- vydáno 1936, alegorie politického života 30. let. Kritika všech oblastí společenského života. Autor zde ukazuje pravý význam polit. událostí 30. let s jejich možnými konci, skrytými příčinami a utajeným smyslem.
- k napsání tohoto románu vedla Čapka jeho starostlivost o společenský rozklad světa, hospodářská krize a hrozící nebezpečí války. Čapek jednou napsal: „Nesmíte si myslet, že vývoj, který dal vzniknout našemu životu, byl jedinou vývojovou možností na této planetě. A tak se myšlenka s mloky zrodila.
- díky mnoha vědeckým výzkumům, novinovým článkům apod. působí celé dílo velice opravdově, realisticky, autenticky
Kapitán J. van Toch je zaměstnán u společnosti, která jej pověřila, aby hledal v Sundách nová naleziště perel, po kterých je zrovna veliká poptávka, a které jsou nebývale v módě. Doslechne se, že prý jsou hojně v zálivu Devil Bay, ale místní domorodci Batakové jej od toho místa odrazují, že prý tam žijí mořští čerti. Batakové jim říkají tapa a tvrdí, že mají v Devil Bay dokonce celá podmořská města. Kapitán toho ale nedbá a na perly se tam vypraví. Při západu slunce se z vody vynoří tvorové velcí asi jako 10tileté dítě, hnědí, hladcí, s ocasy, s hlavou sploštělou, kteří chodí po dvou. Jeví se jako velice inteligentní. Jeden měl v ruce škebli, Kapitán mu ji otevřel, vzal si perlu, a tvor vylízal obsah, ke kterému by se sám nemohl dostat. Tak je kapitán naučil škeble otevírat, dal mu k tomu nůž. Když viděl, že se „tapa-boy“ naučil pomocí nože zabít rybu a pak i „ještěrkům“ nebezpečného žraloka, slíbil jim nože a harpuny na obranu, když mu budou nosit škeble s perlami. Někteří se brzy naučili vyslovovat pár slov, kapitán také zjistil, že si skutečně pod vodou staví důmyslné hráze, vlnolamy, za které by se nemuseli stydět ani inženýři.
Kapitán Vantoch dostal nápad, nasadit tapa-boys na jiná pobřeží s perlami a nechat je lovit škeble, výměnou za potravu a nože. Navrhnul významnému průmyslníkovi, G. H. Bondymu, aby koupil loď, že on, kapitán, by jezdil po indonéských ostrovech, prodával zboží společnosti pana Bondyho, která zrovna hledala nová odbytiště, a zároveň by v nádržích převážel ještěry a nasazoval je na další a další ostrovy. Tak se také stalo. O převážených tvorech se však nemluvilo, to bylo tajemství kapitána van Tocha a p. Bondyho. Jednou však, již po nějaké době, nalezla ještěrky skupina výletníků na jachtě, dali jejich snímky do novin a brzy se stali inteligentní tvorové celosvětovou senzací. Probíhala řada vědeckých výzkumů ohledně původu, života a inteligence tohoto zvířete. Vědci se nakonec dopátrali, že jde o prehistorického mloka, který byl izolován v jednom slaném vnitrozemském jezeře, avšak v 19. století odtamtud jeden námořník několik z nich odvezl. Ti však z lodi uprchli a pravděpodobně se začali množit v blízkém zálivu. Jelikož zde neměli přirozené nepřátele, množili se rychle a i jejich vývoj se urychlil.
Někteří mloci byli odvezeni do ZOO, kde se jich několik naučilo k všeobecnému úžasu mluvit, dokonce i číst. Většinou však jen opakovali to, co četli v novinách, takže se mělo za to, že nemají vlastní úsudek a rozum.
Po třech letech, kdy Pacifická Exportní Společnost rychle zbohatla na prodeji perel, získaných za pomoci Mloků, o perly přestal být zájem a společnost se radila, co dál. Mloci se neuvěřitelně rychle množili, a proto se společnost rozhodla, že je bude prodávat jako pracovní sílu na stavbu hrází a přístavů a vybuduje celý koncern na dodávání krmiva i stavebního nářadí pro Mloky.
Mloci jsou tedy chováni v mločích farmách, vycvičováni pro různé práce, používání různých nástrojů a zbraní, učí se rozumět pokynům, vštěpuje se jim poslušnost člověku, obchod s nimi jen kvete. Díky nim staví státy umělá pobřeží, umělé ostrovy a pevniny a rozšiřují svá území. Průmyslová konjuktura všech zemí světa je nebývalá, zdá se, že je lidstvo na vrcholu rozkvětu.
