Moderní komedie

John Galsworthy

Trilogie volně navazující na trilogii Sága rodu Forsytů, na jejíž postavy či události romány tu a tam odkazují. Moderní komedie byla poprvé souhrnně vydána roku 1928.

Romány podávají obraz Anglie a anglické nátury v době bouřlivého přerodu ze staré doby založené na stabilních hodnotách, jako je rod a rodina, majetek, titul a loajalita k tomuto všemu, stejně jako konzervativní, umírněné a striktně posuzované společenské chování, do doby nové - moderní, která je kritickou optikou stárnoucího Somese Forsyta viděna jako doba bez perspektivy, doba přející lehkovážnosti, krátkozrakým zábavám a všudypřítomné snaze "být moderní", což je samo o sobě slovo v dané době moderní :).

Ostatně i název Moderní komedie je odvozen od nahlas vyřčené Somesovy myšlenky komentující svět, jenž se mu mění před očima. Tento představitel anglické vyšší třídy a staré gardy zakořeněné pevně v zásadách a životním stylu 19. století umožňuje čtenáři srovnat tehdejší obavy o to, co přináší nový a rychlý životní styl spojený s poválečnými nejistotami, převratnými vynálezy (automobil, telefon, biograf) a soustavnou touhou mladé generace se bavit a nemyslet na budoucnost, s pozorováním dnešních čtyřicátníků, padesátníků či starších, kteří se zrovna tak kriticky stavějí k nové době bořící staré hodnoty a přinášející nejistou budoucnost plnou geopolitických změn a technologického pokroku. V této paralele jsem pociťovala až jakousi ironii, ale zároveň i trošku (opravdu malou trošku) uklidnění, že vlastně každá generace spatřuje v té nově nastupující jistý úpadek nebo dokonce předznamenání jistého zániku civilizace takové, jak ji známe.

Román se věnuje širokému záběru společenské škály britského obyvatelstva. Dominantní je pochopitelně vrstva aristokratická a obecně vyšší, neboť z této vrstvy pocházejí všechny klíčové postavy: Somesova dcera Fleur, která se po nešťastně skončené mladistvé lásce (viz třetí díl Ságy rodu Forsytů) provdala za baroneta Michaela Monta, a dále příbuzenstvo obou těchto rodin, nyní spojené v celek se šlechtickou vážností a nezměrným majetkem. Díky Michaelově schopnosti pozorovat život kolem sebe a především díky jeho rozhodnutí vstoupit do parlamentu a prosazovat zájmy Anglie však můžeme nahlédnout také dobové sociální otázky: Michael propaguje nepopulární filozofii foggartismu, která se snaží řešit potíže s přelidněním a s tím spojeným ohrožením ekonomické budoucnosti Anglie pomocí dětského vystěhovalectví do kolonií, čímž by se posílily pozice Anglie v těchto koloniích, uvolnil prostor v domovské zemi a navíc upevnily obchodní vazby mezi oběma sférami. Ani foggartismus, ani snaha posílit ideu zemědělské soběstačnosti země, dávno opuštěnou, se nesetkávají s pochopením obyvatelstva - dokonce ani parlamentu. Díky těmto snahám však Michael přichází do kontaktu s lidmi z nižších tříd, kteří nám ukazují veškerou bídu svého nuzného života. Vhled do londýnské chudoby je korunován pozdější Michaelovou politickou výzvou, a to je odstranění slumů (brlohů), tedy chudinských čtvrtí, do nichž plánuje investovat peníze na zvelebení s představou, že se pak jejich obyvatelé zaslouží o udržování těchto ulic v dobrém stavu. Ani zde však není příliš mnoho optimismu.

Další rovinou románu je milostně neuspokojivý život Fleur Forsytové - nyní Montové, která žije svůj život jaksi pouze napůl: láska, která jí byla znemožněna, ji pohnula k jistému životnímu cynismu. Michaela, svého manžela, má sice upřímně ráda (toleruje ho, jak to nazývá realisticky on sám), ale vzájemnou láskou se tento svazek nazývat nedá. Fleur, aby zaplnila díru ve svém citovém životě a přehlušila prázdnotu, vydává se cestou bohatého společenského života: je ráda středem pozornosti, své pokoje proměňuje v salóny podle nejnovější módy a zve do nich malíře, politiky, literáty, lékaře - zkrátka všechny, kdo něco znamenají. Po krátké aféře s manželovým přítelem přichází další rozptýlení: dítě, po němž zprvu ani moc netoužila. Celý její život se zdá být nenaplněným a plytkým, až do chvíle, kdy se do Londýna přistěhuje zpět ona její dávná láska: Jon Forsyte se svou americkou mladičkou manželkou Annou. Fleur se téměř okamžitě rozhodne jej opět získat pro sebe: nyní v tom ale už není mladická čistá zamilovanost, spíše cynická, trucovitá snaha dostat to, co jí kdysi bylo odepřeno - pochopitelně spojená s intenzivními city a touhami. Snaží se tak autor říci, že lásce nelze bránit a zabránit, nebo poukázat na Fleuřino vrozené majetnictví a sobectví? Ostatně i její teta June znepokojenému Michaelovi vyjevila svůj názor, že by Jon s Fleur kvůli její sobeckosti stejně nikdy nebyl šťastný.

