Tyto rozhovory vznikaly v průběhu asi devíti let, během nichž vzniklo mezi novinářem a panem prezidentem jisté přátelské pouto. První část Hovorů byla vydána 1928 k příležitosti desátého výročí založení republiky a měla být koncipována jako prezidentův životopis. Ostatní části byly porůznu vydány v dalších letech. Souborně byly Hovory s T.G.M. poprvé vydány 1938, ještě za Čapkova života.
Jak sám Čapek v knize dodává, jednotlivé rozhovory nevznikaly ani tak plynule, ani v té chronologii, jak jsou zde sestaveny. Prezident Masaryk byl svou povahou především bytost přemýšlivá, vyjadřování verbální pro něj nemělo takového významu, řečnil nerad a vyjadřoval se s přestávkami, během nichž přemýšlel, jak své komplexní myšlenky co nejpřesněji vyjádřit. Tematické uspořádání knihy bylo sestaveno až Čapkem a řadí za sebou myšlenky a výroky různého stáří.
Publikace je výjimečná z mnoha důvodů: podává obraz života a myšlení lidí za Masarykova dětství, mládí i jeho produktivního života, prezident uvádí bezpočet hlubokých a krásných myšlenek a názorů na mravní život, politické problémy, církev a náboženství, filozofické otázky (sám byl profesorem filozofie), etiku, humanitu, kritické myšlení, socialistické ideály a další a další pro společnost klíčová témata. V neposlední řadě je kniha autentickou ukázkou mluveného slohu období první republiky, jazyka bohatého a krásného, který je prost naší dnešní zkratkovitosti a všudypřítomné tendence zestručňování. Rovněž do Masarykovy mluvy pronikají slůvka nářeční, prozrazující jeho moravský původ (aji, tož, různé archaismy a historicismy) a anglicismy typické zkrácenými přejatými koncovkami cizích termínů, jako solipsism, idealism apod.
Dětství:
Matka byla chytrá a moudrá, znala kus světa, žila déle v „nejlepší společnosti“, třebaže jen ve službě – bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně, ale měli ji rádi, i později se k ní utíkali o radu a pomoc v těžkých okolnostech. ...
Otec byl Slovák z Kopčan, narodil se jako nevolník a nevolníkem zůstal. Vedle matky měl na mne málo pozitivního vlivu. Byl nadaný od přírody, ale do škol nechodil, v Kopčanech se naučil jen taktak číst, a to se učil u staré ženy, vdovy po vojákovi, které obec dala tu funkci – škola tam totiž nebyla, za trochu toho čtení jí děti musely kopat brambory. ... Sám byl neučený, ale schvaloval, abych se učil, a nestyděl se učit se se mnou, to se rozumí, i to učení, jako všecko, bral utilitaristicky, co to člověku vynese. ...
Já jsem tak na otci vyciťoval a vypozoroval účinky roboty, poroby, sloužil a pracoval s nechutí, z musu, před svými pány smekal, ale rád jich neměl.
Jen si spočtěte všechna klukovská řemesla: vyřezávat píšťalky z vrbového proutí nebo z husích kostí a klarinety z třešňového dříví, dělat trubky z obilných a dyňových stonků, vyrobit jednoduchý luk nebo kuši s šindelovou pažbou a k tomu šípy, potom pušky, šavle a čáky, zhotovit si míče, pěčky, nebo jak by tomu říkáte, špačky, potom blechy a palestry, vyřezávat mlýnky vodní i větrníčky...
Tehdy byl ovocný strom hospodáři leda přítěží, ovoce se ani nepovažovalo za potravu – na to museli přijít teprve učenci s těmi vitamíny. Zato vinohrady se hlídaly přísně, hlídač měl pušku, snad právě to nás ponoukalo, abychom chodili na hrozny – to se nás srotilo až dvacet a hleděli jsme, jak hlídače přelstít. ... Otec namočil provaz do vody, aby líp při výplatě přilehl, ale matka trest zažehnala.
