Neviditelný

Jaroslav Havlíček

Psychologický román z roku 1935. Ústředními tématy jsou chladnokrevná ctižádostivost, racionalita versus emocionalita, rodové šílenství, osud a nutnost poddat se, vzdát se mu.

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem celého příběhu, vlastně svým způsobem antagonistou, je chemik Petr Švajcar. Příběh vypráví, resp. zapisuje retrospektivně z odstupu deseti let: do této retrospektivy tak může přidávat mnoho předjímání a naznačování budoucích událostí, typického pro vševědoucího vypravěče a také perspektivu, již mu umožňuje časový odstup a nadhled, jež je však zároveň často v rozporu s pohledem, který zaujímal v době, kdy se tyto události konaly.

Jeho životní příběh je v největší stručnosti celoživotní touha vyšvihnout se dosáhnout jistého společenského postavení a finančního zajištění. Z odstupu vidí tuto svou cílevědomou houževnatost jako příčinu prokletí a trestu, se kterým se jeho životní běh víceméně zastavil a ustálil.

Petr Švajcar pocházel z velmi chudé rodiny truhláře, kde se člověk vlídného slova a často ani sousta nedočkal. Vše, co kdy měl, si musel vydobýt, odpracovat, vyžebrat. Nebyl zvyklý na jemnocit a vážil si na sobě ponejvíce schopnosti chladného úsudku a kalkulu. Díky štědrosti místního mecenáše se pouhou náhodou dostal k lepšímu vzdělání: mohl dokonce vystudovat chemii, která ho fascinovala. Jako mladý zaměstnanec chemických závodů získával cenné zkušenosti, ale stále více si uvědomoval, že i kdyby byl sebelepší, v zaměstnaneckém poměru se nikdy k výrazně lepšímu příjmu a živobytí nedopracuje. Chtěl víc. Proto mu přišlo vhod, když mu po 1. světové válce, v níž bojoval a po níž by zase musel znova pracně dobývat předchozích pracovních pozic, přítel nabídl seznámení s jednou dívkou, známou, 22letou dcerou továrníka Hajna z Jesenice, který vlastní mýdlárenskou továrnu. Petr Švajcar si v Praze dívku namlouvá - velice promyšleně, aby si dobyl její srdce, zároveň však aby sám zůstal chladným a s nadhledem, který pro svůj plán potřeboval. Tyto popisy jeho promyšleného chování, úsměvů, pozorností a zase ledabylosti, působí nanejvýš cynickým dojmem, jelikož sám vypravěč přiznává, že nic z toho ve skutečnosti emocionálně neprožíval.

Nicméně se mu podaří dosáhnout, čeho chtěl. Starému Hajnovi se dokázal zalíbit, nastěhoval se do jejich domu a chystal svatbu se Soňou Hajnovou. V továrně se brzy stává ředitelem, přestože ho zaměstnanci nemají v lásce pro jeho chladný přístup, nástupnictví jaksi dědičné a bez zásluh, a pro jeho snahu o všemožné inovace.

Nyní už se však začíná jeho osudová msta. Aniž by to předem věděl, v domě žije Hajnův mladší bratr: strýček Cyril. Ten je mentálně nemocný: věří, že je neviditelný. Objevuje se v místnostech, nemluví s nikým, zírá. Nebezpečný není, pokud všichni hrají jeho hru a předstírají, že jej skutečně nevidí. Až dokud zde Petr nezačne sexuálně žít se Soňou. Snaží se vniknout do místnosti, kde jsou milenci spolu a v domnělé neviditelnosti je pozorovat. V komůrce sepisuje smyšlené příběhy plné neviditelného rytíře (sebeprojekce) a milostných, ba obscénních a zvrhlých představ. Soňa se ho bojí. Neviditelný stojí dokonce v šeru místnosti o jejich svatební noci. Soňa svou hrůzu a strach nedokáže přemoci. Trápí ji časté migrény, Petr zuří - starý Hajn nechce nechat Cyrila odvézt do ústavu. Svolí až ve chvíli, kdy se Cyril sápe na Soňu, aby ji coby neviditelný rytíř poctil svým milováním. 

