Netečný divák a jiné prózy

- expresionistické povídky

Netečný divák: Ludvík Marek vypráví o setkání se zvláštním člověkem, který je oproti ostatním lidem zcela odlišný ve svém přístupu k životu. Tento člověk Ludvíka náhodou potkal v Paříži, ač oba byli Češi, a vybral si jej, aby mu sdělil obsah, náplň a smysl svého života ve velké důvěře, kterou k Ludvíkovi pojal. Pozval Ludvíka k sobě do bytu, aby mu o sobě vyprávěl. Ludvík nejprve tvrdošíjně odmítal, aby demonstroval, že jej dotyčný nezajímá, avšak zvědavost byla silnější než on. Přišel tedy a překvapil ho byt onoho člověka, který mu nejprve připadal jako nějaký pobuda. Byt nasvědčoval tomu, že onen pán je intelektuál a vzdělanec. Vyprávěl Ludvíkovi, jak se mu splnilo vše, co od života očekával – měl lásku ženy, úspěch, postavení i nejlepšího přítele, avšak záhy zjistil, že je „nemocen vyplněnou touhou“, že přesto touží po tom, aby jeho milenka na něj žárlila a pozorné přáteství Artura pro něj bylo jako břemeno. Zjistil tak, že je člověkem bez srdce, že jeho hlavním rysem je lhostejnost. Necítí s nikým a nemůže od nikoho nic žádat. Je sám v sobě světem, odpoutaná od lidí a jejich srdcí. Ze svého blahobytného života tedy odešel do Paříže, a zde začal žít dva na sobě nezávislé životy, jeden jako muž, jemuž patří onen vznosný byt intelektuála, jeden pobuda, který přepadává na ulici lidi a obírá je. Sám je jakýmsi nezávislým pojidlem mezi těmito dvěma životy. Z jeho vyprávění vyplynulo, že se liší od ostatních tím, že svůj život jakoby nežije, pouze se na něj dívá jako velice interesovaný, avšak netečný divák. Domnívá se, že takovýto způsob života je ten nejopravdovější („Není-li nejdůležitějším činitelem v divadle právě náruživý divák?“)

Smrt Jakuba Ondřicha: Příběh vypravuje mladý muž Arnošt, který odmalička vyrůstal ve veliké chudobě a záviděl všem bohatým jejich bezstarostný přepych, vybrané chování, krásné oblečení, vznešenost jejich postavení ... zkrátka obivoval bohatství a nesnášel chudobu, styděl se za ni. Jednou, když byl na střední škole, se do městečka přistěhovala bohatá rodina dvorního rady Ondřicha. Jejich syn, Jakub Ondřich, se stal novým studentem třídy, kterou navštěvoval i Arnošt a tito dva byli usazeni vedle sebe. Arnošt svého souseda začal ihned obdivovat pro eleganci jeho řeči, šatů, vybrané chování a lehkou, ač zdvořilou nadřazenost nad ostatními spolužáky. Když se Jakubovi svěřil o své nenásvisti k chudobě, nalezli společnou řeč a stali se přáteli. Jakub jej zval k sobě domů, hostil jej, daroval mu dokonce oblečení. Jakub začal chodit s mladou vdovou z městečka, která byla pověstná svým střídáním milenců. S Jakubem by však pro jeho bohatství vydržela, jak dlouho by on chtěl, a on s ní byl pro její věhlasnost. Arnošt se svěřil Jakubovi, že se mu ona Adéla vždy líbila, a najednou od ní dostal pozvání ke schůzce. Když A přišel, byl přítomen i Jakub. A se velice divil, ale Jakub mu řekl, že se s Adélou nemilují, že je jen v jejich zájmu, být si milenci. Adéla prý se mu svěřila, že miluje Arnošta a Jakub dovolil, aby se sešli a nadále scházeli. Arnoštovi se to zdálo zvrhlé, ale touha po Adéle, která se mu tak nabízela, byla silnější. Začali se pravidelně scházet, bezhlavě se do ní zamiloval a postupně trávil čím dál více času v jejím objetí a méně času učením, což bylo vzhledem k blížící se maturitě nebezpečné. Když se však chtěl učit a zrušit kvůli tomu schůzku, nařkla ho hned Adéla, že ji již nemiluje. Arnošt jednou zjistil od Adély, že nikoliv ona se s ním chtěla poprvé sejít, ale chtěl to po ní Jakub. Teď Arnošta ale už samozřejmě miluje. Arnošt nemohl přijít na to, proč jen Jakub chtěl, aby se sešli, ale Jakub tvrdil, že mu chtěl jako příteli pomoci získat Adélinu lásku.

