- 1930, poetistická sbírka. Chybí interpunkce, originální metaforika, terminologie.
- obrat k nitru, líčení vlastních vizí, představ, halucinací, stavů duše...
- často motivy květin a rostlin
- verš většinou pravidelný, je zde rým
Smuteční hrana za Otokara Březinu: dedikace
Když ztratil v smrti duch svou paměť zrak a sluch/ když uzavřel se kruh když dohrál pištec škálu/ ční v třpytu zlatých much stíh rakve plné stuh/ jak v spánku bez předtuch nad schody u portálu/ .../
Je bez nástupce král jak by se průvod bral/ a beze slova štkal pod tíhou kruté rany/ měsíc jak svatý Grál se světlem rozehrál/ a hrana hučí dál na všecky čtyři strany/...
Noci:
...Ach to jsi ty má přeludná a třikrát tmavá noci/ balzamovaná milenko jež voníš po ovoci/ krvavá můro červánku stíne jejž zabil sok/ zdechlino v svitu měsíce drásající svůj bok/ tvé hašišové bradavky ční do mých denních visí/ tvůj hlas je rozbit ozvěnou jež vzdouvá se a mizí/ ty loutno smrti třpytící se v hvězdném orchestru/ tebe mi daly sudičky v kolébce za sestru/.../ Noc převrhla svůj zlatý úl nad sady všelařů/ nad černé věže katedrál a ateliérů/ hvězdy se třásly tropicly jak nemilostná hrana/ noc průvod rakví bez bubnů noc marná karavana
Podivuhodný kouzelník: 1922, obsahuje předzpěv a 7 zpěvů. Kouzelník přišel na svět z Jezerní dámy pomocí květiny, kterou utrhla. Vidí neštěstí světa a tak se na sedm let vydává do světa. Jeho úkolem je chránit Evropu, naši vlast. Tu zachrání komunistickou revolucí, kterou rozdmýchá. Po vítězné revoluci je však její přínos zpochybněn (zpěv IV) a posléze odmítnut (zpěv VI). Básník nabádá přiklonit se raději k západu, nakonec se vtělí do fontány a dává lidem skrze svou vodu poselství o šťastném a harmonickém životě.
Zpěv první: Genese podivuhodného kouzelníka. ...Tu musil jsem mysliti na budoucnost Evropy/ uprostřed níž můj přísný národ/ podoben granátovému jablku/ na některé z nízkých věží jak báň je vztyčen/ a nemoha domyslit ani/ suchou askesi neprobuzené jeho přirozenosti/ zůstal jsem sklíčen/.../ Viděl jsem dámu jak prchá mně vzad/ i s lasturou větrné loďky/.../ byla tak nádherná viděl jsem krev/ když padala s vrcholku hory/ V jejím břiše se narodil muž/ z té květiny kterou mi dala/ kouzelník k jehož předkům chci jít/ má píseň je duhou a s ní kráčej/ troubí postilión a koníci běží k nivám/ v jejím břiše se narodil muž/ kouzelník po předcích země
Zpěv druhý: Rodokmen kouzelníkových předků. V harému kopretin a mezi hluchavkami/ tam kde skleník podobá se noční kavárně/ vášnivé karafiáty se opíjejí/ z pohárů konvalinek/ jen jediný chlapec vzhůru se dívá/ a neslyší// Odešel nebi blíž/ a koupá své nemocné tělo/ .../ tam dole/ na nebi protinožců/ Měsíc/ rybí oko/ čočka/ poslední z rodokmene kouzelníkova (=kouzelník?)
Zpěv třetí: Jezerní dáma a kouzelníkovo mládí. Viděl jsem dámu jak prchá mně vzad/ i s lasturou větrné loďky/ byla tak nádherná měsíc se chvěl/ když kouzelník na svět pohleděl/ pohleděl/ zaplakal/ a měsíc hned vzápětí rozmávaným srpem/ do černých mračen ťal/ a večernice rázem/ do vody seskočila/ a jak vlna jedním skokem/ v ženu se proměnila/ Tenkráte ponejprv uzřel kouzelník/ jezerní dámu s rybím okem// Za sedm roků do světa šel/ a po sedmi vrátil se zpět/ tenkrát ji podruhé viděl/ a jak se vyprávěti/...
