Dílo vzniklo na základě autorova seznámení s krásnou mladičkou kurtizánou Marií Duplessis. Když se Dumas po dvou letech od této události vrátil z cest, zjistil, že Marie zemřela na souchotiny. Vzpomínka na ni inspirovala autora k napsání nejprve románu „La Dame aux camélias“ (1848), který vzápětí na popud vydavatele přepracoval v divadelní hru. Kvůli charakteru prostředí zbohatlých vydržovaných kurtizán měl Dumas problémy s cenzurou, nicméně drama mělo nesmírný úspěch a založilo slávu Dumasa syna.
Dáma s kaméliemi je dílo hlásající očistnou moc lásky, odmítající zlo páchané na bezbranné ženské bytosti. Marie Duplessis, jež se stala pro hru předlohou, neměla šťastný osud. Matka jí zemřela hned po narození a otec alkoholik ji ještě jako dítě prodal nějakému starci. Tak se Marie stala už v 15ti kurtizánou, naučila se chodit v tomto světě tak dobře, že muže využívala a ožebračovala. Jejím půvabem byl okouzlen nejen Dumas, ale např. také Liszt. Zemřela ve věku 23 let.
Dumas o ní říká: „Byla z posledních a jediných kurtizán, jež měly srdce. ...Zemřela v chudobě v nádherném bytě, zabaveném věřiteli. Měla vrozenou distinguovanost. ...Leckdy byla považována za dámu ze společnosti. ...“ Marie vedla dál svůj rozmařilý život i přes chatrné zdraví, což jí bylo osudným.
Marguerita Gauthierová si žije na vysoké noze. Vydržuje si ji starý baron de Varville. Její život je plný radovánek, drahých předmětů a šatů, banketů s přáteli – dalšími kurtizánami a jejich zaměstnavateli. Seznámí se s panem Armandem Duvalem, který je prý do ní už dva roky zamilován. Ten jí vyznává svůj vřelý cit. Ona jím zprvu opovrhuje, jelikož všichni jsou přeci do ní zamilovaní, to ona zná. Ale Armand je ochoten se pro ni vzdát všeho a vymanit ji z tohoto nízkého životního stylu, chce se o ni starat po celý život. Armand chce, aby nechala rozmařilosti a léčila své pocuchané zdraví.
MARGUERITA: Ale, kdybych se léčila, zemřela bych, můj drahý. Udržuji se právě tím horečným životem, který vedu. A pak, léčit se, to je pro dámy ze společnosti, které mají rodinu a přátele; ale my, jakmile nemůžeme sloužit už nikomu k rozkoši a samolibosti, jsme opuštěny a po dlouhých dnech přijdou dlouhé večery, oh, já to dobře vím; ležela jsem dva měsíce a za tři neděle už se u ne nikdo ani neukázal.
ARMAND: Je pravda, neznamenám pro vás nic, ale kdybyste chtěla, Marguerito, ošetřoval bych vás jako bratr, nehnul bych se od vás a vyléčil bych vás. A pak, až byste znovu nabyla sil, mohla byste znovu začít tenhle život, kdyby se vám zlíbilo; ale jsem jist, že by se vám zalíbil klidnější život, který by vás učinil šťastnější a zachoval by vám vaši krásu.
Marguerita mluví o údělu kurtizán:
MARGUERITA: ...pak budete míti smutnou společnost, společnost ženy nervosní, nemocné, smutné nebo veselé onou veselostí, která je smutnější než hoře, společnost ženy, která utrácí stotisíc franků ročně...
...Je-li pravda to, co jste mi říkal, ujeďte někam, anebo mne mějte rád jako dobrý přítel, ale ne jinak. Přijďte ke mně, zasmějeme se, pohovoříme si; ale nepřeceňujte to, co za mnoho nestojí. Máte dobré srdce, je vám třeba, abyste byl milován, jste příliš mlád a příliš citlivý, abyste žil v našem ovzduší.
...Když je mi souzeno žíti kratčeji než jiným, musím žíti rychleji.
...uprostřed našeho hlučného žití žije naše hlava, naše marnivost, naše smysly...ale naše srdce, které nenalézá nikoho, komu by se svěřilo, se dme a dusí nás. Zdáme se šťastnými, budíme závist...Ano, máme milence, kteří se ruinují, ale ne pro nás, jak říkají, ale pro vlastní marnivost...V jejich samolibosti jsme první, ale v jejich úctě poslední.
Mezi Margueritou a Armandem vznikne veliká láska, v níž ona spatřuje naději na lepší život, vykoupení, klid. Odjedou spolu na venkov, kde se má Marguerita uzdravit. Jelikož však Armand není příliš movitý, brzy není z čeho utrácet za život na vysoké noze a Marguerita začne prodávat a zastavovat svůj majetek – tolik je ochotna se pro lásku obětovat.
Přijede však nečekaně Armandův otec, pan Duval, a chce po Margueritě, aby se syna vzdala, jelikož by pro svou minulost poskvrnila čest jejich rodiny, tolik potřebnou před dojednáním sňatku Duvalovy dcery.
DUVAL: Tento svazek, nebo toto manželství, které nebude mít ani čistotu za podklad, ani náboženství za oporu, ani rodinu za výsledek, tato věc, která je snad omluvitelná u mladého muže, dá se snad potom omluvit u zralého muže?
...Vaše vzájemná láska nevznikla z čistých sympathií, ze spojení dvojí cudné náklonnosti; je to vášeň v tom nejlidštějším a nejpozemštějším smyslu, zrodila se z rozmaru jednoho a z fantasie druhého; zkrátka, vaše láska je důsledkem a nikoli příčinou... Co z ní ubude, až oba zestárnete? Kdo vám ručí za to, že první vrásky na vašem čele nestrhnou závoj s jeho očí, a že jeho láska nezemře spolu s vaším mládím?
...
MARGUERITA: Tedy takové je to...padlé stvoření se nikdy nepozvedne! Bůh mu snad odpustí, ale společnost zůstane neoblomnou!
Marguerita pochopí, že je to její povinnost. Nemůže však Armandovi říct pravdu, nikdy by se s takovou její obětí nesmířil. Napíše mu dopis, že má jiného milence a odjede zpět do Paříže. Armand se zhroutí. Zradu od ní nečekal, připadá si hloupý a naivní.
Nějakou dobu se nevidí. Pak se náhodně setkají na večírku. Armand ji nenávidí a vmete jí do obličeje tolik ošklivostí, až se ona, majíc již velmi podlomené zdraví, zhroutí. Teprve tehdy napíše Duval synu dopis, ve kterém mu sděluje, jak se věci doopravdy udály a že Marguerita jednala z jeho přání a rozkazu. Armand přispěchá za ní, odpouštějí si, usmiřují se, ale Marguerita je už příliš slabá a během pár chvil umírá.
Starý pravopis:
luxus – bez luxu
zrcádko (jako zrcadlo)
revanche – nepočeštělý pravopis