Na jednom z večírků, které Fleur pořádala ve svém domě a které byly založeny na pečlivě promyšlené kombinaci pozvaných tak, aby si vzájemně přinášeli inspirativní setkání, spolu mluví dva představitelé starší generace, která reflektuje moderní dobu (tedy 20. léta 20. století). Mluvčí patrně naráží na život mladých, který je po válce stižen jakousi absencí perspektivy, a který se žije poživačně, vyumělkovaně a neautenticky, jako by mladí lidé v ničem nenacházeli hlubší smysl.

Fleur naslouchala jedním uchem:

"Mládí má pocit... hlavní proud života... nedává mu, co potřebuje. Minulost a budoucnost dostávají svatozář... Pravda! Současný život teď vůbec nic... Ne... Jediná naše útěcha - zastaráme jednoho dne jako Congreve, Sterne, Defoe... pak budeme mít zase vyhlídky... Proč? Co je vlastně odhání z hlavního proudu? Ach! Patrně přesycenost... noviny... fotografie. Nevidí sám život, jen zprávy o něm... jeho reprodukce; všechno vypadá jako padělek, špína, obchod... Mladí lidé říkají: 'Pryč s tím, to raději minulost nebo budoucnost!'"

(str. 32)

Opět reflexe starší generace, která ještě vyrostla v 19. století. Dva muži, jejichž děti jsou manželi, se trápí tím, že Fleur nechce počít dítě. Nechápou to - vždyť to jde proti přirozenému chodu života. Diví se tomu obzvlášť, když přece nikdo z nich netrpí hmotným nedostatkem. Důvod nakonec nalézají opět v pocitu života bez soudržnosti, bez návaznosti, bez perspektivy. Pocit souvislosti rodové linie a nějakého plynulého a smysluplného vývoje je narušen.

"Ach, vždyť sám víte, že v nás mladí lidé vidí šosáky. Kdybychom jen mohli poukázat na nějaký důvod, proč existovat. Ale je to obtížné, Forsyte, je to obtížné."

"Mají všechno, co potřebují," řekl Soames.

"Nestačí jim to, drahý Forsyte, nestačí jim to; nynější stav světa mladé lidi znepokojuje. Podle nich je konec s Anglií, konec s Evropou. Je konec s nebem i s peklem! Budoucnost není nikde jinde než ve vzduchu. A ve vzduchu se nelze rozmnožovat; já aspoň o tom pochybuji - jsou v tom veliké obtíže."

(str. 48)

Několik myšlenek o problému dělnictva a příčin jeho nespokojenosti. Jsou zde rozebírány základní otázky společenské hierarchie.

"Umyjte dělnickou třídu, oblecte ji do čistých šatů pěkných barev, naučte ji mluvit, jako mluvíme já a vy, a bude konec třídní nenávisti. Je to všechno záležitost smyslů. Nebydlil byste v jednom pokoji raději s čistým, pěkně oblečeným instalatérem, který mluví a voní jako vy, než s nějakým kšeftařem, který má mizernou výslovnost a páchne opoponaxem? Samozřejmě!"

"Nikdy jsem to nezkusil," řekl Soames, "a nevím to tedy."

"Pragmatista! Ale věřte mi, Forsyte, kdyby se dělnická třída soustředila na koupele a přízvuk místo na svoje politické a hospodářské nesmysly, zanedlouho by nastala rovnost."

"Nepřeji si rovnost," řekl Soames a koupil si lístek do Westminsteru.

(str. 49)

Pokračování předchozí debaty: chudý příslušník dělnické třídy sám zdůrazňuje, že si nepřeje, aby všichni byli stejně chudí: že důkaz toho, že bohatství a přepych na světě existují, mu dávají v jeho životě naději. Pokud by na tom byli všichni stejně, naději a sny by pozbyli.

Chlapík v bílé zástěře je začal oblažovat ústřicemi. Přinášel je, čerstvě otevřené, vždy po třech kusech. Michael je zbavoval slupky; Bicket je polykal celé. Nad dvanácti prázdnými skořápkami pak řekl:

"V tomhle právě dělají socialisti chybu, pane. Nic mě tak nedrží při životě jako podívaná na lidi, jak utrácejí peníze. S trochou štěstí toho můžeme každý dosáhnout. Srovnejte celý svět, aby vydělával libru denně - a prý by to ani libra nemohla být! Ne, to není k ničemu, pane. Budu-li mít naději, že jednou získám víc, teď budu brát třeba i méně. Zrušte hazard a život zamrzne. Jde o to, mít štěstí."

"Skoro jako byste mě přesvědčoval, abych byl kapitalista, Bickete."

Hubená tvář s velkýma očima začala za nazelenalou skleničkou Chablis červenat.

"Co bych za to dal, pane, kdybych tu měl svoji ženu. Říkal jsem vám o ní, jak měla zápal plic. Teď je zase v pořádku, jenom je hubená. S ní jsem to opravdu vyhrál. Nechci žádný svět, kde by se nedalo vyhrávat. Kdyby se na světě všechno mělo dít se samou svědomitostí a každý by dostával podle zásluhy, nikdy bych ji byl nezískal. Chápete?"

"Ani já bych ji nezískal," pomyslil si Michael a v duchu znovu kreslil onu tvář.

"Všichni máme svoje sny; můj sen jsou modří motýli - střední Austrálie. Socialisti mi tam nepomohou. Jejich představa nebe nesahá mimo Evropu."

(str. 111-112)

O mladé generaci. Rychlost nové doby je zběsilá: odráží potřebu zapomenout na minulá válečná období, zrychlit životní rytmus tak, aby byl člověk stále něčím zaměstnán a neměl čas hloubat a trápit se bezvýznamností všeho.