Zpěv čtvrtý: Revoluce (=za komunismus. Po vítězství se kouzelník, tentokrát v roli kamelota, ztratil)
Zelený stůl podpíral ruce staré vládě/ patnáct tisíc revolucionářů stálo na barikádě// Podivuhodný kouzelník v šatech kamelota/ prodává na rohu ulice noviny/ Soudruzi do boje! hřměla revoluční rota/ se starcem v čele jejž kryly už šediny// Tu tam jsi viděl čapku na šišato/ ženy šly s konvičkami jak do práce/ Četl se manifest To každému z nás budiž svato/ Hej soudruzi hurá na zrádce!// Kamelot nespustil oči z manifestu (=komunistický)/ Nemůžem ztrati nic než svoje okovy/ tož vari z cesty chlape! já chci mít také volnou cestu/ Revoluci? Vyhrát? Ty se opovažuješ pochybovati?/ Kdo to ví?// ... // A než se revolucionáři nadáli/ dva chlapi velké koše zvedali/ a kamelot před nimi raz a dva/ jak generál setnině tempo udává/ a vytahuje z koše kokardy/ a volá pln odvahy a smíchu/ Vojáci soudruzi do gardy!// A od vojáka vokákovi/ kamelot rudou kokardu připíná/ a bodáky napřažené k boji/ padají na zem jak jiskry z komína/ a celá barikáda volá Tak přec čert to ví/ ztratili jsme okovy/ A než se z křiku vzpamatovali/ kamelot sedí zas na rohu/ prodává noviny a všechny oznamovaly/ Diktatura proletariátu/ všichni a žádný/ ztratil se kamelot však nehledejte ho/ nových polobohů nepotřebujem/ a občan z něho bude/ tak jako tak řádný// ...// a přes noc nové tužby a bolesti se narodí/ o nichž lidé ještě nevěděli// ...// Pracovat bez pánů věc překrásná je/ Kouzelník pracoval ve stoce/...
Zpěv pátý: Láska. Kouzelník zažívá lásku, ale chybí mu pospolitost se soudruhy, a proto se vrací...
Zpěv šestý: Pohroma-Intermezzo-Vodotrysk. ... Kouzelník zapomněl opět na své hoře/ vmísiv se mezi soudruhy/ Na poli zpustlém neúrodou mlčky oře/ v továrnách mlčky obsluhuje soustruhy//.../ Revoluci jsme vybojovali/ náhoda lásku odnímá/ Náhodě štěstí jsme obětovali/ Náhoda soudruhu zde hladem/ hubené břicho rozdýmá//...// Vlastní zvuk ozvěnou z dálky se posmívá/ Chceš-li být živ proměň se zaživa!/ Tělo se rozpadne život však musí zbýt/ Chceš-li ho poznati musíš se proměnit/ musíš se proměnt před svýma očima/ Hle život skončil a znovu se počíná/ musíš jej zbaviti strastí a běd/ chceš-li být živ proměň se v svět// ...// anebo alespoň vlastním svým prstem/ ukázat na východ k Moskvě/ a pak se rozejíti/ po všech koloniích/ podél Tichého oceánu// ...// Náměstí osamělo/ Vidíš jen stařečka o holi s bandaskou v ruce jít/ a vidíš jak blízko se k vodotrysku sklání/ Voda v bandasce zvoní/ a stařeček svlaživ si hrdlo dvěma doušky/ šeptá/ Dobrý den ach jak krásný den/ A usednuv do náručí vodotrysku/ zemřel/...
Zpěv sedmý: Závěr.
