Předčasný pohřeb

Edgar Allan Poe

Tyto povídky, vydané poprvé 1938 v New Yorku, jsou směsicí hrůzostrašných, bizarních a tragikomických námětů. Autor píše slohem věcným a popisným, povídky jsou často komponovány jako vědecká stať či publicistický plátek či svědectví pamětníka. Poe často užívá motiv námořnictví či plavby po moři.

Pád do Maelströmu

Povídka líčí pověstný mořský vír u pobřeží Norska, který spolkne všechno, co se k němu přiblíží. Klid nastává jen několikrát za den asi na 15 minut. Muž přivádí na úpatí útesu svého přítele, aby mu zde při pohledu na tu úděsnost vyprávěl svůj příběh, kdy se sem nešťastnou náhodou dostal na lodi se dvěma bratry rybáři. Oba ve víru za bouře zahynuli, jen on přežil, když už loď plula kolmo po obvodu víru prakticky pod úrovní hladiny, a to tak, že spatřil, že lehčí věci stoupají po stěně víru vzhůru a přivázal se proto k dřevěnému sudu, načež se vrhl do vody. Tato událost jej tak psychicky otřásla, že mu z toho úplně zbělaly vlasy.

Ale tam, na těch vyhlídnutých místech mezi skalami, se vytáhnou nejen ty nejlepší kusy, ale taky v daleko větším množství, takže jsme často za pouhý den nalovili tolik, kolik bázlivější mládenci nesehnali do kupy ani za týden. Vlastně to byla od nás taková zoufalá spekulace – místo dřiny jsme hazardovali životem, naším kapitálem byla odvaha. ...

Nejstarší námořník v Norsku nikdy nic podobného nezažil. Než nás to naplno zasáhlo, stačili jsme ještě honem svinout plachty, ale už první náraz nám urazil oba stěžně, zrovna jako by je přeťal, a hlavní stěžeň vzal s sebou i mého nejmladšího bratra, který se k němu pro jistotu přivázal. ...

Tedy až dosud se nám jízda po vzdutých vlnách hezky dařila, ale najednou nás obrovská vlna popadla zrovna pod kormou, a jak se zdvihala, vynášela nás s sebou bůhvíkam nahoru – výš a výš. Nikdy bych byl nevěřil, že může vlna vystoupit tak vysoko. A pak jsme sjížděli dolů, zhoupli se, klouzali a řítili se, až mi bylo zle a tak mdlo, jako bych ve snu padal z nějaké vysokánské hory. ...

Snad vám to bude připadat divné, ale když jsme teď byli přímo v jícnu propasti, cítil jsem se vyrovnanější, než když jsme se k ní jen blížili. Vzdal jsem se veškeré naděje a tím jsem se také do značné míry zbavil strachu, který mne zprvu ochromoval. Patrně mi zoufalství vzpružilo nervy. ...

Ale sotva jsem zaujal novou polohu, nahnuli jsme se prudce na pravý bok a řítili se střemhlav do propasti. Rychle jsem vyblekotal modlitbu k Bohu a řekl si, že je po všem. ...

Nikdy nezapomenu na ty pocity posvátné bázně, děsu a obdivu, s kterými jsem civěl kolem sebe. Loď jako by se teď nějakým divem vznášela v půli cesty do hlubin na vnitřní straně nesmírně širokého a závratně hlubokého jícnu. Člověk by málem věřil, že ta stěna je z ebenu, kdyby šílenou rychlostí nevířila kolem nás a nezářila tak oslnivě a příšerně. ...

Loď celkem seděla na hladině – aspoň její paluba s ní byla v rovnoběžné rovině, jenže hladina sama se skláněla v úhlu pětačtyřiceti stupňů, takže mi připadalo, že ležím úplně na boku. Přesto jsem si všiml, že udržuji rovnováhu právě tak dobře, jako bychom seděli na vodě zpříma jak svíce – to podle všeho způsobila rychlost, s jakou jsme kroužili. ...