"[...] Všichni jsou neklidní - všichni, jež zná. Aspoň všichni mladí - v životě i v literatuře. Jejich romány! Sotva v jednom z dvaceti je vůbec nějaký poklid, ona vlastnost, pro niž se člověk obrací ke knize jako k útočišti. Uhánějí, prskají, kloužou a spěchají vpřed jako motocykly - jsou tak prudcí a chytří. Jak už ho chytrost unavuje! Bral občas domů některé rukopisy, aby mu Fleur o nich pověděla svoje mínění. Vzpomněl si, jak mu jednou řekla: "Tohle je přesně jako život, Michaeli, prostě se to řítí vpřed - nesetrvá to na ničem dost dlouho, aby to vůbec něco znamenalo. Autor to samozřejmě nemyslil jako satiru, ale jestli to vydáte, radím dát na obálku: Strašlivá satira na moderní život."

(str.114)

Soames hovoří: je to zajímavý vhled do dobového tématu prohibice v USA a nově vznikající OSN. Rovněž zde vidíme motiv psíka, který zde slouží jako reprezentace Michaela samotného - cítí se podobně jako psík: odstrčený, ignorovaný, nemilovaný - alespoň ne opravdově. Michael se s Fleur cítí jako součást jejího inventáře, jako milý předmět do sbírky. Tento pocit je umocněn podezřením, že jej Fleur podvádí s jeho přítelem Wilfridem.

Mluvil o nesnázích, jež jistě nastanou se Spojenými státy v otázce té zatracené prohibice. Jsou to tvrdohlavci. Něco si usmyslí a vrážejí hlavou do zdi. On sám nikdy nepil tolik, aby to stálo za zmínku, ale líbí se mu pomyšlení, že by mohl pít. Američanům se líbí pomyšlení, že by pít nemohl, a to je tyranie. Jsou zpupní. Vůbec by se nedivil, kdyby se tam teď všichni dali do pití. Pokud jde o Společnost národů, jakýsi muž o ní dnes ráno žvanil. Vůbec do toho nic není - je to jen utrácení peněz a budou tam uvádět do pořádku záležitosti, které by se uvedly do pořádku samy, ale nikdy tam nedokáží nic významného, jako by například bylo zúčtování s bolševismem nebo zákaz jedovatých plynů, a předstírat, že tam něco dokáží, je nesmysl, který volá do nebe. U člověka vrozeně mlčenlivého to byl takřka rekordní výkon, jenž byl velmi užitečný oběma mladým ldiem, kteří si jen přáli, aby pokračoval v hovoru, neboť chtěli myslit na jiné věci. Jediným dalším předmětem rozhovoru bylo Ting-a-lingovo chování. Posled Fleur to zavinila měděná podlaha. Soames soudil, že jistě něco našel na náměstí -  psi si vždycky něco nadjou. Michael vyslovil mínění, že je to prostě čínské chování - protest proti tomu, že tam nebyl nikdo, kdo by pozoroval jeho soběstačnost. V Číně je čtyři sta miliónů lidí, kteří se navzájem mohou pozorovat, jak jsou soběstační. Co by bylo možno očekávat od Číňana, kterého by náhle postavili doprostřed pouště Gobi? Jistě by se pozvracel.

(str. 134)

Úryvek na téma existenciální nejistoty související s danou dobou. Tentokrát se jedná o úvahy Fleur.

Mrtvý lev vypadá vedle živého osla velmi mdle. Ale nedokázala se opět chopit - čeho? V tom to vězelo: Čeho? Dva dny se pokoušela na to přijít. Michael se dosud choval cize, Wilfrid byl dosud ztracen, Jon dosud zaživa pohřben a pod sluncem se nedálo nic nového. Jediný předmět, který ji za těch dvou pustých, rozčarovaných dní uspokojoval, byla bíla opice. Čím častěji se na ni dívala, tím jí připadala čínštější. Shrnovala v sobě satirickou pravdu, kterou Fleur snad podvědomě tušila, že totiž všechno její moderní víření, poletování a honba za budoucností jsou jen důkazem, že nevěří v nic jiného než v minulost. Přítomná doba se unáhlila a musí se vrátit k předkům pro víru. Jako jasně zbarvená rybka z vyhřáté zátoky, rybka, jež si odskočila do chladných, cizích vod, pocítila Fleur mírný stesk. 

Když tak stála sama se svými pocity v španělském pokoji, dívala se upřeně na porcelánové ovoce. Je chladné, nelze je jíst, ale jak září! Vzala jeden plod. Má to být ovoce vášně? Běda! Ubohá vášeň! Upustila je zpět na pyramidu, až dutě zazvučelo, a trochu se zachvěla. Zaslepila Michaela svými polibky? Zaslepila ho - vůči čemu? Vůči vlastní neschopnosti vášně?

,,Ale nejsem jí neschopna," pomyslila si. ,,Nejsem. Jednou mu ukážu; všem jim ukážu." Vzhlédla je Goyovi na protější stěně. Jaká strhující rozhodnost malby - jaká pronikavost života v černých očích této dost už znavené dámy! Ta ví, co chce, a také toho dosáhne! Žádné ústupky a nejistoty - žádné poskakování kolem života, žádné dotazování, co vlastně znamená a zda stojí za to, nic než tvrdý život pro život!

[...]

