Francis Scott Fitzgerald
Toto souborné vydání nakladatelstvím Odeon z roku 2006 obsahuje 22 povídek, které jsou zasazeny do první poloviny 20. století: někdy narážejí na poměry dokonce ještě i konce 19. století, častěji jsou situovány ve 20. letech, někdy dokonce ve 30. letech 20. století: zmiňují reálie, jakými byla v USA doba konjunktury a následná hospodářská krize.
Povídky téměř bez výjimky zobrazují život bohatších, zámožnějších vrstev americké společnosti. Příslušníci chudých vrstev, dělníci či vysloužilí vojáci a různé zkrachovalé existence se zde sice občas objeví, ale spíše sporadicky a v rolích epizodních postav. Častými a opakujícími se tématy, která Fitzgeralda zajímají nejvíce, jsou mládí a mladá láska, snaha najít partnera pro život - ideální ženu, krása žen, bohatství a snaha zbohatnout, společenské konvence týkající se společenského života bohatých, plesy, zásnuby, svatby. Okrajově, spíše výjimečně se Fitzgerald zabývá tématy stárnutí, chudoby nebo války.
Přes zdání, které tento výčet může budit, mají povídky nikoliv pouze nadšený tón přitakávající snadnému a bezstarostnému životu bohaté buržoasie, ale často jsou plny vážné noty, melancholického podtónu, bilancujícího životní náplň a rozhodnutí v dlouhém časovém horizontu.
Povídky jsou většinou spíše kratší, kolem 20 stran. Mnoho z nich je situováno v New Yorku, jehož reálie autor - ostatně, jak prokázal i ve svém slavném románu Velký Gatsby - důvěrně znal. Kniha nás však provádí po celých Spojených státech: ocitáme se na drsném a chudém Jihu, obchodnickém Východě i zámožném Západě.
Čím se pro mě tyto povídky lišily od jiných knih? Asi to nakonec bude ta fascinace bohatstvím: autor si vybírá bohaté dědice velkých koncernů, kteří se převlékají několikrát denně podle společenské potřeby, hrají golf a jako jedni z prvních se vozí automobilem. Setkáváme se s filmovými producenty, majiteli velkých podniků, příslušníky šlechty, kteří tráví dovolenou v luxusních evropských hotelích. Příchuť amerického snu - tedy být pilný a vyšvihnout se, zbohatnout a moci se pak oženit - je patrná takřka v každé povídce bez ohledu na jinak rozmanitou tematiku.
Podivuhodný případ Benjamina Buttona
Příběh, který byl dokonce zfilmován, je jednou z několika málo povídek F. S. Fitzgeralda, která je založená na absurdní, fantaskní zápletce: totiž, že váženému a zámožnému obchodníkovi Rogeru Buttonovi se narodilo prapodivné dítě: vypadalo, mluvilo a po všech stránkách bylo jako sedmdesátiletý stařec. Šok a nevěřícnost v tento fakt je vcelku pochopitelnou reakcí novopečeného otce; další vývoj událostí je však absurdně strhující pozornost hned ve dvou rovinách: jednak tedy ve vývoji samotného Benjamina Buttona, který postupem času mládne, narovnává se, získává sílu, rozhodnost, obchodnické schopnosti, touhu po ženách, a konečně mládne ještě více, o obchod ztrácí zájem, studia mu připadají příliš obtížná, zajímají ho hry, stává se dítětem, až nakonec jeho vědomí splyne s univerzem a dostane se do stádia před narozením. Tento převrácený životní cyklus je trošku děsivý, trošku předvídatelný, a sám o sobě samozřejmě velmi absurdní. Avšak druhou, možná i tísnivější rovinou povídky je reakce a chování otce, Rogera Buttona. Ve svém společenském postavení si nemůže dovolit žádný skandál. Kromě toho se snaží sebe přesvědčit o tom, že je vše v pořádku, tím způsobem, že bude s Benjaminem - stařečkem - zacházet jako s dítětem. Benjamin má ovšem vlastní názory i vrtochy - stejně jako jakýkoliv jiný starý muž. Z nějakého důvodu však pokorně ctí svého rodiče a nařízením se v rámci možností podvoluje. Postupně je vydáván za staršího příbuzného, v pozdějším (tedy mladším věku) za otcova bratra, když otec zestárne a Benjamin naopak mládne, působí spíše jako sourozenec svých vlastních dětí. Smutnou stránkou je i jeho nešťastné manželství se ženou, jež mu učarovala jako velice mladičká dívka, kterou přitahovali starší muži (on vypadal v té době na 50). Jejich vztah je nějakou dobu harmonický, manželka však stárne a schází přirozeným způsobem, zatímco on mládne, žena se mu stává přítěží, která ho zahanbuje a konečně ve své mladé dospělosti o ni ztrácí zájem úplně.
