Absolutní miláček

Debut tehdy třicetilého Gabriela Tallenta z roku 2017.Román o čtrnáctileté Turtle žijící se svým otcem v neudržovaném domě stranou od lidí na pobřeží zátoky poblíž Medoncina (Nové Mexiko). Turtle prožívá peklo na zemi - otec ji ponižuje a sexuálně zneužívá, Turtle je střídavě zmítána pocity nenávisti, beznaděje, vzteku, vzpoury, ale i lásky - ano, Turtle otce přes všechno příkoří miluje, protože cítí, že i on se jí svým způsobem snaží projevovat lásku. Nezdravou, zvrhlou a podivnou, ale přeci jen lásku. Po smrti její matky chce mít Martin Turtle jen pro sebe. Zastrašuje ji, aby si nenašla žádné emocionální vazby mimo domov a zůstala zde pokud možno navždy. Zároveň je na ni v jistém smyslu i hrdý - Turtle je díky zděděným vlastnostem i díky tvrdé výchově schopna přežít v sebevětším nepohodlí v přírodě, umí perfektně střílet, je fyzicky nezničitelná a neuvěřitelně odolná. Jeho krutost v ní zcela nečekaně vzbuzuje vždy novou vlnu síly a odhodlání přežít, nenechat se zlomit. Toto je velmi diskutabilní psychologický profil, hraničící s věrohodností. Dlouhodobá oběť incestu a celého tohoto zničujícího, velmi intenzivního vztahu, neodpovídá předpokladu bezbranné dívky připravené o důstojnost. Stejně tak její otec Martin není nikdy líčen pouze jako zvrhlý násilník a nesympatický padouch. Recenzent Pavel Kořínek ocenil na tomto románu právě jeho charakterizační netrivialitu a komplexitu, v níž nic není pouze černé nebo bílé, nic není jednoznačné. (Každé Martinovo selhání je tajemstvím mezi nimi dvěma a Turtle cítí, že tohle tajemství porušila. Je pro ni nesnesitelné, že někdo třetí spatřil, co Martin udělal špatně.)

Tallent používá stručný styl ženoucí děj rychle kupředu, jakousi strohost připomínající takřka filmový jazyk scénářů. Přesto se mu daří vpašovat do svého díla i kusá, avšak výstižná líčení místní krajiny, již tak dobře osobně zná.

Román má rovněž rovinu environmentální - Martin ve svém pohrdání okolním světem symbolizuje odpor vůči zkažené civilizaci a lidstvu, ničícímu své vlastní životní prostředí. Sám žije jednoduchým zálesáckým životem, do města jezdí pouze málo a téměř s nikým se nestýká. Nerozumné a v důsledku sebezničující chování, jímž my lidé škodíme jedinému místu, jež je nám dáno k životu, [...] je zde jen jinou instancí, jakýmsi zrcadlením onoho abusivního, nepřirozeně vlastnického, chorobného a dusivého vztahu mezi Martinem a Turtle.

Pavel Kořínek v závěru svého doslovu nicméně kritizuje nadmíru intertextových odkazů v románu, které evokují spíše násilnou snahu autora demonstrovat svůj přehled o světové literatuře. Intelektuální ego jako kdyby v takových okamžicích vítězilo nad zdravou uměřeností.

Turtle má problémy s prospěchem ve škole. V učení totiž neshledává žádný smysl - kopíruje názory svého otce. Myslí si, že je k ničemu, že nic neumí, její sebevědomí je mizivé. Ve škole je naprostým outsiderem, sotva s kým promluví, vyjadřuje se vulgárně a nepřátelsky. Svobodná se cítí jen při svých osamocených toulkách přírodou.

Zatají dech, ponoří se ke dnu, přitáhne kolena k ramenům, takže se její vlastní vlasy vznášejí kolem jako řasy, otevře pod vodou oči, zdvihne hlavu a na hladině zčeřené deštěm vidí ohromně zvětšené obrysy plovoucích čolků s roztaženými prsty a odhalenými zlatavě červenými bříšky, jak líně máchají ocasy. Jsou ohnutí a pokřivení, rozmlžení, jak to pod vodou bývá, a chlad jí prospívá, vrací jí sebevědomí.

[...]

Turtle má chuť vyrazit, vystřelit vpřed. Má chuť zmizet v dálce. Zmizením, odchodem do lesů by otevřela osudí svého života a roztočila je a zase zavřela. Dala Martinovi slib, dala mu slib, a pak znovu a znovu. Nemůže riskovat, že o ni přijde, ale on o ni nepřijde, říká si v duchu Turtle. Neví sice o těch lesích všechno, ale ví hodně. Stojí obstoupená na volné louce, hledí k lesu a v duchu si říká sakra, sakra.

