Zahrada
Povídání o skrytém zátiší sborových radostí (2012)
Tomáš Motýl je současným sbormistrem Šumperského dětského sboru Motýli. Tento sbor zde založil jeho tatínek a má již dlouholetou tradici. Jedná se o špičkový výběrový sbor se vším, co k takovému druhu sboru patří – několik přípravných oddělení, profesionální zkušebna i vybavení, hlasová výchova dětí, organizační tým.
Jelikož je Tomáš Motýl kromě hudebního disponován také nadáním literárním, rozhodl se pojednat způsobem jemu vlastním, o všech slastech i strastech takového sborového života – tedy způsobem květnatým, humorným, odlehčeným a slohově velmi příjemným. Uvádím některé perličky, které mne v knize zaujaly nejvíce (buď pro vtipnost, způsob vyjádření nebo zkrátka proto, že mi to připomíná něco z mého vlastního sborového života).
Můj tatínek mě nikdy do ničeho nejenom nenutil, ale zpravidla ani moc nenaznačoval, jak by bylo záhodno přijmout názor, rozhodnutí či směřování. A tak význam dětského sborového zpěvu pro rozvoj mladistvé duše nikterak nezdůrazňoval a přidržel se praktického a navýsost srozumitelného konstatování, že tam asi bude dost holek. Naprostá pravda. V první zkoušce se sešlo sedmačtyřicet pěvců, z čehož hochů bylo rovných šest. Ihned jsem věděl, že rozhodnutí bylo správné. ...
Na světě to ovšem chodí tak, že rodiče dobrých zpěváků své děti zase až tak dobrými neshledávají a směrují jejich zájem jinam. Prý by se do takhle výběrového sboru stejně nedostaly. Odkud pramení tato pověra, opravdu nevím. Naopak děti s dobře ukrytými pěveckými dispozicemi jsou do sborových bran přiváděny ve čtyřstupech. Museli jsme se tedy naučit pracovat i s charakterními povahami, jež nikdy neopouštějí svůj jediný tón, a tak není divu, že jistý skvělý muž v nedávné době ohodnotil naše snahy slovy: „Motýli naučej zpívat i hrábě.“ ...
Nemůžete přece tvrdit, že ve sboru nabízíte dětem věci, které se jinde zažít nedají. Přinejmenším proto ne, že nemáte ani ponětí, co se kde ve skutečnosti zažít dá. Přesto je nezbytně nutné mít připravené šuplíčky s pamlsky nad pomyšlení vzácnými, neboť bez nich jste mizernou konkurencí prakticky všemu, co natahuje pařáty po volném čase našich miláčků.
Jaký arzenál máte ovšem k dispozici? Ach, velmi ubohoučký. Každá pastelka je hotovým dobrodružstvím proti zkoušce pěveckého sboru. Tak si jen vezměte, co všechno svrchovaně příkorného ve sboru musíte: musíte soustavně zírat na to individuum vpředu, jež vaše zpívání stále maří divokými výkřiky. Neustále doporučuje nadechnout, jako by vám bez jeho rady každou chvíli hrozilo udušení. Nutí sedět rovně. Ohromně pohodlné. Je schopen dvacetkrát tvrdit, že nerozumí tomu, co jste právě zazpívali. Hm, děsně neznámej text, ty Rožnovský hodiny. A otevři pusu, to je taky oblíbená ptákovina. Co asi tak celou dobu děláme?
Naproti tomu skoro nic nesmíte. Nesmíte si povídat se sousedkou, opírat, vrtět a otáčet se, poňoukat holky v řadě před sebou, pročesávat vlasy kamarádce, hrát si s panenkou, posílat esemesky, mačkat picí láhev, chodit nějak nadmíru čurat nebo se přihlásit a z ničeho nic začít vyprávět, jak babičku pokousal jelen. Zkrátka sborový zpěv je nuda, že by pohledal. Ledaže by se ta nezajímavá podstata něčím opentlila. Tak, jako se přichucuje a zdobí fádní základová placka piškotového dortu. Nejprve říznout a lépe dvakrát, semhle trochu rybízové marmelády, tamhle ten dobrý krém podle receptu tetičky Ernestýny, nahoru poleva a šlehačkové čimčarády. Pozor, ještě kolem dokola všelijaké chutné drobečky. Přesně tak to musí být se sborovým zpíváním. ...