Vzdělávání a práce Masaryka
Když jsem tam přišel do sekundy gymnázia (v Brně), musel jsem se už sám živit, naši mi nemohli dávat pravidelné příspěvky... tož jsem si musel sehnat nějaké kondice. Učil jsem kluka jednoho nádražního úředníka, tam mi dávali dvě zlatky měsíčně a v neděli oběd – já bych snědl takové obědy tři. Potom jsem pekařovi učil dcerku, neplatil mi, ale zato jsem si mohl vzít chleba, co jsem snědl.
Profesorem v Praze: Došel jsem tedy do Prahy neznaje osob a českého života; ale začetl jsem se do naší literatury a historie a pozvolna jsem vnikal i do pražské společnosti.
Protože jsem viděl, že nám chybí orgán odborné kritiky, založil jsem měsíčník Athenaeum; byly tam recenze o domácích i cizích odborných spisech, ale také o beletrii – pro mne byla beletrie vždycky stejně důležitým pramenem poznání jako věda.
Vydávání Ottova slovníku naučného: Nu, z těch plánů se aspoň uskutečnil Ottův Slovník naučný; a za těch příprav jsem u Ottů poznal pana Laichtra, který později vydával Výbor nejlepších spisů poučných a Naši dobu.
Vstup do Mladočeské strany 1889. Mně se mladočeská politika nelíbila svou dvojakostí: byla v Praze jiná a ve Vídni jiná; doma poslanci bouřili a ve Vídni si je vláda zavazovala maličkostmi. I k Němcům jsem měl jiný poměr – ale hlavně jsem viděl, že jsem v politice ještě slabý. ... Tou demisí jsem se politiky nezříkal, naopak; chtěl jsem začít zgruntu; chtěl jsem dělat politiku jinou, buditelskou, působit na mysl našich lidí.
Realistická strana: Ale ti mladší se rozhodli založit partaj, protože pro ně nebylo v jiných stranách místa; a když už se sešli a pozvali mne, tož jsem pak s nimi šel; to bylo v roce devatenáct set. ... Realisti vlastně nebyli jenom politická partaj, ... byl to směr kritický a vědecký, usilující také o zvědečtění naší politiky, o politiku všekulturní...
Učitelé, školství a výchova
Taková žebrota to byla, to víte, sedlák, zvlášť když to byl radní nebo starosta, nejednal s učitelem jinak než jako s nuzákem. To se rozumí, ten zotročený učitel neměl u dětí mnoho autority, tož je řezal a řezal – to byl jeho hlavní výchovný prostředek. Otrok má vždycky metody otrokáře a mstí se kde může. Teď si vemte, jaký pokrok už je dnešní škola ... Dnes už se učitelé sami domáhají toho, aby měli vzdělání vysokoškolské, tož by se mělo vyzkoušet, jaký poměr by měl takový učitel akademik k dětem. ... Vůbec na školu, na výchovu a na vyučování by se mělo mnohem víc myslet... a taky dávat mnohem víc prostředků než dosud. Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie.
Děti se mají nechat trochu řádit, dítě vyrostlé venku je vynalézavější, samostatnější a praktičtější, dítě městské si často neumí ořezat ani tužku a vůbec nemůže vypěstit svou manuální dovednost. ...Ne slepá autorita rodičů, ne pasívní poslušnost dítěte, ... ale výchova příkladem. ...
Prosím vás, když takové děcko doma pozoruje nesoulad a hádky rodičů, hrubost, neúctu, nepravdivost, jak může z něho, nepřemůže-li to v sobě úsilím, být slušný člověk? Ono se říká: čím hrneček navře, tím páchne. To platí i o rodině. ...
Vliv školy není jenom didaktický, ale i mravní. Dítě prokoukne svého učitele, je-li hrubý, nespravedlivý, ledabylý, vidí, jak se chová k svým představeným, k inspektorovi, k panu starostovi, k panu děkanovi – to všechno má pak vliv na povahu i mravní přesvědčení dítěte. ...
Říká se, že dobrá škola ušetří peníze za kriminál, špitál a chudobinec. Ukládat peníze do dětí, to je ta nejúčelnější investice. ...
Jen ještě mít dobrou literaturu pro děti, obrazy a sošky v učebnách, aby si dítě odneslo ze školy živou potřebu umění. V mé době nás učitel učil hrát na housle a cvičili jsme se ve zpěvu hlavně církevním – to bylo něco. Dnes se žaluje na nedostatek času, učební látky je víc, než bývalo, a proto se na výchovu uměleckou zapomíná – tož myslím zdokonalit metody vyučovací, a času bude víc.
