Zamřížované zrcadlo je románová reportáž z pobytu v ostravské věznici, kde byl Olbracht uvězněn na dva měsíce za protiválečnou řeč, proslovenou na táboru lidu v Karviné při desátém výročí světové války.
Pobyt ve vězení na Slezské Ostravě popisuje s nadhledem a humorem, zajímá se o všechna specifika vězeňského života, aby je pak mohl předat čtenářům, uvažuje nad společenským systémem a zařazením vězeňského podsystému do něj. Později vypráví životní osudy některých spoluvězňů, se kterými navázal styk a demonstruje na nich nevyhnutelný vliv společenského řádu, který způsobil kriminalitu těchto lidí, aniž by o to usilovali anebo ačkoliv se snažili z tohoto koloběhu vymanit.
Hle, jakým obeliskem, hetitskou skálou, babylónskou cihlou, kovovou deskou římskou a runovým dřevem jest tento stůl! ... byl na něm tisíckrát křižován ten, o němž věří, že jest vykupitelem. Čas. ...
Spodek stolové desky jest vyplněn řadou análů a je jen třeba jako historik znát paleografické znaky a dobu, aby lidé a události vystoupili zcela jasně. Hle, smutný příběh, vhodný ke zpracování v obraz ze života pro ochotnické nedělní večery: „Robert Kunčický seděl nevinně.“
A ještě mnohokrát P Ú S Č P S N a mnoho číslic vedle nich, přeškrtávaných čárkami ne nad pět milimetrů dlouhými, které přece znamenají den a noc s 1440 minutami, z nichž se každá vleče prachem jako žížala ohlodávaná mravenci. ...
Také na slamnících ulpěly skvrny po vraždění Času, usvědčující corpora delicti, skvrny nepochybného původu, neboť zabíjení rozkoší není jen výsadou básnických a mileneckých nadsázek.
...teprve jsem si uvědomil, kde jsem, a že se tato záležitost týká také mne samého. Zjištění to mě zalilo vlnou veselosti. Rozesmál jsem se. Smíchem ne příliš hlučným, ale upřímným, v němž nebylo afektace.
Zarazil jsem se. A zvědavě se na sebe podíval. Je to patologický zjev? Je to základ mého literátství? Je tato trapná schopnost rozdělovat se a dívat ze vzdálenosti tří kroků sám na sebe všem lidem společná a u mne jen vyvinutější?
Jal jsem se z chlebové střídy hnísti šachové figurky. Koník se mi podařil, ale když jsem dokončil nezajímavý tvar pióna, znudila mě představa, že bych jej měl opakovat šestnáctkrát, a hodil jsem obě figurky do prachového hrobu na kamnech.
o zapáchajícím kbelíku na výkaly
Třikrát mne té noci kbel probudil. A když jsem potřetí sunul hlavu do okna, zdálo se mi, že jsem salamandr, který v pravidelných lhůtách vystrkuje z bahna hlavu, aby lapl po vzduchu, prohlížel jsem se a divil se, že mé tělo není oranžově a černě ornamentováno.
Vězeň vnímá sluchem. Nemá možnosti přesvědčovat se o původu zvuků ... Sluch vězňů je schopen velkého zdokonalení jako sluch slepých.
Olbracht se zamýšlí nad nelogičností vězeňství, jež předpokládá, že uvězněný se napraví a polepší; a srovnává tento řád se svým pohledem na podstatu církve, která si podobně činí svrchovaný nárok na schopnost odpuštění, vykoupení, rozdávání dobra.
Živelnou lidskou touhu po pomstě, po panování, po vyvyšování vlastních ctností kontrastem cizích zločinů, po radosti z cizího utrpení, které jen darem milosti není utrpením mým, církev nezastírá plochou sociální účelností, ale symbolem svého boha je povyšuje na absolutní dobro. Sobecky ubližujíc, vyvolává zároveň v trpícím štěstí očištění, odpuštění a smíru. Stojíc oběma nohama na půdě řádu vykořisťování a násilí, dovede zároveň vzbudit iluzi řádu jediného a nejvýše spravedlivého.
Prostor, v kterém se vězeň pohybuje a spí, myslí a cítí, a ještě čtvrt metru nad jeho hlavou má být hnijící vzduchovou tišinou. Je to otupování zhuštěným vzduchem. Vdechování kyslíku by nás činilo příliš bujnými. Chtěli by, abychom se stali bahenními tvory.