Nedávno si přede mnou jeden známý posteskl, že jeho maminka o jakémkoliv hudebním vzdělání svého syna nechtěla ani slyšet, poukazujíc na to, že všichni muzikanti jsou opilci. Dnes už k výchově dítěte málokdo přistupuje s takovou znalostí reality. ...
Byli jsme samozřejmě nezvedená banda a nějak nám i našim pokračovatelům ještě dlouho zůstávaly utajeny důvody, proč jít včas spát a nekecat dlouho do noci, proč ustavičně nevřískat a zběsile nepobíhat z místa na místo, z jakého důvodu se scházet přesně ve stanovenou dobu a k čemu je dobré zanechávat po sobě všude pořádek. Nicméně kapající voda dokáže neuvěřitelné, a připojí-li každá kapka zrnko vysvětlení, podléhá nejen kámen, ale i mládež. Dlouhé desítky let jedna generace za druhou vylepšovaly své vzorce chování, a to z velmi kuriózního důvodu: děti prostě vždycky v rámci nějakého detailu pochopily, že to tak pro společné dílo bude lepší, a seznaly, že se navíc taková změna stává zdrojem dobrého pocitu. ...
Sborové zájezdy byly vždy důvodem ke vstupu do sboru, dlouholetému členství i trpělivosti v únavných zkouškách. Jestliže bylo zájezdů málo, či se některý rok zájezd nekonal, sbor ihned reagoval zvýšenými odchody pěvců. Nastal-li zájezdový boom, dětičky se do sboru přímo hrnuly, odchody pak odkládány na dobu co možná nejpozdější. ...
Nadšeně jsem vypočítával, jak již dlouhých sedmnáct let krůček po krůčku jdeme stále nahoru bez pravidelných období temna, jež neúprosně potkávají mnohé spřátelené sbory. Můj moudrý tatínek pokyvoval hlavou a podotýkal, že každý vrchol zákonitě střídá pád a že tedy mohu být úplně klidný. Dříve či později se to dozajista..., no, dříve či později k tomu určitě dojde.
Ovšemže k tomu došlo. Stalo se, že děti začaly být „cool“, to jest dávaly najevo, že se hned tak něčím nenechají vyvést z blazeované lhostejnosti, neb takto velí móda. Ve škole se nasadí okázalá nevšímavost a kdo se hlásí, je vůl. Ve sboru stačí ta nevšímavost a křehká substance kulturní vymoženosti, zvané sborové umění, se rozpadne v prach. ...
Dva roky nereagovali na nic. Pohnulo s nimi, až když jsem zrušil kompletně připravený zájezd do Anglie. To už sbor téměř nezpíval, museli jsme vyřadit sto dvacet repertoárových titulů a začít se snadnými dvojhlasy. Do toho ebenovská Krajina zpěvu. Málem jsem to celé zabalil. Od propuknutí prvních příznaků trvalo čtyři roky, než jsme na sebe kdysi pod Tatrami s naším Panem Řidičem Zdenkem Suchomelem mohli kouknout a skoro současně se jeden druhého zeptat: „Zdá se mi to, nebo to zase začínají být naše milé sborové děti, jak jsme je kdysi znali?“ ...
