- poprvé vydáno 1934
- Děj se odehrává těsně po první světové válce na zbytkovém statku se zámečkem Kratochvíle. Volně spojené epizodické příhody jsou naplněny ironií a humorem. Střetávají se zde dva světy: odcházející, s feudálními pozůstatky, reprezentovaný ruským šlechtickým emigrantem, vystupujícím v prostředí poválečných zbohatlíků, hrajících si na novodobou šlechtu, a svět nový, mladá republikánská agrární buržoazie.
- archaický jazyk, typický pro Vančuru, užívání nezvyklých a zastaralých slov, obratů, spojení, oživuje staré významy slov.
- často prokládá text úvahami vypravěče, polemizováním, nazíráním faktů z různých protichůdných pohledů, vypravěč mění svá stanoviska, opravuje, co dříve uvedl, přiznává, že lhal apod. Často promlouvá ke čtenáři, pro kterého knihu píše, přiznává, že ji píše pro výdělek. Častá zvolání, filozofická zamyšlení.
Místo starého vévody Průkazského byl teď po válce zámečku Kratochvíli určen regent, pan Stoklasa. Ten usiluje o nabytí vlastnictví nad tímto statkem, vyjednává proto se zástupci agrární buržoazie. Jednání se však táhnou. Stoklasa žije na zámku s bývalými sloužícími starého vévody, tj. knihovník Bernard Spera (vypravěč), učitelka francouzštiny Suzanne, kterou Spera tajně miluje, učitelka angličtiny – ošklivá kostnatá Skotka Ellen, která miluje Speru, klíčnice Cornelie, se kterou má Spera pletky, podruh Marcel, Stoklasovy dvě dcery – starší Michaela a mladší, asi 14tiletá Kitty.
Stoklasa si hraje na pravého zámeckého pána jako za starých časů, uspořádá veliký hon, na který jsou zváni všichni významní hosté, se kterými chce Stoklasa utužit dobré vztahy. Hon je zakončen hostinou v loveckém zámečku. Zde se všichni setkávají poprvé s knížetem a plukovníkem Alexejem Megalrogovem a jeho sluhou Váňou. Kníže má vybrané šlechtické způsoby, dvoří se dámám, je hrdý, a má neuvěřitelnou vypravěčskou schopnost. Všichni postupně podléhají jeho kouzlu a obdivují ho, zároveň se však neustále vyskytují pochybnosti, zda kníže není podvodník, který se chce jen zadarmo přiživit, a zda všechna jeho dobrodružství, o kterých bez ustání mluví, nejsou smyšlená.
Kníže se usadí u Stoklasů. Z nějakého důvodu jej tam všichni trpí, mají jej dokonce za vzácného hosta. Kníže se věnuje dámám i kuchařkám, dětem Kitty a Marcelovi, a všichni na něm visí. Vypravuje neuvěřitelné příhody, které zažil v Rusku i jinde ve světě, chová se bláznivě a nic pro něj není zakázané. Všem a zvlášť dětem učarovala jeho spontaneita, nespoutanost, fantazie, šlechtictví. Spera však viděl, že všechny jen pobláznil, že v jednom kuse lže a svým výmyslům sám věří. Měl ho za blázna, přesto ho k němu však něco táhlo, ostatně jako všechny. Kníže spolupracoval se Stoklasou, radil mu v úředních věcech a Stoklasa mu důvěřoval, což popuzovalo zapšklého advokáta pana Pustinu, který knížete nesnášel a neustále na něm hledal něco špatného, něco, co by na něj mohl povědět. Stále opakuje Stoklasovi, že je to podvodník. Krom toho se do knížete zamilovala slečna Michaela, na kterou si ubohý Pustina myslel, a v knížeti tedy viděl konkurenta.