Za našeho rozhovoru přišli do kanceláře nastoupit trest tři mladí horníci z Lazů. ...Na podzim je časně potkal za pasekou hajný a soud jim neuvěřil, že byli na ranní procházce a zajíc, kterého nesli, že už byl mrtev, když ho našli. Všichni tři jsou organizovaní dělníci a loni se zúčastnili hornické stávky. Jednomu z nich byly četnickými bodly probodnuty paže a plíce.
Během Olbrachtova pobytu ve věznici o něm vyšel v národně demokratickém Ostravském deníku článek:
... „Slezskoostravská věznice má slávu, že má čest hostit tak vzácného vězně, ostravští komunisté radost, že mohou zas křičet o ‚perzekuci‘ a Ivan Olbracht ‚mučednickou gloriolu‘, která mu aspoň trochu napraví pošramocenou pozici v komunistické straně.“
... Můj dobrý pan dozorce, trubač šikovatel čtyřiapadesátého hanáckého pluku, je zvyklý na vážnost života a nemá smysl pro humor. Tím méně pro ironii. A v žurnalistických metodách se ovšem nevyzná. A tak vzal toho „vzácného vězně“ a tu „slávu slezskoostravské věznice“ doslova, a poněvadž mu také imponoval tučný terciový titul, říká mi od těch dob pane spisovateli!
Dále Olbracht vypráví o některých spoluvězních:
Pražák, který se šel jako kluk učit na pekaře, zažíval krušné dětství – spousta dřiny, málo spánku a věčný hlad. Roznášel housky a hokynáři vždy zaplatili za méně, než si vzali, on za to potom dostával od pekaře výprask. Starší kluci jej však naučili, jak na to vyzrát:
‚Hokynář ti nedovolí, abys mu počítal housky sám, a aby ses ho dohlídal, to se ho nedohlídáš, jak hází, chytí do jedné ruky místo dvou housek tři a už to je. Ty ho nehlídej, ani si ho nevšímej, a okoukni se raději po krámě, kde bys mu mohl co vzit!‘ ... ‚Pane mistr, zase mi chybí za deset housek, ale mám tu tři krémy.‘ ‚Tak je – prej – dej sem!‘ Tady asi končí dětství pekařského učně a život podle mravoučných čítankových článků: „Modli se a pracuj!“ a zde také můj druh zlomil svůj trochu zasněný tón smíchem zkušeného člověka.
Učeň nikdy nikam nechodil, ale jednou při odpočinku venku potkal Boženku, bledou, souchotinářskou a chudou dívku. Zamiloval se do ní. Boženka měla velmi vetchý kabát, za který se styděla, a on si velmi přál jí koupit nový. Neměl ale šanci na něj vydělat, a tak se v zoufalství rozhodl vykrást jeden krám v Praze, když tam jel na svatbu sestry. Pak donesl Božence dárky a nový kabát a ona byla šťastná. Loupil dál, chtěl Božence zařídit voňavkářský krámek a žít s ní. Pak ho chytli a zavřeli na tři měsíce. Boženka mezitím zemřela na souchotiny. Jemu bylo tou dobou devatenáct let. Chtěl pokračovat ve spořádaném životě, ale zjistil, že se zapletl do kola, ze kterého už není úniku. Pokaždé k novému zaměstnavateli přišli policisté a ptali se, jak se učeň chová, zda s ním nejsou potíže, že byl trestán. A následně dostal výpověď. Rozčílil se na systém a řekl si, že když je tedy nadosmrti označen za zločince, že se jím tedy stane nadobro.
Propuštěný trestanec viděl, že se dostal do stroje, pracujícího přesně a dokonale, jehož kola ho už nepustí. A když se mu to stalo na venkovském městě potřetí, narazil si vztekle čepici do čela a jel do Prahy, aby zde vyhledal lupiše pokladen, s kterým se seznámil v pankrácké trestnici. A dal se do práce. ...
Uklidí kufříky ke známému do kolny a jdou ke svým stálým i chvilkovým děvčatům. Vzbudí jejich bytné, dají jim peníze, aby po otevření krámů nakoupily, a vlezou si k milým do postele. Tam s nimi leží celý den, přecpávají se nářezy, úhoři, sardinkami, kyselými rybičkami, ananasy, pomeranči a cukrovím, pijí z vodových sklenic vaječný koňak a griotku a pokrývají podlahu kolem postele popelem a cigaretovými nedopalky. Navečer jdou s milými do osvětlených krámů nakupovat. Hedvábné punčochy, prolamovaná kombiné, krepdešínové šaty, kožišinové pláště, střevíčky z hadí kůže a ještě nějaký apartní klobouček se žlutým perem k uchu. ...