Vždyť je to velice krásné, něco poznat, něčeho se dovědět a dozvídat se stále něco nového! Nezájem, lhostejnost je horší než nevědomost.
Já jsem vypozoroval, že nejlepšími učiteli – zvlášť na středních školách – jsou dobří odborníci. Má-li takový profesor opravdu rád svůj předmět, vzbudí tu lásku i v chlapcích. Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí. Poznání bez zájmu je mrtvé. ... Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jenom z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk. Já rád poslouchám, když někdo mluví s láskou a chutí o svém povolání; co všechno se od něho dozvíte!
Je-li škola břemenem, naučí se v ní ti slabší jen strachu a ti silnější revoltě, ti i oni si oddechnou, když mají za sebou těch sedm nebo osm let, kdy měli tělesně i duševně vyspět ... mluvíme-li o krizi inteligence, musíme jí sáhnout na kořen, a tudíž také na školu.
Jen si to rozvažte, jaká to je otázka svědomí, poučovat dorůstající lidi v otázkách mravních! Ja, učit někoho číst a psát, rozdávat obecné poznatky, vykládat, co už je poznáno a napsáno, to je něco jiného než brát na sebe odpovědnost za to, že ten, kdo vás poslouchá, půjde za vámi a bude se vašimi slovy řídit. Pak jste odpovědný za jeho život, ať jste učitel nebo spisovatel.
Poznání je mravní povinnost, stejně jako láska a služba bližnímu, jako kterýkoli z mravních příkazů. Na vědcích a filozofech neuctíváme jejich nadání, nýbrž to veliké usilování o pravdu – to je čin mravní.
Havlíček, Neruda: Z nich si můžete odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný, má umět pozorovat a hodnotit, nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost.
Oč hlubší může být naše chápání řádu světa a života s každým novým vědeckým poznatkem! Čím víc rozšiřujeme a prohlubujeme vědeckým poznáním svůj obraz světa a života, tím lépe poznáváme nebo můžeme poznat Boha stvořitele a hybatele.
Kultura, vzdělanost je mocnou politickou silou, je trvalejší než síla státní, vojenská a hospodářská.
Politika
A co je politika, pravá politika jiného než vědomé formování lidí, než utváření a komponování skutečného života?
U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv. ... Největší příčinu naší beztradičnosti vidím v té náboženské lhostejnosti; proto si náš průměrný inteligent neví rady s naší minulostí, ve které náboženství hrálo tak důležitou roli. Místo takové velké souvislosti má náš inteligent svůj kavárenský kroužek ... Ten uzavřený vzduch štamlokálu, to jsou ty pravé malé poměry.
Nejčastěji jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám. Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody. Jen když je člověk k člověku naprosto pravdivý a otevřený, lidé se opravdu poznávají; ale bez lásky není pravdy, bez pravdy a bez lásky nemůže člověk poznat člověka.
Kritickost neznamená váhavost, nerozhodnost, pochybovačnost nebo skepsi. Být kritický, to je zkoumat, přezkoušet, kontrolovat, ověřovat své poznatky. To je aspoň jedno kritérion pravdy: pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky. ... Nejsem nikdy proti kritice; bože můj, po většinu života jsem vystupoval jako kritik; ale rád bych kritiku konstruktivní, radící, nerozčilenou. ...Pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost. ...
Člověk primitivní je ve své teorii, ve výkladu světa a života hrhr; člověk vědecký, kritický stává se skromnějším, ví, jak málo ví.
Demokracie: Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. ... Demokracie je názor na život, spočívá v důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. ...Teokracie odvozuje všechnu státní a politickou moc z vůle boží, demokracie z lidu. ...Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.
Socialismus a humanita: Mne socialism zajímal odjakživa; už v Brně jsem pozoroval křesťanský socialism. ... V devadesátých letech jsem začal mít se socialismem styky praktické?: chodil jsem mezi dělníky a přednášel jsem jim. ... Přijímal jsem socialism, pokud se kryl s programem humanitním; marxismu jsem nepřijímal – však z té kritiky vznikla má Otázka sociální. ... Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa. ... Humanita, to není bývalá filantropie, filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá. V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vyšší nadání a takzvané štěstí neopravňují k vykořisťování méně nadaných a méně šťastných.
