Jiří Pilka
Kniha z roku 1972 zabývající se hudbou ze všech možných hledisek: autor se zaobírá postavením hudby v soudobé společnosti, odhaduje význam soudobých experimentálních směrů v hudbě apod. Promlouvá o životnosti a významu folkloru, jazzu či opery – mluví o několika vývojových tendencích opery v současnosti, novátorské či objevitelské a tzv. stabilizující, která převažuje a tvoří tak posluchačskou obec omezenou úzce na část romantické tvorby, takzvaně společensky únosné.
Ohledně folkloru se Pilka zmiňuje o jeho smyslu pro střídmost a míru (Lidová píseň je tu blízká pochopení osudovosti člověka, nezveličuje jeho roli na této zemi, ani však neubírá na jeho významu), zdůrazňuje význam folkloru z hlediska historické kontinuity (Lidové písně a tance by měly být pečlivě uchovány a tradovány. Měl by je každý znát, měl by zpívat písně nejrůznějších krajů. Je to součást nikoliv jen všeobecného vzdělání, ale kultivace vztahu k historii. Kultivace povědomí a citového života), dále vyzdvihuje poetičnost folkloru, ačkoliv jsou jeho texty nesmírně prosté, bohatou imaginace zasazenou do jednoduchosti, a také se vyjadřuje k rozpoznatelnosti národního charakteru, mentality a temperamentu podle specifik hudebních, jako je tempo, rytmus, tónorod, agogika, témata, melodika apod. Pilka si velmi cení blízkého vztahu folkloru k přírodě (je tu neustále povědomí nezměnitelného a nesmlouvavého zákona přírody, jehož je člověk součástí: zrození, láska, smrt, štěstí i pohroma...). Na závěr vyslovuje ohledně folkloru osobitou myšlenku: Folklor bývá proto nebezpečný, protože v rukou primitivů, jimž je snadno pochopitelný (aniž však rozumějí jeho skutečné podstatě), se stává klackem, kterým bijí kulturní vývoj.
Dále píše o vyčlenění zábavné hudby, k němuž došlo podle něj v 19. století (staví se k tomuto fenoménu víceméně kladně) a nastiňuje i různá témata, určená zjevně spíše laickým čtenářům, jako je krystalizace umělecké a skladatelské osobnosti, složitá cesta ke vzniku uměleckého díla, tajemství profesionální interpretace (...ve hře je také inteligence umělce, jeho rozhled, jeho smysl pro celek, jeho smysl pro podtext hudby, pro obsahový, citový i racionální náboj díla), problematiku hudební kritiky apod.
Zamýšlí se např. také nad svázaností evropské hudby a role posluchače konvencemi, líčí svoje nevšední zážitky z koncertů hudby v Africe, kdy posluchači se stávají zároveň spoluzpěváky a neváhají hudbu prožít hlasitě, rytmicky, tancem a pohybem apod. Popisuje také osobní zkušenost z koncertu, kde se hráči rozestavěli mezi publikum (Vidět dirigenta v podstatě z téže pozice jako hráč, ale současně z naprosté blízkosti sledovat, jak pracuje instrumentalista, u jehož nohou seděl).
Jsme sami sobě stejně nedohlední a výpravy do nitra jsou stejně složité a riskantní jako lety rakety k neznámým planetám.
Věřím, že hudba je způsob překonání samoty člověka. Je silou, která mu pomůže nalézt přátelství k sobě samému.
Úpadek lidové hudební aktivity, úpadek muzicírování, se paralelně projevuje i v pasivním konzumu hudby. Přináší nejnebezpečnější prvek – lhostejnost a laxnost v oblasti hudby.
Mimoevropská hudební tradice má blízko k přírodě. ... Tradice Evropy totiž způsobila, že konzumentem vážné hudby je sedící posluchač, zakletý do svého křesla, němý jako ryba, omezovaný ještě desítkami konvencí. ... Základem života je doslova chorobné prosáknutí užitkovosti do našeho života, který musí být prožit věcně, účelně, s výsledkem a úspěchem, s dosahováním majetku a pozic. Mentalita jiných zemí nepovažuje tento způsob života za plodný. Mimoevropské kultury tolik nepospíchají, což je jenom vnější projev životního stylu a filozofie, která nevyznává účelovost jako prvořadý cíl, hromadění majetku jako morální hodnotu.