Viděla se, jak tu sedí, jako obraz ve světle ohně; viděla, jak vypadá opuštěně, jak je hezká, dojemná, jak má všechno, co si přeje - a nemá nic! Ohrnula ret. Pochopila i svou nevděčnost zhýčkaného dítěte. Ba ještě hůře, chápala sama sebe, že to všechno vidí - třikrát destilovaná moderní žena, tak přejemněle zabezpečená v prostorách neprodyšně uzavřených životu, že se do něho nemůže ponořit. Kéž jen by sem něco zavanulo z drsného chladna, z pustoty a divočiny Londýna, jehož květiny trhávala. Světlo ohně - měkké a nestálé - propátrávalo kouty a záhyby čínského pokoje, takže to bylo jako na jevišti při některé ze svůdných, tajuplných scén, kdy se při zvuku tamburín čeká na další vývoj zápletky. Natáhla ruku a vzala si cigaretu. Viděla se, jak si zapaluje a vydechuje kouř - viděla svoje pokrčené prsty, pootevřené rty, bílou oblou paži. Jak je ozdobná! A nezáleží ze všeho nejvíc právě na tom? Být ozdobná a zdobit; být hezká ve světě, který není hezký! V ,,Měďáku" je báseň o pokoji ozářeném mihotavým světlem, o zhýčkané kolombíně stojící před krbem a harlekýnovi, jenž jako ,,přízrak růže" obletuje venku. A náhled, bez výstrahy, zabolelo Fleur srdce. Zabolelo tvrdě, ba hrozně až sklouzla na podlahu před krbem a přitiskla se tváří na Ting-a-linga. Pekinčík zvedl hlavu - jeho černé oči sinavě zářily.

(str. 154-155)

O lidské přirozenosti, kterou je podle sira Lawrence, Michaelova otce, destrukce.

,,Drahý hochu! Četl jsem znovu Frazera. Je zvláštní, jak vzdálené nám připadají všechny pověry, když jsme teď dospěli k nejzazší pravdě: Že osvícenost nikdy nemůže zvítězit."

Michael si přestal zapalovat doutník.

,,To myslíš vážně?"

,,Co jiného si člověk může myslit? Kdo dnes vůbec může při rozumné úvaze pochybovat, že to, co je v člověku svéhlavého, nakonec jej za pomoci mechaniky určitě zahubí? Je to nevyhnutelný závěr všech nedávných faktů. ,Per ardua ad astra' - ,Při tvrdých úderech spatříme hvězdy'."

,,Ale tak tomu bylo vždycky a my tu přece jen ještě žijeme."

,,Prý ano, ale já o tom pochybuji. Mám dojem že jsme vlastně mrtvi, Michaeli. Mám dojem, že žijeme jen v minulosti. Nemyslím - ne, nemyslím, že bychom mohli očekávat nějakou budoucnost. Mluvíme o ní, ale nemyslím, že v ni doufáme.

[...]

,,Byl bych rád, kdybych si mohl myslit, že lidé opravdu věří v lidstvo a v takové věci, ale víš sám, že nevěří - věří v novoty a v prosazení vlastní vůle. Mimo vzácné výjimky to jsou dosud opice, zvláště vědecká odrůda lidí; a dáš-li opicím do pracek střelný prach a zapálenou sirku, vyhodí se do povětší, aby měly podívanou. Opice jsou v bezpečí jen tenkrát, nemají-li prostředky, jimiž by se ohrozily."

,,Veselé pomyšlení!" řekl Michael.

,,O nic veselejší, než okolnosti dovolují, milý hochu. Myslil jsem na to. Mame tu člena a ten zná trik, který stojí za dvacet triků použitých ve válce - neobyčejně cenný člověk. Vláda ho vede v patrnosti. Pomůže ostatním cenným lidem ve Francii, v Německu, v Americe a v Rusku vytvářet dějiny. Pospolu vykonají skutečně hrdé dílo - všichni ostatní, kdo něčeho dosáhli, se před tím skloní, až si natlučou hlavu. Co tomu mimochoden říkáš, Michaeli, Homo sapiens a jeho nový vynález - natlučená hlava."

[...]

,,Doufám," řekl sir Lawrence a nakroutil si prošedivělý knírek, ,,že se mýlím. Ale rychle se řítíme k stavu světa, kdy bude možno zabít milióny lidí smáčknutím několika knoflíků. Kde jsou jaké příčiny domnívat se, že se nám naše nadání k dobrotě zvětší včas, aby zabránilo použití těch velikých, nových zkázonosných hraček, Michaeli?"

,,Kde známe jen málo, vkresleme znamení hrůzy."

,,To je hezké; kde jsi to sebral?"

,,V jednom životopise Kryštofa Kolumba."

,,Starý K. K.! Někdy si dokonce dokáží přát, aby nebyl býval tak po čertech zvídavý. V temných staletích se nám žilo útulněji. A něco by na tom bylo, kdyby Yankeeové byli zůstali neobjeveni."

[...]

Má-li barónek pravdu, může se stát, že děti úplně vyjdou z módy. Jen ještě maličko a bude to tady; kdo by chtěl mít děti jen pro pouhé potěšení, že je spatří, jak letí do povětří, jak hynou jedovatým plynem, jak k smrti hladovějí! Pokračovalo by v tom jen několik fanatiků, ostatek světa by zůstal neplodný.

(str. 157-160)

,,Válka prý zabila city," řekl náhle Soames. ,,Je to pravda?"

,,V jednom smyslu je to pravda, pane. Užili jsme si tolik skutečnosti, že už jí víc nechceme."

,,Nerozumím vám."

,,Chtěl jsem tím říct, že city doopravdy probouzí jen skutečnost. Předstíráte-li tedy, že prostě není žádná skutečnost, nemusíte nic cítit. Tohle ohromně vyhovuje - až po určitou mez."