Nad námi i pod námi jsem viděl trosky lodí, ohromnou změť stavebního dříví a kmenů i četné menší předměty jako kusy nábytku, roztlučené bedny, sudy a prkna.

Rukopis nalezený v láhvi

je povídkou takřka duchařskou. Cestující na velké lodi ztroskotají v bouři a zachrání se jen jeden, který je při pohybu potápějící se lodi vymrštěn na palubu gigantického korábu, který zrovna vidí všichni proplouvat kolem. Námořníci si ho ale nevšímají a to ani po dnech a týdnech, co je s nimi na lodi.

Setkal jsem se osobně s kapitánem, dokonce v jeho kajutě – ale, jak jsem očekával, vůbec si mne nevšímal. ... Avšak je to něco jiného, co mne na něm vzrušuje, co mne plní tím nevýslovným pocitem – je to jedinečný výraz, který se zračí v jeho tváři – pronikavá, úchvatná i zarážející průkaznost stáří, stáří naprostého, nesmírného. Jeho čelo, třebas jen trochu vrásčité, jako by neslo pečeť myriády let. Jeho šediny jsou svědky minulosti a jeho ještě šedivější oči jsou vědmami budoucnosti. Podlaha jeho kajuty byla poseta podivnými folianty s železnými sponami, byly tu práchnivějící vědecké přístroje a zastaralé, dávno zapomenuté námořní mapy. ...

Loď a všechno v ní je prostoupeno duchem dávnověkosti. Lodníci se míhají sem a tam jako duchové mrtvých věků.

Toto svědectví vydal zachráněný muž, odsouzený strávit na přízračné lodi celé věky. Svou výpověď poslal po moři v láhvi.

Seznace s balónem

Povídka psaná quasi deník účastníků převratného počinu – letu balónem z Evropy do Spojených států.

Tento model (který jsme pro nedostatek času popsali je zhruba) byl uveden v činnost v Adelaide Gallery, kde létal rychlostí pět mil za hodinu, avšak vzbudil kupodivu daleko menší zájem než předchozí složitý stroj pana Hensona – tak je svět zvyklý opovrhovat vším, co se jeví jednoduše. ...

Gondola je mnohem menší a lehčí v poměru ke koši, který byl připevněn k modelu. Je z lehkého proutí a je obdivuhodně pevná na tak křehce vyhlížející konstrukci. Kormidlo je v poměru k modelu také mnohem větší, kdežto šroub značně menší. ... Jakmile balón vzlétne, je vystaven účinku mnoha vlivů, které působí rozdíly v jeho váze, a tím zesilují nebo zeslabují jeho vzlétací schopnost. Na hedvábném povrchu se například může usadit rosa o váze až několika set liber; pak musí být vypuštěna zátěž, jinak by balón klesl. Zátěž je tedy vyhozena, pak ale slunce vypaří rosu a současně rozpíná objem plynu v hedvábném obalu, takže balón začne prudce stoupat. Proti tomuto vzletu je (či spíše byl, neboť pan Green zatím vynalezl vodicí lano) jediný prostředek – vypouštět ventilem plyn; jenže se ztrátou plynu ubývá úměrně celková schopnost vzlétání a tedy i nejdokonaleji konstruovaný balón vyčerpá v poměrně krátké době veškerou náplň a nezbytně musí k zemi. To bývalo v podnikání dálkových letů velkou překážkou. Vodicí lano řeší tuto svízel podivuhodně prostým způsobem. Je to vlastně velmi dlouhý provaz, který vláčí koš balónu za sebou a který balónu pomáhá udržovat se celkem ve stejné výši. Když se například na hedvábí usadí vlhkost a stroj se v důsledku toho začne snášet, už není třeba vyhazovat zátěž, aby se odpomohlo přírůstku váhy, neboť se tomu odpoháhá (či lépe: přírůstek se přesně vyvažuje) tím, že se skládá na zem potřebná váha lana.

