Povídková kniha z roku 1978, kterou autor sepsal během let normalizace, a která (samozřejmě nemohla vyjít v době napsání) dokumentuje v sedmi příbězích z autorova života onu dobu strachu, nedostatku, udavačství, nesvobody, cenzury, samisdatu a odposlouchávání.
Každá povídka je popisem jednoho rána (a následujícího dne) v týdnu, ačkoliv ne v jediném týdnu.
V pondělí ráno (šmelinářská povídka)
Povídka o židovském překupníkovi a podvodníkovi, který byl Klímovým sousedem a neustále se mu snažil něco prodat, bil svou mladou ženu i malého synka, který otce nenáviděl a chtěl se stát policajtem jen proto, aby ho mohl poslat zase do vězení.
Před necelým rokem si koupil ojetého Morrise, prý z anglického velvyslanectví. Asi výjimečně mluvil pravdu. Kdo jiný by v Praze vlastnil ojetou Marinu? Byl to bourák barvy hráškové, sedadla v žluťoučké kůži, ze strany emblém: British Leyland.
"Zase za pakatel?" zajímalo mě.
"Třicet klacků," pravil hrdě. "Zkuste ji sehnat za padesát!"
"Já bych ji nesháněl," řekl jsem po pravdě. "Bál bych se, že nebudou náhradní díly."
"Prosím vás, Mistře. Napíšu Lojzkovi do Londýna, on mi pošle, co budu potřebovat."
Nevím, kdo je Lojzek, ale chápu, že podnikavý podvodník potřebuje Morrise-Marinu. Nehlučně přirazí k domu staré dámy, která inzeruje, že prodá barokního anděla. Vystoupí z bouráku hráškové barvy, svlékne kožené rukavičky, políbí dámě ruku, představí se: docent Vejr. A mluví a mluví o světě, o renesančních truhlách ze šestnáctého století, o gotických madonkách z druhé poloviny patnáctého století, o doktoru Vojtíškovi a o profesorovi Bruncvíkovi a letmo se zmíní o své návštěvě u Chagalla. Staré dámě jde hlava kolem a nakonec nechá jeho, aby stanovil cenu. A on jí skutečně dá o tři tisíce méně, než by se slušela dát za barokního anděla. První problém však bude v tom, že barokní anděl nebude barokní, což on nepozná, a druhý v tom, že má-li člověk vystoupit z hráškové Mariny před domem staré dámy, musí být ten ušlechtilý výrobek British Leyland schopen jízdy. Schopen byl šest neděl, pak se rozsypala převodka.
Od té doby stojí zelenoboká Marina na špalcích hned vedle modré šestituny, odkud na ni přeskakuje rez. A Lojzík převodovku neposílá.
[...]
Naposledy mu tatínka zavřeli v období mezi modrým náklaďákem a hráškovým Morrisem. Přijeli ráno ve dvou černých volhách, vykonali domovní prohlídku, zabavili při ní něco starožitných předmětů a jejich majitele vzali s sebou. Protože v podkrovním bytě nikdy nebyl telefon (a těžko kdy bude, když byt není oficielně určen k obývání), přiběhla, sotva obě auta odjela, paní Vejrová ještě vytřeštěná z té hrůzy, jestli si může zavolat.
"Samozřejmě. Ale buďte opatrná," varoval jsem ji. "Můj telefon je s největší pravděpodobností odposlouchávaný."
Přikývla, ale termín "odposlouchávaný" jí zřejmě nic neříkal, protože ty, co právě odjeli, nazývala vesměs žalovatelnými jmény. Naštěstí odposlouchávání děje se zatím stále ještě neoficiálně a kromě toho je zaměřeno na mé výroky - ne na výroky sousedek.
Od té doby se u mě čas od času zastavila. Co jí zavřeli manžela, zkrásněla. Z její nepříliš zajímavé tváře zmizel uštvaný výraz. Postavila se obvykle do dveří mého pokoje (dál odmítla vstoupit, aby nezdržovala) a začala vykládat. Při řeči roztomile pohazovala hlavou, při čemž jí dlouhé a trochu přibarvené vlasy poletovaly po ramenou.
[...]
Dozvěděl jsem se také, že pan Vejr je o pětadvacet let starší než ona, takový opelichaný don Juan a mluvka, ale jednou ji opil, a znáte to, byla jsem pitomá a nezkušená, pak jsem se taky bála na potrat a našim jsem to neumohla udělat, abych jako za svobodna. A říká se, že z dítěte bez táty nic pořádnýho nevyroste. Jenže jakej on je táta? Kdybyste ho viděl, třeba čtrnáct dní si kluka vůbec nevšimne a pak se s ním začne najednou kočkovat a lechtá ho, někdy ho tak lechtá, že Bedříšek z toho dostane záchvat, zrudne a nemůže popadnout dech. A kdybyste viděl, co si dovolí ke mně...
