Ze života hmyzu
- divadelní hra z roku 1921, sehrána byla poprvé brněnským Národním divadlem v roce 1922. Námět přirovnání člověka a jeho povahy hmyzu a hmyzímu způsobu života poskytla autorům bohatou látku k satirickému pohledu na nejrůznější neblahé lidské vlastnosti a aspekty lidského života.
Motýli: ukazují lidskou poživačnost, která si nepřipouští vážné problémy; přelétavost, pídění pouze po zábavě, emocích; opovrhování vším „nudným“.
FELIX: Díval jsem se na ni zdáli –
VIKTOR: - sedě na zeleném listě –
FELIX: - a psal básně, dopisy, první román –
VIKTOR: Úžasné, co listů taková housenka spotřebuje.
(báseň Věčný pád, napsaná motýlem Felixem)
VIKTOR čte s emfází:
„Jen dolů, dolů spět,
toť meta vytoužená:
svět chce být polosvět,
žena – být položena.“
...
FELIX: Iris, nesmíte se mi smát, já jsem prožil hrozné věci ve fantazii. Strašlivé zklamání. Bezpočtu lásek, ale jen ve snu. Sen je život básníka. Znám všechny ženy, ale nepoznal jsem žádnou. Na mou čest, Iris.
...
IRIS: „Sen se chce skutkem stát...“ Vy máte tak vášnivé oči! Vy jste úžasný talent, Felixi! Klesá do polštářů. Nač teď myslíte?
FELIX: Na vás. Žena je hádanka.
IRIS: Uhodněte ji; ale prosím vás, Felixi, jemně.
FELIX: Nevidím na dno vašich očí.
IRIS: Tedy začněte odjinud.
FELIX: Já...Iris...skutečně...
...
FELIX: Je něco většího než chtít všechno.
IRIS: A to je...
FELIX: Chtít něco nemožného.
...
FELIX: Nedosažitelné je tady.
IRIS ohlíží se: Kde?
FELIX ukazuje do zrcadla: Váš obraz, Iris.
IRIS směje se: Můj obraz? Vy jste se zamiloval do mého obrazu? Rozpíná ruce do zrcadla. Hleďte, můj obraz vás vyslyšel. Obejměte jej! Líbejte jej, honem!
FELIX: Je nedostupný jako vy.
IRIS obrátí se k němu: Já že jsem nedostupná? Jak to víte?
FELIX: Kdybych to nevěděl, nemiloval bych vás.
IRIS: Felixi, jaká škoda, že jsem tak nedostupná!
FELIX: Ah, Iris, není pravé lásky než v nedostupnu.
...
FELIX: Přemýšlím.
CLYTHIE: Jděte! K čemu pořád přemýšlet?
FELIX: Mužové mají ducha, aby ho užívali.
CLYTHIE: A ženy?
FELIX: Aby ho zneužívaly.
...
OTAKAR: Zdar
CLYTHIE: Jaký zdar?
OTAKAR: Rým na Otakar, haha! Dobrý, že?
VIKTOR: Tak zvaný mužský.
OTAKAR: Hahaha, to bych řekl, že mužský! Ó!
CLYTHIE: Viktore, udělejte nějaký mužský rým.
VIKTOR: Proč?
CLYTHIE: Abyste jednou udělal něco mužského.
...
FELIX: To není pravda! Já nejsem už mlád. Já jsem tolik prožil!
CLYTHIE: Musíte být hodně mlád. To je tak moderní! Být mlád! Být motýlem! Být básníkem! Je na světě něco krásnějšího?
FELIX: Ne, Clythie. Úděl mládí je trpět. A úděl básníka – trpět stonásob. Na mou čest.
...
TULÁK: Haha, ta společnost salónní, haha, poezie,
cucání požitků stébélky nejtenčími,
ty výstřihy přerozkošné, city a sladké tření,
věčná lež věčných milenců věčně bez ukojení,
vždyť je to, k čertu, hmyz!