Akrobat: 1927, věnováno Vladislavu Vančurovi
Slavnost: S hudbou dvěří puklic a sprch/ byl očekáván příchod akrobata/ jenž kráčel po laně/ přes Řím Paříž Prahu až na Sibiř/ kde prý měl zasázeti do ledu/ červenou růži Evropy k žluté růži Asie/ na znamení úsměvu dvou světadílů/.../ Rozšířila se pověst o tomto muži/ jenž prý léčí svou gestikulací chromé od narození/ a vesnice doprovázely svá procesí o berlách/ neboť každý dům má slepce/ osleplého zrcátkem na konci cíle/.../ Pojednou zazněl umíráček/ a z nemocnice rajské v plamenech květináčů/ vraty jež se rozvírala s dlouhou hudbou/ na vozíku mrzáčků/ jel sedmiletý námořníček bez nohou/ stáčeje rukama zeměkouli/ davem jak zdí jež se rozestupuje/ a jak se závoditi s akrobatem/.../ a dláždění bílé jak o božím těle/ bylo plné šlépějí těch kdož toužili jen z dálky/ patřiti na vykupitele// Z policejních budov spěchali strážníci/aby podali přesnou zprávu o totožnosti/ šíleného akrobata/ jenž padaje zanechal vyzvání tak podivné/ že je to třeba volati/...
Vyznání: pocity z dětství, mládí a dospívání, touha po lásce, kterou nikdo nepochopí. Zmínka o první světové válce. Automatický záznam textu. ...už nikdy nezapomeneš toho tajemství/ budeš je hledati v matčině sukni když spí/ anebo porozevíraje bázlivě dveře do noci/ v knize již uschovali příliš vysoko na skříni/ třesa se úzkostí nad milostnými dopisy/ v kufru služek//.../ rdíš se za svoje tajné myšlenky/ a nevěda co bys řekl/ hraješ své smutné mlčení na černých klávesách//.../ miluješ jarmarky se snědými kramářkami/ pomalovaný perník jenž chutná smutně/ tak jako všechny ženy jichž se dotýkáš/ avšak budeš navždycky milovati jejich bizarní krásu/ žen jež jsi zřel jen jednou v životě//.../ Jednoho večera se vrací tvůj otec smuten z městečka/ hvězdy svítí a tvé piano mlčí v černém pokoji/ nevíš co je to ultimatum ale listovní tajemství je zrušeno/ ach ubohé dopisy nad jejichž polibky/ se budou vznášet úřední razítka/ všecky mosty jsou střeženy/ a pozdě k ránu projel nepozorovaně tajemný vozík/ to je válka//.../ a tolik lásky v očích vojínů a dívek/ jako by válka byla láskou//.../ touláš se ráno po tržnici/ k níž proniká zápach tabáku a vlhké chrchly lokálů/ továrny dělají věčný soumrak/ chtěl bys žít/ nechápaje otroctví mechanismu/ průmyslových čtvrtí//.../ propadáš bezmyšlenkovitě halucinaci/ piješ noci/ jak černou kávu/ den prázdný šálek/ stojíš jak žebrák čekající polévku/ propálené kalhoty/ to je výsledek tvých chimér//.../a kdybys byl císařem/a krmili tě květinami/ staneš se stejně kouskem hlíny v květináči//.../ Za soumraku platanů nářek milenek v oknech/ nad kolovrátky zmrzačených starců bez duše/ ach soumraky/ když stárnoucí ženy v zrcadlech oplakávají/ víckrát ne svého kouzla
Akrobat: Ve stáří nastává životní deziluze, člověk již na nic nečeká, je často osamocen …slavnost skončila … staří opilci jež neuzdravila zázračná studánka … odcházejí plakat bez slz do opuštěných pokojíků s obrázkem lásky… S každým osudem se dá naložit různě – záleží, jak se jej člověk chopí. Akrobat touží mít tuto schopnost správné volby …a přemožený akrobat vztahoval ruce po tomto / akrobatovi vesmíru (Slunce) / jenž umírá pro nás každodenně / ale to není smrt / na druhé polokouli se vztahují po něm ruce / v ranních županech …
V dětství je člověk spontánní, má obrovský potenciál žít život bez hranic a vnímat ho tak, životními zkušenostmi tento náhled mizí … jeho nohy byly chromé stářím jinocha / jeho nohy byly chromé mládím muže/ viděl své dětství / sedmiletého námořníčka bez nohou (nohy = starosti?) / a volal / odvěď mě … Zvláštní druh lidí je ten, co umí žít životem plným emocí a vášní i v dospělosti …Bylo to město choromyslných … milostnice svlékaly po celý život svá těla bez úkoje / prokletí němí básníci nad bílými listy melancholie … automobil s červeným křížem přivážel vždy nové a nové hrdiny lásek … těch kteří opustili marné úkoly pro jeden / utkvělý polibek.