[...]

,,Starý pán" ukázal opravdu milou starostlivost, když doporučil sundat bílou opici! Je to mocné zvíře - symbolizuje náladu světa: odvolané názory, zrazené víry! A k čertu s tím! Jsou v takovém duševním stavu nejen mladí, ale i staří! ,,Starý Forsyte", neboť jinak by ho nikdy nebyly poděsily oči té opice; ani, i jeho vlastní táta, Elderson, a všichni ostatní. Mladí i staří - žádná skutečná víra v cokoli! A přece - v Michaelovi se vířivě pozvedla vzpoura jako hejno koroptví. Vždyť opravdu na tom záleží, je-li nějaký člověk nebo nějaká zásada mimo nás samy cennější než my sami - zatraceně na tom záleží! Cit tedy není mrtev - ani věrnost, ani víra, a to je totéž! Zbavují se jen skořápky, proklubávají se kuklou - mění se snad v motýly. Věrnost, cit, víra se možná skryly do podzemí, ale existují i v ,,starém Forsytovi" a v něm samém.

ústr. 216-217)

Úsměvná myšlenka, že kníry pomáhají zakrýt neupřímnost úst.

Protože Michael tyto podrobnosti znal, nevěnoval jim mnoho pozornosti a díval se na akcionáře, jak se na to budou tvářit. Nespatřil žádné známky účinku a náhle pochopil, proč mají kníry: nemohou důvěřovat svým ústům! Charakter se projevuje ústy. Kníry se objevily, když lidé přestali na potkání říkat jako starý vévoda Wellington: ,,K čertu s vámi, myslete si o mém charakteru co chcete!" Samozřejmě, před válkou se vyholená ústa zase snažila ovládnout módu; ale mají teď malé vyhlídky nebo vůbec žádné, když je tolik majorů, akcionářů a příslušníků dělnické třídy! Slyšel Soamese, jak říká: ,,Za těchto okolnosti jsme dospěli k závěru, že nelze dělat nic jiného než vyčkat a přesvědčit se." Michael spatřil, jak se kníry lehce zachvěly, jako když vítr zčeří trávu.

(str. 223)

Soames po odchodu ze správní rady reflektuje moderní přístup k financím, ale i zásadám a morálce. Odešel ze správní rady, protože stál za tím, aby se akcionářům sdělilo, že jeden z ze členů rady, Elderson, hazardoval s jejich akciemi a bez souhlasu zakládal pojistky v Německu. Správní rada chce informaci zatajit, aby se akcionáři nebouřili, což jde proti Soamesově počestnosti. Navíc ostatní nejsou tak ostře proti spolupráci se zahraničím, jako je Soames. Úryvek tak naráží na britskou tradici soběstačnosti a jisté míry izolace od zbytku pevniny.

Když míjel Anglickou banku, měl pocit, že odchází z vlastního života. Jeho důvtip, jeho soudnost, jeho způsob, jak jednat v ožehavých záležitostech - všechno potupeno! Nelíbí se jim to: dobrá - nechá toho! Ať ho v budoucnosti někdo přistihne, jak se do něčeho míchá! Souvisí to všechno s novodobým stavem světa. Z ruky do úst a pevní lidé ke zdi! Lidé, pro něž libra znamená libru, a nikoliv směs náhody a papíru. Lidé, kteří vědí, že zemi prospívá, hledí-li si přísně a správně vlastních záležitostí. Není jich už třeba. Jeden po druhém dostanou vyhazov - jako jej dostal on - ve prospěch pobloudilců, revolucionářů, neklidných lidí nebo chytrých bezostyšných chlapů, jako byl Elderson. Je to ve vzduchu. Obyčejnou počestnost nemůže nahradit ani nejsilnější touha ničit základy obchodního jednání, a přitom z nich těžit.

(str. 232)

Zrychlená doba, která však ubírá na autentičnosti.

Navštívil dvě velká knihkupectví a došel pak do svého klubu, kde se zavřel do telefonní budky. Za starých časů si lidé prostě najali drožku a objeli známé. Ale telefonování je přece rychlejší ne?

(str. 236)

KNIHA II

O politických mechanismech:

,,Abyste tedy věděl, Blythe," řekl, ,,my politici nemyslíme dopředu prostě proto, že víme, jaký je to nesmysl. Všichni voliči si myslí, že jejich přímý prospěch je i prospěchem celé země. Názory voličů se změní jen tenkrát, budou-li je tlačit jejich vlastní boty. Znamená-li foggartismus zvýšení životních nákladů v přítomné době a odnětí vydělávajících dětí z dělnických rodin ve prospěch dobrých výsledků, jež se mají dostavit za deset nebo dvacet let - kdo pro něj bude?"

,,Milý mladý muži," řekl pan Blythe, ,,naším úkolem je obracet na víru. Naši odboráři dnes pohrdají vším ostatním světem. Nikdy jej neviděli. Jejich filosofie je omezena jejich začouzenými uličkami. Ale za pět let by se to od základu změnilo, kdyby se vydalo pět miliónů liber na organizované cestování sta tisíc dělníků. Dělnická třída by se nakazila horečnou touhou po místě na slunci. Svět patří jejich dětem, mají jej na dosah ruky. Ale kdo je může z čeho vinit, neznají-li z něho vůbec nic?"

"To je myšlenka!" řekl Michael. ,,Ale - která vláda bude takhle smýšlet? Mohu si vzít ty mapy?... Když o tom mluvíme," řekl u dveří, ,,existují společnosti, jež posílají děti za moře?"