Zajímavé je, že podobně jako pan Button nehodlá akceptovat faktický stav věcí ohledně svého syna, ani Benjaminovo okolí nikdy neprohlédne, jak se to s jeho vývojem vlastně má. Kdykoliv zaznamená, že se zase cítí mladší nebo že tak vypadá, obviňuje ho jeho okolí z pýchy a podobných nešvarů a označuje jeho fyzické změny zajeho názory a postoje: ,,Kdekdo mi říká," zběžně poznamenal, ,,že vypadám čím dál mladší." Hildegarda se na něj pohrdavě podívala. Ohrnula nos. ,,Ty si myslíš, že se máš čím chlubit?" ,,Nechlubím se," rozpačitě prohlásil. Opět ohrnula nos. ,,Jsou to ale nápady!" řekla po chvilce. ,,Byla bych si myslela, že budeš dost hrdý, abys to zarazil." ,,Jak bych to mohl zarazit?" zeptal se. ,,Nebudu se s tebou hádat," odpověděla. ,,Ale všechno se dá dělat správně a nesprávně. Jestli ses rozhodl, že budeš jiný než všichni ostatní, patrně ti v tom nemohu zabránit, ale opravdu si myslím, že to obezřetné zrovna není." (str. 71) [...]
Aby se roztržka mezi nimi ještě zhoršila, v době, kdy se rozbíhalo nové století, pociťoval čím dál větší žízeň po radovánkách. V městě Baltimoru se nekonal jediný večírek s nejhezčími mladými vdanými ženami, kde by nehovořil s nejoblíbenějšími debutantkami a nedával se okouzlovat jejich společností, kdežto jeho žena, stárnoucí dáma, seděla mezi gardedámami a chvílemi ho sledovala s povýšeným nesouhlasem, chvílemi se na něj dívala vážně, zmateně a vyčítavě.
,,Podívejte se!" říkali lidé. ,,To je přímo k pláči. Mladík v jeho letech, připoutaný k pětačtyřicetileté ženě. Je mu jistě o dvacet let méně než jeho manželce." Zapomněli - jak lidé nevyhnutelně zapomínají -, že kdysi v roce 1880 jejich maminky s tatínkové taky dělali poznámky na účet téže špatně sestavené dvojice.
Na okraj musím dodat, že za celou dobu v povídce nedostává slovo matka Benjamina Buttona: jako by vztah vlastní matky k podivnému dítěti nestál ani za nejmenší zmínku. Inu, byla to doba tvořená muži pro muže :D.
Benjamin Button - toto jméno mu totiž dali místo vhodného, ale odiózního jména Metuzalém - měl sice shrbená záda, přesto však měřil pět stop a osm palců. To šatečky neskryly, jako ostříhané a obarvené obočí neskrylo skutečnost, že oči pod ním jsou vybledlé, vodnaté a unavené. A stalo se dokonce, že dětská ošetřovatelka, kterou předem najali, jedinkrát na dítě pohlédla a rozhořčeně odešla z domu.
Ale pak Button neústupně trval na svém. Benjamin je dítě a dítětem zůstane. Zprvu prohlásil, že si Benjamin může zůstat bez jídla, nechce-li teplé mléko, ale nakonec ho přinutili, aby dopřál synovi chléb s máslem, a dokonce uzavřel kompromis a dovolil mu dávat ovesnou kaši. Jednoho dne přinesl domů chrastítko; když je dával Benjaminovi, přísně mu nakázal, že si má ,,s ním hrát"; stařec je s unaveným výrazem přijal a bylo ho pak slýchat, jak s ním poslušně po celý den chvílemi chrastí.
Ale nelze pochybovat o tom, že ho chrastítko nudilo a že si našel, pokud ho nechali o samotě, jiné a konejšivější zábavy. Pan Button například jednoho dne zjistil, že za uplynulý týden vykouřil víc doutníků než kdy dříve - tento úkaz se vysvětlil o několik dní později, když neočekávaně vstoupil do dětského pokoje a spatřil, že je místnost plná lehké modré mlhy a že se Benjamin s provinilou tváří snaží ukrýt nedopalek černého havanského doutníku. To ovšem vyžadovalo důkladný výprask, ale pan Button poznal, že se nedokáže přinutit, aby syna vyplatil. Jenom ho varoval, že si ho nenechá ,,přerůst přes hlavu". (str. 61)
[...]
Roscoeův syn postoupil za rok do první třídy, ale Benjamin zůstal v mateřské školce. Byl velmi šťastný. Když občas ostatní mrňata mluvila o tom, co budou dělat, až vyrostou, přeběhl jeho tvářičku stín, jako by si nejasně, dětinsky uvědomoval, že na tom se s nimi nikdy nebude podílet.
Kdy plynuly v jednotvárné spokojenosti. Vrátil se i třetího roku do mateřské školky, ale byl teď příliš malý, takže nechápal, na co jsou ty jasně zářivé proužky papíru. Plakal, protože ostatní chlapci byli větší než on a bál se jich. Učitelka s ním mluvila, ale třebaže se snažil rozumět, nerozuměl ani slovo. (str. 77)
Diamant velký jako Ritz
Povídka, která má s tou předchozí společnou jakousi nerealistickou fantazijnost, a zároveň asi nejlépe ilustruje autorovu fascinaci bohatstvím. Protagonistou je John Unger, chlapec z průměrných poměrů, který se k nesmírné pýše rodičů dostane na vyhlášenou přípravku u Bostonu. Jeho spolužáky jsou synové nesmírně zámožných otců. John trávil každé léto či prázdniny u některého z nich v přepychovém sídle a učil se znát poměry bohatých v souladu s výchovou, kterou mu vštípili rodiče: výchovou založenou na obdivu a úctě k bohaství.