Na slovíčko s mumií

Skupinka vědců se sejde v noci doma u jednoho z nich – archeologa, který právě dostal povolení k otevření sarkofágu s mumií. Mumie je rozbalena a všichni jsou udiveni jejím výborným fyzickým stavem. Když už se chtějí rozejít, napadne je z žertu učinit na mrtvole pokus s galvanickým proudem. Mumie však ožije a plynnou egyptštinou, kterou jeden z vědců ovládá, s nimi hovoří, že to od nich není pěkné, takhle do něj řezat. Vypůjčí si od jednoho gentlemana oděv, aby s nimi nemluvil nahý a vedou uvolněnou konverzaci v salónu. Mumie vysvětlí, že spousta lidí se takhle nechala pohřbívat, aby byli po nějaké době zase oživeni – v té době že bylo zvykem žít po celá staletí. Nakonec se diskuze zvrtne ve při, která z civilizací je vyspělejší – Egypťan má však nad anglickými velmoži (k jejich nelibosti) jednoznačně navrch.

Von Kempelen a jeho objev

Tato povídka si pohrává s představou, jak by to vypadalo, kdyby se dalo zlato vyrobit z olova. V povídce to dokáže vědec Von Kempelen, který však své tajemství nevyzradí. Do olova je nutno dát příměsi, které veřejnosti zůstanou utajeny. Přesto celosvětová poptávka po olovu prudce stoupá.

Mystifikace

Uherský šlechtic baron Ritzner von Jung se stane členem univerzity. Je považován za vážného, odměřeného morouse beze smyslu pro vtip. Jeho spolubydlící však odhalí, že baron pouze mistrně klame tělem.

Jsem si jist, že kromě mne ho nikdo na universitě nepodezříval, že by byl schopen žertovat nebo nastrojit nějakou taškařici – z něčeho takového by obvinili spíš starého buldoka u zahradní brány, ducha Heraklova nebo paruku emeritního profesora teologie. A to i tehdy, když bylo zcela zřejmé, že o ty nejbujnější a nejneodpustitelnější šibalské kousky, šprýmy a rozpustilosti se zasloužil on – ne-li přímo, tedy aspoň nějakým bezprostředně ovlivňujícím zásahem anebo mlčenlivým souhlasem.

Obchodník

Muž se měl stát na přání svého otce komisionářem. On však, povahy ryze metodické, se odmítl zahazovat v tak pošetilém a nabubřelém oboru a rozhodl se být nezávislým obchodníkem. O svém úspěchu nepochyboval, neboť narozdíl od ostatních ON má propracovanou a fungující metodu. Popisuje svou cestu různými „povoláními“ k vytouženému úspěchu.

Okamžitě jsem opustil firmu Schmick a Jeto a zařídil jsem se pro sebe jako výrobce soli v očích – což je z běžných povolání jedno z nejvýnosnějších a je ctihodné a nezávislé. ...

Ubližování na těle, ke kterému jsem se nyní kvůli živobytí musel uchýlit, byl obchod, který se zvlášť nehodil k mé poněkud křehké tělesné soustavě; ale pustil jsem se do něho srdnatě, a jako předtím, i zde jsem se dobře zapracoval díky své navyklé, ukázněné metodičnosti, kterou mi doslova vtloukla do hlavy ona roztomilá stará chůva – a věru byl bych mrzký chlap, kdybych na ni ve své vůli nepamatoval. ...