Pan Blythe zabručel. ,,Ano. Výborné maličké podniky! Několika stům dětí se vede dobře - věcný příklad toho, jak by to mohlo vypadat. Stokrát to znásobte a budete mít začátek. Kbelíky nenaplníte lžičkou. Sbohem!"

Venku na nábřeží se Michael v duchu ptal, zda miluje svou vlast ten, kdo si zároveň vášnivě přeje, aby ji lidé opouštěli. Ale tato přebujelá města s jejich morovým dechem a začouzenou ohavností, děti od narození bez vyhlídek, roje ubožáků bez práce, vláčejících se světem bez naděje, které za dnešních okolností nikdy ani nedosáhnou, tento nevyrovnaný, všechny ohrožující stav věcí, při němž se žije z ruky do úst - to samozřejmě nesmí zůstat trvalým stavem země, kterou člověk miluje! Díval se upřeně na věže Westminsteru, za něž zapadalo slunce. A vyvstalo před ním tisíc důvěrně známých věcí z jeho mládí - stromy, pole a potoky, věže, kostely, mosty, anglická plemena domácí zvěře, zpěvaví ptáci, sovy, sojky a vrány v Lippinghallu, odrůdy cizích druhů křovin, květin, lišejníků a okřídlených tvorů, anglické vůně, anglická lehká mlha, anglická tráva, vejce se slaninou, přihouplý dobrodušný humor, umírněnost a odvaha, vůně deště, jabloňové květy, vřesoviště, moře. Jeho vlast, jeho plémě - v základě nezmařitelné! Minul věž s hodinami. Parlament vypadal jako krajkoví a zároveň mohutně, krásněji, než je v módě připouštět. Předou v této budově tkanivo anglické budoucnosti? Nebo jen malují falešnou clonu - zástěnu nad celou Anglií?

(str. 275-276)

Soamesovy předsudky proti Američanům:

Soames byl důkladně zmaten. Nikdy v Americe nebyl. Tamější obyvatelé jsou lidé, to ano, ale divní a všichni stejní, bez rysů, které by jim obličej změnily v tvář, s hlavou nasazenou na trup tak, že ční kolmo vzhůru jako pokračování zad a s rameny až neskutečně hranatými. Hlasy jim hřmotí v ústech a svá "r" vyslovují tak, že se to marně snažil napodobit; dolar má příliš vysoký kurs a všichni mají automobily; pohrdají Evropou, přijíždějí sem ve velikých množstvích a odvážejí si, co jen mohou; pořád hovoří a není jim dovoleno pít. Tento mladý muž dělá škrt přes všechny tyto předpojatosti. Pije sherry a mluví jen tehdy, je-li osloven. Jeho ramena se zdají přirozená; má dost rysů v obličeji, takže je z něho tvář, a mluví potichu. Snad aspoň pohrdá Evropou.

,,Anglie se vám asi zdá maličká," řekl Soames.

,,Vůbec ne, pane Forsyte. Londýn mi připadá veliký; a váš venkov je patrně nejkrásnější, jaký vůbec může být."

Soames se na něj úkosem podíval. ,,Opravdu je hezký!" řekl.

(str. 278-279)

Hluboká myšlenka o tom, že problémy vidíme realističtěji a objektivněji, čím blíže se jim nacházíme.

,,Máte pravdu," řekl Michael, ,,idealismus je jen vedlejší produkt zeměpisu - je to mlha ležící ve střední vzdálenosti. Čím dál je člověk od základních faktů, tím méně bystrosti potřebuje, aby je spatřil. My jsme o dvacet námořních mil idealističtější v názoru na evropskou situaci než Francouzi. A vy jste o tři tisíce námořních mil idealističtější než my. Ale pokud jde o černochy, jsme o tři tisíce mil idealističtější než vy. Je to tam?"
Francis Wilmot zúžil tmavé oči.
,,Je," řekl. ,,Čím jdeme ve Spojených státech dále na sever, tím jsme tam v názoru na černochy idealističtější. Anna a já žijeme od narození mezi černochy a nikdy jsme neměli nesnáze, máme je rádi a oni mají rádi nás; ale nespoléhám na sebe, že bych se nepřidal, kdyby lynčovali černocha, který by na ni vztáhl ruku. Mnohokrát jsem o tom hovořil s Jonem. Dívá se na to jinak; říká, že černoch má být souzen právě tak jako běloch; ale nezná pravý Jih. Pořád myslí tak, jako by byl tři tisíce mil daleko."

(str. 287)

Ukázka pěkného poetického jazyka.

Byla to hodina, kdy vyčerpaný hluk ukládá hlavu na polštář a lze slyšet letící můru. V jasném vzduchu, bez stoupajícího kouře spal Londýn pod měsíčním světlem. Postříbřené mosty, věže, voda, všechno vypadalo jako odňato lidem. I stromy a domy jako by se radovaly z odloučené měsíčné hodiny a jako by s Francisem Wilmotem vydechovaly sloku z ,,Písně o starém námořníku":

Ach, spánek, ach, ten sladký dar
je všemi veleben!
Buď chvála nebes Královně,
to ona vdechla slitovně
v mou duši pěkný sen!

(úryvek epické básně Samuela Talyora Coleridge v překladu Josefa Hory)

(str. 295)

Michaelovy filozofické úvahy o nové době, která zbavuje člověka svobody, hodnot i víry. Michael se snaží v novém řádu světa zorientovat, protože je potřeba vychovat do tohoto světa svého syna.