Kníže je na Kratochvíli bezmála tři měsíce. Stal se součástí života všech, je ho všude plno, je zdrojem nekonečných pří a diskuzí o jeho příbězích, o jeho pravém šlechtictví, o jeho záměrech, o jeho možných důvodech, proč zde pobývá. Kníže se zaplete s Cornelií, Michaela i Suzanne jsou do něj zamilovány, ostatně jako všechny služky a kuchařky. Kníže slíbí Suzanne sňatek. Jeho pletky jsou však vyzrazeny a kníže je za holkaře. Je potupen a rozhodne se odejít. Mezitím se ještě utká v šermu s panem Janem Lhotou (syn průmyslníka Jakuba Lhoty, který je Stoklasový spojencem), neboť se neustále chvástá svým šermířským uměním a všichni myslí, že si jen vymýšlí a skutek utek. V prvním souboji kníže záhy prohraje a všichni nabudou přesvědčení, že tedy vše, co o sobě prohlašoval, je lež a výmysl. V odvetě se však kníže ukáže jako skvělý šermíř a Jana porazí. Jeho pověst je napravena, a děti a dámy si oddechnou, že jejich obdiv může pokračovat. Kníže chce přesto odjet, jeho role bezúhonného šlechtice je ohrožena, nikdo už ho nebere tak vážně. Suzanne a Cornelie, jež ho milují, jsou přesvědčeny, že utečou s ním, i děti za ním chodí, jestli by je nevzal s sebou. Nikdo však nezjistí, na čem je. Dámy poznávají, že si s nimi jen hrál, že žádnou z nich doopravdy nemiloval, děti poznávají, že mu na nich nezáleží tak, jak si myslely. Kníže odchází a pro všechny nastává konec starých časů. Marcel přece jen utíká s knížetem, chce být jako on, chce být tak svobodné mysli, chce odtud utéci. O několik dní později jsou všichni tři i s Váňou spatřeni v nedalekém lese, jak živoří v polním stanu. Lesmistr je chce nechat vykázat. Kam se poděly plukovníkovy plány na cestu do Paříže, na ruský sjezd, na další postupy jeho vojsk! Vše byly výmysly popleteného barona Prášila. Přesto však tento neobyčejný člověk nechal hluboké stopy v srdcích všech obyvatel zámku Kratochvíle.
Ukázky:
Naši myslivci byli již po snídani a krátili si čas proroctvími, bude-li pršet či nic. Zdržel jsem se s nimi drahnou chvíli, neboť nemám obžerného zvyku jísti, sotva jsem si protřel oči.
Teď, když můj pán vzal do zaječích, ze srdce jsem si přál zaujmouti jeho místo a býti vévodou. To není nic divného. Kdybyste se otázali žáčka, čím chce být, odpoví vám bez rozmýšlení, že učitelem. To je běh světa. Kostelník chce býti farářem, farář biskupem, biskup kardinálem. Každý baží o stupínek výš a každý si žádá zůstat v řadě, s níž se obeznámil.
Vy jste si možná navykli děliti lidi na dobré a špatné, na lidi pracovité a lenochy, avšak já pravím, že znám jen lidi ušlechtilé, jimž proudí v žilách vroucí krev, již jsou plni vášní a nepokojů, lidi, kteří se vrhají na svět jako na medvěda a již, chybujíce a okrvavujíce se, řadí čin k činu s hrdostí, s pokorou, s pláčem či za radostného souzvuku světa.
A kdo stojí naproti těmto lidem? Kdo je proklíná? Kdo láme nad nimi hůl a mluví o jejich zatracení? Filistři, chlapi v kapotech, neplodné ženy, netýkavky, jež zraňuje pohled na nádherný svět, který je pln omylů a pln krás! Ti, kdo se ničeho neodváží, ti, kdo se brání přibývajícímu času, ti kostlivci života vykupující svou páchnoucí ctnost cenou strachu a přikázání, jehož se děsí a jež překročují v nevěstčích myšlenkách.
Čtěte pohlížejíce na svou ženu a na nepřátelský tábor hnidousů, kteří vám říkají: Ty jsi, brachu, směšný! Máš pochýlený nos a uvozhřenou škaredku namísto krásky, již jsi miloval.
Když pak sklapnete tu knihu, odpovězte: A já jsem přece vyhrál svou při! Což jsem necítil, jak láska tepe křídly? Cožpak jsem spal, což jsem si nevzal nitku z jejích šatů? Před touhle královnou jste všichni kuchařky a všichni pohůnci. Chcete se naparovat proto, že vaše nosy jsou o něco méně skobaté než můj? Proto, že vaše paničky jsou prosty hloupých pih, kterých se dostalo tak hojně slečně Ellen? Jděte s tím na kolo! Víte vy, co je láska? Ne! Sotva! Ani zdání! Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí, všk já jsem miloval sto něžných krasotinek, jež mi bůh ukázal. Často jsem dostal koš, často mi padly do rukou místo panen jenom kurvičky – co na tom? Nelajte těm něžným stvořením. Ví bůh, že někdy vykřešou jiskřičku lásky ze svých pánviček. A to mi dostačí.