Zjistil jsem, že útrapy tohoto povolání příliš doléhají na mou křehkou tělesnou schránku; a když jsem potom objevil, že jsem rozmlácen přímo k nepodobě, takže se sám v sobě už nevyznám a ani moji přátelé už ve mně na ulici nepoznávají Petra Proffita, řekl jsem si, že bude nejúčelnější, když svůj obchodní obor pozměním. A proto jsem se soustředil na blácení a několik roků jsem v něm pracoval. (Blácení spočívá v tom, že zařídil, aby chodcům na ulici ostříklo bláto kalhoty a potom se nachomýtl, aby je za drobný peníz očistil). ... Pak jsem se na chvíli vložil do flašinetářství a mohu říci, že mi to šlo výtečně. Je to prostý, poctivý obchod a nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. ... pak se prostě šouráte s flašinetem na zádech, až dojdete do nějaké hodně tiché ulice, kde mají klepátka potažená jelenicí. Tam se zastavíte a točíte klikou; při tom se tváříte, jako by se vám nechtělo přestat do soudného dne. Nakonec se otevře okno a někdo vám hodí šestipenci s prosbou jako: „Nechte toho, táhněte dál,“ a podobně. Jsem si vědom, že někteří flašinetáři za tuto sumu skutečně odtáhli, ale pokud se mne týče, nemohl jsem si při svých investicích dovolit „táhnout“ za menší částku než za šilink.

Hrdina příběhu nakonec skončil za vypalování domů ve vězení. Po propuštění pěstoval kočky, kterým holil ocasy, jejichž srst prodával, neboť země byla zamořena kočkami a za kočičí ohon se vyplácela malá částka. A proto si o sobě myslím, že jsem člověk, který to někam dotáhl, a zrovna jednám o koupi letního sídla na řece Hudsonu.

Dělat lva

Povídka o floutkovi, který se chce celoživotně přiživovat na jmění svého otce a jediné, čemu se „věnuje“, je nosologie – nauka o urozeném nosu, jejž vlastnil.

Brzy jsem pochopil, že člověk, kterému narostl nos dostatečně nápadný, může se již pouhým jeho následováním dopracovat na celebritu ... Každé ráno jsem svůj chobot několikrát popotáhl a i jinak jsem si dával do nosu: pravidelně jsem do sebe obrátil půl tuctu stopek likéru. ...

„Stačí, Roberte,“ přerušil mě ten starý dobrý gentleman. „Rozsah tvých vědomostí mne omračuje – absolutně – na mou duši.“ (Tu zavřel oči a položil si ruku na srdce). „Pojď sem!“ (Vzal mě za ruku). „Lze říci, že tvé vzdělání je nyní skončeno – je nejvyšší čas, aby ses v životě začal ohánět sám – a nemůžeš udělat nic lepšího, než se pustit jednoduše rovnou za svým nosem – takhle – vidíš? – tak - “ (Tu mne skopl ze schodů a vyrazil ze dveří) – „tak mi tedy táhni z domu a Bůh ti žehnej!“

O šizení jako exaktní vědě

Vědecké pojednání o tomto přirozeném sklonu člověka.

Platona se velmi případně ptali, proč oškubané kuře – tedy jasně „dvounožec bez peří“ – není podle filozofovy definice člověk. Na mne si však s podobnými dotazy nikdo nepřijde. Člověk je živočich, který šidí, a kromě člověka není živočicha, který by šidil. A tohle nevyvrátí ani celý kurník oškubaných kuřat. ...

„Člověk byl stvořen, aby truchlil,“ praví básník. Ale mýlí se – byl stvořen, aby šidil. Toť jeho smysl – jeho cíl – jeho konečná meta. O člověku ošizeném se proto právem mluví jako o člověku „doběhnutém“. ...

Šidič je vynalézavý. ... Hned ho něco napadne, hned zase napadne něco on.

Anděl pitvornosti

Gentleman se ve svém domě u krbu poněkud přiopije a zjeví se mu Anděl pitvornosti, který má podobu sudu a místo končetin láhve s kirschwasser a místo hlavy trychtýř. Mluví lámanou němčinou. Nabádá muže, aby tolik nepil. Ten odmítá uvěřit v andělovu existenci a je za to andělem potrestán. Díky sérii neuvěřitelných náhod se muži nepodařilo několik pokusů o sňatek, shořel mu dům, zlomil si ruku a málem zemřel visíc za lano z balónu. Po pádu dopadl rovnou do křesla ve svém domě, ke krbu, kde opět nabyl vědomí. Staly se tedy všechny tyto události?