V úterý ráno (sentimentální povídka)
O lásce autora k prodavačce knih, se kterou měl několikaměsíční románek vždy o její polední pauze, kterou strávili milováním v nedalekém lesíku. Pak najednou, když se ochladilo a nastal podzim, dívka emigrovala.
Prodávala knížky v malém knihkupectví dole ve Vršovicích. My místní jsme tomu obchodu říkali u pana Myšíka, ačkoliv obchod zestátnili a pana Myšíka už před několika lety vyhnali dělat do dolů. Tam jsem ji tedy poznal. Chodil jsem si nejdříve prohlížet knihy, potom ji.
[...]
Chtěl jsem ji samozřejmě přesvědčit o nádherné převratnosti doby, která osvobodila pracujícího člověka a zrušila vykořisťování. Mé úsilí bylo, jak jsem pozděli pochopil, zcela marné, protože ona poznala převratnost doby z opačné strany, než jsem ji poznával já. Její rodiče přišli o živnost, někoho z jejích přibuzných zavřeli a jí nedovolili studovat. Pěkné osvobození!
[...]
Mám mladšího přítele, ještě když studoval, mluvili o něm jako o velké naději české filozofie, teď dělá nočního hlídače. Ve filosofickém ústavu. Je to dobrý příklad naší zvláštní absurdity?
Můj bývalý šéfredaktor, vzděláním literární kritik, už sedm let umývá výklady. Jiný můj známý filosof hloubí metro. Ředitel divadla, který uvedl moji poslední hru (poslední z těch, co se směly ještě uvést) sedí v kriminále. Prý poslal nějaké literární texty do zahraničí. Tak bych mohl pokračovat. Umlčeli nejvznešenější a nejtvořivější duchy a z nejubožejších a nejslužebnějších nadělali a najmenovali nové šéfredaktory a ředitele divadel a spisovatele a filosofy. Sešrotovali tuny knih, zakázali dobré filym, cenzoři vymetli knihovny, zrušili zpravodajství o světě a cizí zpravodajství se snaží přehlušit vytrvalým jekotem rušiček. Jazyk znešvařili tak, že už se ani nepodobá jazyku, jímž mluvili naši předci. Zrušili kostely, divadla, časopisy, nakladatelství, vědecké společnosti a kulturní spolky, dokonce i staré dlažební kostky vytrhali.
[...]
Kromě toho ta pravá absurdita snad ještě víc než v jednotlivostech spočívá v jejich trvání, v jejich zřetězení a nakupení, v jejich úmorném opakování, v tom, jak pronikly do každé štěrbiny života. Člověk si nakonec zvykne, že na časopiseckých stáncích nenajde slušný časopis, a zvykne si, že všude všichni oslavují jakousi cizí revoluci, zvykne si natolik, že nic z toho už nevnímá, ale pak jednoho dne si na cestu do vlaku chce koupit něco ke čtení a po dlouhém váhání si vybere kynologický věstník, protože snad aspoň o psech by ještě mohli psát tak, aby člověka neponižovali. Potom otevře časopis a na první stránce psího časopisu se šklebí článek o cizí revoluci, a tu člověk na okamžik zahlédne podobu nicoty, které je vydán na pospas: on stejně jako ten pes. Jenže tohle všecho je nesdělitelné. Dante se mýlil, když se domníval, že peklo a očistec popsal: popsat se dají leda jednotlivá muka. To, co je na nich nejkrutější - jejich trvání se nedá představit, dá se pouze prožít.
Ve středu ráno (vánoční spiklenecká povídka)
O melouchu - vánočním prodávání kaprů před samoobsluhou. A kterak je vedoucí obchodu poučoval, jak si můžou přijít na slušné spropitné bokem. Aneb co se v tomhle státě neukradne, to člověk nemá.
Měl jsem samozřejmě také několik přátel v kriminále. Samí spiklenci a podvraceči státu podle výroku soudu. Že oni seděli v kriminále a kdokoliv z nás ostatních dlel na svobodě tak dokonalé, že dokonce připouštěla, aby člověk rozvažoval, zda chce či nechce prodávat kapry, byl pochopitelně jen náhodný výsledek loterie, kterou s námi všemi už několik desítek let hraje osud.
[...]