Martin zničí Turtle nůž od dědečka, když ho neopatrně brousí na brusce. Turtle se na něj zlobí (on se nestará o věci správně). Martin se jí snaží "svým způsobem" dokázat, že nůž je stále dost ostrý.

"Můžu dolů?" zeptá se Turtle.

Martin stojí a pozoruje ji, obličej mu tuhne, čelisti má zaťaté. Turtle se na něj dívá shora a má pocit, že tím, co ho dohání k zuřivosti, je prostě pohled na ni.

"Takhle se neptej," odpoví jí. Pak nůž zdvihne, vloží jí čepel mezi nohy, stojí a vztekle na ni zírá. "Prostě se drž," říká jí.

Turtle na něj beze slova hledí. Není to vtip. Martin nožem přitlačí a pronese: "Tak už se vytáhni."

Turtle udělá shyb, opře o trám plný třísek bradu a zůstane zavěšená; Martin stojí pod ní a z obličeje mu vymizela veškerá laskavost i vlídnost, je jen uhranutý v jakémsi nenávistném snu.

Nůž se zahryzává do modré džínoviny; Turtle přes kalhotky cítí chladnou ocel.

[...]

Martin nechá čepel klesnout a ona se spouští současně s ní, nemůže jinak, chvěje se a třese námahou nutnou k tomu, aby klesala stejně pomalu, jako on spouští nůž. Visí na natažených pažích a řekne: "Daddy?"

"Tohle jsem tím kurva myslel," řekne on.

Načež čepel začne znovu zvedat a varovně přitom srká. Turtle se vzepne do shybu, zavěsí se bradou o trám a roztřeseně visí. Když se začne spouštět, Martin varovně zakašle a zatváří se, jak hrozně je to smutné, že se věci takhle vyvinuly, a že kdyby mohl, tak to změní, ale nemůže.

Ty hajzle, říká si Turtle v duchu, ty podělanej hajzle.

"To máme dva," pronese Martin. Nechá čepel klesnout a Turtle se současně spustí, načež ji zase zdvihá se slovy: "S trochou motivace ti ty shyby fakt skvěle jdou, co?"

Nutí ji spouštět se trýznivě pomalu. Turtle udělá dvanáct shybů, pak třináct.

[...]

Turtle je člověk stejně jako Martin, ale není s ním totožná a není ani pouhou jeho součástí - a někdy nastávají mlčenlivé a osamělé chvíle, kdy se zdá, že se tato její část rozevírá jako květ rozkvétající ve tmě a nasává chladný vzduch, a když ta chvíle nadejde, Tortle je tolik ráda a zároveň se stydí, že je ráda, protože má ráda i jeho a neměla by kvůli tomuhle cítit nadšení, neměla by být nadšená z toho, že on je pryč, neměla by vyžadovat samotu, ale stejně si tenhle čas sama pro sebe vyhradí, nenávidí se za to a současně ten čas potřebuje, a ubírat se po neprošlapané cestě skrz borůvčí a rododendrony je tak příjemné.

Turtle na své toulce lesem potkává dva kluky, kteří se vydávají za dobrodružstvím. Sleduje, jak hovoří s místním usedlíkem. Tady se dostáváme k oné poněkud násilné infiltraci environmentálních otázek. Dle mého názoru je to příliš okatě servírováno jako přednáška, než aby bylo uvěřitelné, že jim to někdo jen tak mimochodem vypráví.

"Sklolaminát ti rozdrásá rty, takže se tabák rychleji absorbuje a zvýší se návykovost. Stejný je to u všeho balenýho jídla, nevěřte korporátu, chlapci, a rozhodně korporátu nesvěřujte výrobu vlastního jídla. Proto nemám auto, rozumíte. Mít auto by se příčilo mýmu svědomí. Byl jsem v Jižní Americe, navštívil jsem domorodce v amazonský džungli a viděl jsem, jakou zkázu tam páchá ropnej průmysl. Všichni bychom měli mnohem víc jíst místní jídlo, kouřit víc trávy a míň jezdit autem. A mít se rádi. Věřím tomu, že to tak je. To hlavní je lidský společenství, chlapci."

[...]