Jak mají vychovávat tohoto kloučka, narozeného se vším, co si jen může přát? Jsou schopni ho vychovat, když se sami narodili - jako celé jejich pokolení z bohatších vrstev - zcela svobodni, a k tomu z rodičů patřičně vycvičených v zbožňování fetiše svobody? Narodili se se vším, co potřebují, a tak je jejich rozum v koncích, má-li vynalézt něco, čeho nemohou dosáhnout; a protože si vždy mohou žít po svém, žene je to k umíněnému hledání. Válka zbavila člověka možnosti žít po svém, ale válka to přehnala a zanechala po sobě pachtění po bezuzdnosti. A v těch, kteří se pro válku narodili trochu pozdě, jako je Fleur, jen snižuje vyprávění o ní úctu, kterou snad ještě k něčemu mají. Když je úcta zabita, sebezapírání nemoderní, atavismus pohřben, cit pro posměch a budoucnost v povětří, není divu, že nová doba je komáří víření, jež samo sebe pojímá zatraceně vážně! Tak Michael uvažoval, zatímco seděl nad párou a mračil se na svého potomka. Může být člověk bez víry dobrým otcem nebo matkou? Ale co, lidé už zase hledají víru. Jenže musí sedět na vejci víry tak dlouho, že se vejce zkazí dřív, než se kuře vyklube. ,,Příliš si uvědomujeme sami sebe!" pomyslil si. ,,V tom věží naše nesnáz!"

(str. 306)

Michael nahlédne na to, jak vnímají politiku obyčejní lidé. Experimentálně se dává do hovoru s náhodným mužem - dělníkem. Uvědomuje si komplikovanost vlastní pozice jako politika: je obtížné prosadit nové, nezaběhnuté a netradiční názory a postavit na nich volební kampaň. Lidé chtějí jen to známé a především to, z čeho je užitek okamžitě.

,,Ach, mám politiky po krk! Dnes máte práci, zítra jste bez práce - k čemu je politika, když vám nemůže dát trvalé zaměstnání?"
,,V tom to vězí."
,,Reparace," řekl soused, ,,nám reparace nic neprospějí. Dělnická třída musí držet ve všech zemích pohromadě." A podíval se na Michaela, jak se mu tohle líbí.
,,Tak si to myslilo hodně lidí už před válkou; a podívejte se, co se stalo."
,,Ach!" řekl muž. ,,A co nám to prospělo?"
,,Nepomýšlel jste na to, vystěhovat se do dominií?"
Muž zavrtěl hlavou.
,,Pokud jsem poznal Australany a Kanaďany, nemám je rád."
,,Přesvědčený Angličan - jako já."
,,Máte pravdu," řekl muž. ,,Na shledanou, pane," a vystoupil.
Michael jel dál, až ho autobus vysadil pod Big Benem a bylo téměř dvanáct. Další volby! Může podruhé kandidovat, aniž ukáže, co si opravdu myslí? Není ani nejmenší naděje, že by mohl foggartismus objasnit venkovskému volebnímu okresu za pouhé tři týdny! Kdyby k nim mluvil ode dneška až do dne voleb, pomyslili by si jenom, že má hodně výstřední názory na přednostní obchodní práva uvnitř impéria, a on ostatně takové názory má. Nikdy by nemohl voličstvu říci svůj soud, že je Anglie na scestí - to by zrovna tak dobře ani nemusil kandidovat. Nikdy by nemohl zastavit řadového voliče a říci mu: ,,Podívejte se, vždyť sám víte, že v příštích deseti letech není naprosto žádná naděje na nějaké zlepšení; zatím musíme snášet to, co jsme si sami nadrobili, a platit za všechno vyšší ceny, abychom byli za dvacet let zabezpečeni proti možnému vyhladovění, a abychom uvnitř impéria byli soběstační." To prostě nejde. Nemůže ani říci svému volebnímu výboru: ,,Přátelé, zastupuji politický směr, jaký až dosud nikdo nezastupoval."
Ne! Kdyby chtěl znovu kandidovat, musil by zase jen vyrážet z hrdla ty staré fráze.

(str. 320)

Soamesovy reflexe: kontrastuje nesmyslnost a neodvratnou zkázu světa s říší rostlin, která dává nadčasový smysl ve své jednoduchosti.

Hrozné malichernosti. Společenské soudní spory - kdo z nich kdy co vyzískal mimo trpkost a ponížení? Je to s nimi jako s válkou - můžete ji vyhrát, a pak toho navždy litovat, nebo ji prohrát a litovat toho ještě víc. Všechno vězí jen v lidské povaze! V žárlivosti a lidské povaze!
[...]
Vlastně je všechno groteskní! Ve společnosti, v Anglii, v Evropě - všude se jen rvou a roztahují stíny, perou se a stavějí do bojovných postojů; svět kráčí odměřeným krokem k další potopě! Hm! Postoupil blíž k řece. Stín šel před ním a vrhl se do řeky. Všichni se vrhnou do studené vody zmatků, nepřestanou-li se svým hašteřením. Náhle se obrátil a vstoupil do zelinářské zahrady. Zde není nic neskutečného a většina rostlin tu teď bude mít semena - lodyhy a všechno ostatní!

(str. 328)

O pokrytectví:

Často bylo poznamenáno, že stoly, u nichž snídají lidé, kteří tvrdí, že jsou zcela lhostejní vůči tomu, co by o nich mohlo být v novinách, bývají obloženy všemi možnými novinami toho rána, kdy by tam něco o nich mohlo být.