Revoluce, diktatura může někdy rušit špatné věci, ale netvořívá dobrých a trvalých. ...
To se rozumí, hladový se budoucnosti nenají, víra ve vývoj a pokrok nás nezprošťuje našich povinností k potřebám dneška.
Všeho se dá zneužít; záleží na tom, jsou-li lidé slušní a vzdělaní. Já pro svou osobu i zde věřím víc v lidi než v instituce, to jest ve strany.
Není státníkem ten, kdo nevidí aspoň kus cesty dopředu a nepřipravuje vývoj budoucích let. ... Snad nic není pro politiku, ale i pro život tak důležité jako poznávat lidi. Poznat ty pravé a povolané, ale také prokouknout ty nesprávné a neprávem se deroucí na veřejnost.
Politiku, jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. ... Učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost ani statečnost. ... Státník moderní musí být kritický, musí být vzdělaný a moudrý. ... Politik, má-li vést, potřebuje znalosti lidí – jaképak vedení, když nevidí do lidí?
Korupce: Té nestačí čelit negativně, ale pozitivně: víc úcty k zákonům a státu! Ano, myslím občanskou morálku – loajalitu ve smyslu anglickém.
Ať chceme nebo nechceme, žijeme politicky ve světě a se světem celým. Z každého důvodu jen světová politika je politika rozumná a trvalá. Musíme si uvědomit, co se ve světě děje a co nás s ním spojuje.
Vývoj člověčenstva se jeví opravdu a v plném slova smyslu jako vývoj vzájemnosti, synkretismu kulturního, jazykového populačního. ... Není takzvané čisté krve – nemáme jí my, nejsme čistokrevnými Slovany, tak jako jí nemají ani Němci, Francouzi, Angličané a tak dále. ... Kus kosmopolitismu a polyglotství patří k výbavě moderního člověka. Znát druhé národy, abychom líp poznali jakost a osobitost národa vlastního.
Válka
Štefánik byl hodně sentimentální, tituloval mě „oteckem“ a pořád by mě hladil a líbal; ale já se k němu tak blízko nedostal, bránil tomu rozdíl věku. Znal jsem ho už jako študenta z Prahy; vzpomínám si, jak jednou v zimě ke mně přišel celý zkřehlý – neměl zimníku, tož jsem mu dal svůj a ještě jsem mu jej musel dát přešít, protože mu byl velký. Je to dost typické pro naše poměry; vzpomeňte si, že skoro všichni naši čelní lidé vyrostli z tísně a museli projít div ne hladem – ale hladoví pojídají syté, říká se. ...
Počítal jsem i s možností, že pojedu do Srbska; proto jsem se učil jezdit na koni, abych v případě potřeby mohl jet za vojskem. Stále a stále jsem študoval válku a všechno, co s ní souviselo.
Hleděl jsem, aby denně bylo v novinách něco proti Rakousku a o nás; museli jsme svou věc udělat známou – nestačilo dělat politiku jen v nějakém vysokém ouřadě. Pane, to všechno byla práce aji dřina. Tož to byly pochůzky, návštěvy, schůzky a přednášky, články a dopisy, a ještě expedování našich kurýrů a starost o ně...
Církev, teologie a náboženství
Mše na vsi: Celá obec se sejde, známí se pozdravují, hoši se potkávají s děvčaty, všichni hezcí a vyšňoření, voní kadidlo, hraje hudba, celá vesnice zpívá, všichni zároveň vstávají a klekají, starosta i pacholek, máte celé drama u oltáře, máte kázání, kterému rozumíte, a tajemnou latinu, které nerozumíte. Vemte si, co taková neděle člověku dá a jak ho to sdružuje v jednomyslný kolektiv! Katolická mše, to je taková lidová slavnost. ... Musíte uvážit, že lidé na takové dědině nic jiného neměli; jaké to bývalo veliké pouto! ... Co tu je pěkných dojmů, jaká to je hostina pro smysli a pro duši lidí, co to je pro děti!
Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. ... Nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.