Někteří lidé proti tomuto rozsáhlému obchodu s mloky protestují jako proti obchodu s otroky. Různé organizace začínají bojovat o jejich práva, jako je dovolená v době páření, právo na vzdělání – jsou pro ně zakládány školy, později jsou někteří z mloků i vysoce vzdělaní, získávají tituly, účastní se vědeckých symposií, obohacují vědu svými publikacemi. Stále jsou však jen pracovní silou a majetkem státu. Postupně lidem jejich existence zcela zevšední, přestávají být něčím zvláštním. Jejich koexistence s lidmi se řeší z různých právních hledisek, při Společnosti národů je k tomu zřízena zvláštní Komise. Jejich počet se mezitím zvětšil na několik miliard a osídlili pobřeží už téměř celého světa. V Grónsku dokonce zatlačují Eskymáky do vnitrozemí a rybolov a obchody zde přejímají do vlastních rukou. S pomocí lidských strojů a vymožeností staví i pod vodou vlastní města s dopravou, továrnami, atd., budují si vlastní, značně vyspělou civilizaci. O těchto podvodních aglomeracích se však ví velice málo, neboť jsou velmi hluboko. Mloci, čili Salamandři, si sami ani nepřejí, aby se o tom, co si budují pod hladinou, vědělo. Proto také nápadně často tonou potápěči, kteří se v ta místa potápějí.
Postupně se začínají objevovat konflikty mezi lidmi a mloky, nejdříve v malých rozměrech, mloci se většinou brání útokům vesničanů, dětí, nebo jiných skupin. Na několika místech Země se však objeví silné, zdánlivě tektonické výbuchy, které způsobí zaplavení pobřeží. Poté začne Chief Salamander, organizační hlava mloků, vysílat na radiové frekvenci, že budou postupně rozšiřovat mělčiny pomocí podobných výbuchů a průlamů na celém světě, neboť je jich už příliš mnoho a potřebují nový životní prostor. (Chief Salamander je člověk a i advokáti mloků, vysílaní na konference a přednášející jejich podmínky, jsou lidé = poukázání na nekonečnou chtivost lidí po profitu.) Nechtějí však válčit s lidmi, kteří za jejich velký počet koneckonců mohou, dokonce jim nabízejí, že jim svět odkoupí, neboť disponují velkým množstvím zlata. Trvají však na tom, aby jim lidé nadále dodávali potraviny, kovy, výbušniny, stroje apod. Vlády to odmítají a dokonce zkoušejí dodávky pro mloky bojkotovat, ti se ale tvrdě mstí potápěním lodí a blokováním přístavů, takže na mnoha místech zavládne hlad.
Mloci jsou mnohem mocnější než lidé, protože nejsou v podstatě nijak diferencovaní. Jsou jedna rasa, nejsou mezi nimi rozdíly, jsou absolutním průměrem, což byl v podstatě u lidí ideál moderní doby. Nemají národy, hájí narozdíl od lidí jediný zájem, není pravděpodobné, že by mezi nimi samotnými mohl vzniknout nějaký konflikt, spor...jsou v tomto směru dokonalejší než lidé.
Následující roky tedy mloci obsazují stále větší území, pod vodou zmizela již pětina světa, pryč je Brazílie, Rusko, Itálie, Anglie, Francie a další země, a lidé mlokům přesto dále dodávají zásoby, neboť jsou obětí ekonomiky, průmyslových a hospodářských pravidel a potřeb.
V závěru mluví autor se svým vnitřním hlasem, který mu vytýká, že to tak přece nemůže nechat, že lidstvo nesmí vyhynout, že se přece nějak ubrání nebo že by mloci mohli vymřít na nějakou nemoc, a jestli mu není lidstva líto. Autor reaguje, že si to přece lidstvo zavinilo samo, že ho vždycky z problémů nemůže dostávat příroda, že se nemůže stále dovolávat něčí pomoci, že prostě musí přijmout svůj osud, založený na logice událostí. Lidstvo se tak vlastně zničilo samo.
Nakonec se přece jen dohodne se svým vnitřním hlasem, žeby tedy Mloci mohli posléze začít bojovat mezi sebou, že by se rozčlenili na národy a bojovali ve jménu Práva, Pravého Mloctví a nakonec že by si otrávili moře uměle vytvořeným žaberním morem a všichni by vyhynuli. Lidstvo by se postupně vrátilo z hor k pobřežím a zase by se tradovala potopa světa, kterou bylo lidstvo potrestáno za své hříchy.