(str. 345)

O vizi budoucnosti:

,,Nastane-li druhé příští a vyhubíme-li se v Evropě navzájem, nebude to koneckonců znamenat nic jiného než vytvoření další pouště asi tak v rozsahu Sahady a ztrátu spousty lidí, zřejmě příliš špatně uzpůsobených k životu. To přece bude výborné ponaučení pro okolní svět, ne? Ostatní pevniny jsou naštěstí jedna od druhé daleko."

(str. 370)

,,Propána, jak rychle se všechno žene vpřed, jen ne v politice a v mlze."

(str. 377)

O lidské přirozenosti:

Když z lidských srdcí, vystrojených a zahalených okolnostmi, zájmy, chováním, řečí, národností a třídní příslušností, strhne zármutek, láska, nenávist, smích všechno přestroejní, jsou všecka táž. Ale jak zřídka se takto odhalí! Život je tak zastřený! A snad je tak i dobře - napětí způsobené nahotou by bylo příliš velké!

(str. 398)

V podstatě parafráze myšlenky "chléb a hry":

,,Cirkusy" ovšem mají svůj smysl. Udržují lidi v klidu. Například násilnictví prováděné v zastoupení je docela dobrá politická zásada. Je nesnadné dívat se s otevřenou hubou na prolévání krce a zároveň ji sám prolévat; čím víc lidí stojí ve frontě, aby vidělo, jak se jiní zraňují, tím méně se budou namáhat, aby zraňovali jiné, a tím lépe bude Soames v noci spát. Ale honba za senzací se podle jeho mínění stala chorobou, a nikdo, pokud vidí, proti ní není očkován!

(str. 414)

Co (nebo koho) mi to jen připomíná?

,,Je čím dál lépe vidět, Monte, že opravdu nebezpeční lidé nejsou politici, kteří jdou za vším s veřejnou vášní - to znamená umírněně, pozvolna - nýbrž velcí podnikatelé, kteří jdou za vším se soukromou vášní, s mocným úsilím, rychle. Vědí, co chtějí; a nedáme-li si pozor, úplně zemi zničí."

(str. 421)

Soames o Americe a soukromí:

Soamese v Americe nic tak nezarazilo jako nedostatek soukromí. Chce-li si tady člověk zachovat soukromí, musí vypnout telefon a ukrýt se do koupelny - jinak vás jistě zavolají právě ve chvíli, kdy se chystáte k spánku, a zeptají se vás, zda jste manželé Newbergovi. Domy tu nejsou odděleny jeden od druhého, ba dokonce ani od ulic. V hotelu jsou všechny pokoje navzájem spojeny a v hale jistě sedí hejno bankéřů. Ani večeře není nic soukromého; i když večeříte mimo domov, je to stále totéž: račí koktaily, mořská ryba, krocan, chřest, salát, zmrzlina; ano, výborná jídla a pribývá se po nich, ale nic soukromého.

(str. 491)

KNIHA III

Tato kniha představuje silněji než ty předchozí téma sociální nerovnosti a kontrastu mezi světem prostých dělníků a aristokracie, která nemá příliš realistickou představu o jejich životě - resp. nemají o tuto představu přílišný zájem. Rádi by, aby se poměry samozřejmě neměnily. Stávky dělníků a hrozící revoluce je zneklidňují. Winifred, Soamesova sestra, prezentuje v tomto kontextu některé své starosvětské a úzkoprsé názory:

Ubohý, milý Monty! Je tomu skutečně sedmačtyřicet let, co se za něj vdala a přestěhovala se do Green Street? Jak hezky vydržely ty židle z růžového dřeva se zeleným květovaným potahem na opěradlech - nábytek z dob před osmihodinovou pracovní dobou a vším ostatním! Tenkrát myslili lidé na práci, a ne na biografy! A Winifred, jež nikdy na žádnou práci myslit nemusila, si povzdychla. Všechno je to ohromně zábavné - a kdyby se jen podařilo zažehnat tenhle povyk, tolik by si v nastávající sezóně užili. Má již zakoupeny lístky takřka na všehcno. Sklouzla rukou na sedátko židle, na níž seděla. Za celých sedmačtyřicet let v Green Street dala tyto židle jen dvakrát potáhnout, a opravdu dosud vypadají docela slušně. Ovšem, je pravda, že teď na nich nikdo nesedává, protože jsou rovné, bez postranních opěradel; a dnes se samozřejmě každý roztahuje a pořád se také neklidně vrtí, takže to žádná židle nemůže vydržet.

(str. 516)

Soames vjede omylem s automobilem do stávky pracujících. Snaží se uklidnit, že mu nehrozí žádné vážné nebezpečí a uvažuje o moderní době, která přináší zábavu a s ní rozptýlení, které brání lidem skutečně se organizovat a něco zásadního podnikat. Jak univerzální a přenosné.

Podle jeho názoru to byla duchaprázdná cháska; jejich oči ani ruce ničím neprozrazovaly soustředěnou pozornost, která teprve dělá z revolučního počínání něco hrozivého. Většinou to byli mladíci s cigaretami, jež jim visely ze rtu - vypadali, jako by se dívali na padlého koně.
Lidé se dnes rodí jako zevlouni. A je to tak správné! Biografy, cigarety, kopaná - dokud je tohle po ruce, nedojde k žádné skutečné revoluci; a protože mu připadalo, že je toho po ruce rok od roku čím dál víc, měl pocit, že vyhlídky nejsou ani tak příliš temné, a tu náhle jakási mladá žena naklonila hlavu přes okno jeho vozu.

(str. 522)