No ale, děcka, dnes? a zvěř dočista zdivočela. Nejprve tu a tam zasvítilo ze sboru zrcátko zaujatého obličeje. To se občas narodí takové, dítě, které samo od sebe má ze zpěvu tělesné potěšení, a je to na něm vidět. Nenápadně a hlavně anonymně jme nový úkaz začali trochu vychvalovat a doporučovat: „Zkuste se do toho vložit, užijte si zpěv, najděte si příjemno, které tento proces vyvolává.“ Zkrátím to. Zkusili, užívali, našli. Naše děti rády zpívají. Nejenom že rády chodí do sboru. Ony skutečně rády zpívají. Ve zkoušce, na soustředění, na koncertě. Ráno, v poledne i večer. Na začátku zkoušky i v poslední minutě. Dokonce v poslední minutě soustředění, když už vůbec nemohou. Po dvoudenním studiovém natáčení ohlásím konec. Domáhají se další skladby. Pracují s plným nasazením, s vrcholným potěšením a navýsost precizně. ...
Sborová zkouška buď hladce odsypává, nebo se promění v nekonečné utrpení z vlastní nemohoucnosti. A nejmladší děti jsou přesně ty, které nemají nejmenší potřebu být vstřícné či ohleduplné, když je zkouška nezáživná.
Sejdou se poprvé a na obou stranách panuje napjaté očekávání. Menší skupinka loňských pobaveně vyčkává, jací budou ti noví, a ti noví v sobě tají obavu z neznáma, mnozí připraveni propuknout v pláč, kdyby nebezpečí nabralo hrozivějších obrysů. Také ve mně je malá dušička, protože zbabrat první zkoušku znamená zadělat si na mnohé dlouhotrvající obtíže. Je tedy nutno prudce zaútočit a v prvních pěti minutách dát nezpochybnitelně najevo, že s dětmi se zde zachází jakž takž slušně, to jest – neřve se příliš, že bude asi legrace a že tak šikovné děti tady ještě asi nikdy neseděly. Že to jde výborně, ale snadno to půjde ještě líp, když si sem tam dáme poradit. Výsledný cirkus pak nedopustí, aby se osazenstvo byť jen koutkem duše na okamžik zanudilo. V první zkoušce je ovšem poněkud vedlejší trvat na čistém zpěvu a tiše pozorných pěvcích. To totiž od každého zpěváčka vyžaduje značnou dávku sebezapření a na počátku se prostě s ničím takovým obtěžovat nesmí. Jediným smyslem zahajovací zkoušky je vzbudit v dětech nezvratné přesvědčení, že tady je to bezva a že sem teda chci za každou cenu chodit. Čemuž ovšem vysoké pracovní nároky neprospívají, a tak šroubeček začneme utahovat až příště. ...
Od doby, kdy věda odhalila všudypřítomné nebezpečí zhoubné dehydratace, přinášejí si děti picí láhve. Jednou za pár let se sice najde ztracenec, který si až v posledních minutách zkoušky dovolí chraptivě položit otázku, zda se může napít, jinak však děti pijí bez výstrahy, stále, a to zásadně při zpěvu. Pokud se právě nezpívá, pití se nedopouštějí, nýbrž své plastové láhve hnětou, a tak vyluzují praskavé zvuky značné intenzity. Největší a nejvíce naplněné lahve vlastní obyvatelé poslední řady. Ty pak nezřídka dunivě upadnou a ještě na stupíncích dvakrát poskočí, než se vykutálejí zpod první řady. Dychtivě očekávané jsou lahve opatřené špatným uzávěrem, neboť z těchto po upadnutí vytéká nápoj. ...
Růžové děti milují žalování. Pane učiteli, ona byla ve škole a ve zkoušce není. Pane učiteli, on řekl sprosté slovo, s uzarděním praví ta cudnější, zatímco sousedka, jsouc více od rány, procítěně doplní jméno nejpodstatnější. Pane učiteli, ona sedí tady a má sedět tam. Pane učiteli, ona má žvýkačku. Pane učiteli, já nechci, aby tu seděla, ať si jde sednout tam, kde seděla. Pane učiteli, on zase nezpívá. ...