Naproti tomu lidé žijící konvenčně se pohřbívají zaživa … Na druhé straně zářilo světlo / zkrášlené nocí jak hřbitov / jehož světla omamují dálku / jak světla hřbitovů / pod nimiž umírají rodiny za cinkotu zlata / šelestění švábů a bolestných výkřiků / jichž neslyším
Edison: Básník žije noční život plný hazardu, alkoholu, pochybných žen, nočních toulek městem doprovázených strachem ze života i smrti (Bylo tu však něco těžkého co drtí / smutek stesk a úzkost z života i smrti). Nový Edisonův vynález, právě zveřejněný v novinách mu však dodal elán a strach se změnil v radost (bylo tu však něco krásného co drtí / odvaha a radost z života i smrti). Obdiv k Edisonově odvaze jít za svým přes všechny nesnáze života a četné osudy, cestování, střídání zaměstnání (kamelot, výrobce obuvi) (Touláš se jak nosič z dvorku do dvorku / jednou zklamán odjel jsi do New Yorku / bloudě v této americké metropoli / byl jsi odhodlán se vrhnout na cokoli / snad hráls tehdy karty snad jsi také pil / snad tam nechals mnoho nejlepších svých sil / bylo v tom však něco krásného co drtí / odvaha a radost z života i smrti) (Tisíc vynálezů udělalo krach / hvězdy nevyšinuly se z věčných drah / pohleďte jak tisíc lidí klidně žije / ne to není práce ani energie / je to dobrodružství jako na moři / uzamykati se v laboratoři).
Oslava telefonu, vynálezů (Svět si hraje s vaším ušním bubínkem / stáváte se elektrickým pramínkem / fonomotory a mechaničtí ptáci / vzlétají až k hvězdám odkud se k vám vrací).
Oddechnutí a zároveň smutek z konce cesty, když je vynález dokončen (pocítil jste smutek tak jako já včera / nad poslední stránkou svého románu / jako akrobat jenž přešel po lanu / jako matka která porodila dítě / jako rybář který vytáh plné sítě / jako milenec po sladké rozkoši / jako z bitev kráčející zbrojnoši … bylo v tom však něco krásného co drtí / odvaha a radost z života i smrti)
Žárovka – dar, který on, piják a hráč a zástupce všech obyčejných lidí užívá ve svém osamělém bytě (Večer na začátku řijna tentýž rok / sklíčen odměřoval jste svůj vážný krok / po laboratoři v slavném Menloparku / uprostřed své korespondence a dárků / toče prsty mlýnek v snění ze zvyku / uhnětl jste maně z vláken uhlíku / ptáka našich nocí s kterým dloho bdíme / metlu příšer stínů jíž je zaháníme / žhavé poletuchy snivých promenád / anděla nad štíty nároží a vrat…)
Oceňuje vytrvalost a píli, i když si lidé na vynález zvykli a už ho neoslavují – hrdina je o samotě zavřený v laboratoři (už se nesou výkřiky a tleskání / už se Edison svým hostům uklání / Už je zase duše smutná po slavnosti / už jste v pracovně a už tu není hostí / kolik vynálezců udělalo krach / hvězdy nevyšinuly se z věčných drah / pohleďte jak tisíc lidí klidně žije / ne to není práce ani energie / je to dobrodružství jako na moři / uzamykati se v laboratoři / pohleďte jak tisíc lidí klidně žije / ne to není práce to je poesie).