O stálosti hudebních projevů člověka napříč érami:
Hudebnost je nezničitelná duchovní vlastnost lidstva.
Vědecký rozvoj 20. století, vlna techniky, fantastické perspektivy organizovaných lidských celků, rostoucí podíl racionality a spekulace, obchodní pavučina opřádající Zemi tísnivým frakem, neschopnost zvládání organizace větších celků, společenské krize hospodářské, vybuchující do válek, to je svět, který zákonitě plodí novou vlnu hudebnosti, již by bylo možno charakterizovat dosti jednoduše: boj o záchranu prostoty, boj o elementární hodnoty, boj o zachování základních citů. Vědomě i nevědomě lidstvo jako biologický celek reaguje na racionalismus, na jeho konflikt s živočišností. ...Žádná výchova, a dokonce ani obchodní mašinerie, jinak značně všemocná, nemůže přemoci potřebu člověka hledat scelující prvky, hledat třebas jednoduché a primitivní jistoty, hledat kontakt se svým přírodním základem.
Pilka zmiňuje také jedno téma, mně osobně velice blízké a dle mého názoru i dnes velmi aktuální – je to hudební konzum, primitivizace posluchačské obce, úpadek hudebního vnímání a negativní dopad hudby reprodukované.
Dochází ke konzumu hudby, v němž se interpret odlučuje od posluchače. ... Vnímání, které zbavuje posluchače pocitu sdílení tvůrčího zážitku při jeho zrodu, pocitu rizika spoluprožívaného s interpretem. Na druhé straně oddělení posluchače od hrajícího soustřeďuje k dílu samému. Jednou působí tedy ku prospěchu poslechu, jindy zcela opačně, k potlačení závaznosti zážitku.
O hodnotě hudby a umění jako takového
Rozhodně však uspěchané a ukvapené zpřístupňování hodnot není vždy nejlepší cestou pomoci těmto hodnotám. Hluboké a opravdové umění nepotřebuje být násilně zpřístupňováno a vysvětlováno, protože je vnímáno bezprostředně jako celek. Je však třeba, aby bylo dodáváno společnosti v té hodnotě, jakou má. Nesmí se stát, že o svátečním koláči budeme tvrdit, že je to denní chleba.
Velikost je dnes ohlušována množstvím a přirozený smysl člověka pro objevování velikostí, snaha blížit se k ní a toužit po ní, je otupován. Umění je ohromení a propast, není to učebnice k listování, k umění se má člověk – obrazně řečeno – blížit ve stavu pokory a touhy. Velikost je závislá i na vzácnosti, protože není veliké, čím je člověk nacpán, ale to, po čem lační.
O kompozici
Díla se rodí jako děti. V tajemném a skrytém tichu – nikoli v diskuzi kolektivů.
O moudrosti (umělecké i obecné)
Moudrost je svědectvím o styku s pralátkou duševního života, s vědomím nepatrnosti i těch největších, s vědomím nekonečnosti času, s poznáním, že vztahy, a dobré vztahy jsou nejcennější na světě a že vlídnost, radost a životní harmonie jsou nad všechny úspěchy. ... Celý život má být stavěn tak, aby člověk obstál nikoli jen ve vrcholech slávy, ale aby zůstal velikým i tam, kde světská marnost opadává.
O komplikované přístupnosti soudobé hudby široké posluchačské obci
Protože pak malosti a omezenost má vždycky jednodušší pole pro akci – rychleji se dům strhne, než postaví – ocitá se náročná kultura v obtížném postavení výlučnosti. ... Malým není možno se vlichocovat, protože k velikosti neroste člověk spočívajíce na divaně obdivu, hýčkaný a přesvědčovaný o své dokonalosti. Nikde jinde nechceme žádat, ale v umění ano, aby se lidé sklonili a zahleděli se na chvíli do sebe, aby nalezli cestu tam, kam nemůžeme vcházet každý všední den.