Předčasný pohřeb

Autor se zabývá problematikou předčasného pohřbívání, které se jistě často děje v důsledku špatného úsudku lékařů o nastalé smrti. Nakonec přidává „vlastní“ zkušenost, kdy do chorobně ničila hrůza z rizika předčasného pohřbení. Trpíval totiž kataleptickými záchvaty, při nichž upadl i na několik dní do stavu podobného smrti. Když zase nabýval vědomí, trvalo nějakou dobu, než se mu vrátila paměť na předchozí události. Nechal si přebudovat hrobku tak, aby se z ní člověk mohl dostat zevnitř. Jednou se probudil z tohoto záchvatu a kolem byla tma. Nemohl otevřít ústa – patrně mu byla podvázána brada jako se to dělá mrtvolám. Kolem cítil dřevěné fošny a prostor byl malý. Necítil pod sebou podušky a ani na ruce neměl provaz, který měl být podle jeho plánu spojen se zařízením, umožňujícím otevření rakve zevnitř. Je to tedy jasné – upadl do komatu mimo svůj domov a lidé ho pohřbili do země jako psa – není ve své hrobce! Zmocnil se ho nezvladatelný děs a zaúpěl. V tom se kolem ozvaly nevrlé reakce na hluk, který vyloudil. A paměť se mu vrátila – cestoval na šalupě a nyní spal na dřevěné pryčně s ostatními námořníky. Místo spací čepice si uvázal okolo hlavy šátek.

Jsou okamžiky, kdy se i střízlivému oku rozumu jeví náš truchlivý lidský svět jako hotové peklo – avšak naše obraznost se nemůže jako Carathis beztrestně ponořit do všech jeho hlubin. Trudný zástup záhrobních hrůz, to není – běda! – pouhopouhá smyšlenka - , avšak tyto hrůzy musí spát jako démoni doprovázející Afrasiaba na jeho plavbě po Oxu, musí spát, sice nás pohltí – nesmíme rušit jejich spánek, nebo zahyneme.

Podlouhlá bedna

Muž se měl plavit na lodi přes oceán. Plavbu nastoupil také jeho přítel, umělec. Měl letoru, jakou mívají géniové – směsice nedůtklivosti, přecitlivělosti a nadšení. Ten s sebou naložil i podivnou velkou bednu neznámého obsahu. Kromě toho si pro čtyři lidi objednal tři dvoulůžkové kajuty. Navíc se vědělo, že je čerstvě ženat s krásnou a ušlechtilou dámou. Když jí však byl náš vypravěč představen, shledal, že jde o stvoření nehezké a primitivní. Tyto okolnosti se zdály cestujícímu podezřelé a rozhodl se jim přijít na kloub. Nedařilo se to. Jedné noci se loď dostala do bouře a cestující byli nuceni použít záchranné čluny. Umělec trval na naložení své bedny, ale jelikož to nebylo možné, vrátil se na palubu, přivázal se k bedně a skočil s ní do moře. Utonul. Asi po měsíci se náš vypravěč ptal kapitána, zda ví, co v té bedně bylo. Dostalo se mu konečně odpovědi – umělcova žena zemřela a bylo třeba ji dopravit na pohřeb k rodině. Protože by však cestující z pověrčivosti raději plavbu odřekli, než aby pluli s mrtvolou, naložil ji manžel do soli do bedny a za svou ženu vydával služebnou, která se toho úkolu ráda zhostila.

Démon zvrácenosti

Autor vyslovuje myšlenku, že v každém dřímá démon zvrácenosti, jež nás nutí dělat věci proto, že o nich víme, že jsou nesprávné, nemorální a vůbec, že by se dělat neměly.

