lásce smůlu měli,
jen od vás tisíce narážek vytrpěli.
Mnohé váš drsný vtip až ubičoval skorem.
Tak sám teď musíte všem manželům být vzorem,
Vy trochu naletět, tak bude po vás veta!
Na vás má spadeno... nu, div ne půlka světa.
...
Znám stovky manželů, kteří si denně klnou,
že chtěli manželku bystrou a duchaplnou.
Já ženské, co má vtip, se vždycky vyhnu. Zdáli.
Ta zná jen debaty a dýchánky a bály
a díla slovesná veršem i prózou plodí
a samý krasoduch do domu za ní chodí –
a ty, můj manželku, si do koutečka vlez –
stejně tu po tobě neštěkne ani pes.
CHRYSALD:
To ani neříkám, co asi člověk zkusí
když dlouhou řadu let má trávit vedle husy,
chci jenom zdůraznit, že přece nelze věřit
že hlupačce se dá čest manželova svěřit.
Když chytrá podvádí a ostudu nám dělá,
můžem vzít na to jed, že prostě hřešit chtěla.
S hloupou však bývá kříž, s tou je to mnohem těžší:
ta hřeší mimoděk a netuší, že hřeší.
CHRYSALD:
Vždyť míra neštěstí, oba to dobře víme,
se řídí jenom tím, jak si je připouštíme,
Směšnosti vyhne se – a vůbec všemu zlému -,
jen ten, kdo dovede nespadnout do extrému.
...
Kdybych si, věřte mi, měl vybrat ze dvou zel,
to vaše neštěstí bych spíše vydržel,
než osud manžela, který má ženu ctnostnou,
však pořád mrzutou a pro nic za nic zlostnou,
jež svoji nevinnost má neustále v puse
a rozšafností svou se chlubí v jednom kuse.
Taková proto jen, že muži neublíží
na všechny ostatní jak z velehory shlíží
a že je věrná – snad -, za to ta Evy dcera
chce sekýrovat nás od rána do večera.
Tak hlavu vzhůru, no! a buďte dobré mysli!
Parohy nejsou vždy tak těžké, jak se myslí.
Mohou být případně žádoucí nakonec,
mají svůj dobrý rub tak jako každá věc.
ALAN: Když jde jen o výprask, to buďte bez starosti!
To uvidíte sám, jak je má ruka zdatná!
JIŘINA: A moje pravička, ač se zdá méně statná,
dovede malovat modřiny, že ten kluk...
ARNULF: Tak běžte do domu! A nikde ani muk!
(Sám.) To bude pro druhé názorné naučení.
Ach, kdyby každý muž, všichni ti, co se žení,
s takovou vítali vždy milence svých žen,
v tom cechu s parohy by nezbyl jeden člen.
Arnulf se nakonec rozhodne provdat Anežku za syna jednoho svého přítele. Ta o tom nechce ani slyšet, ale nakonec vyjde najevo, že tímto synem je právě Horác, její milenec. Hra má tedy, až na Arnulfa, šťastný konec.
Hra nastoluje otázky manželské věrnosti, nutí čtenáře polemizovat nad tím, zda je možné a zda má vůbec smysl dostát takové celoživotní věrnosti a zda má smysl ji vyžadovat a za jakou cenu.