Cyril je tedy pryč ze scény, avšak na Soňu tato epizoda má nevratný zkázný vliv. Postupně se u ní rozpoutá podobná duševní porucha. Petra začíná nenávidět, bere si do hlavy, že miluje Cyrila, svého milence, s nímž čeká dítě: ve skutečnosti Petrovo. Petr ji už také pouze nenávidí. Jediné, proč ho ještě Soňa zajímá, je jeho dítě, k němuž upíná všechny životní naděje a motivace. Trne každým dnem o jeho zdraví: Soňa se chová jako blázen a nezodpovědně, dokonce i po porodu chlapečka. S ní a miminkem musí neustále někdo být, aby mu ve svých záchvatech neublížila. Petr ztrácí trpělivost: dítě musí být matce odebráno! Starý Hajn však nechce ani slyšet. To by Soňu zničilo. I ve své pomatenosti na dítěti velmi lpí. Po incidentu, kdy Soňa s dítětem vyleze v parku na zídku a dítě jí vypadne z peřinky do trávy, však přistoupí na izolaci: buď je Soňa zamčena v zamřížovaném pokoji, nebo je před ní uzamčen malý Peťa se služebnou Katy. Soňa zuří, řve, pláče, vyje, a opět z vyčerpání spí. 

Když se ukáže, že se v nestřeženém okamžiku Soňa pokusí o sebevraždu skokem z půdního okna, využije Petr chladnokrevně této příležitosti a jednoho dne jí tajně odemkne dveře. Jeho přání se vyplní: Soňa se skokem zabije, synáček je osvobozen od pomatené. Služebná Katy, tou dobou již delší čas milenka Petrova, si její smrt klade za vinu a rozhodne se zasvětit život výchově chlapečka, aby odčinila svou chybu (věří, že dveře zapomněla zamknout). 

Asi dva roky má Petr Švajcar pocit, že nad osudem zvítězil: že ho ponurý, zakletý dům Hajnových neudolal. Po dvou letech relativního štěstí však přichází poslední a nejzásadnější rány: umírá starý Hajn a ukazuje se, že veškerý majetek včetně domu a továrny odkazuje vnukovi: malému Peťovi. Petr Švajcar tak není v pravém smyslu továrníkem, ale pouze poručníkem a správcem dědictví svého syna. To mu příliš nevadí až do chvíle, než synek dostane zánět mozkových blan, z něhož se už nevzpamatuje: je z něj duševně postižené dítě neschopné vývoje: nemluvící, neschopné sebeobsluhy, bez ducha, s prázdným pohledem. Proč my měl Petr zvelebovat životní dílo pro syna, který je nikdy nebude schopen převzít? Příbuzní jednoho dne vše rozeberou. Od této chvíle továrna i dům pustnou. Katy už není tou živelnou milenkou jako dřív: hrozná vina z ní vysála všechen život a jiskru. Dům je tichý, prázný, sešlý, bez budoucnosti: stejně jako Petr Švajcar. Stav věcí, jež se nemohou změnit, vnímá jako peklo: jako trest za jeho zaslepenost, s níž neviděl první varování, před nimiž měl z tohoto domu utéct hned na začátku.

Kniha tedy vypovídá o otázkách osudu: je člověk trestán za ješitnost? Sleduje naše počínání a záměry nějaká nadpozemská síla? Reguluje nás tak, abychom zůstali v mezích toho, co nám přísluší? Osud je zde v závěru přímo personifikován a obviňován.

Nápadný je také kontrast mezi uměřeným, chladným, racionálním Petrem, jemuž se právě tyto vlastnosti v dlouhodobém měřítku nevyplácejí, a živelnou, emocionální a trochu dětinskou Soňou, u níž však tyto vlastnosti také nejsou zdravým projevem, ale předzvěstí duševního rozklížení. Kde je tedy rovnováha?