...
CHROBÁK: Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!
CHROBAČKA: A proč novou?
CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě.
CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda.
CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat novou.
CHROBAČKA: Aby měl dvě.
CHROBÁK: Nebo spíš tři.
CIZÍ CHROBÁK: Inu, je to pěkné něco mít. Valí kouli vlevo. Ty můj poklade! Ty krásné jměníčko! Můj klenote! Mé všechno! Zachází. Jen mít! Uložit majeteček! Pěkně zahrabat! Po-po-pozor! Zajde.
TULÁK: Něco mít? Proč ne? Každý chceme svou kuličku.
...
TULÁK:
Vražda a zase vražda! Srdce, přestaň tak tlouci,
vždyť to byl jenom hmyz, vždyť jsou to jenom brouci,
je to jen malinké drama mezi stébly trávy,
ba právě jen hmyzí boj, ba právě jen broučí mravy,
jináč se žije hmyzu, jináč je v životě lidí.
Ach, být zas mezi lidmi! Pak člověk aspoň vidí,
že přece je něco lepšího, nežli ta hmyzí havěť.
Člověk, ten nechce jen žrát, chce tvořit a chce stavět,
má, jářku, nějaký cíl a kuličku svou staví,
ne, to zas chrobáci, fuj! Co mně to nejde z hlavy!
Kulička chrobákům a lidem lidštější ideály.
Pokojný člověk život celým životem chválí.
Pro štěstí stačí tak málo! Mít domov, třeba jen malý,
nikomu neškodit, starat se o málo s zplodit děti,
vždyť život chce jen život, a sladko pohleděti,
jak žiješ a jak tvůj soused... třepe... nožičkami...
ne, to zas cvrčci! Co mě to pořád mámí,
vždyť si to pletu s brouky! To úzké, maličké bytí,
to pitomé blaho cvrčků člověka nenasytí.
Člověk chce něco víc, než aby se jenom napás,
a vděčně, spokojeně žvýkal ten žvaneček štěstí:
život chce muže, život chce hrdiny, život chce zápas;
chceš-li se zmocnit života, chop se ho silnou pěstí,
chceš-li být plně člověkem, nesmíš být malý a slabý,
chceš-li žít, tedy vládni, chceš-li jíst, tedy... zabij...
ne, to zas lumci! Ticho! Copak vy neslyšíte,
jak po celém světě pracují horečné tiché čelisti
roch-roch-roch to krvavé mlaskání syté
nad žvancem ještě živým... Život je života kořistí!
...
KUKLA: Ó tvůrčí trýzni! / Palčivá žízni po velkém činu!
TULÁK vyskočí: Společný celek! Nyní tě už mám,
myšlenko lidská! My jsme jenom zrna
veliké sklizně, která patří všem.
Maličké já, je něco nad tebou,
jmenuj to národ, lidstvo nebo stát,
jak chceš to jmenuj, ale jenom služ:
ty nejsi nic. Největší cena žití
je život obětovat. Usedne.
KUKLA: Blíží se hodina spásy. / Veliká znamení a velká slova můj příchod hlásí.
TULÁK: Velký je člověk velkou povinností,
jen tam je celý, kde je částí celku,
a žije lidsky, dá-li život za to,
co větší je než on. Jak chceš to jmenuj,
jenom když tomu sloužíš.
Mravenci:
KUKLA: Ó tvůrčí trýzni! / Palčivá žízni / po velkém činu!
TULÁK vyskočí: Společný celek! Nyní tě už mám,
myšlenko lidská! My jsme jenom zrna
veliké sklizně, která patří všem.
Maličké já, je něco nad tebou,
jmenuj to národ, lidstvo nebo stát,
jak chceš to jmenuj, ale jenom služ:
ty nejsi nic. Největší cena žití
je život obětovat. Usedne.
...