Zbožnost: Mít úctu před každým člověkem a pomáhat mu, potlačovat svůj egoism, žít rozumně a mravně – to je těžké a to je pravá zbožnost.
Právě pro tu nedostupnost Boha je ve všech náboženstvích silným prvkem zbožnosti úcta k zakladateli náboženství a církví: ...k Ježíšovi. ...Jan: „Nelze Boha neviděného milovat bez lásky k bližnímu viděnému.“ ... Náboženství, to není jen poměr člověka k Bohu, nýbrž také poměr člověka k člověku
Postupem času jsem se počal na kněze dívat kritičtěji a rozednívalo se mi, že mezi náboženstvím a církví je rozdíl, katechetové sami na střední škole připouštějí, že církev je sice instituce boží, ale že má některé stránky lidské, nepodstatné, změnitelné, a proto podle národů a zemí různé. ...Zaráželo mě, že katolíci protestanty uznávají jako vzdělanější, pořádnější a hospodárnější, vrtalo mně mozkem, odkud to?
Nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení, vždyť i obsah Starého zákona patří k základnímu kulturnímu majetku evropského člověka. Kdo by neznal obsahu křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě.
Zpověď: Mně se nelíbil ten formalism, hoši se chlubili, jak se kdo chytře zpovídal, a pak mě trýznila běžná praxe: dnes je mně vina odpuštěna a zítra začnu hřešit znova. Vyznat se z hříchů, proč ne, člověk se potřebuje vyzpovídat příteli a hodnému, lidskému člověku vůbec, ale víc nehřešit, o to jde. Jak říkám, mně se nelíbilo, že je to tak pohodlné, a tož jsem k zpovědi nešel. Ovšem, zrály ve mně už pochybnosti o některých učeních církevních.
(Dostojevskij): chtěl být pravoslavný, chtěl se „prolhat k pravdě“. Marná věc: nikdo se nemůže vrátit k své ztracené víře; může přijmout jinou, ale té, kterou ztratil, už nenajde. ... Lamanskij mi řekl rovnou, že Rusové mají zájem jen o Slovany pravoslavné, nejvýše ještě o Slováky, protože jsou stejně naivní jako ruský boží lid; nás Čechy, jako liberály a západníky, by nechali jít k čertu.
Vzdělaný člověk může být náboženský.
Analýza náboženství: Naděje a vděčnost jsou podstatným subjektivním prvkem každého náboženství. ...Náboženství není jen teoretickou záležitostí člověka, nýbrž hlavně praktickou. Majíc autoritu božskou, určuje mravnost. ..Je nejen poznáváním, ale i hodnocením světa. ..Spolčuje lidi; každá víra sjednocuje věřící společensky. ..S náboženským neomylnictvím je posud pravidlem dána netolerance a výbojnost církví. Odtud zase pramení odpor proti náboženství církevnímu, autoritnímu. ... Mnoho věřících neví, co je náboženství, mnoho nevěřících nemá tušení, co vlastně popírají; ale nejmíň a nejpovrchněji chápou náboženství lidé indiferentní, lhostejní. ...
Ježíš byl živým příkladem; lásku nekázal jen slovy, ale stále ji vykonával, obcoval s chudými a uníženými...
Čím víc se řád světa posvětšťuje, tím víc by se mohly a měly církve věnovat náboženství čistému a neposkvrněnému – náboženství Ježíšovu.
Filozofie
Východní filozofie a literatury znám velmi málo a z druhé ruky, protože neznám východních řečí; kultura Indie, Číny, Japonska je mně nedostupná. Jsem hodně skeptický k těm hlasům, které je vynášejí a vyvyšují nad kulturu evropskou; vím, že by se mně mohlo namítnout, že tady mluvím jako slepý o barvách.
Sokrates: Zastaví na ulici velekněze a vyptává se ho tak dlouho o náboženství, až řecký páter sám musí doznat, že je trouba; nebo mluví s generálem o vojenství, se sofistou o sofistice a ukazuje, jak ti lidé nedovedou myslet ani o svém kšeftu.
I na tom něco je, že klasické jazyky mají jistou jasnost a logičnost; latinská a řecká gramatika člověka učí přesnosti a puntičkářství v myšlení a mluvení.