Obzvlášť děsivé, kromě scén se šílenými, pro mne bylo to Petrovo závěrečné přesvědčení, že je nemožné se tomuto bestiálním osudu vzepřít. Rezignací se právě podobá hrdinům antických her, kteří se také vždy ukáží být pouhou hračkou v rukou rozmarných bohů, kteří se baví snahou maličkého človíčka vzepřít se před danému osudu.

,,Soňo," řekl jsem jí jednoho dne, ,,již dosti dlouho se zpronevěřuji vaší rodině. Jedním tak, jak nebylo nikdy u mne zvykem jednati. Nyní jsem zase já takovým malým ,x' v nedořešené rovnici. Musím hledět dostati se z toho čestně. Nezbývá mi než oznámiti vašemu otci, v jakém stavu věci jsou, požádati ho o souhlas, nebo podrobiti se rozsudku. Důvěřuji ovšem," dodal jsem chvatně, ,,v jeho nesmírnou laskavost a shovívavost."

Zasmušila se velice. Hry lásky ji bavily mnohem více než tento skoro slavnostní rozhovor. Dosud nebylo mezi námi promluveno ani jediné slovo o manželství. Prosila mě, abych dopis odložil až do jejího odjezdu. Chce býti při tom, až jej tatínek obdrží. Bude se ptát. Soňa bude dělat obhájme. Neměl jsem, co bych proti tomu namítal, nyní však, když nejtěžší slovo celé záležitosti bylo vysloveno, bylo nutno přesunouti rychle lásku přes tento mrtvý bod, učiniti své příští manželství také trochu vábným. Soňu ovšem dosud ani nenapadlo, že by měla býti potrestána mou celoživotní společností za své neodpovědné hubičky. Bylo třeba nalíčiti novou vějičku. To znamená, že bylo záhodno roznítiti ohýnek vysloveně pudový.

Chvíle rozloučení se k tomu hodila jako nic na světě. V poměru, v němž jsme byli, v poměru milenecky cudném, nebylo nic zvláštního na tom, přišla-li řeč na můj byt. Vlastně zatoužila sama spatřiti jej dříve, než odjede. Snad byla příčinou toho opravdu jen její ženská zvědavost.

[...]

Přijal jsem ji jako dobrý soused, prostě, kamarádsky. Potěšilo ji to tak, že byla přímo zběsile dovádivá. Řekl jsem jí, že jsem nic nepřipravil, abych ji nepolekal, že však, chce-li, můžeme si nyní jít koupit nějaké víno a zákusek. Přikyvovala radostně. Tak jsme spolu seběhli ze schodů jako bujná mládež. Nyní Soňa chtěla, aby každý v domě viděl, že byla u mne v bytě. Byla velmi pyšná na svůj statečný čin.

Seděli jsme pak za mým stolem a hodovali jako studenti, kteří dostali z domova zásilku od rodičů. Smáli jsme se a mezi jídlem jsme se líbali, jsou tak naprosto bezpečni před zraky kohokoli! Jenomže polibky v intimitě čtyř stěn jsou velmi vzrušující. Vzněcovaly mě právě jak jako ji. Říkal jsem si potichu: ,,Chleba, chleba, chleba," je to již můj způsob, jak se uklidniti, jak povolati na pomoc zdravý, logický rozum.

Ovšemže jsem si Soňu pozval jen proto, abych jí dal lekci v milování, bylo však třeba zůstati hercem i při nejhoroucnějších pasážích, nedati se svésti k nejpošetilejšímu z hereckých omylů: k prožití své role. Milování je činnost okrasná. Provozoval jsem tuto okrasnou činnost nejprve polibky, potom jsem výstřihem halenky líbal Sonina ramínky a ona je krčila, až jí naskakovala husí kůže.