Poté, co mladší drůbež usnula, a dospělci zabředli do nikdy nepřestávajících sborových debat, plížila se skvadra starších dam (termín odjakživa zahrnující i dospělejší pánskou složku) stínem ponurých teletníků k pěšině vedoucí na koupaliště. ...
Ve zkušebně tedy nepřetržitě pobýval toliko sbormistr, kdežto pauzírující hlasy za zdí sveřepě tloukly do míče. ...
Soprány jsou saláty, bezostyšně pokřikoval leckterý prašivý alt, jakmile se zdálo, že chvíle je vhodná k originálnímu zažertování na cizí účet. ...
Pudy nákupní, živé ve všech historických epochách pak ukájeny ve stánku pod železničním náspem, kudy každou chvíli prosupěl vlak. Stánek ve chvílích poledního oddechu navštěvován rovněž uměleckým vedením sboru, jež zde záhy objevilo levný nápoj podporující trávení. Jemu pak nepatrnou hláskovou obměnou přezdíváno sborovička. Tady také u oprýskaného laťového stolku, s dírou pro neexistující slunečník uprostřed, spatřil světlo světa nejeden dramaturgický počin následující sezóny. ...
Dlouhá předcházející léta dítka znala jedinou organizační směrnici, a tou byl ten papír s rozpisem zkoušek vlající na velitelské chatce. Zakládala si na tom, že bez jakéhokoliv popohánění jsou na správném místě vždy na minutu přesně, že se o sebe dokáží postarat tak, aby si nikdo neublížil. Volný čas pak dokáží zaplnit vlastní nápaditostí. ...
Časté výpadky elektřiny a pravidelně troskotající čerpadlo přinášely obtíže s načasováním denních jídel, problémy se zkouškami i těžkosti hygienické. Věčný nedostatek vody po pár letech vyřešil kterýsi správce zasunutím černé hadice do potoka, předstíraje, že vodu nasává přes písečný filtr. ...
Nikdo už také nevyvzpomíná všechny ochotné tatínky, kteří jako záchranné komando přichvátali vždy, když nastal malér s elektřinou, když se rozpadlo čerpadlo, když fungovala elektřina i čerpadlo, a přesto nic neteklo. ...
K malérům docházelo také večer, těsně po příjezdu, pozdě v noci a zejména o víkendech, kdy o pomoc nešlo zavolat ani pro ni dojet, protože jediný telefon byl dole v hájovně, a ne vždycky fungoval; linkový autobus pak přijížděl velmi sporadicky, a to zejména v dobách, kdy ho nebylo zapotřebí. ...
Dnešní propracovaný systém bezpečnosti práce by asi upadl do bezvědomí, kdyby se dověděl jenom desetinu toho, co nám tehdy bylo podniknouti, aby naši miláčkové nezmrzli, nezemřeli hladem a špínou, či se vzájemně nepotloukli pohybem v černočerné tmě, když se zase někde něco polámalo nebo vypálilo. ...
Ten pátek, jímž začínalo víkendové soustředění, byl pln neblahých znamení. Jsa dopraven na místo spolu se zásobami potravin, brzy po odjezdu služebního auta jsem zjistil, že elektrický kotel na čaje i polévky a sporák odmítají hřát, a dokonce jsem vypátral závadu v jakémsi přepínači, jímž bylo možno zvolit sporák nebo kotel, ježto obé pojistka neudržela. Netrpělivě jsem očekával příjezd autobusu, neboť v řadách doprovodných dospělců svítala naděje v podobě čerstvé absolventky elektrotechnické průmyslovky. Odborně pohlédla na vadný prvek a pravila, že ona se ze zákona nesmí dotknout ničeho, co má více než čtyřiadvacet voltů, a odkráčela působit pedagogicky, což jí žádná norma nezakazovala. Já jsem průmyslovku neměl, tudíž jsem usoudil, že na mě se takový zákaz nevztahuje, a dotyčný vypínač jsem rozhrabal tak a natolik, že už pak nebyl napravitelný. I běžel kterýsi dospělec temným večerem do hájenky volat o pomoc, ta pak přislíbena na sobotní dopoledne. ...
