Soubor psychologicko-filozofických povídek vydaný poprvé 1917. Patří k dílům ovlivněných francouzským expresionismem, literárním směrem výrazně reagujícím na válečné události. Biblické příměry a všeprostupující duchovno nemají poukazovat na katolickou víru, ale navodit duchovní atmosféru, na kterou byl v době velkých nejistot kladen důraz. Povídky se snaží uniknout tlaku válečné atmosféry jakýmsi vkročením z reality do iracionálna, tyto dvě roviny se zde vzájemně prostupují.
Povídky se snaží o návrat k podstatě lidství, k základním lidským hodnotám, pocitům, nutnostem. Dějovost je silně potlačena, názvy a obsahy povídek jsou spíše symbolické, metaforické, obrys děje pouze napomáhá vyjádřit hlubokou myšlenku.
Šlépěj
Dva muži najdou uprostřed zasněženého prostranství osamocenou lidskou šlépěj. Odnikud nevede a nikam dál nesměřují další. Je to velká záhada. Muži nad šlépějí polemizují a zobecní úkaz na cokoliv, co nás napadá, nevíme odkud myšlenka přišla, ani kam by měla směřovat, ale přesto cítíme, že je pravá, pravdivá.
„Je to hrozně spletené, myslit si všechno, co jsem zažil, jako nějaký článek, který přišel po pořádku a končí jiným. Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čím není nic, nic, nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít. Jsou lidské věci, které nejsou s ničím pospolu a všude jen dokazují své osamocení. ... A je to strašné, mít docela určitě jeden krok této cesty před sebou a nemoci ji dále sledovat.“
Lída
O psychickém utrpení dívky, která klesla v mravech – utekla na několik dní z domu s mužem, po návratu prožívá muka života v rodině, kdy všichni o jejím poklesku vědí, ale ze soucitu se snaží o tom nemluvit, útrpně se na ni usmívají, dělají atmosféru domova těžkou a těžší. Všechno je jinak, ale každý se snaží usilovně o to, dělat všechno co nejvíce stejně – jako by se nic nestalo. Lída v tom prostředí nemůže dýchat.
Lída je záhadně ztracena, nevrátila se večer domů, v rodině roste nezvladatelná úzkost:
„Vše slilo se v beztvarou látku úzkosti. Byla tu od prvopočátku: zprvu pružná, fluidní, povolující nebo napjatá, ponenáhlu znehybněla, stala se tíhou a hmotným tlakem, jako nesmírné svěravé břímě v prsou. Ale byla to zdánlivá nehybnost ohromného vejce, jež se soustředí a připravuje k životu. Rostlo to, jako roste vřed; stále šíře se rozpíná tupý, hnětoucí tlak, zdá se bez hranic, ale náhle se stahuje do středu v jediný bod pronikavé bolesti. Tak se stáhla veškerá úzkost v jediné tušení, že se Lídě stalo něco strašného. Ukrutný úděs rozryl noc čekajících. Pravnitrná, beztvará úzkost vydrala se ven a stala se fantómem hrůzy; tušení stalo se přízrakem a nebylo polozevní existence.“
...
„Připadal si mezi nimi jaksi hřmotný a všední; tolik sebeobětování, takové nemyšlení na sebe leželo ve všem, co tu mluvili, tak byla tu každá maličkost prosycena pozorností, láskou a ohledy k Lídě, že jeho slova mu připadala jako studené ošlapky bláta v ložnici chorého, jako hlasitý hovor v pokoji, kde se šeptá, jako cokoliv hrubého a neposvěceného; tu trápil se ve svém koutě, stydě se za dar vnějšku, jejž sem přinášel.“
Hora
„Kočka je lepší než kaluže.“
Kriminální případ oběti shozené ze skály. Pachatel odpáral všechny nášivky, jež by mohly být vodítkem k identifikaci mrtvého. Komisař a několik dobrovolníků pátrají po zmizelém vrahovi.
O pravomoci vyšetřujícího: „Každá moc jen rozhoduje o věcech; v tom je její síla i samozřejmost – Jediný evidentní soud je rozkaz. To je logika moci. Ne, pane, o řešení nejde.“
Stíhání pachatele: „Jako by klouzal po vinuté stuze cesty, řítil se automobil s komisařem k sousednímu městu. Slavík sám neměl měřítka pro rychlost; ale slepá fyzická úzkost, jakýsi popud k pláči nebo zvracení, pocit, že vzduch je strašně studený hmotný roub, vražený ústy až do prsou, mezi bolestně palpitující křídla plic, to vše jej nutilo mysliti, že automobil letí nejvyšší snesitelnou rychlostí.“
...