Ani nemusím říkat, že jsem se spiritismem a okultními jevy nedal chytnout; jsou některé zjevy, jimž nerozumíme – ale, můj ty Bože, čemu vlastně rozumíme?
Hlavní věcí je, mít život bohatý událostmi a vniterním vývojem.
Hlavní věcí je starat se o sebe, kontrolovat a zdokonalovat sebe sama, to už je věc těch druhých, aby to pozorovali, chápali a vybrali si z toho pro sebe, co se jim hodí. To není egoism, spíš naopak. ... Být si pánem, to zahrnuje svobodu i kázeň.
Tož to je to: metoda musí být naprosto věcná, rozumová, realistická, ale cíl, celek, koncepce, to je ta věčná báseň. Goethe má pěkné slovo: Exakte Phantasie.
Lež je druh násilí, proto lži jako ochranného prostředku musí být co nejméně: přesvědčil jsem se v praxi, že i v rebelii cesta rovná je nejkratší.
Po sedmdesát let čtu romány den co den ... Žiju v poezii, nevydržel bych bez ní; je v ní nesmírně mnoho zkušenosti a poznání lidské duše.
Člověk mnoho vydrží, má-li cíl a když se jednou odhodlal, že za ním půjde stůj co stůj a doopravdy. Opravdovost – to je tajemství světa a života, to je svátost náboženská a mravní.
Jiná je věc chápat Prozřetelnost ve vývoji národů a státu; ovšem i státy a národy jsou složeny z jednotlivců, jednotlivci jsou orgánem a prostředkem celku. Je to problém těžký, neosobuji si, že jej dovedu vyložil. Filozofický oříšek – ořešisko!
Musí se vědět, aby se mohlo předvídat, jak říká Comte.
Žít do sta let, to by neměl být žádný kumšt – to se rozumí, těmi umělými, nepřirozenými zásahy se toho nedosáhne. Růst na zdravém vzduchu a v sluníčku, rozumně jíst a pít, žít mravně, pracovat svaly, srdcem, mozkem, mít starosti, mít cíl – to je celý recept makrobiotiky. A neztratit živý zájem: protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života.
Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.
Člověk byl prvotně radikální objektivista, teprve později obrací pozornost také na subjekt, do svého vlastního nitra.
Noetika se ptá, co to je poznání, co to je pravda. Etika se musí ptát, zda pravdě sloužíme tak poctivě a cele, jak máme.
V naivním stavu noetickém si člověk představuje, že svými smysly vnímá věci tak, jak skutečně jsou, že se v nás věci skrze naše smysly prostě zrcadlí. Lepším pozorováním člověk později shledá, že se naše smysly mýlívají, že naše zkušenost i rozum nezobrazují věci docela věrně; a dalším lepším pozorováním sebe samého si uvědomuje, že poznávací subjekt není jenom pasívní, jenom receptivní, nýbrž že činně zpracovává představy, které přijímá zvenčí.
Racionalista Kant přichází s učením o poznatcích apriorních, které nepocházejí ze zkušenosti, nýbrž z čistého rozumu ... poznatek apriorní...je nutný a obecný, kdežto zkušenost „diskurzívní“. ...Kantův apriorism přijmout nelze.
Solipsismus: Já sám, solus ipse, já jediný jsem tvůrcem světa, svět je má představa. Komické, jak může být lidský duch tak domýšlivý. Subjektivism krajní, to je , řekl bych, zrada filozofů, zrada vzdělanců vůbec. ...
Člověk, který chce jednat, jednat prakticky a odpovědně, nemůže být subjektivistou. Uznávám objektivní svět.
Uznávám rozum i smysly, uznávám i city a vůli, vůbec celou zkušenost; i citem, sympatií, snahou najde rozumný člověk zrnko pravdy, někdy víc než zrnko. Ale dualism rozumu a smyslů, to ne. Rozum a zkušenost se doplňují. ... Cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum. ... City víc vynikají než činnost rozumová, jsou živější a naléhavější...takzvané poznání citem bývá prosté rozumové poznání, ale provázené silným citem.
Myšlení jasné bolí – bolí ztráta mýtu, bolí často poznávat věci nové; je i noetická xenofobie ... i v myšlení je člověk bytostí zvykovou. Pravá moudrost, pravé poznání je věčně mladé, věčně hybné a nové – tedy i zkušenost je nám věčně nová.