Chvíli se bavil tím, jak se snažíme ten složitý přístroj uvést do rovnovážné polohy, pak nás vyhnal, a když byl chvíli manipuloval s jemným mechanismem, spokojeně prohlásil, že teď budeme mít na každém kile pět deka, a poučil nás ještě, že do misky musíme házet kapra s co největším množstvím vody (vodu vylévat, jen když zákazník předem zkoumá váhu), rybu rychle sejmout v okamžiku, kdy je ručička v maximálním bodu své výchylky, dbát však přitom, aby váha nikdy neukazovala celý snadno spočitatelný údaj jako je kupříkladu jeden či jeden a půl kilogramu.
[...]
Otvor, jímž voda vytekla, jsem nalezl poměrně brzy, zato hledáním zátky jsem strávil, jak mi připadalo, nejméně čtvrt hodiny. Konečně jsem ji nalezl skrytou pod hromadou rybích těl a zarazil ji co nejpevněji do otvoru; kdyby v kádi zbyla ještě nějaká voda, přestala by od této chvíle vytékat.
Ve čtvrtek ráno (erotická povídka)
"[...] Nepopírám, že pamatuju také bídu," pokračoval stařec a úkradkem pohlédl na zavřená vrata sběrny, "která byla bolestná. Ale způsob, jakým se rozhodli přední mužové světových říší s ní skoncovat, zvrtne se ve zkázu. Tváříte se překvapeně, že mluvím o mužích. Ale jistě vám neuniklo mé přesvědčení, že celý světový vývoj je výsledkem střetání principu mužského s ženským. I když v některých obdobích a prostorách nabyl výjimečně vrchu láskyplný a trpitelský princip ženský, jako je tomu v kultuře indické, po dlouhá století ve světovém prostoru převládala vzájemná a jedině prospěšná vyrovananost. Dnešní doba však, jak musíte všude pozorovat, pane Kozino, přinesla smutný triumf principu mužského. A ten už svou podstatou je nejen dobyvatelský, ale jako veškeré samcovství je kromě jediného kratičkého okamžiku nutného k oplodnění nadbytečný, marný a tedy ničivý."
[...]
"[...] já se vás ptám: Proč jste sem přicestoval? Proč jste vůbec tady?" A namířil teď ukazovák přímo proti mé hrudi. A já v rozporu s tím, co jsem mu před chvílí oznámil, zablekotal: "Nevím!"
"Správně jste odpověděl," pochválil mě. "Vy jste tu totiž zbytečně! Minulý měsíc jsem, mladý muži, musel spěchat za nemocným tatínkem až do Mohelnice. Por třiceti letech jsem opět sedl do vlaku a ihned jsem v rozhovoru s cestujícími, kteří se mnou sdíleli kupé, zjistil, že všichni cestují za zbytečnostmi. Zbytečný pohyb, mladíku, to je hlavní heslo dneška. Tuto neděli jsem zašel na Hrad a počítal jsem. Osmdesát dva autobusů, šestnáct set třicet tři automobilů, tramvaje jsem nezaznamenával. Dohromady však prošlo hlavní bránou třicet devět tisíc lidí, někteří přilétli až z Ameriky! K čemu, pane Kozino? Vždyť oni tu stejně nic neuvidí. Kdyby je vysadili třeba v Madridě anebo v Kutné Hoře, jim by to bylo jedno, oni by to ani nepoznali. A na to všechno, mladý muži, se plýtvá, co miliardy let země střádala. Naše zločinná doba promrhá všechno, takže naši vnuci budou už opět zmrzat v jeskyních [...]"
V pátek ráno (sanitářská povídka s vloženou povídkou do krabice)
[]g
"Moje maminka vždycky říkala, že nejvíc ze všeho léčí vlídnost a láska."
Klíma pracoval také jako sanitář v nemocnici. Napsal jedné sestřičce povídku o starci, který chodil den co den do nemocnice za svou umírající družkou v bezvědomí, a zatímco nehnutě seděl u jejího lůžka a po celé dny ji držel za ruku, přemítal o jejich uplynulém životě. Přicházel na spoustu věcí, které asi udělal špatně, a které by si jeho manželka zasloužila lepší.
Byl jí také nevěrný. Dokonce několikrát. V době, kdy se to stalo, tomu přikládal aspoň poněkud váhu. Cítil výčitky svědomí a zároveň jakousi zlost vůči té, kterou podváděl, a jednou uvažoval i o tom, že ji opustí a uteče s tou druhou, neučinil to však a později to všechno téměř pozbylo význam, a ty ostatní ženy se zvolna vytrácely z jeho mysli, už zapomněl na akty dávné zrady, na lsti a lži, jichž se dopouštěl, až teď mu vytanuly s náhlou naléhavostí, a připadaly mu jaednou podlé anebo ještě spíše nesmyslné, a připadalo mu, jako by nyní tváří v tvář umírající se toho všeho dopustil znovu, jako by se právě znovu pohoužil do lži. Hrozné bylo, že už ji nemohl sdělit ani se z ní vyzpovídat a lež se tím stávala neodvolatelnou a nenapravitelnou. Byla tedy dokonalá ve své zbytečnosti.