Velký je člověk velkou povinností,
jen tam je celý, kde je částí celku,
a žije lidsky, dá-li život za to,
co větší je než on. Jak chceš to jmenuj,
jenom když tomu sloužíš.
...
1. INŽENÝR: Budeme dobývat času. My chceme vládnout času.
TULÁK: Čemuže?
1. INŽENÝR: Času. Čas je větší než prostor.
2. INŽENÝR: Čass nemá dossud pána.
1. INŽENÝR: Pán času bude pánem všeho.
TULÁK: Pomalu, proboha, pomalu! Nechte mne myslet! Ovládnout čas? Pán času? Jenom věčnost je pánem času.
1. INŽENÝR: Rychlost je pán času.
2. INŽENÝR: Zkrocení času.
1. INŽENÝR: Kdo poroučí rychlosti, vládne časem.
2. INŽENÝR: Ráz dva tři čtyři! Rráz dva tři čtyři!
SLEPEC rychleji: Ráz dva tři čtyři. Ráz dva...
1. INŽENÝR: Musí se zrychlit tempo.
2. INŽENÝR: Tempo výroby.
1. INŽENÝR: Tempo života.
2. INŽENÝR: Mussí se zrychlit každý pohyb.
1. INŽENÝR: Zkrátit.
2. INŽENÝR: Vypočítat.
1. INŽENÝR: Na sekundu.
2. INŽENÝR: Na ssetinu ssekundy.
1. INŽENÝR: Aby se šetřilo časem.
2. INŽENÝR: Aby sse zvýšila výroba.
1. INŽENÝR: Pracovalo se příliš pomalu. Příliš těžkopádně. Mravenci hynuli únavou.
2. INŽENÝR: Neússporné.
1. INŽENÝR: Nehumánní. Teď hynou jen rychlostí.
...
1. INŽENÝR: Do práce! Do práce! Kdo víc má, musí víc pracovat.
2. INŽENÝR: Víc potřebuje.
1. INŽENÝR: Má víc co hájit.
2. INŽENÝR: A víc co dobývat.
1. INŽENÝR: Jsme národ míru. Mír znamená práci.
2. INŽENÝR: A práce ssílu.
1. INŽENÝR: A síla válku.
2. INŽENÝR: Tak, tak!
...
TULÁK: ... Mravenci, do zbraně! Jak by bylo možno žít, jinému kdyby patřil svět mezi dvěma plevami! Kdyby tam jiný nosil mravenčí ranečky do cizího mraveniště! Sto tisíc životů za ta dvě stébla trávy je příliš málo! Já jsem byl ve válce, ó, to přec je řemeslo pro hmyz! Kopejte zákopy, ryjte se v hlíně, hurá, švarmlinie útočí, laufšrit přes kupy mrtvol, bajonet auf, padesát tisíc mrtvých, abyste dobyli dvaceti kroků latrin!
...
POSEL přiběhne: Naše pravé křídlo couvá. Pátý pluk úplně zničen.
DIKTÁTOR: Podle plánu. Šestý na jeho místo. Posel odběhne.
TULÁK: Haha, podle plánu! Tak je to v pořádku,
když sama Smrt slouží co generál u štábu
a plní rozkazy: Poslušně hlásím,
pátý pluk zničen, zu Befehl, podle plánu. ...
Viděl jsem velký štáb a samu Smrt s lampasy,
na prsou plno řádů, s vlajícím chocholem
přehlížet padlé, zda lehli si podle plánu
na mapě mrtvých.
...
Co je to platno: život je tady,
i když jen jepičí.
Ať děje se co chce, znova jest
a nikdo a nic ho nezničí.
Co je to platno: musí se nést.
...
Lidi, já pořád hledám, já hledám odjakživa,
hledám v životě smysl a život se na mne dívá,
koukejte na ty husté dlouhé řady,
a všecko to žije.
A snad i sám život něco v sobě hledá,
a proto se nikdy zahubit nedá...