Konkrétismus: je především kritický; zkušenost kontroluje rozumem. ...Ověřuji zkušenosti své a zkušenosti jiných...Kritickost musí být i sebekritikou.
Teismus: Účelnost světa, života, historického dějstva, našeho poznání i mravního úsilí mě vede k uznání stvořitele a ředitele všeho... Bůh sám je rozum, je nús, logos. ... Mluvit o náhodě a bezcílnosti světa je proti rozumu, rozum sám je orgánem řádu a teleologie. ... Druhý argument teismu: ...Z hlediska kauzálního musíme klást nějaký začátek toho řetězu příčin; nestačí nám, myslím, přijímat sekundární příčiny in infinitum. ... Myslím, že hypotéza duše nesmrtné se neprotiví biologii a psychologii, neprotiví se vědě. ... Což musíme, cožpak můžeme vědět všechno a mít to notariátně černé na bílém? Jaký by to byl svět, kdyby byl pro nás bez tajemství! Kdybychom věřili, že víme všechno, ztloustli bychom příliš.
Přece nejsou filozofy jen profesoři, každý myslící člověk má nějakou svou filozofii, metafyziku, pokus o postižení smyslu života a světa. ...
Kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost, musejí si najít nějakou autoritu, noeticky často dost pochybnou; chtějí mít víru a jistotu, vem kde vem.
Orientální přísloví: „Člověk má jednat, jaky by záleželo na všem. Ale v jeho nitru sedí malý Buddha, kterému nezáleží na ničem.“ ... kterému za vším tím časným a hmotným záleží na tom, co je věčné a duchovní. (Víra v duchovnost neznamená, že máme přezírat hmotu a tělo).
Prozřetelnost: Je-li naše jednání řízeno, ať Prozřetelností, nebo jen přírodní kauzalitou, není naše domnělá vůle a ostatní mravní svoboda jen iluzí? – Není. Můžeme volit ... bez determinismu by nebylo odpovědnosti. ...
Bůh nás nechává pracovat při svém díle, chce po nás práci, tedy spolupráci. Každé součinění zahrnuje svobodu i podrobenost, iniciativu i vázanost. ... Máme od Boha právo iniciativy a neseme i tíhu odpovědnosti. Odtud povinnost aktivismu a snažení, odhodlanosti a statečnosti. Svoboda, pane, je stejně těžká jako povinnost. Svoboda není prázdný rám, do kterého by si každý vložil, co chce; pravá svoboda dělá místo pro lepší poznání, lepší organizaci a rozumnější jednání
Láska: Láska, pravá láska je činností, prací, spoluprací, tvořením pro jiné a pro sebe. Není sentimentální – sentimentalita je sebemilská a kochá se ve svých citech. ... Láska účinná předpokládá poznání bližních a sebe samého, aby člověk postřehl, co komu chybí. Člověk opravdu zbožný je tolerantní, neboť miluje – Ježíš obcoval s publikány i s pohany.
Každá idea se poruší a rozrůzní tím, stane-li se majetkem masy.
Tolerance: Slušný, čestný člověk bude tolerantní – bude také kritický vůči sobě samému a svým názorům. ... V toleranci musí být statečnost a důslednost. Ke společenské jednotnosti spějeme ne diktátem a násilím, nýbrž uznáním rozmanitých darů lidské přirozenosti a jejich harmonizací.
Ať čemukoli sloužíš, drž se reality ...ale realitou je přece i duchovnost, duše, láska, mravní řád, Bůh a věčnost. Teprve s nimi žijeme plný život v plné a celé skutečnosti, ať jde o život jedince nebo dějiny národů.
Ale nic z toho, co můžeme udělat už teď, není odročeno na budoucnost, a žádnou vírou, že za pár tisíc let bude lépe, se nevyzujeme z povinnosti uskutečnit už teď, nač stačí naše síly; i když žijeme ve věčnosti, žijeme opravdově a plně, jenom když zde a nyní pracujeme, poznáváme a milujeme. To je, řekněme, hlavní klíč k myšlení Masarykovu.