Potenciál je všude kolem nás, ale málokteří jej dokáží využít (Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule / a jen Newton doved těžit ze své boule / tisíc lidí mělo epilepsii / a jen svatý Petr uzřel hostii / tisíc hluchých lidí bloudí beze jména / a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena)
Vynálezce má vůli tvořit až do posledních sil (Ještě vidět stále před sebou svůj stín / ještě rozbírati složky žíravin / ještě se zas kůže rukou znovu drobí / ještě najít přístroj k cestám do záhrobí)
Na závěr se básník loučí s představou výjimečného žití Edisonova, vše končí (nashledanou hvězdy padající s věží / na shledanou stíny v dálce na nábřeží / stíny času na nějž není žádný lék / sladké stíny stíny snů a vzpomínek / stíny modra nebe v očích krásné ženy / stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny)
Signál času: Žijeme život bez cíle, smyslu, jako dlouhou smrt, člověk však stále v něco doufá (Deset hodin lidé chystají se k spánku / opilci čtou smutný zítřek z pekla džbánků / v hloubi lidských srdcí hlodá naděje / utešuje matky světce zloděje / lékaře i jejich věčné pacienty / lidi bez práce a majitele renty / ty kdož nevědí nic o svém krajíci / mozky šílenců a umírající).
Pomíjivost přítomnosti (vyvolávám stěží matné snímky dění / pranic netrvá a všecko je i není / byli stavitelé sfing a pyramid / byli kupčíci jež vyhnal z chrámu lid).
Člověk si pro svůj život musí najít vlastní smysl (Kolik událostí tolik různých not / je mně líto těch kdož nenalezli bod / z jehož perspektivy ne se mění v ano / jak se mění večer v noc a noc v své ráno..)
Svět je plný nevyvážeností (chtěl bys zmizet světu jako hlupák pštros / umřel vysílením o hladu a bos / vyrábějí na vás granáty a miny / pětkrát denně změnit oblek figuríny / jež se roztahují v ráji výkladů / zrno hnije ty jdeš světem o hladu / mohu míti za kus niklu náruč ženy / likvidace fabrik trustů zlaté měny / zatímco je země štědrá jako dřív / spekulace vrhá do žump fůry skyv)
Edison umírá – soucit, lítost nad odchodem velikána, každý tvůrce pociťuje prázdnotu a lítost po dokončeném dílu a pudí ho to stále znovu tvořit (srdce slábne slábne avšak ještě buší / chtěl bys beze zbytku proměnit svou duši / v nové tvary v nové věčné bytosti / všichni tvůrci umírají s lítostí!)
Lítost nad tím, co se už nedá stihnout (co ti pomůže tvá slavná minulost / když už nezbuduješ rozdělaný most / jenž je mostem k mnoha budoucím tvým mostům / křemen zasazený k rahocenným skvostům)
Závěrem se připodobňuje k vynálezci, neboť poezie je také vynálezem (stokrát museli jste přejít tutéž mez / než se její zmatek koncentroval v rýmu / kolik soustředil jsi ve svých plicích dýmu / než jsem zachytl jej v krátké piece / stotisíckrát lovit vlny na řece / než tvůj rytmus našel v jejich tanci hranu / kolik zklamání a kolik otomanů / mám-li ztělesniti slovem polibek / přejdou dny a týdny přijde nový věk) (slina polibku a trpká slona hoře / křehkost fontány a kanonáda moře / šanson plískanic a vůně soboty / balet propadlišť a démant nahoty) (smějte smějte se mně lidé příštích let / pro mé popěvky pro bizarní můj svět)
Silvestrovská noc: Lidé oslavují a radují se, ale básník je o samotě za psacím stolem a uvažuje o úplně jiných věcech (Tento dobrý pěstoun všední lidské krásy / jako slunce udržuje zeměpásy / hlídač pokladů jež chtěli zakopat / způsobuje gestem ruky listopad) (Co je dojímavých věcí všude kolem / on to ví a proto sedí za svým stolem / vytvářeje kolem sebe čaromoc / větší než má tato silvestrovská noc)
Neznámá ze Seiny: Po děštíku který crčí v rákosí / rozmočené slunce pere do zástěry / pradlenky jdou v páru s cínovými džbery / rozmočené slunce pere do zástěry / do zástěry která pluje po Seině / pradlenky jdou v páru jako na scéně / kráčí v průvodu jak izraelské dcery / jako malé tanečnice od opery / jdou jak Venuše jež tančí s podnosy / po deštíku který crčí v rákosí … Mrtvá neznámá ty sestro hvězd a prachu / úsměve jenž skanuls do našeho strachu / rci co vidělas v té chladné vteřině / co tě rozněžnilo v noční bařině