„Lidé, kteří kradou z bídy, si počínají jinak. Potí se jim strachy ruce a nemluví. Jste akrobati. Slezači alpských jehel. Lovci tygrů. Letci přes oceán a na točny. Máte větší radost z díla než z výsledku. A srazíte si ovšem jednou vaz. A to zřejmě dodává věci ještě většího půvabu.“
... „Nemyslíš, že by bylo nudno bez nás na světě?“ ... Měl pravdu. ... Chybělo by něco jako ostružinové houští (skrýše noční zvěře a havěti) v lese příliš pěstovaném, jako hrudka soli v pokrmu, který by bez ní měl pedantskou chuť nemocničních jídel, jako olověný mrak po červnovém dnu, který unavil svou klidnou pohodou. ...
Po pěti dnech ve vězení přestalo venku konečně pršet a Olbracht poprvé uviděl slunce zářit v jeho cele:
Pak se sesunulo (Slunce) na zem a vytvořilo na podlaze malé jezírko. Malé, ale hluboké, jaká bývají pod vodopády. Z výšky okna do něho padal proud, pral hladinu tůně do lesklého mihotání a drobné kapky, od ní odražené a rozstřiklé v páry, se chvěly statisíci jiskřičkami. Šel jsem se sem vykoupat. Nabíral jsem miskami dlaní z proudu a myl si obličej, nastavoval jsem vodopádu prsa a zdvihal paže, skláněl jsem hluboko, hlavu, aby mě vodopád mohl bít také do týlu.
Olbracht se časem sblížil s Emkem, synem dozorcovým, který studoval v primě gymnázia, ale příliš talentu ke studiu neměl. Hrozilo mu propadnutí z latiny a matematiky. Olbracht jej tedy latinu doučoval.
Politujte vojáky, táhnoucí do bitevní čáry! Politujte sebevrahy z nešťastné lásky! Ale politujte také ubohé primány! Neboť kdo se odvažuje podle svých zkušeností a let rozhodovat o tom, co je velké a co malé? ...
Mučiti jest sloveso, a nikoli přídavné jméno, pamatuj si to už jednou, Emku, poněvadž to znamená nějaké konání, poněvadž se to dělá, a to na celém světě a s obzvláštní zálibou.
Olbracht mluví o korekci čili temnici, kterou osobně nepoznal, ačkoliv si to pro tu zkušenost velmi přál:
Korekce se vězňové bojí více než bití nebo hladu. Je to cela jako kterákoli jiná, není v ní jen nábytek. A je v ní tma. Ta naplní místnost ihned, jakmile se zvenčí zavřou dobře přiléhající okenice. Tato tma nemá nic společného s nedostatkem či přítomností slunečních paprsků, je na známých přírodních zákonech nezávislá, není ničím jiným než sama sebou, to jest tmou. A té se vězňové bojí víc než bití a hladu. Lidé s nitry prázdnými či naplněnými pocity příliš neurčitými tmy nesnášejí. ... A lidé s nitry naplněnými mlhovinami tušení příliš neurčitých zavírají před tmou oči a tisknou víčka pevně k sobě, vědouce, otevřou-li je, že se jim v koutě cosi zjeví, co opustilo jejich nitro a vzalo na sebe podobu. Cosi neznámého, ale nesnesitelného, něco tak strašného, že na to nebude lze zírat bez zešílení. ... Pán vězňů znal hrůzy tmy. A působilo mu mnoho potěšení vyvádět druhého dne z korekce lidské mátohy, pokorné jako nemocná zvířata a poslušná na pokyn oka.
Věznice by měly ležet v tundře, ve velké, ploché rovině, kam až oko dohlédne, porostlé vřesem, který nemá barvy. Měl by to být osamělý dům v jejím geometrickém středu, holý, šedivý, bez dveří a s okny, který nemají rámů ani tabulek. Na celou rovinu nikdy nepadne sluneční paprsek, ale není zde nikdy také noc; není tu čtyř ročních období, není tu teplo, ale také nikdy nemrzne; není zde žádné radosti, ale také tu není utrpení, je zde jen smutno a dlouhá chvíle. Tak jsem si v dětství představoval očistec.
Emek má mladšího bratra Jendu, kterého vězni nesnášejí. Donáší na ně totiž s oblibou a je neúplatný a zlomyslný.
Nenávidíme ho. Jen kvůli němu jsem si tajně opatřil pytlík bonbónů. Ale je nepodplatitelný. Je charakter. Bonbóny sní a žaluje.