Je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka. ... jednáme z důvodu, pro který bychom jednat neměli. ... Jsem si tak jist, jakože dýchám, že jasné vědomí nesprávnosti nebo pochybenosti našich skutků bývá nezvladatelnou a jedinou silou, jež nás často dohání k tomu, abychom skutek provedli. ... Ten, kdo důvěrně vyzpovídá a prozpytuje vlastní duši, nebude mít chuť vyvracet naprostou fundamentálnost zmíněného sklonu. Jak je nepochopitelný, tak je i rozpoznatelný. Není snad člověka, který by například někdy v životě nepocítil mučivé, neodbytné nutkání potrápit svého posluchače rozvláčností. ...

Avšak náš obláček na okraji propasti se zhmotňuje v podobu mnohem příšernější než kterýkoli džin nebo démon z pohádky, a přitom je to pouhá myšlenka, třebaže strašná, která nám mrazivě proniká do morku kostí barbarskou slastí své hrůzy. Není to nic než představa o tom, co budeme prožívat za střemhlavého pádu z takové výšky. ... A protože nás rozum od srázu varovně odhání, my se k němu o to zběsileji přibližujeme. ... Chováme se nepřirozeně jen proto, že tušíme, že bychom se tak chovat neměli.

Muž zabil starce pomocí otrávené lojové svíčky. Kochal se měsíce svou neusvědčitelností, ale pak ho posedla myšlenka, co by se stalo, kdyby se přiznal. Démon zvrácenosti ho posedl podruhé. Tak dlouho ho to hryzalo, až se k vraždě skutečně doznal.

Sud vína amontilladského

Musím nejen trestat, musím trestat beztrestně. Křivda zůstává neodčiněna, jestliže se odplata vymstí tomu, kdo odplácí. A právě tak zůstává neodčiněna, jestliže se mstitel neodhalí jako mstitel tomu, kdo se křivdy dopustil.

Muž potrestá svého známého, znalce vín, který jej sužuje příkořími, tím, že jej naláká do svého podzemního sklepení na vzácné víno, které má posoudit, a potom ho zazdí ve výklenku ve zdi. Kochá se strachem, který v uvězněném roste. Nakonec na ten strach zemře.

Služebnictvo v domě nebylo; potají se odtud vykradlo užívat masopustních radovánek. Oznámil jsem jim, že se do příštího rána nevrátím a výslovně jsem jim přikázal, aby se na krok nehnuli z domu. Dobře jsem věděl, že tento příkaz je pro ně dostatečným pokynem, aby okamžitě do jednoho zmizeli, jakmile vytáhnu paty.

Zrádné srdce

Známá povídka o hryzajícím svědomí. Muž se rozhodne zabít starce, jehož slepé „supí“ oko jej vytáčí k nepříčetnosti. V noci se na něj chodí potají dívat, když spí. Jednou ho k nočnímu činu otevřené oko dožene. Muž starce zabije, rozseká na kusy a schová po prkna v podlaze. Policie nemůže nic najít a vrah je tak jistý vlastním bezpečím, že s muži zákona ležérně konverzuje přímo v místnosti, kde se vražda stala a kde tělo leží. Stále jasněji však slyší tlukot starcova srdce v hlavě a má pocit, že to musejí slyšet i policisté a že ho to prozradí. Nakonec je tak vystrašen, že se raději v amoku k vraždě přizná.

Když jsem dlouho velmi trpělivě čekal s nezaslechl, že uléhá, odhodlal jsem se pootevřít ve svítilně úzkou, uzoučkou škvírku. Nedovedete si představit, jak potají, jak neslyšně jsem ji otvíral, až z ní konečně vyšlehl jediný šerý paprsek, pavoučí nitka a dopadl na supí oko. Bylo otevřené, dokořán, dokořán otevřené – a jak jsem na ně hleděl, rostla ve mně zloba. ... nu a teď, povídám, mi k uším dolehl hluboký, dutý, spěchavý zvuk jako tikot hodinek zabalených do bavlnky. Tento zvuk jsem také dobře znal. Byl to tlukot starcova srdce. Vydražďoval můj hněv, tak jako údery na buben pohánějí vojáka k odvaze.