Kniha apokryfů

Karel Čapek

Apokryf = nepůvodní či podvržený spis; útvar používající známý motiv k alegorickému či parodickému srovnání s výkladem autora

Kniha apokryfů zpracovává různé známé obsahy od mytologie, přes pravěk, antiku a počátky křesťanství až po české dějiny a Shakespearova dramata. Často do nich vkládá aktuální politický podtext a staré látky tak rafinovaně uvádí ve zcela nových kontextech.

Prométheův trest:

Bohové na Olympu obviňují Prométhea, který se stal neoprávněným objevením ohně politicky nepohodlným.

„Objevit oheň, to by doved každý lenoch, povaleč a pasák koz; my jsme na to nepřišli jen proto, že vážný člověk, to se rozumí, nemá ani pokdy, ani pomyšlení, aby si pohrával s nějakým křesáním kamínků.“ ...

„Žaluji na Prométhea, že tento božský a nepřekonatelný živel ohně svěřil pasákům i otrokům, komukoliv, kdo přišel; že jej neodevzdal povolaným rukám, které by ho střehly jako státní poklad a jím vládly...“

„A proč jste, tati, toho Prométhea odsoudili k smrti?“ ptal se Hypométhea při večeři jeho syn Epimétheus. ... „To byly důvody veřejného zájmu, víš? Kampak by to vedlo, kdyby kdekdo směl beztrestně přijít s něčím novým a velikým, no ne? Ale něco tomu masu ještě chybí - - už to mám!“ zvolal radostně. „Pečená kýta by se měla posolit a potřít česnekem! To je to pravé! Hochu, to přece je objev! Vidíš, na to by takový Prométheus nepřišel.“

O úpadku doby:

Pravěký tchán se čílí na svého zetě, který se nedrží tradice a osvědčených metod a novátorsky používá kostěné oštěpy místo pazourkových – mladí už nic neumějí udělat pořádně a nechtějí si dát tu práci vyrobit něco trvalého a náročného. Doba upadá.

„Koukej, to je kámen, co? – Je, on na to, ale co s ním tati? – Inu, jářku, ten by se mohl přisekat na oštěp. – Ale jděte, tatínku, povídá on, kdo by se s tím tesal a piplal? Vždyť toho starého haraburdí máme v jeskyni celé hromady a stejně to k ničemu není...“

„Výměna zboží! Když někoho pobiju a poberu mu, co má, tak dostanu jeho zboží a nic mu za to nedám – nač nějaká výměna? Kdepak, tati, říká syn, při tom platíte lidskými životy, a těch je škoda! – Tak tady to máš: prý je škoda lidských životů! To jsou ty dnešní názory“, brumlal starý pán znechuceně. „Zbabělci jsou, to je to celé. Prý škoda životů! A jak se jednou, řekni, uživí tolik lidí, když se nebudou pobíjet? Vždyť už teď je těch sobů po čerchmantech málo!“

Jako za starých časů:

o davovém smýšlení antických dob. „Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?“ „Pomohu své ženě.“ „Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží.“ „To vím i bez tebe, člověče.“ „Tak vidí. A potom se podíváš, jsou-li v pořádku váhy.“ „Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore.“ „To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci.“

Alexandr Veliký:

Vládce píše svému učiteli, filozofu Aristotelovi, děkovný dopis, že jej dobře učil, a že už není tak pošetilým, jako kdysi, kdy dobyl své první území, aby byl hrdinou, aby byl oslavován, aby byl stejný, jako jeho vzor. Nyní už je moudrý a ví, že dobyl Thrákii, aby rozšířil hranice říše. Aby však odrazil hrozbu nyní sousedící Persie, musel podniknout výpad také na ni a obsadit ji. Nyní však říše sousedila s Egyptem – dobyl tedy i ten. Poté ovládl Perský záliv, Makedonii a bylo nutno stále podnikat výpady do nově sousedících zemí, samozřejmě z čistě politické nutnosti.

„Jak vidíte, je to střízlivý a rozumný plán; už dávno nejsem tím fantastou, který skládal přísahu nad hrobem Achillovým.“

Smrt Archimedova:

„Kdo je pánem Středozemního moře,“ řekl Lucius, „je pánem světa. To je přece jasné.“ „Copak musíte být pány světa?“ „Ano. Poslání Říma je, aby se stal pánem světa. A říkám ti, že jím bude.“ ... „Veliká říše,“ mumlal Archimédes. „Když nakreslím malý kruh nebo velký kruh, je to pořád jenom kruh. Zas tady jsou hranice – nikdy nebudete bez hranic, Lucie. Myslíš, že velký kruh je dokonalejší než malý kruh? Myslíš, že jsi větší geometr, když nakreslíš větší kruh?“

Lazar:

„Zdráv,“ řekl Lazar hořce. „To snad vím já, jsem-li zdráv nebo ne. Řeknu ti jen, že od té doby mně ani chvilinku nebylo lehko – Ne že bych Mu nebyl strašně vděčný za to, že mne...postavil na nohy; to si o mně, Marto, nemysli; ale kdo to jednou poznal jako já, ten – ten -“ Lazar se otřásl a zakryl si tvář.

Pilátův večer:

„Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a – my Římané tomu říkáme Virtus, nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlémáci, ale je to ve vás.“

Pilátovo krédo:

„Není mé pravdy,“ řekl Jose Arimatejský. „Je jen jediná pravda pro všechny.“ „A která je to?“ „Ta, ve kterou věřím.“ „Tak vidíš,“ mluvil Pilát pomalu. „Je to přece jen tvá pravda. Jste jako malé děti, které věří, že celý svět se končí jejich obzorem a za ním že už není nic. Svět je veliký, Josefe, a je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že i ve skutečnosti je místo pro mnoho pravd.“ ...

„Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech.“

Obrazoborectví:

„Jeho Veličenstvo císař Konstantin Kopronymos chce na nátlak jistých církevních kruhů zakázat malování ikon. Prý je to modlářství anebo co. Taková blbost, Nikefore!“

Zpověď Dona Juana:

„Milý synu“, řekl důstojný padre tak přívětivě, jak jen dovedl, „umíráš; za maličko budeš státi před soudnou Stolicí boží, obtížen všemi hříchy, které jsi natropil ve svém sviňském životě. Prosím tě pro lásku Pána našeho, odlož je, dokud máš pokdy; nesluší se, abys putoval na onen svět oděn nečistým rouchem svých neřestí a potřísněn neřádem svých pozemských skutků.“

„Ano,“ ozval se Don Juan. „Ještě jednou se převléknout. Padre, vždycky jsem si potrpěl na to, abych se oděl přiměřeně okolnostem.“

Kněz nakonec odhalí hrůznou pravdu o Donu Juanovi – díky neschopnosti svého mužství tím více prahnul po množství důkazů o tom, že je mužem, hýřil dobrodružností a svým šarmem okouzloval ženy, avšak když došlo na věc, vytrhnul se z náručí pracně dobyté dámy a prchal pod nejrůznějšími záminkami v hrozných duševních bolestech.