Útlé životopisné dílko s krátkými odbočkami o manželství a poezii, napsané 1360, pramení z velkého obdivu a úcty autorovy k tomuto básníku a spisovateli. Boccaccio shledává velmi odsouzeníhodným, že byl Dante ze své vlasti vypuzen a musel dožít významnou část svého života ve vyhnanství, aniž byl za života či po smrti rodnou Florencií rehabilitován. Boccaccio totiž vychází ze Solonova názoru, že v dobrém státě má být vše dobré odměňováno a zlé trestáno.
…každý stát, jako i my sami, má choditi i státi na dvou nohou, z nichž pravá, ujišťoval se zralou vážností, je to, že se nižádný spáchaný zločin neponechá netrestán, a levá to, že se každé vykonané dobro odmění; a připojoval k tomu, zanedbá-li se ze zlé vůle anebo z nedbalosti kterákoli z obou uvedených věcí, či nevěnuje-li se jí náležitá péče, bude bez všech pochybností stát, který tak činí, pokulhávati, zhřeší-li se však na neštěstí proti oběma, měl to prý za skoro jisté, že se ten stát vůbec neudrží na nohou.
V současnosti (Boccacciově) je však zvykem odměňovat a trestat bohužel podle jaksi zvrácených měřítek:
…dokonce tolik se od nich odchýlil, že všech odměn, určených ctnosti, se dostává ctižádosti, takže jsme, jak já, tak také všichni ostatní, kdož na to hledí okem rozumným, nemohli bez největšího zármutku duševního viděti lidi špatné a zvrácené, jak byli povznášeni na vysoká místa k nejvyšším úřadům a odměnám, kdežto lidé dobří byli zaháněni, snižováni a utiskováni.
Dante Alighieri pocházel z urozeného rodu Eliseo, jejichž potomek Cacciaguida si vzal dívku z rodu Aldighierů ve Ferraře, která pojmenovala po svém příjmení jednoho ze svých synů, aby bylo jméno obnoveno. Jeho zdatnost měla za následek, že se jeho potomci zřekli jména Eliseo a začali si říkat Aldighierové, z čehož postupem času odpadlo písmeno D. Potomkem tohoto rodu byl Dante, což znamená Dávající.
Jeho studia: …jakmile si byl uvědomil, že díla básnická nikterak nejsou jen prázdnými a prostomyslnými povídačkami či báchorkami, jak se mnozí hlupáci domnívají, nýbrž se v sobě skrývají sladké plody dějinných i myšlenkových pravd, pročež bez znalostí dějepisu a morálky a přírodní filozofie nelze básnických úmyslů plně pochopiti, rozdělil si náležitým způsobem čas a snažil se, aby historii a filozofii, ne bez dlouhého studia a úsilí, u různých učitelů pochopil.
…pročež ho někteří už za jeho života nazývali poetou, druzí filozofem a mnozí zase theologem.
… vítězství je pro vítěze tím slavnější, čím větší byly síly poraženého.
Dále mluví autor o bezmezné lásce Dantově k Beatrici Portinariové, kterou znal už od malička. Tato láska nikdy nebyla naplněna, jelikož Beatrice ve 24 letech náhle zemřela. Danta pojal velký zármutek a jeho rodina jej z něj chtěla vytrhnout tím, že ho ožení. Tento čin Boccaccio neschvaloval a připojil na vysvětlenou krátkou odbočku o manželství:
On, jenž byl zvyklý, aby se, kdykoli ho omrzel nízký dav, odebral na některé osamělé místo a v rozjímání tam viděl, který duch hýbe nebesy, odkud přichází život živočichů, kteří jsou na zemi, jaký je původ věcí, anebo uvažoval tam o podivných budoucích vynálezech, či skládal tam básně, které by mu u lidí budoucích daly i po smrti slávou žíti, bývá nyní ne pouze vyrušen ze svého rozjímání, kdykoliv se zachce nové paní, ale musí se dokonce stýkati se společností, která se k takovýmto věcem špatně hodí. On, který je zvyklý svobodně se smti, hořekovati, zpívati anebo vzdychati, podle toho, jak ho k tomu ponoukají nálady sladké či bolné, teď se toho nesmí odvážiti a musí ženě skládati účty ne pouze ze záležitostí významných, ale také z každého drobného povzdechu, musí vysvětlovati, co ho k čemu mělo, odkud přichází a kam jde, neboť ona vidí příčinu jeho radosti v lásce k jiné, příčinu jeho smutku v tom, že ji samu má v nenávisti.
… žádné divoké zvíře není tak kruté, jako pohněvaná žena. Nikdo pak si nemůže žíti v bezpečí, když se podrobil některé, která se domnívá, že má právo hněvati se, což se ostatně domnívají všechny.