Scéna, kdy Petr konečně přesvědčí Hajna, který kvůli bláznivé Soni už nějaký čas nechodí do továrny, aby přišel oznámit penzi a rozvázal tak ruce jemu, Petrovi, který sice už dlouho nesl za celou výrobu odpovědnost, ale neměl ještě v ruce všechnu výkonnou moc. Hajn se se svým celoživotním dílem loučí těžce. Petr je nad věcí.

Konečně Hajnovy slzy vyhrkly a on našel schopnost výrazu. ,,Je mi," jektal zuby, ,,jako bych byl již mrtev."

Řekl jsem střízlivě, že tento srdcervoucí nápad s píšťalou je hoden pokárání a že se přičiním, aby viník neušel trestu. Jsem přítelem optimistického dívání na svět, straním vždy jasné mysli a chladnému rozumu. Protiví se mi každé umělé drásání srdce a komplikování scén, tak dost smutných. Mávl jsem rukou v širokém kruhu. Nevěřím žádném z těch vzadu. Jsou to lháři. Komedianti!

Podíval se na mne zarmouceně, jako bych se nesnažil zmírniti jeho muka, ale jako bych ho okrádal o poslední radost. Jeho brvy se zachmuřily. Tvář nabyla výrazu nejvýš beznadějného.

,,Je mi, Petře," pravil ponuře, ,,jako bych je byl právě vydal katu."

Co jsem měl dělat? Vzal jsem to za podařený žert. Dal jsem se do smíchu. Smál jsem se tak srdečně, že ti vzadu si mohli myslit, že se s Hajnem docela krásně bavíme, že penzista ožil a nyní že se sám směje této lapálii. Nevím, proč to Hajna tak poděsilo. Zachytil se šoférova ramene, jako by sáhl po záchranné brzdě. Vůz se rozjel. Měl jsem ještě nohu na stupátku, sotva jsem uskočil. Zaklel jsem tiše. Kus hrubství, ale co na tom? Hajn se vzdaloval. Kráčel jsem vítězoslavně k továrně.

O služebné/milence Katy

Nemiluji Katy ani dost málo. Prostě ji trpím. Katy je otrokyně. Udělal jsem z ní otrokyni, protože se mi chtělo. Ještě je tělesně velmi dobrá, ale sedmnáctiletá Katy, smíšek a dravec to již není. Někdo by snad mohl říci, že jsem spáchal velký hřích na této dívce, překypující životem. Možná že ano. Nepopírám to. O jedno obvinění více nebo méně - naprosto mi to nevadí. Což nebyl na mně spáchán také veliký hřích? Mučil jsem se já, proč by se nemučil také ještě někdo jiný? Jaképak cavyky!

[...]

Katy mě zklamala. Ta výbojná, nezkrotná dívka, v niž jsem jeden čas věřil, stala se tak lehoučce tím, čím je! Neodolá vladařskému naléhání těla, chudinka! Byla tak oddaná své velitelce, Soni, a přesto se nikterak neštítila mé manželské postele! Ale což to - nejhorší je, že padla pod svým malým břemenem, že se svíjí výčitkami svědomí, které mi mohou být leda k smíchu!

[...]

Katy si nesmí nikdy osobovati právo ptáti se mne na mé úmysly. Je zvyklá dívati se mi po očích a odhadovati. Nyní odhadla tohle. Konečně, není divu: má vznícená tvář, odhodlaný krok, a nyní to mnohoznačné vyčkávání! Činí mi vždycky radost, uzřím-li úzkost v Katiných očích. Její obdiv, který ke mně chová, je opepřen hrůzou z mé nevyzpytatelnosti. Nedalo mi to. Naschvál, z pouhého žertu, učinil jsem neznatelný pohyb rukou za zády. Takový - řekněme - hrozivý pohyb v kapse. Vykřikla. Rázem byla z mne, hleděla mi zblízka do očí s výrazem plným strachu a prosby. Ústa se jí chvěla. Přes svou pokoru se připravovala na zápas. Neříkala nic. Jak by si směla dovoli oslovovat mě, když nebyla právě povolána k roli milostnice?