Naše země, život
Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama, sám je tím vinen, že žije male. ... Takový novopečený vzdělanec nechce jít na malé město nebo na venkov, že prý tam kulturně zapadne a zakrní. Ve skutečnosti je pohodlný; dovede být kulturně živ, jen když má k tomu svou kavárnu a ty umělé stimulanty. Právem ukazujete na básníka Březinu; moudrost a vzdělání je věc ducha a ne věc nahodilého okolí. Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.
My ještě žijeme z antiky a židovství, celá Evropa; sotva o tom víme, ale antika je ve všem. Na americké civilizaci je vidět, že přímo z antiky nerostla, je v ní prvek nový, to pionýrství, ten praktický optimismus; my se proto máme čemu učit od nich tak jako oni od nás.
Jak, prosím vás, jak jen mohou lidé o tom mluvit, zda je žena muži rovnocenná! Jako by nebyla otci rovnocenná matka, která dítě zrodila! Miluje-li muž doopravdy, jak by mohl milovat někoho nižšího, než je sám! ... Sedí-li muž v kanceláři, nemyslí na to, že jeho žena se musí celý den starat o děti, musí nakupovat, vařit, uklízet, šít a provozovat doma devatero řemesel; rád bych věděl, kdo z těch dvou udělá víc práce!
Já nemám rád prázdné mluvení o slovanství, jako nemám rád vlastenčení. Prosím vás, kolikpak z našich slavjanofilů dovede aspoň číst rusky, polsky, srbsky? Stejně tak jako ti lidé, co mají plná ústa, že jsme národ Husův: kdo z nich pročetl aspoň kousek Husa, a nejen Husa, aspoň jednu knihu bratrské reformace? ... Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného, o nic jiného nejde.
Máme-li my Češi dostat ve světě slušné místo, musíme ze světových otázek udělat otázky své, musíme dovést k světovým otázkám promluvit. A na druhé straně naše otázka česká musí se stát otázkou světovou: to se nám podařilo až za války.
Americký kraj je – jak bych vám to řekl? Je to jako americké ovoce; vždycky se mi zdálo, že jejich ovoce chutná nějak syrověji než naše, naše že je sladší a zralejší na chuť. Myslím, že to dělá ta tisíciletá práce u nás, která je za vším. A stejně i ta americká krajina je jaksi syrovější než naše. Americkému farmáři je půda fabrikou a ne předmětem lásky, jako dosud u nás. ...
To nevadí, že k nám proniká takzvaný amerikanism. Tolik set let jsme evropeizovali Ameriku, mají teď stejné právo. ... Budoucnost je v tom, že se Evropa vyrovná Americe a Amerika Evropě.
Přál bych si, aby si naši lidé lépe než posud uvědomili nutnost symbolů; nejen život náboženský, také život politický se smyslově a ideově vyjadřuje symboly. Žil jsem posud co nejvíce v soukromí, ale teď jsem se musel smířit s těmi strážemi dole, s parádami, recepcemi a se vší tou reprezentací; co dělat, říkám někdy, to patří ke kšeftu.
Zdraví
Dnes takový hoch, když je sportovec, nekouří, nepije, neflámuje, aby se udržel ve formě. Jen když při tom hoši kulturně nehrubnou, potom to bude největší pokrok a návrat ke kultuře antiky, jak to chtěl Tyrš. A ještě něco o tom sportu: i to je na něm dobré, že reguluje nebo nahrazuje vrozenou a vychovanou rvavost.
Vzdělaný člověk se má pozorovat, má přemýšlet o své dietě; to není materialism – materialism je nemyslet a jíst a pít, co hrdlo ráčí, přes míru a proti rozumu. Především tedy střídmost; jíst a pít mnohem méně než se zpravidla jí a pí.
Prezidentovi přátelé:
profesor Heyrovský, malíř Hanuš Schwaiger, Vojta Náprstek, spisovatel Sládek
Některé archaismy, vyskytnuvší se v textu:
kruchta = kůr
komže = církevní oděv ministrantů
gumilastika = guma
palestra = pálka, pův. řecké cvičiště s pískovým povrchem
plavajz = tužka, olůvko (germanismus)
habán = míč
kopist = mouka podvečer zadělaná se kopistí mísila v díži)
rozšafný = rozvážný, uvážlivý, rozumný