...zpívají skutečně pouze za jedné jediné podmínky. Totiž pouze tehdy, když je to baví. Ve všech ostatních případech se o zveřejnitelný den nejedná. ...
Tak jako mladší děti nejsou schopny posoudit, co je třeba ještě na skladbě upracovat, tak také nedovedou vyhodnotit stupeň bezpečnosti svého konání. Příjezdem hlavního sboru se atmosféra zcela mění. Nemusíme již nepřetržitě sledovat, co právě děti dělají a zda nějakou důmyslnou aktivitou neusilují o poškození svého zdraví. ...
Individuální práce řeší hlasové problémy, indispozice či technické detaily, pomáhá překonávat nejrůznější úskalí v řadách nováčků, připravuje sóla. ...
Zpívání je činnost jistě ušlechtilá a povznášející, a podaří-li se po letech ta vzácnost, dokonce těší i proces jeho přípravy, jak již bylo mnohokrát pochváleno. ...
Tak jako nestačí sebelepší jídlo vyklopit z kastrolu na umakartovou desku stolu a špinavou dlaní hrnout do hlavy, je těžko představitelné předkládat posluchačům písničky bez damaškových ubrusů a ubrousků, stříbrných mis a příborů i čerstvých květin na slavnostní tabuli. A přece se tak často po světě děje, přičemž vybrané lahůdky znamenitých vůní jsou sypány do ohryzaných koryt bez rozmyslu splácaných koncertů. ...
Přichází den „D“ a v hodinu stanovenou se děti scházejí ke zkoušce zvané generální. Některé přicházejí s velkým předstihem, nemohouce se dočkat, jiné s velkým zpožděním s poukazem na závažné příčiny, či jen tak bez komentáře. Spolu s nimi se dostaví mnozí rodičové a usedají v hledišti, aby si dopřáli pěveckého potěšení v rozšířené míře. Na jevišti se pozvolna řadí těleso, jde to však ztuha, dětí přibývá a obsazení sboru stále nemá definitivní podobu. Čas plyne, již dávno se mělo zpívat a nervozita je na vzestupu. ... Děti, které přišly včas, již poněkolikáté konzumují příděl nelibosti určený opozdilcům a s uplývajícím časem je ta neveliká dávka pozornosti, jíž disponují, spotřebována marnými pokusy o seřazení sboru. ...
Obecenstvo, plně zaujato spolkovým životem, si nad svými kávami nepovšimne centrálního dění, a tak první slova, jimiž koncert zahájen, zanikají v hlasitém hovoru i výskání drobných dětí, které skotačí před forbínou. ...
Programy se raději netisknou, neboť do poslední chvíle není jasno, zda ta či ona píseň bude nakonec nominována. ...
Koncert již přesáhl hodinu a nezdá se, že by sveřepým pěvcům docházela munice. Jedna písnička za druhou nevzrušeně plyne stojatým vzduchem a posluchači stále častěji pohlížejí na hodinky. Konečně je zřejmé, že žádné další umění nebude poskytováno. Doznívá poslední potlesk a ještě v jeho průběhu se zvedají uondaní vytrvalci. Jsou však zastaveni závěrečnou promluvou, při níž vedle díkům všem, včetně pejska a kočičky, je vyjádřena naděje, že příště všichni přijdou včas a ocení výkon obětavých pěvců větší dávkou pozornosti. Posléze sbormistr odkráčí do zákulisí a trpce žehrá na podmínky, v nichž musí své umění dávat v plen barbarskému davu.
Vše, co se předkládá veřejnosti, musí být rozmyšleno i připraveno do posledního detailu a nadobyčej čisté. Zdaleka se to netýká jenom písniček. ...