Obzvlášť zajímavé jsou prázdniny u jaksi záhadného spolužáka Percyho, který se svým původem ani bohatstvím nikdy nechlubí. Při cestě na prázdniny - na úplné západní pobřeží USA - vyjde najevo, že Percy je synem pohádkově, až neuvěřitelně bohatého otce, jehož otec kdysi náhodou objevil, že celá zdejší hora je z ryzího diamantu. Aby mohl tohoto prakticky neomezeného bohatství využívat nerušeně, zajistil celé území proti vetřelcům: nechal přepsat všechny mapy, aby to vypadalo, že zde vlastně už žádné území není (ani to při neomezených penězích není nemožné) a zaopatřil území i jinými způsoby. Jediný způsob, jak by mohlo být místo odhaleno, je letecky, ale letecká doprava byla tehdy spíše řídká.
Jelikož Percyho dědeček přivedl do svého nového zlatého paláce černé otroky v době, kdy ještě otroctví nebylo zrušeno, nedozvěděli se tito otroci a jejich potomci nikdy, jsa v přísné izolaci, že by měli být svobodní. Rodina tedy dosud vlastnila asi 250 černých otroků. Percy a jeho sestra víceméně skromně požívají všech výhod neomezeného jmění: mají rádi smaragdy, jako mají jiné děti rády skleněné kuličky. ,,Vtip" celé letní návštěvy spočívá v tom, že aby místo zůstalo utajeno, všichni kamarádi obou sourozenců, kteří jsou sem kdy pozváni, musí být na konci prázdnin zabiti: nesmějí se vrátit zpět. To se John přirozeně dozví až v průběhu svého pobytu.
Celý fantastický příběh končí leteckým odhalením a vybombardováním zlatého paláce.
Dole v jámě bylo příliš tma, aby tam bylo jasně vidět, ale podle obhroublého optimismu a drsné vitality poznámek mohl John soudit, že pocházejí od poněkud temperamentnějších příslušníků americké střední třídy. Potom pan Washington natáhl hůlku, zmáčkl knoflík v trávě a jeviště dole se rázem osvětlilo.
,,Tohle je několik dobrodružných námořníků, kteří měli to neštěstí, že objevili El Dorado," poznamenal.
Pod nimi v zemi se objevila velká dutina, která měla tvar vnitřku vázy. Stěny byly příkré a zřejmě z hlazeného skla a na mírně vydutém dnu stálo asi dvacet mužů oblečených do křížence uniformy a vycházkových šatů, jaké nosí letci. Obličeje, obrácené vzhůru - planoucí hněvem, zlobou, zoufalstvím, cynickým humorem - měli zarostlé dlouhými vousy, ale až na několi, kteří očividně chřadli, byli zřejmě dobře živení a zdraví.
Braddock Washington si k okraji jámy přitáhl zahradní židli a usadil se. ,,Tak jakpak se daří, kluci?" zeptal se bodře. Vzhůru do vzduchu prozářeného sluncem se vznesl sbor nadávek, k nimž se připojili všichni až na několik příliš rezignovaných na to, aby ještě křičeli; ale Braddock Washington je vyslechl s nerušeným klidem. Když dozněla poslední ozvěna, promluvil znovu.
,,Už jste přišli na to, jak se z té patálie dostat?"
Sem tam se vzhůru vzneslo několik poznámek.
,,Nám se tu líbí, my tu zůstaneme!"
,,Jen nás vytáhni nahoru, a my už si poradíme!"
Braddock Washington počkal, až se zase uklidnili. Potom pravil:
,,Řekl jsem vám, jaká je situace. Já vás tady nechci. Byl bych v sedmém nebi, kdybych vás nikdy nebyl spatřil. Přivedla vás sem vaše vlastní zvědavost, a jakmile přijdete na to, jak zaručit bezpečnost mně a mým zájmům, rád o tom budu uvažovat. Ale pokud omezíte své úsilí na kopání tunelů - ano, o tom novém, který jste začali, vím - moc daleko se nedostanete. Nejste na tom tak hrozně, jak si namlouváte, i s tím brekem pro vaše milované doma. [...] Nabídl jsem vám, že vás, jestli si přejete, dám bezbolestně popravit - všechny, nebo toho, kdo bude chtít. Nabídl jsem, že dám unést vaše ženy, milenky, děti a matky a že je dám dopravit sem. Rozšířím vám to tam a budu vás živit a oblékat, pokud zůstanete naživu. Kdyby šlo nějak docílit trvalého zapomenutí, dal bych vás všechny operovat a pustil bych vás někde mimio své území. Ale na nic jiného nemohu přijít." (str. 99)