„Každé tajemství je jako úkol, a jen proto se tím musím zabývat. Mne nezajímá, že je to zločin; ale že to je tak nevysvětlitelné. Jen proto za tím musím jít. ... Tajemství je věc duše; každá záhada je jakoby ovanuta duchovým dechem – Jen když se potká se záhadou, uvědomuje si člověk vlastního ducha; i pocítí zachvění a bázeň. Timor Dei...Bázeň ducha. Materialismus je vůbec bez tajemství. Bez bázně. Bez odvahy k bázni.“
...
„Umělec vždycky hledá. Po celý život. ... Krása mi nedá spát a nedá mi klidu; nikdy, nikomu nedá jistoty.“
Utkvění času
Všechny věci kol něho jsou pouze zvyky zastřené melancholií; jen protější stěna ulice má v beztvarém tichu výraz neobyčejně hloupý a tak nepříjemný, že trpě s povděkem chápe se hrkotu drožky na dlažbě jako východiska z této vteřiny k příští.
Historie beze slov
Ach, být tak unášen, pro nic jiného, pro příčinu nižádnou než pro velikost nebe; být tak unášen, protože velký je prostor a nekončí! Protože velká je touha a nekončí.
Ztracená cesta
Musíme se dostat na nějakou cestu, ať už vede kamkoliv; cesta říká aspoň kupředu, ale bezcestí mlčí. Bezcestí je jaksi cítit nekonečností; je jí tu na všech stranách kolem nás; poslyšte, to je nemožné postavení. ... Kdo jde po cestě, tomu je svět napravo i nalevo jenom kulisou bez významu a stěnami dlouhé chodby; ale bezcestí je jako vrchol hory: příliš ve vesmíru, příliš otevřeno na vše strany.
... „Vzpomínka ne. Řešení. Odpověď. Něco, co jsem hledal po celý život, i když jsem na to nemyslil. ... Patrně jsem musil sejít z cesty, abych na to přišel. Sejít ze všeho, co ti je známo! Proto oni chodili na poušť! Ale opusť dům svůj a rodinu svou, tvá logika je utkána ze zvyků a tvé cesty z tisícerých minulých kroků; proto sejdi ze všeho a počni bloudit, abys hledal v neznámu. Sebe sama pak najdeš v tom, co je nejdivnější a nejnezvyklejší. ... Pravdu musíš zažít jako cit, dříve než se ti stane slovem. Musíš se v ní ocitnout jako v prostoru, který nikam nevede, ale otvírá se na všechny strany.“
Nápis
Nemocný teprve v nemoci a dlouhodobém upoutání na lůžku si všimne v hlavách postele nápisu vyrytého do stěny – „nazpět“. Nápis mu připadá nový, neznámý, záhadný, ale přitom ví, že ho kdysi, když byl také nemocen, musel napsat on sám. Jen už si nepamatuje, proč ho napsal a co mu měl nápis napovědět.
To je jen milosrdný omyl, že nám vlastní minulost připadá známá; známe jen něco, ale vše ostatní...Většinu měli bychom teprve prožít.
Pokušení
Kdyby jen nebylo třeba rozhodnutí! Kdybych se mohl, sám nevěda jak, octnout kdekoliv ve světě a nemít nic než před sebou den, ó bože! jaký by to byl den! Staniž se mi to jako osud nebo náhoda, - přijmu vše; ale sám chtít je strašné. – Odejdu, nebo zůstanu? Půjdu ven, rozhodl se konečně (aspoň něco učinit! cokoliv!), trochu ven, váhal u dveří, užít večera, nutil se; ale „zůstaň“, praví lampa, lože, lenoška, nuda, „nač jít? Jít je tak namáhavé; zůstat tak jednoduché; jít tak zoufalé; zůstat tak zoufalé; zůstaň!“ ...
Nic není krásnější než láska a šťastná náhoda, nic se nevyrovná dobrému potkání, které se nevrátí. Zůstal bych: ale tys ve mně vzbudila věčnou touhu po náhodě.
Odrazy
Věčnost je strašná. ... Viděl jsem hladinu, která se o nic neláme a nezlomí. Světla a stíny všeho na ní minou. Kopce se odvalí a stromy uběhnou; uplynou města i skály, dívka marně lomí rukama a začátek i konec světa přeběhne jako zrcadlení. Hladina, která se nikdy nezčeří a nemůže zčeřit. Jíž se nic nedotkne a nemůže nikdy dotknout. A kdo se do ní dívá, vidí vždy jen prchat pouhé odrazy věcí, zbavené skutečnosti.
Čekárna
„Nic není těžší než čekání,“ odpověděl člověk. ... „Je těžko čekat. Ať přijde cokoliv, je to vysvobození. Čekat je těžko. ... Ach, čekat je strašné napětí života, skoro jako víra. Ale čím více čekáte - - Ať přijde cokoliv, budeme vykoupeni.“