… Nedomnívej se však nikdo, že bych pro věci výše uvedené chtěl usuzovati, že by se muži neměli ženiti, ba naopak, chválím to velice, ale nikoli každému. Ať ti, kteří se oddávají filozofii, přenechají ženění bohatým hlupákům, pánům a dělníkům, a sami ať se těší z filozofie, která je mnohem lepší manželkou než kterákoli jiná.
Dante byl posléze činný v politice, kde, jak se domníval, mohl lidu nejvíce prospěti. Byl přívržencem jedné ze dvou stran a získal velmi významné postavení. Po vítězství druhé strany byl však nucen uprchnout a paradoxně jej chtěli perzekuovat zástupci strany, za kterou on bojoval.
Nic tu nemá méně stálosti než přízeň lidu, není pošetilejší naděje a nesmyslnější rady, než je ta, která velí důvěřovati jí. Ať se tedy mysli pozdvihnou k nebo, v jehož věčném řádu, v jehož věčném jasu, v jehož pravé kráse možno bez jakékoli pochybnosti poznati stálost Toho, který svým rozumem hýbe těmito i ostatními věcmi, abychom v něm, jako v pevném cíli, zanechavše pomíjivých věcí, uzavřeli všechny své naděje, nechceme-li být zklamáni.
Dále mluví Boccaccio o Dantově díle a nejprve o významu poezie jako takové:
…týmiž slovy zjevuje text i mysterium, které mu je podloženo, a takto zároveň jedním poučuje moudré a druhým potěšuje prostomyslné, veřejně podává to, čím živí děti, a ve skrytosti uchovává to, čím naplňuje údivem duchy těch, kteří jsou s to chápati nejvznešenější myšlenky, pročež se mi, abych tak řekl, jeví řekou, mělkou a zároveň hlubokou, přes niž se může malá ovečka broditi svými nožkami a veliký slon bez překážky přeplouti.
…básníci ve svých dílech, která nazýváme poezií … ukazují příčiny věcí, účinky ctností i neřestí, i to, čeho se máme vystříhati, i to, za čím máme jíti, kdož pravého Boha náležitě neznali, měli za nejvyšší blaho. …
Je obecně známo, že každá věc , které si získáme jen s námahou, poskytuje mnohem více sladkosti než ta, které se nám dostává bez našeho přičinění. Zjevná pravda, která je rychle a s malým úsilím pochopena, potěší sice, ale vytratí se z paměti. Aby se tedy, byvši nabyta s větší námahou, zdála vzácnější a proto se lépe uchovala, skrývají ji básníci pod mnoha věcmi, které se jí zdají protivnými, a proto vytvořili báje, kterým dávali přednost před ostatními závoji, aby jejich krása přitahovala ty, které nemohly upoutati ani filozofické rozklady ani důkazy.
…A jak jinak znějí slova Spasitelova v Evangeliu než jako kázání se skrytým smyslem, kterýžto způsob řeči obvyklejším výrazem nazýváme alegorií?
Pojednání o vyznamenávání básníků vavřínovým věncem:
Řekové: …mezi jinými odměnami, u nich určenými tomu, kdo dobře jedná, byla nejvýznamnější tato: že před očima lidu a s jeho souhlasem vavřínovým věncem korunovali básníky po vítězství jejich úsilí a vojevůdce, kteří vítězně rozšířili svou republiku, neboť usuzovali, že táž pocta náleží tomu, jehož ctností byli věci lidské podporovány i zachovávány, jako tomu, jenž pojednával o věcech božských.
Vavřínu užívali Řekové proto, že nikdy nepozbýval své zeleně a listí a protože je velmi vonný – stejně tak i díla, jež jsou vavřínem oceňována, zůstanou navždy svěží, platná a slavná a během času se nikdy nestanou méně krásnými.
Dantovo dílo: Boccaccio mluví o Dantově prvotině Nový život, které napsal ve 26ti letech, a které obsahuje canzony a sonety.
Komedii, která až časem dostala přízvisko božská, začal psát Dante až v 35ti letech. Tato práce mu s přestávkami trvala až do konce života.
Ježto věděl, že lidí je trojí druh, totiž lidé hříšní, pak lidé od hříchů se odpoutávající a spějící k ctnostem a nakonec lidé ctnostní, rozdělil toto dílo ve tři knihy, při čemž počínal trestáním hříšných a končil odměňováním ctnostných, což všechno podivuhodně rozlišil v jediném svazku, který v celku nazval Komedií.
Poslední část spisu nebylo dlouho po smrti Dantově možno nalézt, ač ji jeho dva synové Jacopo a Piero, oba veršovci, usilovně hledali. Jacopo pak měl v noci sen, kde se mu zjevil jeho otec a zavedl ho na místo, kde byly verše schovány. Vskutku tam pak (za rozhoží na stěně) byly nalezeny a dílo se stalo kompletním.
…ať se kdo chce plahočí ve svých marnivostech a spokojuje se tím, že ho svět v tom nechá setrvati, ale jen ať se výtkami, kterým sám nerozumí, nerouhá ctnostnému konání jiných lidí.