Olbracht vypráví o jiném spoluvězni jménem Šrajbr. Ten je neobyčejně manuálně zručný, umí úplně všechno a celá věznice si jej proto váží. Šrajbr je zavírán opakovaně a dozorcovi se na něj vždy už těší.
Vyčistil cínové umyvadlo trochou popela a písku, z uříznutého dna plechového hrnku vyrobil Olbrachtovi popelník, spravil železné příčky ve spíži paní dozorcové, postavil jí kurník a králikárnu, z rezavé střenky nože vykoval dláto k tesání, z přezky od kalhot vyrobil broušením o kámen břitvu na holení. Nemocné koze diagnostikoval růst nových paznehtů, ty staré jí tedy sbrousil a poněvadž koza nemohla několik dní stát, vyrobil jí ze starého trestaneckého úboru postroj, za který ji zavěsil k trámům. Vězni ji pak několik dní krmili.
Jakživ jsem ještě neviděl nic, co by vypadalo tak pitomě jako tahle bradatá koza v kombiné, vznášející se s roztaženýma nohama ve výšinách. Chodíme ji do chlívku navštěvovat a pošklebujeme se jí.
Jsou tři věci, po nichž vězňové touží: sirky, zrcátko a nůž. ... Snad proto, že představují nejpříznačnější znaky lidství, dochované až od dob předdiluviálních bojů se zvířaty. Má lidská tvář, můj oheň, má zbraň!
Po nějaké době připadá Olbrachtovi komické, že chtěl zprvu ubíjet čas výrobou šachových figurek z chlebové střídy. Má tu tolik co dělat – pracuje v zahradě, doučuje Emka, hovoří s přáteli spoluvězni, píše, přijímá návštěvy – málem věci nestíhá a po vězení se mu bude téměř stýskat. Děje se zde tolik událostí.
Koza byla vyňata ze šněrovačky, pozdravuje se, leží u zahradní zdi ve slunci, a když k ní dojde stín, převádíme ji, chovajíce se k její rekonvalescenci uctivě, na místo dosud ozářené.
V závěru mluví Olbracht v dopise ženě o soudním procesu, který se odehrál o pár let později a jehož následkem byl uvězněn na Pankráci. Během přelíčení se dopustil „urážky soudu“, když hájil obrazné přirovnání v jednom ze svých článků, které soud vzal zcela naivně doslova:
Citát že nemluví o červeném kohoutu, nýbrž o červeném kohoutu odboje, a že je to tak, jako kdyby pan státní zástupce prohlásil: „Já vezmu na Olbrachta sekeru zákona“, a já pak tvrdil, že pan zástupce řekl, že na mne vezme sekeru. Pro kteroužto drzost mi pak předseda udělil důtku.
Během pobytu na Pankráci se Olbracht seznámil se slavným kasařem Burešem:
Plije krásně skrze zuby a po každém vyplivnutí řekne: „Lumpové!“, což platí celé lidské společnosti.
Navštívil místní vězeňskou kapli při nedělní bohoslužbě:
...je vůbec nádherná, jak se sluší, aby byla zachována stupnice pekla korekcí tam dole v podzemí, očistce v celách a nebeského ráje zde nahoře. Vězňové sedí v lavicích v dokonale vyrovnaných řadách, kryjíce muž muže a od sebe vzdáleni na rozpětí rukou, neboť ti pokrytci více než na povznášení myslí k bohu myslí na mrzké šmejdy. Okolo lavic stojí dozorci v slavnostní uniformě a ke zvýšení zbožnosti s obušky u pasů.
Jak tu žiji? Snesitelně. Víš, že nejsem rozmazlený a že mi samota není nepříjemná. ... Jídlo je beze vší přípravy, bez chuti, ale není na něm nic odporného: brambory, a aby nebylo příliš přepychu změny, k nim bramborová polévka; čočka a k ní čočková polévka; hrách a hrachová polévka; boby, kroupy a zase od repetice.
Ani řetězy a temnice tu nikoho nenapravují a neodstrašují, zrovna jako nikoho v třináctém století nenapravovala a neodstrašovala střeva natáčená na rumpál, a vidí to nejen zdejší byrokrati, nýbrž každý, kdo kdy měl s trestnicí a s trestníky co dělat. Ale to jim nikterak nevadí, aby pod týmiž hesly bezúčelně lidi nemučili dále.
Slova, která mne v textu zaujala:
vrtohlavost =supranatur =ý, kdo kdy měl s tvadí, aby pod týmiž hesly bezúčelně lidi nemučili dále.í byrokrati, nýbrž každý, kdo kdy měl s t = tvrdohlavost,
supranaturalistický = nadpřirozený