Vše, co považujeme za důležité a budeme po dětech vyžadovat, se pokusíme zformulovat tak, aby tomu děti mimo veškerou pochybnost porozuměly a současně pochopily, proč to po nich chceme. Pak je tím krmíme dostatečně dlouhou dobu před koncertem, to jest vlastně skoro pořád. Všechny potřebné informace s připojeným vysvětlením rovněž sepíšeme a dáme k dispozici rodičům. Vysvětlit lze opravdu všechno, a to způsobem, který se nikoho nedotkne a třeba i pobaví. Položíme tak základ k tomu, že někdy v daleké budoucnosti publikum nebude vstupovat do sálu předčasně, drobné děti budou přítomny pouze na dobu, kdy je zpívání bude zajímat, publikum zatleská hodně a tehdy, kdy je to vhodné, káva bude vypita ve foyer. Krátce řečeno . vše, co uráží náš jemnocit, je třeba předvídat, pojmenovat, taktně předložit k úvaze, a to celé mnoho let opakovat. ...
Pozdní příchod na zkoušku komentován vůči konkrétnímu delikventovi, ostatním pak vyjádřeno uznání, že pochopili nezbytnost, a tak dále. ...
Vězme, že dětský sborový zpěv ve své podstatě je činností nanejvýš nezáživnou jak pro zpěváky samotné ... tak zvláště pro poslouchající. Pokusme se proto zařídit, aby publikum opouštějící sál okouzleně mumlalo „to je škoda, že už to skončilo“ namísto častého povzdechu „zaplať Pán Bůh, že už je to za námi.“ Jak na to? Především koncert nesmí být dlouhý. Vyberme to, co dopadne dobře, a nezaměňujme realitu s dobrou vírou. ... Program by se měl vyvíjet a směřovat odněkud někam. Chaotické uspořádání písniček spolehlivě zabije i jednotlivé, krásně provedené kousky. ...
„Teď, milé Růžové děti, pěkně opatrně jedna řada za druhou sejděte do sálu, jakože jste právě ukončily své vystoupení. Najděte si jako své rodiče, kde by tak asi mohli sedět, a běžte jim hupsnout na klín. (Všichni usoudí, že jejich rodiče nemohou sedět jinde než v první řadě, je tedy zapotřebí je poněkud rozptýlit.) Teď ale nezapomeňte, že všechno záleží na vás. Pěkně potichu jako myšičky. Víte přeci, že když se budete hemžit, šeptat, šustit programem nebo nedejbože odcházet a zase se vracet, nastane v sále šum, lidé budou špatně slyšet, začnou si povídat a koncert skončí katastrofou (pojem katastrofa barvitě vylíčen v předchozích zkouškách).“ ...
Velké koncerty přitahují publikum po stovkách a všichni již vědí, že přední řady skýtají nerušený poslech i dobrou viditelnost, kdežto vzadu sice vidět moc není, zato poslech je zde mizerný. Přes veškerou mnohaletou osvětu tu a tam povstane chmurná postava a ve chvíli, kdy celý sál napětím nedýchá, se dere řadou ven, dupe k východu ze sálu a oroseného uvaděče, jehož povinností je raději zemřít, než dopustit vrzání dveří v průběhu produkce, huhlavě poučuje o svých právech. ...
Rád trošku přeháním, v dnešním, přemnohými podněty opotřebovaném světě pak informace snáze proniká do vědomí adresáta. ...
Jsou skladby, které drží fazónu celá léta, jsou jiné, které se rozpadnou po několika provedeních. Jsou takové, jichž se děti nemohou nasytit, i ty, k nimž prostě nepřilnou. Jen jednu zákonitost se mi podařilo vypozorovat. Složité, těžko přístupné kompozice, často zpočátku přijímané s nedůvěrou a vyžadující spoustu sebezapření k technickému nastudování i pochopení, se nezřídka stávají zamilovanou pěveckou potravou, která pak dlouho odolává vlivům času i provoznímu opotřebení. Naopak chytlavé šlágry, do nichž se sbor vrhá s nadšením a pocitem, že to je konečně zase jednou NĚCO podle našeho gusta, často po třech čtyřech provedeních ztrácejí náboj, přestávají být sdělné a pro sbor i publikum zajímavé. ...