Kdyby bylo možno hudbu zhmotnit, byla by to nejkrásnější hračka pro děti. Dává totiž nesmírně volné pole fantazii.
O zábavné hudbě
Je to bezesporu krutá směna. Obecenstvo zábavné hudby, alespoň jeho větší část, zaměřená na taneční píseň a pop-music, v několika málo dnech či týdnech dovede odsunout zpěváka do ústraní, odsunout tanec, žánr i druh a s nenasytnou hladovostí se přecpávat právě dodanou novinkou.
S celou touto sférou souvisí poněkud děsivá tupost posluchačů, kteří ztrácejí snahu po osobní individualitě, kteří se s oddaným spěchem řítí za nejoblíbenějším a nejprodávanějším zbožím. Ztrácejí často smysl pro dimenze, o hodnotách už vůbec nemluvě. Tito posluchači vůbec netuší, že jsou vlastně jen poslušným článkem distribuce, která je zkušeně a podle vypočítaných psychologických pravidel zpracovává. Pověsti kolem slavných hvězd, dobrá reklama, vhodný film, včas vydaná deska, dobré aranžmá, úspěch v soutěži – a brzy už nezáleží na tom, co se vlastně zpívá. ...
Posluchač není buřičem a revolucionářem umění. Je stabilizující silou. V tom je prospěšný i nebezpečný.
Zábavná hudba budí množství pocitů a patří k nim i jakýsi děsivý přízrak, jímž je množství této hudby samo, způsob jejího konzumu i její náplň. Málokde se tak silně snoubí ekonomický a finanční zájem s uměním jako zde. Málokde se tak donekonečna může napodobovat jako zde. Málokde se tolikrát mluví o tomtéž jako zde. Málokde je filozofický rozhled a tematický zájem tak uzoučký jako zde. ... Jako by se totiž rodila kultura hodná termitího společenství, kultura, v níž jedinec je pohlcován záplavou celku, v níž se ztrácí nuance a vše je podřízeno jednomu cíli, jakési nenasytné tlamě hudební žravosti. ...
Posluchač má z pochopitelných důvodů potřebu, charakterizovanou kdysi jako touhu lehnout si na hudbu jako na kanape a odpočívat. Pokud skladba neplní tento bohulibý úkol, bývá odsouzena. Je jisto, že přítomnost je vždycky daleko více provokující, rozporná, nevyrovnaná; má právo na desítky omylu a zbloudilství – ale není to právě tato zvláštnost, která poskytuje rozkoš nejistoty, prostor pro zvědavost, zvídavost a objevování? ...
Bez minimálního kontaktu s přítomností, kde teprve čekají i na posluchače zdravá muka nejistot a pochyb o hudbě i o sobě, nelze pochopit drama tvorby. Bez toho i minulost zůstane jen výkladní skříní, jejíž zboží jsme pouze prohlíželi, jejíž skutečnou, celou a pravou chuť však neznáme.
Hudba nemění svět, ale mění duše. Pakliže duši započteme do světa – mění i jej – ale ne tak, jak to obvykle chceme slyšet. ... Její podstata se vzpírá užitečnosti, kterou svět označil za hodnotu. Těžko se vysvětluje Evropanovi, že i svět, který není užitečný, je krásný a člověku potřebný, že chvíle strávená s přáteli je mnohdy víc než kus chleba.
Hudba je oživovatelkou mrtvých končin naší duše.
Všední den je kouzelný, protože obsahuje i všední krásy a všední kouzla, ale současně je nebezpečný, protože jeho vzduch plný popílku se usazuje na naše schopnosti a city, umrtvuje je a dusí. Návštěva koncertu nebo opery, poslech gramofonové desky nebo hra na klavír jsou něčím jako očistnou koupelí.
Jiří Pilka (1930) vystudoval muzikologii na Karlově Univerzitě. Působil jako hudební dramaturg, archivář Českého hudebního fondu, pracoval v Československé televizi na hudebních programech. V současnosti se zabývá hudební kritikou a hudební publicistikou. Napsal 15 knih o hudbě.