Arnošt se nakonec donutil ke studiu a maturitu složil. Po maturitě se všichni odstěhovali do Prahy. Arnošt bydlel v chudé čtvrti se svou matkou, Jakub si najal luxusní byt a vydržoval i Adéle krásnou vilu. V kruhu několika „přátel“ se pořádaly každonoční reje, návštěvy barů, pití, hýření. Arnošt se toho všeho účastnil, aby byl stále součástí tohoto bohatého kruhu lidí, Jakub mu noční výdaje platil. Přes den se však o Arnošta nestaral. Ten měl vážné existenční potíže, běhal po městě a sháněl kondice na přivýdělek, trpěl nouzi a většinou i hlad. Večer však musel jít s prázdným žaludkem zase do víru nočního života. Jakub byl k jeho životu přes den až neobyčejně slepý, nestaral se o něj ani v nejmenším. Toto stálé vypětí však podlomilo Arnoštovo zdraví, že ulehl dlouhodobě na lůžko. Jakub jej však překvapivě nenavštěvoval. Po mnoha měsících jej náhle pozval do své letní vily, aby se zde Arnošt mohl zrekonvalescentovat. Anošt si tedy užíval krásného venkovského prostředí a uzdravoval se, když mu Jakub náhle sdělil hroznou pravdu, na rtech s úsměvem dokonané msty: Jakub jako všichni bohatí nenávidí chudobu, její špínu, podřazenost, ubohost. Vidí, že všichni chudí jen pasou po majetku bohatých, závidí jim jej a chtějí se ho zmocnit. Překážejí bohatým jako bláto, jako hnojiště. Z toho důvodu Jakub nenásivděl od prvého okamžiku také Arnošta. Jeho pomsta byla naplánována do několika let, kdy jej postupně vtáhl do své společnosti a učinil jej na sobě závislým. Tato závislost byla dovršena tímto ozdravným pobytem ve vile. Kdykoliv by ji totiž Arnošt opustil, jeho stav by se zhoršil a on by téměř jistě nepřežil. Jakub zároveň zdůrazňoval naprostou lhostejnost k tomu, co by se s Arnoštem v tomto případě stalo. Jakub ví, že nejpřednější věcí pro chudé je „být“ a chtěl docílit toho, aby mu Arnošt vděčil za život. Arnošt mu od této chvíle patří, neboť musí v zájmu svého života zůstat v Jakubově blízkosti. Vznikl tak podle Jakuba nový lidský druh, „nevolník ve fraku“. Arnošt, když toto vše vyposlechl a odhalil tím krutou pravdu, uchopil lampu a Jakuba zabil. Uvědomil si však zároveň, že hlavní vinu na své situaci nese on sám, a on sám také proti tomu nic neučinil.

O jednorukém člověku: Tovární úředník Ivan Zer se zranil v práci, pračka mu uthla pravou ruku u zápěstí. Měl tedy doživotně pobírat invalidní důchod. Největší tragédií pro něj bylo, že nemůže psát. Psával totiž básně. Bylo by sice možné je diktovat, ale on je vždy psal nejdřívě tajně, nanečisto, a dlouho je opravoval, než byly hodny, aby je někdo četl. Styděl se někomu diktovat. Jeho básně vždy měly ústřední motiv: že svět je zlý a on, Ivan, je v něm malý. Když tedy nemohl psát, uravřel se sám do sebe, nevycházel, jen sedal u okna a snil. Nevycházel proto, že mu vadilo, že jej známí nelitují, že jeho úraz dokonce jakoby nevidí (i když se mu tak snažili pouze povzbudit a potěšit).

Postupem času nalezl Ivan blízký vztah ke své sestře, natolik blízký, že jí svěřil psaní svých básní a začal diktovat. Anna jej v tom všemožně podporovala. Vrcholem úspěchu bylo, když jednu báseň dokonce otiskli v časopisu Jitřenka. Pak se však Anna vdala a odstěhovala se velmi daleko. A to byla pro Ivana velká rána a překážka. Nebyl nikdo, komu by mohl Ivan svěřit takovou důvěru, jako Anně, a tak se zase vrátil ke svému životu u okna. Začal se litovat, že je mučedníkem práce, že člověk potřebuje práci a jemu byla vzata. Že je básníkem, který nemůže psát. Že je nešťastný, a na svém neštěstí si zakládal. Že je zkrátka malý, ale svět je zlý. Lidé mu však časem začali téměř závidět, neboť jeho zmrzačení se už nezdálo tak strašným a on měl zajištěnu rentu až dokonce života, žil si vlastně bezstarostný život. A jej to dokonce i napadlo, že mu lidé závidí, že je mrzákem, ačkoliv on by chtěl, aby jej měli za nešťastného a litovali ho. Ale zlí lidé mu odpírají i tu poslední almužnu – lítost. A tak se nakonec vrhnul pod lokomotivu rozjetého vlaku.

Prodavač kohoutků: Šestnáctiletý Jeannot odešel do Paříže, aby si tu našel službu ve svém řemesle. Rozloučil se s matkou, kterou velice miloval, a těšil se, že za rok z něj už bude světa znalý chlapík a matka na něj bude pyšná. A tak opustil rodnou ves, nezkušený a ostýchavý. Brzy však „probendil“ téměř všechny peníze a on zoufale hledal způsob, jak by nějaké vydělal. V tom uviděl prodavače „kohoutků“ – hračky, která vydává zvuk, jako když kokrhá kohout. Jeannot se rozhodl, že by je také mohl prodávat. Zeptal se v hračkářském závodu, ale tam zjistil, že praxe je taková, že prodavač si kohoutky nejprve zaplatí, a pak je teprve prodává s malým nadsazením ceny. Jeannot, ač nerad, utratil tedy poslední peníze za kohoutky, zvané cocorico. Jaký však div, že za celý večer neprodal ani jednoho! Přesto psal matce domů, že se má dobře. Ze záporných reakcí lidí však poznal, že jeho neúspěch tkví v nevhodném šatu, příliš chudém na prodavače cocorica. Jiné však neměl. A prodat se stále nedařilo, Jeannot měl čím dál větší hlad, který musel trpět několik dní, dostal i horečku, přesto však vytrvale chodil po ulici a snažil se prodat kohoutky. Bylo to jeho nejhlavnějším cílem. Prodat.

Jednou uviděl v parku na lavičce muže. Zjistil, že muž je mrtev, lekl se a chtěl utéct. Nakonec však sebral odvahu a vyměnil si s mužem šaty. Vzal si od něj z tobolky i několik drobných, ne všechno. Koupil si housky a najednou jej někdo požádal o kohoutky pro své děti. Tak se Jeannotovi začalo dařit, prodal všechny kohoutky, našel si místo ve svém řemesle a vděčil za to onomu mrtvému muži.