Všichni chtějí zpívat i poslouchat populár, všichni jsou dychtivi chytlavých melodií i pulzujících rytmů. Nejsem výjimkou, jsa odkojen bubenickou praxí v gymnaziálním bigbítu, dodnes se rád nořím do vln známých melodií a často si představuji, jak by vypadalo aranžmá pro dětský sbor. Opravdu dobrých sborových úprav však není mnoho a ty méně jaksi dlouhodobě nefungují. Poměr úsilí k jejich nastudování a výsledného efektu je často žalostný. Zvláště pak ve srovnání s muzikou, která sice nebývá součástí každodenního hudebního menu, přesto však má kdesi hluboko zakódováno něco, co probuzeno k životu, dokáže vykročit mrazivými tlapkami po zádech posluchačů.
Dlouho jsem nedovedl formulovat důvody, které mě vedou k menšinovému výběru hudby, řekněme „lehčího žánru“ tak, aby byly pro děti srozumitelné a přesvědčivé. Věděl jsem, že to tak má být, protože smyslem našeho usilování je přivádět děti k věcem krásným, ušlechtilým a užitečným, ale vysvětlete, proč zrovna tohle je krásné a ušlechtilé a tamto ne, když to druhé je přece tak boží. Pak mě napadlo jisté podobenství. Veškerou muziku, jež se kdy kde objevila, můžeme seřadit kousek vedle kousku podle jedné přímky. Na přímce vyznačíme bod nula. Na jednu stranu od tohoto bodu řadíme skladby a skladbičky, které mají tu vlastnost, že se nám samy od sebe líbí, samy si vynucují naši pozornost a posluchače přitahují. Tato vlastnost sílí s narůstající vzdáleností od bodu nula. ... Překročíme-li bod nula, nastává situace opačná. Abychom tuhle muziku mohli poslouchat a mít z ní potěšení, musíme se o ni ucházet, pokoušet se do ní proniknout a porozumět jí. Zpočátku to jde poměrně snadno, čím více se vzdalujeme od bodu nula, tím více úsilí musíme vynaložit. Pokud se nám podaří proniknout pod zdánlivě nevlídnou skořápku povrchu těchto skladeb, dostává se nám odměny. Pocit z jejich účinku je tím silnější, čím více úsilí jsme vynaložili a čím hlouběji do skladby se nám podařilo proniknout. Navíc tyto skladby se neoposlouchají: čím více se k nim vracíme, tím více v nich nacházíme. Je zřejmé, že bod nula každý člověk nachází v jiném místě přímky, a je zřejmé, že různí lidé jsou schopni a ochotni pronikat do různých vzdáleností od tohoto bodu. Jestliže ve sboru usilujeme o přivádění dětí k něčemu ..., pak by naše úsilí mělo být věnováno oblasti za bodem nula, tedy tam, kde je nutno o dobrý pocit se ucházet. Druhá strana přímky si nás totiž snadno najde sama. ...
Pocity z hudby, která není snadná, do níž jsme dlouho a obtížně pronikali, opravdu bývají mimořádné, čímž nikterak nehodlám ostouzet žánry, které si nás snadno a rychle ovíjejí i podmaňují. Celý mechanismus má ještě další efekt. Jestliže sbor pochopil, nastudoval, vstřebal a zamiloval si, nabývá schopnosti provádět své posluchače obávanou krajinou za bodem nula,. Řečeno jednoduše, je-li skladba zazpívána tak, jak to její podstata vyžaduje, stává se srozumitelnou i pro posluchače laika. ...