Hrajeme spolu hru a myslím, že on to ví: kvůli něčemu ho nenávidím, on něco udělá a já ho za to nenávidím, ale nejsem si svojí nenávistí jistá, cítím se provinile a mám o sobě pochybnosti a nenávidím sama sebe skoro tak silně, že mu nejsem s to nic vyčítat, taková jsem, jsem pitomá kunda, a tak se znovu dopustím prohřešku, abych zjistila, jestli znovu udělá něco stejně hroznýho, je to pro mě způsob, jak si ověřit, jestli ho nenávidím právem, chci to vědět. A tak utečeš z domu a ptáš se sama sebe: mám ho nenávidět? Nejspíš se to dozvíš po návratu, protože on na tvoji nepřítomnost zareaguje způsobem, kterej tě možná okouzlí, anebo zareaguje naprosto zběsile, a to bude důkaz, ale vždycky platí, a ty to, Turtle, víš, že v téhle hře má před tebou náskok. Podívá se na tebe a přesně odhadne, jak daleko může zajít, a přivede tě až k okraji propasti a pak pochopí, že stojí na pokraji, a ustoupí o krok; a možná taky ne, možná zajde moc daleko, anebo v sobě možná žádnou takovouhle vypočítavost nemá.

[...]

"Už jsi veliká," řekne Martin, "a silná. Absolutní miláček. Absolutní miláček."

"Jo," řekne Turtle.

"Jenom moje?"

"Jenom tvoje," řekne Turtle a on jí zaboří líce do boku, naléhavě se k ní přitiskne, a zvedne k ní hlavu a rukama ji obemyká u slabin.

"Slibuješ?" řekne Martin.

"Slibuju," řekne Turtle.

"Nikoho jinýho?"

"Nikoho jinýho," řekne Turtle.

Martin se zhluboka nadechne její vůně a zavře oči.

Martin si povídá s kamarádem Jimem při partičce pokru:

"Zkus se občas někoho zeptat, co asi udělá, kdyby nadešel konec. Jen to zkus a zeptej se. A zjistíš, že část populace ti řekne, že prostě umřou, a i z těch, co to neřeknou, si to část myslí. Lidi jsou ochotný žít, dokud je život snadnej. Ale kdyby přestal bejt snadnej - tak prd." Pauza. Chvíli oba sedí, pak Martin začne hluboce a tiše chroptět a přejíždí při tom nehty po žilkách ve dřevě: "Já ti řeknu, o co v tý otázce jde. Jde o to zjistit, co uděláš, až půjde do tuhýho. A ono půjde do tuhýho. Život bude zatraceně těžkej, a když někdo říká, že za něj nebude bojovat - no tak teda jo. Jak se s takovejma lidma můžeš stýkat? Není to možný. Celá jejich existence je jenom hanebná náhoda, předstíraná svobodná vůle je podvod, společenská fikce, a považovat je za lidi je fetišismus. Tak jaký jsou důvody k optimismu? Nejsou ochotní bojovat ani za sebe - a ty si myslíš, že začnou bojovat za svět kolem sebe?"

O lhaní:

Pak si Turle říká, překrucuješ to, co jseš, a jakmile se jednou pustíš do lhaní, lžeš pořád a začneš věci vnímat tak, jak se ti to hodí, a jakmile tohle jednou začne, návrat je těžkej. Tak to vždycky říká dědeček. Jakmile věci jednou začneš překrucovat, může se stát, že je už nikdy nevrátíš do původní podoby.

Strach ze selhání, nerozhodnost:

Namočí hadřík a říká si, co když má Anna pravdu a já se prostě bojím selhání? Není to zvláštní, říká si, že mi Anna řekla totéž, co mi vysvětloval Martin, totiž že se bojím selhání, a kvůli tomu mám strach to vůbec zkusit? Není to zvláštní, že ve mně oba vidí totéž, moji váhavost, ochromující pochybnosti? Každý dělá chyby, říká si, a pokud nebudeš ochotná dělat chyby, budeš navždycky rukojmím začátků, Turtle, musíš se přece přestat bát. Musíš si vštípit rychlost a rozhodnost, protože jinak tě váhání jednoho dne zničí.

Martinův otec, Turtlin dědeček, umírá na srdeční příhodu. Po jeho smrti Martin poprvé mluví otevřeně o svém vztahu k otci, který rozhodně nebyl jednoduchý a vidíme z něj, odkud asi pochází Martinova krutost a nelítostnost vůči jeho dceři.

