Tankový prapor
Román z roku 1971, jehož děj se odehrává na počátku padesátých let, kdy je Danny Smiřický, Škvoreckého několikrát použitá postava s autobiografickými prvky, na povinném vojenském výcviku přidělen k tankovému praporu. Prostředí vojny ještě zesiluje dojem celkové absurdnosti, kterou působí celé socialistické společenské zřízení, jehož ideje se důstojníci snaží skrze "politickou výchovu" se zavilou urputností nalít do hlav vojákům, jejichž hlavní soustředění se však neupíná k nadšené obraně jejich žen před nepřítelem ze Západu ani k radostné masově kulturní činnosti ve volném čase, ale jen k vizi konce vojny, příležitostnému sexu v okolních vesnicích a v utloukání zbývajícího času.
Služba u tankového praporu dala dohromady lidi různého vzdělání a povah, otrlé ignoranty i snaživé podlézavé mazánky.
Pod nataženou plachtou jiné tatry, rovněž poklidně, spali i tři velitelé rot (kontrola činnosti osádek); jenom čtvrtý, snaživý poručík Hezký, na něhož si pro jeho přičinlivost kapitán Matka zasedl, vykonával poctivě plánkonspektem mu předepsané činnosti, a navíc - k malé radosti podřízených vojínů - pomáhal kopat žalostnou napodobeninu tankového okopu osádce četaře Vytáhlého, skládající se toho času jen ze dvou mužů (ostatní byli v base). Leč tuto jeho snahu viděl z nadřízených pouze Pánbůh, a jeho existenci armádní velení neuznávalo.
Do toho ticha svítil měsíc, filtrovaný noční mlhou, a shlížel na kovové hlavy tanků. V nich spali vojáci přehlídkové jednotky a snili o široké a slunné oblasti života, nazývající se "zapár".
A tak se stalo, že když se z ranní mlhy vynořil džíp s číslem štábu divize, naskytl se očím majora Borovičky, zvaného "Malinkatej ďábel", poklidný realistický obraz krajiny s tanky.
[...]
Z nitra železného vozidla zaznělo dutě:
"Ke mně! "
"Provedo!" Příklop velitelské věžičky se nadzdvihl a veliká zámečnická ruka ho mohutným rozmachem zaklapla do zajištěné polohy. Za rukou se vynořila ochranná kukla, rámující brunátný obličej vesnického křupana. Rotný Soudek se pomalu vysoukal z věžičky, sedl si na její okraj a zkušeně sklouzl dolů. Zaujal nonšalantní, dubňácký postoj před poručíkem.
Majorek zavřeštěl:
"Zpět! Soudruhu rotný! Takhle se vysedá z tanku? Zpět a znova!"
Hanácký tankista vrhl na majora opovržlivý pohled, ale neřekl nic. Otočil se a vyšplhal se do věžičky.
"Lezete tam jak zpomalenej film!" kvičel majorek. "Mně se zdá, že budete v neděli cvičit nasedání a vysedání. Nemyslete si, že když to máte za pár, že se vám nemůže nic stát!"
Rotný Soudek usedl na věžičku a zahleděl se bezvýrazně na majora.
"Dovnitř! A zavřít příklop! A na rozkaz Vysednout! otevřete příklop a z věže seskočíte! Seskočíte, rozuměl jste? Neslezete!"
"Sou tady kameny," zahučel Soudek. "Já bych si nerad na poslední chvílu zlomil nohu."
"Soudruhu rotný," pravil temně Ďábel. Rotný provedl předpisový čtvrtobrat vpravo.
"Soudruhu rotný," pokračoval Ďábel nejtemnějším a nejpochmurnějším hlasem, jakého byly s to dosáhnout jeho kratičké hlasivky. Znělo to, jako nad rotným pronášel rozsudek smrti. "Uděluji vám ústní pochvalu za řádně provedený okop. Váš okop může být vzorem ostatním okop - soudruhům."
"Sloužím lidu!" vyštěkl duchapřítomně zkoprnělý rotný. První co ho napadlo, když konečně uvěřil svým uším, bylo, že ústní pochvaly se zapisují do knihy záznamů o odměnách a trestech, a on že shání místo, takže kádrový posudek začíná být aktuální.
"Prrápore - pořadí první, druhá třetí, čtvrtá rota - v sraz po osádkách nastoupit!"
Místo předepsaného bleskového zavíření rychle se organizujících těl zahemžily se pomalu kolem tanků umouněné postavy. Po strkání alespoň dvouminutovém utvořil se pod zdviženými tankovými kanóny zprohýbaný a neúplný čtyřřad.
"Skládáte se jak do rakve," prohlásil Matka, aby nemohl být později napomenut, že nevytýká chyby a nedostatky.
"A při nástupu se nemluví!" pravil z téhož důvodu nadporučík Růžička. Matka se otočil, přiložil ruku k čepici a vydal se na ponižující pochod přes nerovný terén k Ďáblovi. Mrskal tlustýma nohama, což mělo přibližně znázornit parádní krok, a klopýtal o hroudy. Všechny komické možnosti, ukryté v této zvláštní klauniádě, náležitě vynikly. Před majorkem srazil paty a ohlásil, že Sedmý tankový prapor je nastoupen podle Ďáblových dispozic.