Zkoušíme leccos, nabádání jsou důmyslná i často opakovaná, leč poznáte je již zdaleka po ovoci jejich, jímž jest úžasná hemživost doprovázená kvičivými zvuky, zejména mimo vlastní šatnu, cestou k toaletám i v jejich labyrintech. Šatnu pak obývají zřídkakdy, jest to nedůstojné a kompromitující, neboť tak činí pouze individua nesmělá, zaostalá a přitroublá, fatálně zanedbávající vlastního imáge. ...
Od šaten v klubovnách prvního patra přejděme do zákulisí, kde se ve třech maličkých kobkách tísní nejpočetnější skupina našich pěvců, ponechávána záměrně svému osudu. Oni se již sami musí postarat o bezhlučný průběh svého zákulisního bytí (o což se nepostarají), o včasnou úpravu zevnějšku (k čemuž nedochází, protože k dobrému tónu patří vydržet v civilu co nejdéle), o bezchybné zaujetí výchozího postavení a podařený nástup (což vždy hrozí malérem, protože jeho veličenstvo hlavní sbor již dávno všechno přesně ví, a tudíž naslouchat provozním pokynům je pošetilé a nedospělé). Nicméně na jeviště se zpravidla dostaví včas a vizuálně akceptovatelní, i když někteří s pletí notně ruměnou. ...
Jestliže nepřepínáme jejich možnosti, a nácvik se podaří dobře uchopit, každé z našich oddělení dokáže své písničky zazpívat tak, že je posluchač vnímá se zatajeným dechem. Je logické, že výsledný produkt každého z nich je dán poněkud jiným poměrem pěvecké vyspělosti a odzbrojující roztomilosti. ...
Dlouhá léta jsem žil v domnění, že tomuto stavu je možno se vzdáleně přibližovat, ale příliš blízko se dostat nelze. Děti si buďto vedou svou a jsou spokojené, nebo se podvolí požadavkům a spokojenosti podstatně ubude. ... Tehdy jsem si totiž uvědomil, že nabádání celku ovoce nepřináší. Naše výzvy, přání i výtky si totiž nejvíce berou k srdci děti, jichž se vůbec netýkají, kdežto ty, k nimž ve skutečnosti mluvíme, ani náhodou nenapadne, že by cokoli z vyřčeného mohly vztahovat na sebe. Proto žehrání na neutěšený stav čehokoli příliš nezabírá, a jsme-li protivní dostatečně dlouho, otrávíme i ty vstřícné. Z toho mi vyšlo jediné. Neotravovat všechny a vlastně neotravovat vůbec. Protože je vždy brzy jasné, kdo je žábou na prameni, požádat o rozhovor. A laskavě vysvětlovat tolikrát, kolikrát je to únosné, aby člověk sám před sebou nebyl za blbce. Pak je třeba předložit striktní ultimátum. To se za posledních deset let stalo dvakrát. ...
Odpadky vložíte do igelitové tašky, kterou naleznete poblíž svého místa, a pacičky zmazané čokoládou utřete do vlastního kapesníku, nikoli do cizího sedadla. Když budete něco potřebovat, přivoláte nás a my vás neprodleně navštívíme, místo abyste se špacírovali uličkou. Možná, že vám někdy v autobuse říkali né aby vám bylo špatně a né abyste zvraceli! To u nás vám klidně může být špatně a klidně můžete zvracet kolikrát chcete. Jenom se musíte trefit do toho sáčku, co máte před sebou. Takto zaručená legalizace úkonu kupodivu velmi snižuje jeho četnost. ...
Vrchol uspokojení však přináší nalezení prodejny, v níž je možno zakoupit třepavý sliz nejrůznějšího zbarvení. Již několik let jsou děti přiváděny do vytržení tímto úkazem, chválíce si vzájemně odstíny, stupeň třepavosti i míru vzrušujícího hnusu, který tato magická hmota vzbuzuje.