Byl bych si myslel, že veškerý jeho schopnosti mi ubližovat už jsou vyčerpaný, ale když jsem ho sledoval s tebou, tak to byl sakra jinej kalibr. To ti teda řeknu. Když máš jako děcko takovýhohle tátu, strávíš pak hromadu času vnitřním přesvědčováním, že ty za nic nemůžeš, protože jednu věc ti teda řeknu - ke mně takhle ohleduplnej nebyl. Byl to zasranej sadista, kibble. Takže to trvá a vyžadje to pořádný přemlouvání. A je to pěkně těžký, protože člověk je přirozeně přesvědčenej, že pokud tě vlastní otec nenávidí, má to nějakej důvod. Skoro si přeješ, aby to tak bylo. Je to skoro snazší než přijmout, že ta jeho nenávist je nepochopitelná. To je pro dítě totálně mimo. Fakt je to zabíračka, věř mi. A zároveň ho vidím, jak vůči tobě, kibble, projevuje maximální shovívavost. A za to jsem ho nenáviděl. Není to zvláštní? Po letech. A přitom bych řekl, že jeho schopnost ublížit mi je už vyčerpaná. No co, holt.

Turtle vypráví Jacobovi, kamarádovi:

"Daddy mě jednou přinutil dělat shyby na trámu," řekne, "a -" Zlomí se jí hlas, zakoktá se, neví, co dál říct, nedokáže tomu uvěřit, že vykládá, jak ji otec - co? Sama tomu nerozumí. "Dal mi nůž mezi nohy," řekne. "Takže kdybych z toho trámu spadla -" A znovu neví, co by bylo, kdyby spadla. "A on - On -" Vypráví to s hrůzou, skoro nevěřícně, jako by sama nedokázala uvěřit, že se o tom vůbec dá mluvit. "Přikázal mi dělat shyby, tak jsem dělala shyby. A dospěje to k bodu, kdy každej další shyb neskutečně bolí. Člověk by si myslel, že prostě budeš dělat shyby a pak v určitou chvíli nebudeš moct. Ale že se nebudeš muset nutit dělat shyby. Kvůli tomu, že máš nůž mezi nohama. Jenže tak to není. Každej shyb je na tvý vůli, a poud ho chceš udělat, vyžaduje to odvahu a disciplínu. Už ten další shyb nemusím dělat, řekneš si. Chceš to vzdát. A třeba, začneš si říkat, to tak bude lepší, protože držet se dál toho trámu je najednou bolestivější než riziko smrti. Jelikož pak už by tě nic nebolelo. Jelikož vydržet je - je - Sevře tě opravdu příšernej pocit nejistoty, bolestivý nejistoty, ze který se ti svírá prdel tak, že - Je hrozný to tak říct, ale že už je snazší se pustit a nechat se rozseknout vejpůl než se snažit vydržet, trpět a netušit, co vlastně přijde. A to je odvaha. Vzít ten svůj posranej život do těch svejch posranejch rukou přesně ve chvíli, kdy to je úplně nejtěžší."

[...]

Marcus Aurelius samozřejmě píše: nemáme ostatními pohrdat za to, že nám ubližují. Máme si podle něj uvědomit, že jednají z nevědomosti, snad i proti svý vůli, oba budeme zanedlouho mrtví a ve skutečnosti ti ten člověk neublížil, protože nenarušil tvoji schopnost rozhodování. Myslím, že to je pravda. Není potřeba ho nenávidět.

Turtle přemýšlí o sobě:

Všechny sny o tom, jaká bys mohla být. Jsou pryč. Odjakživa víš, že za to může on. Ale stejně jsi ho chtěla zpátky. Jedeš v tom taky. Kdysis byla malý děcko, ale to už nejsi, a co se dalo omluvit u děcka, se už nedá a nesmí omluvit u tebe. Mělas kurva použít kondom, říká si. Nechápe přesně, čím to je, ale něco se změnilo. Třeba je to celou dobu tvoje vina, říká si. Třeba máš něco v sobě. Něco zkaženýho. Říkala sis o to, chtělas to.

[...]

Tvůj otec byl vychovanej v naprostý, sebezničující, sebenenávistný bídě a tak taky žije. Ale tebe má rád. Má tě nekonečně rád. Kde se to v něm vzalo, to už asi nikdy nezjistíš. Všecka síla, kterou v sobě máš, pochází od něho. Tu jiskru, která v tobě žhne, veškerou svoji sebeúctu, všecko, co vzdoruje hnilobě, máš od něho. Sám to nikdy neobjevil, ale dokázal to objevit pro tebe. A ty musíš věřit, že on tušil, co pro tebe chystá a čeho se možná bude muset vzdát. Turtle se třese. A čeho se možná budeš muset vzdát ty, říká si.