Petr a Hajn, který jej nechce pouštět k nemocné Soni, protože se mu nelíbí Petrův nadhled a nedostatek projevovaného soucitu vůči rozmarům počínající duševní nemoci Soni: Petr dosud věří, že se jedná o nějakou Soninu skrytou hru a snahu jej vyprovokovat či potrestat: a nehodlá na to přistoupit.

,,Vidíte," rozjařil se Hajn, ,,v tom jste celý vy! Neustále si na sebe dávati pozor. Jako by vás soudili a podezírali. Vždyť jste snad doma, mezi svými! Ujišťuji vás: Vážím si vás, vím, že jste znamenitý inženýr, čestný a spolehlivý muž - ale - jakási hrůza jde z vaší bezvadnosti. Taková studentost - jako by ani nebyla sama sebou. Jako by za ní něco vězelo. Kdoví? Snad nedostatek lásky?"

Tak a podobně se Han se mnou potýkával za Soniny nemoci. Nebyly to vlastně potyčky, neboť jsem se nehájil. Usmíval jsem se, zlehčoval jeho dotazy zdánlivým nepochopením, snažil jsem se nevinnou a klidnou tváří dáti najevo, že mám tchánovy útoky jen za neškodnou oteckou filozofii. Věděl jsem však dobře, že by postačilo jediné slovíčko, jediné sladkobolné přiznání, jediná slza, vymáčknutá z očního důlku, aby Hajn otevřel náruč a vykřikl radostně: Konečně tedy CIT! Takového jsme si vás přáli mít, Nyní jste mým pravým synem - a půjdeme k Soni!

Dotíral, bodal, chtěje ze mne vykřesati pokání, zanícení, žalování na svou opuštěnost. Nemínil jsem mu dopřáti toho potěšení. Raději jsem zůstal zatvrzelým samotářem, marnotratným synem, nepřijatým na milost. Proč? Také trochu ze vzdoru. Myslím, že jsem měl dosti příčin, abych byl nespokojen s osudem. Žil jsem v nepřirozeném celibátu po uplynutí sotva několika neděl od svatby!

O Sonině šílenství:

Soňa byla čím díle tím více neukázněnější. Změny v jejích náladách se střídaly s nepostižitelnou rychlostí. V mozku jí vznikaly nové a nové nápady. Navykla si spěšné a klopýtavé mluvě, poněkud zpěvavé. Přeskakovala slova i věty, nemohou se dočkat konce složité myšlenky. Stejně projevovala i svá přání, nesrozumitelně a neukončeně. Když ji nepochopili, vztekala se.

Jako by stroj uvnitř pozbyl všech regulátorů. Pero se roztáčelo zběsileji a zběsileji. Sotva dala dítě k prsu, již chtěla, aby přestalo píti. Křivila rty, dupala, vztekle sípala, odtrhovala maličkého a házela ho do kolébky. ,,Již dost! Nevydržím to. Lechtá mě to. Ať počká. Teď se mi už nechce." A běžela brnkati na klavír. Peťa plakával hladem.

Petrova závěrečná kontemplace:

Ne nadarmo se zjevil Neviditelný na prahu, když jsem poprvé vstupoval do Hajnova domu. Byla v tom jistá mystérie. Proč právě on? Osud ukázal svou planetu. Avšak tehdejší Švajcar, který běžel nevida, neslyše za svou ctižádostí, neporozuměl této šifrované výstraze. Za starých časů v místech, kde začínal lom, se vyhazovalo dynamitem kamení, stavěli dělníci do cesty prapor s umrlčí hlavou. Pozor - třepetal se chmurný prapor po větru - pozor, zde říše smrti. Nevstupuj, je-li ti život milý! Takový prapor smrti v mé cestě, to byl Neviditelný. Když jsem ho spatřil, měl jsem se obrátit a hnáti se úprkem od Hajnova domu. Pryč odtud! Pryč z cesty poznamenané osudem!

