Jak bude po smrti
- psychologická expresionistická povídka typická pro Klímu rozporem mezi snem a skutečností a jejich nerozlišitelností. Je psána ich formou (hrdina je vypravěčem), všechna vlastní jména jsou pouze naznačena iniciálou.
- hromadění úvah, nejistoty, pochybností o skutečnosti, snaha vše si nějak vysvětlit.
Matyáš Lebenmayer seděl v jídelně hotelu U stříbrného slunce celé odpoledne a večer se chystal odjet vlakem do svého města, kde má velkoobchod se střižným zbožím. V hospodě zaslechne úryvek něčího vyprávění: „I obešel já polí pět.“ Ta slova mu připadají pitvorná a hrůzná a utkví mu v paměti (jsou to patrně poslední slova, která slyšel, než zemřel). Když vycházel ven, vybavila se mu slova znovu a podlomila mu nohy. Následující mu utkvělo v paměti, jak sám říká, jen fragmentárně. Ví jen, že se zase rychle zvedl a jako v polosnu odjel vlakem domů. Doma usnul. Následoval sen. Ubírá se podzimní mrtvolnou krajinou (hromadění slov souvisejících se smrtí – smrt všude, mrtvoly uschlých trsů šeptaly posmrtné své sny, dušičkové kvítky, umírající pozvolna, mrtvolně páchla hrobová prsť polí). Rostliny mu šeptají a posílají ho pryč: ty nechápeš, že místo tvé není již tuto? Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí! Náhle spatří muže, který se k němu z dálky přibližuje. Lebenmayer vidí, že on je tím hrozným, tím posledním, a dá se před ním na útěk. Muž se však blíží rychleji. Když jej dostihne, praví pomalu a joviálně: Obešel já polí pět. Lebenmayera zachvátí exploze děsu.
Vzbudí se ve světlém hotelovém pokoji a zalije ho sněhově bílé dopolední světlo. Je mu příjemně. Číšník, který na jeho zazvonění přijde, mu sdělí, že je v hotelu U stříbrného slunce. Lebenmayer si je jist, že včera odjel domů, ale číšník tvrdí, že to byl jen sen, že jej dali spát na pokoj, poté co omdlel na dvoře kvůli přemíře alkoholu. Lebenmayer si přestává být jist, co z minulých zážitků byl jen sen, a kdy vlastně započal a nakonec se hádá s číšníkem, že stále ještě sní. Náhle se mu znova vybaví hrůzná slova Obešel já polí pět a jeho vědomí se zase ztratí. Vzbudil se opět v témže pokoji, ale jeho vědomí bylo změněné. Obíral se pouze věcmi okolo sebe, nic jiného jej nezajímalo. Všude bylo ticho, jen zvenčí se ozývaly dunivé kroky. Lebenmayer se rozhodne jít na procházku. Chce projít tajně okolo služebných, protože nezaplatil, a náhle se srvrkává do velikosti myši. Venku se zase zvětšil do původní velikosti. „Vidno, že nešílím, když jsem tak chytrý a když i ty cuchty viděly mne tak mrňavého. Můj rozum je v souladu s objektivní skutečností, tedy je rozumný.“ Na náměstí spatřuje mnoho lidí, ale nic neslyší, i když lidé hýbají rty. Vyděsí se, že ohluchl a uteče z města. Za městem však uslyší dunivé údery. Prchá před nimi, děsí ho. Dojde až k cihelně, lehne si tam a vědomí jej opět opustí. Dojde mu, že je patrně šílený a začne o tom uvažovat: „cítím, že nejsem to jen já, který si věci šíleně vykládám: nýbrž věci samy šílejí. Jejich vina je to... Můj rozum je v souladu s objektivní skutečností: mohu já za to, že tato skutečnost není v souladu s rozumem? ...Svět je blázinec. Sedím tedy přece v blázinci, jsem přece blázen. Ale ne! Vše toto je – sen! což je ostatně totéž co šílenství. Je zmocněným šílenstvím, je královstvím jeho...“ Znovu jej zachvacují pochybnosti o tom, kdy jeho sen započal: „ležím v posteli v hotelu a sním, že ležím ve škarpě...Ale ráno před číšníkem jistotně jsem bděl...Ale, Kriste, vím to? I to byl patrně jen sen! Ano – vše se mně zdá jen v posteli v mém domě... Ale Ježíši, vím to? Vím, že včera večer přijel jsem domů? ... Oh, možná dost, že ležím dosud na dvoře pod hvězdičkami a tam že se mně vše, vše jen zdá. ...A vždyť je pro boha i zcela možno, že bylo snem i celé mé popíjení v jídelně i cesta do T., i to, že jsem velkokramářem v T., že jsem se narodil jako Matyáš Lebenmayer. ...Nalhával jsem si zbaběle jistoty po celý svůj život ... teď jsem ušlechtilejší, prohlížeje celou tu věčnou komedii...A kde asi snil jsem celý ten zdánlivě padesát tři let, ve skutečnosti snad jen minutu trvající – sen? ... Bože, smiluj se nad mou ubohou duší plátěnou! Ale i Ty jsi jen fantasií Snu...Já, Já jen černý, metafyzický, metapsychický netvor, věčně snící. Já jen mohu být Bohem! Nic nechápal jsem kdy jasněji. Ale ...Nejsem, jsa bohem, schopen sám sebe poznat? Ale pak je Bůh totéž, co červ.
Dějí se mu další nesmyslné události, opět se dostává do svého města a do svého domu. Je štasten, myslí, že teď už bude vše v pořádku a vše se vysvětlí. Vstoupí do domu, spatří ho něčí dcerka, lekne se, vykřikne a uteče. On jde pomalu, potichu po schodech – nechce ženu vyplašit – a napadá ho, že se plíží jako duch. Dojde do svého pokoje a spatří dvě veliké svíce, otevřenou rakev a v ní sám sebe s vyděšeným obličejem. Vstoupí jeho žena, vyděsí se a skácí se na zem.