František D. Skořepa
Ilustrace Radek Pilař. Vydalo nakladatelství Gnóm, Praha, 1991.
Hlavní postavou je malý dráček, který se vylíhl z vejce uprostřed lesa, jelikož se zapomněl odstěhovat do pohádky, jak už před ním učinili ostatní draci. Bůby je jako každé malé dítě, důvěřivé, ustrašené, citlivé, hravé a šťastné, když má kolem sebe kamarády. Těmi jsou mu lesní zvířátka, s nimiž se Bůby postupně učí zákonitostem přírody a ročních období, ale i rozpoznávat lidské (tedy zvířecí) vlastnosti, dobré i špatné.
Jedním z nejbližších přátel a ochránců je Bůbymu medvěd se zvukomalebným jménem Medard.
Kniha je plná nápaditých a neotřelých přirovnání a popisů a úsloví: začaly padat veliké a mokré dešťové kapičky jako jeřabiny […]
Medard si nedal říkat dokolečka a dvakrát marně, a valí si to po čtyřech akorát za veverkou. […]
Veliké jako pařízek po vánočním stromečku, tlamičku jako zobáček a v ní dva zoubky mlíčňáky přes okraj. […] o co tady vlastně dokolečka běží
a poetických míst: každičký doubek, bouček i břízka, osika, olše i jedle…všichni dostali od Zimní královny novou vělounkou čepičku, tkanou tuze jemně. […]
Ale to už se dráčeti položila na víčka velikánská tíha spací a Bůby usínal spaním voňavým po bylinkách, které mu Terezka uvařila z lesní pomoci, pro záchranu a pro celé zdraví z ryzí veverčí lásky.
Najdeme zde také mnoho ozvláštněných výrazů: trošínku [..]
a archaismů: inu, arciže, tady neostávej; protože jsem to ještě nikdá nezkusil; však ho uhlídáš; Jaro už bylo rozběhnuté všady
dokonce i nezvyklého slovosledu: “Stalo se, že si tůňka nechala moji vánoční čepičku bílou!” […] Dráče neříkalo nic, i když v něm byla dušička malá
Kniha však neúměrně často používá konatelská substantiva, jimiž je vyjadřováno (patrně ve snaze ozvláštnit text) téměř vše: “Schování…schování,” rozumoval pod fousky Cyril, “tady širokánsko dalekánsko žádné medvědí schování do deště není!” […] velikánské kropení lesa […] pršení […] zeptání […] Medard mi vyřídil vzkázání […] vezmi si pro dobré chutnání […] zimní běhání […] za letního slunečního hřání […] Teď si připrav drápky pro zastavovací brzdění […] jelen Hubert, co sem zašel pro večerní napití ze žízně […] kde měl v dračí jeskyni Bůby přebývání.
Havran Ervín je světoběžník, hovoří nespisovně a chová se k ostatním lehkomyslně, nadřazeně: “Tak vidíš, vořechu!” […] “Jenomže jak se vemu vodu, Ervíne?” Mělo dráče starost. “Ty seš vořech maxivořech, paravořech!”
Ponaučení: “To nevadí, že neumíš oheň,” chlácholila dráče veverka Terezka. “Až povyrosteš, uděláš oheň, kdy budeš chtít! Vždyť jsi ještě maličký.” […]
Zastat se přítele:“Když už je všechno dobře, musí se stát, aby bylo obráceně!” Zabručel medvěd Medard. “A bude e tady o něm mluvit hezky, nebo někdo pozná medvědí tlapu z vnitřní strany a na kožichu!” Hned se také svého kmotřenečka zastal jedním dechem. […]
Tebe bude lepší šatit než živit. […]
Všechno zlé je nakonec někdy k něčemu dobré.
Poučení o zákonech přírody: “To ti ještě nikdo neprozradil, že zajíci z polí nikdy a nic nepijou? […] Nám stačí voda, co se jí napily travičky, lupínky, lístečky, jetýlky a výhonky, co jíme.” […]
“Ale vždyť to klape vodní mlýnek!” Zasmála se veverka Terezka. “To tady jistě postavili kluci ze vsi. Stavějí vodní mlýnky každičké jaro,” a Terezka se zatočila na placáku, div si nechytila ocásek. “Jaro už je ve vsi…” radovala se dokolečka. […]
Na vrbičky se posadili konipáskové, sýkorky, střízlíčkové a strnádci…konopky i zvonečkové, a přiletěla i straka Kristýna, protože nikdy nesměla u ničeho chybět. A když paní jezevcová přivedla ukázat párek malých jezevčat, co se jí mezitím narodila pro potěšení, bylo to u potoka jako v pohádkové knížce.