Trocha propagandy z úst majora zvaného Malinkatej ďábel:
"[...] Ale takoví lajdáci, soudruzi, ohrožují nejen sebe, ale všechny soudruhy. Ohrožují vaše ženy a matky. Zrazují důvěru, kterou v naši armádu klade náš pracující lid. Ale s takovými soudruhy, soudruzi, se vypořádáme! Ať si nemyslí, že se o nich neví! Ať si nemyslí, že náš pracující lid je nechá, aby mu podkopávali, co svou prací vybudoval. Ne; soudruzi -"
Ďáblův hlas zněl nad koženými hlavami lajdáků, kteří podle kartotéky třídního původu, vypracované politickým poručíkem Růžičkou a často s uspokojením uváděné v hlášeních nahoru, byli z devadesáti dvou procent dělnického a malorolnického původu. Zápasil se zdvihajícím se větrem, jenž rozplandal široké kalhoty cvičných kombinéz, takže hlas skoro zanikal v pleskotu, připomínajícím větrné ševelení vlajkoslávy. O svých chybách a nedostatcích, které od cvičení ke cvičení pečlivě prohlubovali, se nedověděli nic nového. Vyslechli však ještě řadu temných hrozeb, v nichž se pracující lid jevil jako podivně podezíravá, krvelačná a vše drtící bestie, bděle sledující zejména armádu, kde se to hemží zrádci dělnické třídy. Úmysly této bestie ohlašoval Malinkatý ďábel jako nějaká nezúčastněná třetí strana.
Kulturně masová činnost aneb co dělají vojáci ve volném čase:
vojín, jako jediný z celého praporu, provozoval cosi, co bylo snad možno označit za kulturně masovou činnost. Brnkal na třístrunnou mandolínu a mezi kavalci se nesl tklivý hlas:
Vonásku, Vonásku, vyser se na lásku,
ženský, to sou svině, drž se onánie,
drž se rač vocásku!
[...]
Na posledním kavalci v rohu pracoval svobodník dr. Mlejnek na třetí kapitole díla "Kulturní zájmy československého vojáka". Dílo koncipoval z hlediska ortodoxní psychoanalýzy a nebylo určeno k tisku.
Koneckonců, zdůrazňoval vždy major zlaté pravidlo nové vědy, není důležité znát spoustu detailů. Důležité je umět se v nich správně orientovat. Poručík, stejně jako mnozí jeho druzi, uměl se správně orientovat i bez znalosti jakýchkoli detailů.
"Julius Fučík zapaloval soudruhy, zapaloval je nadšením pro socialismus a pro boj dělnické třídy. Jak to říkal velká Stalin: Kdo chce zapálit, musí sám hořet. A Julius Fučík hořel soudruzi. Hořel a zapaloval slabší soudruhy. A i my musíme hořet, soudruzi, a zapalovat slabší soudruhy k plnění svých povinností, k plnění řádů, k tomu, aby řádně plnili bojovou a politickou přípravu, aby byli ukáznění, aby věděli, proč jsou na vojně, aby to byli uvědomělí soudruzi."
Za ta léta pestrých zážitků provedly kudrnaté vlasy nadporučíkovy značný rozestup, za další léta služby v lidově demokratické armádě změnily barvu v neutrální šeď a na obličeji se vytvořila nehybná železná maska. Svobodník dr. Mlejnek si z ní sice dělal psinu, ale rotný někdy uvažoval, není-li tato maska, na rozdíl od jiných důstojnických masek, skutečným výrazem nadporučíkovy duše.
Na literárně-poetické soutěži: rozbor přednesených děl (která zkomponovali víceméně povinně sami vojáci)
Řekněte nám, Mistře, jaký je výsledný dojem, základní tón práce? Veselí? Optimismus? Hrdost? Pýcha na vojenský stav? Radosti z návratu k práci v civilu? Myslím, že ne. Myslím, že základní tón té práce je jakýsi smutek. A to smutek neoprávněný, smutek neodpovídající ani poměru našeho vojáka k vojenské službě, ani jeho poměru k soukromému životu. Zkrátka smutek, který nemá být a který není součástí psychologické výzbroje našich jednotek. A proto myslím, soudruzi, že tato báseň vzbuzuje ve vojenském čtenáři nálady, které na vojnu nepatří, které mu nepomáhají řešit problémy a překonávat překážky jak jeho vojenského, tak jeho civilního života, které, myslím, nakonec jeho vztah k životu a k jeho skutečným dnešním problémům kalí a zatemňují."
[...]
Jedna poetická duše prohlásila, že v pocitu smutku je jakási nenávistná síla a že všichni revolucionáři byli smutní. Bivoj ho hladce vyřídil tím, že je to idealistický omyl a aby mu nějaké smutné revolucionáře jmenoval, a jestliže mu je bude jmenovat, aby dokázal, že byli smutní. Tankistický politruk prohlásil, že u jeho tankové jednotky, kde je kuchařem poddůstojník Lebeda, jsou soudruzi veselí a nemají také proč být smutní. Jistý četař Pankůrek začal rozvíjet názor o tom, že poezie má kromě své hodnoty ideové také hodnoty, aby se tak řeklo, v jistém slova smyslu tezaurační, totiž že obohacuje život a vytváří pokladnici pestrých citů. Na to ausácký major odpověděl, že dnešní život je dost bohatý a pestrý i bez smutku.
Dobové tendenční divadlo:
Autorovi hry, konstatoval článek v programu, se podařilo vyhmátnout a zesměšnit některé rysy, přežívající ještě ve vědomí sovětského člověka, a po zásluze je odsoudit. Herečka, pokořena a polepšena, odjela lépe tvořit do Moskvy, agronom, ponížen a polepšen, zůstal heroicky na Sibiři (nebo na Urale, nebylo to ze hry jasné, a také nebylo jasné, proč je k pobytu v těchto rajských oblastech třeba heroismu) [...]