[...]
Ovšem nevěru nelze vyvažovat věrností, to si uvědomoval. Nevěra je čin, zatímco věrnost je pouhý stav, jen setrvávání celkem pochopitelné ve světě, v němž se všechno kolem člověka proměňuje. Nevěru lze asi vyvážit opět jen činem. Jakým činem? Nejspíš činem lásky.
[...]
Žena, která nemá děti, zůstane sama, tolik chápal, i když na to v minulosti málokdy myslel, a pokud se zabýval její bezdětností, tedy spíše s výčitkou, že ho připravila o něco, co bylo dostupné většině mužů. Teď ho napadlo, že ona tím samozřejmě také trpěla, a on jí v tom nijak neulevil, naopak, nechával ji o večerech doma samotnou. Vzpomněl si, že mu několikrát navrhla, aby šli spolu do kina, ale ani v tom jí nevyhověl. Odbyl ji, že ho ty slátaniny nezajímají.
[...]
A poděsil se náhle, jestli nepochybil, když po celý život sebe i ji zdržoval od Boha, v tolika věcech se člověk v životě zmýlil, co když se zmýlil i v té vlastně nejdůležitější otázce života a smrti?
V neděli ráno (bláznovská povídka)
"[...] Já o tom nedávno zkusil napsat, že všichni žijeme v zajetí falešných představ a starostí, že jestli se nezačnem zabývat skutečným stavem světa, dějiny nám to neodpustí! Já to sepsal velice mírně a ještě v tom jejich jazyku, co všechno zamlží a nedá se jím vlastně nic sdělit, ale když jsem to přinesl svému dobrodinci, ten se vám vyděsil! A hned prohlásil, že s tímhle kdyby se někde ukázal, mohl by si sám začít shánět svého dobrodince."
[...]
A mluvil pak obsáhle o dnešním světě, kde stále větší počet lidí už žije jenom pro věci, už jim nezáleží na trpících, na těch, jimž se křivdí a ubližuje, (při těch slovech pohlédl k naší lavici, ale já nevěděl, zda mluví o mně anebo o mé sousedce, dost možná, že myslel nás oba) už se zabývají jen tím, že potřebují novou ledničku a pračku a ještě větší televizi a garáž na auto. Pořád si nacházejí nové věci, k nimž směřují, až jednoho dne uprostřed jejich shánění je zastihne smrt. A kdyby se jich v té chvíli soudce zeptal: proč jste žili, k čemu jste žili, co by mohli odpovědět? "A copak my nevěříme, nevíme snad, že náš Pán, až přijde soudit živé i mrtvé, se nás právě takto zeptá? Nikdo z nás se nevyhne jeho soudu, nikdo odpovědi. Ale co mu odpovíme?"
[...]
Je mi blízká odvěká bláhovost proroků. Straním jí, i když vím, že jsou odsouzeni k posměchu, k pohrdání a k stále obnovovanému nepochopení. Oni to však byli, kteří už v dávnověku pochopili, co dnes začínají chápat i méně jasnozřiví, že zběsilá touha vlastnit věci a pokořovat svět, namísto aby pokořil sebe, nakonec člověka oddělí od zdrojů života.
[...]
Někdy si říkám, že ta úsilovná touha hromadit věci nepramení jen z pudové potřeby chránit se před nedostatkem a hladem. Člověk spíš touží přesáhnout svůj vlastní život v čase. Ale čím se může přesáhnout?
Myšlenkou zachycenou v nějakém tvůrčím aktu, činem anebo věcí, kterou buď sám zhotovil či aspoň vlastnil. Většina lidí ovšem není schopna tvůrčího aktu a příližitosti k činům spíše ubývá, než přibývá, nehledě na to, že většina činů mizí beze stopy ještě dřív než mizí člověk sám. Co tedy zbývá? Člověk musí zemřít a chce, aby po něm zůstala pyramida anebo aspoň dům anebo aspoň postel s peřinami a pár skleněných figurek.
Proroci, filosofové či umělci se dokáží přesáhnout svými vidinami a obvykle nechápou tuhle potřebu ostatních. Ti ostatní zase nedovedou pochopit, že lidé, kteří jsou s to přesáhnout samy sebe a svůj čas myšlenkou či tvorbou, necítí potřebu vlastnit a hromadit věci. Pokud se zamýšlejí nad jejich jednáním, které jim často připadá nepochopitelné, vysvětlují si je buď bláznovstvím anebo zcela falešnými motivy jako obzvláště rafinovanou zištností nebo touhou po moci.