[...]

Peťa nebyl převržen rodinným vozkou. Jeho neštěstí přišlo odjinud, zezadu, zákeřně. V jeho případě se již neuměl ovládnouti a neskryl se dobře onen potměšilec, který se dosud schovával za symboly.

Nepochybuji o tom, že jediným jeho cílem bylo mé naprosté pokoření. Co v tom plánu bylo důmyslnosti! A proč? Protože mi záviděl. Dostal jsem se příliš vysoko, příliš blízko k slunci. Kdo to byl?

Nechť si je má bezmocnost sebežalostnější, musím se smát. Jednou, když Soňa byla teprve na počátku schematické křivky, vedoucí do hlubiny, ukázala mi prstem jeho jméno. Nikdo jiný než on - Prochazeč po větru denním - zvědavý Pozorovatel!

Neviditelný tu byl jen proto, aby se přičinil o výsledek, který očekával tajemný vozka, ale tento fantóm mohl učiniti jen jediné - vzíti rozum mé ženě. O mé dítě a o mé štěstí se postaral až ten třetí, inspirátor všeho zmaru, závistivý Prochazeč.

Nelze pochybovati, že to, co žiji, je peklo. Cožpak však z toho pekla není žádného východiska?

[...]

Nechati dole, hluboko pod sebou, chátrající továrnu, rozpadající se dům, ustaranou milenku, idiota, jenž býval mým synem, a se švajcarovskou odvahou a pískáním na rtech se dáti po nových stopách.

Já však mám strach. Já již nevěřím. Nevěřím již, že bch mohl utéci zlomyslnému psu. Jistěže číhá na okraji díry. Jistěže mžourá jedním ospalým okem a že čeká - až se odvážím. Myslí si, že to nevydržím, že ve mně znovu vyroste naděje, že vystrčím hlavu nad okraj srázu a že se ukáži v celé naivní rozjásanosti poblíž jeho zrádného čenichu. A potom - bác! Jednou ranou tlapy mě srazí zpět, snad ještě hlouběji.

Nevím, jakým způsobem by to udělal, ale jsem si jist, že by to udělal. Mám snad málo poučení z dosavadního života? Lezl jsem snad je jednou z jámy? Nebyl jsem již dosti hluboko dole, když mi žena odepřela manželskou lásku? Když mi poprvé předváděla pochod šílenství? Nebyl jsem tam, když bylo mé dítě v nebezpečí? Vždycky jsem se zase vyškrábal. Doufal jsem opět, když jsem uslyšel, že se mi narodí syn, doufal jsem, když jsem ho hýčkal v loktech, byl jsem pln naděje, když Soňa vykonala předepsané salto mortale. Tnetokrát mě dokonce zlomyslné zvíře pustilo na delší procházku, ale sledovalo mě, sadisticky mrskajíc ohonem. Dostihlo mne s pravou psí prozíravostí, když jsem se již domníval, že se jeho rozmar vrhl za jinou kořistí.

Znovu chovati naději? Znovu se pokoušeti o boj, o štěstí? Znovu se zahazovati? Ne, ne, děkuji uctivě, nemám již chuti. Páchne mi jakákoliv naděje. Zvykl jsem si na svůj hlad, již to vydržím se svým věrným hladem a nepůjdu na žebrotu k veleváženému Osudu.

Jako zvíře, které bili přes čenich, druhou rukou mu nabízejíce potravu, nakonec ukáže svou zvířecí hrdost a zaleze pod postel, aby se nedalo vylákati ani sebepřívětivějším voláním, tak i já jsem zalezl a složil tlapky, svinuv se do vlastního tepla, a zůstal jsem ležeti uražen v temnu svého neštěstí.