Václav Čtvrtek
Ilustrace Radek Pilař. Napsáno 1975, vydání v Albatrosu 1984.
Rumcajs byl původem švec. Je odvážný, fortelný a přímý. Práci odvádí poctivou a nikomu nepochlebuje, tím méně nafoukanému starostovi Humpálovi.
“Dobrá bota, to je grunt spravedlivýho světa. Nesmí být těsná, aby si v ní ani malíček nepřipadal jako přiskřípnutá dušička, ale taky zas ne moc veliká, aby si v ní ten malíček nepřipadal ztracenej.”
Humpál si u Rumcajse objednal správku bot. Nebylo to s jeho botami ovšem jen tak:
“Půjč mi kovadlinu a perlík,” řekl kováři Štanclovi a narazil starostenský střevíc na kovadlinu a bil do něho perlíkem. To proto, že Humpál měl nohy jako sloní tlápy. Byl na ně moc hrdý, říkal jim moje slovutný nohy starostenský.
Rumcajs si dovolil poznamenat, že už viděl v životě větší nohy, což Humpála popudilo a dopálilo tak, že se rozhodl zavřít Rumcajsovu ševcovnu a vykázat ho z města.
PRO URÁŽKU STAROSTENSKÉ NOHY NADOSMRTI ZAVŘENO
germanismy:
Pacholci nečekali, hned links rechts a bajonet auf a už ho vedou mezi sebou. Dovedli ho přes město a přes pole až k prvním stromům lesa Řáholce. Tam Rumcajsovi řekli: “Koukej mazat do lesa, a do Jičína už nikdy ani krok!”
Tak se Rumcajs stal loupežníkem. A jak potom vypadal?
Kalhoty jsou odřené, opasek je sotva drží, a za opaskem pistol jako kornout. Jen botičky má jedna radost.
nadsázka:
Z keřů vykukují mladí zajíci a poslušně hlásí svá matriková čísla.
“Prvňák, druhák, třeťák.”
Starosta si to zapisuje do notesu. Došel tak až k lesu Řáholci a vstoupil do něho. Stromy se před ním uklánějí a hříbky smekají kloboučky.
[…]
“Šmarjánko, loupežník?”
“Z vašeho dopuštění, pane starosto,” povídá Rumcajs a mírně ukázal z lesa ven: “Tudyhle se chodí do Jičína, pane starosto.”
Pak se už jen hnula větvička, a Rumcajs jako by tam nikdy nestál.
“To byl ale divný sen,” bručí starosta Humpál. Zvedl se z trávy a chce si omést kolena. Nevěří svým očím. Zdola na něho koukají dvě hromanánské nohy jenom ve štráfkovaných fuseklích. “Taky dobře,” broukl vztekle Humpál do křoví. “Já dojdu i tak, Rumcajsi. Ale ty máš zejtra na krku knížecí kanonýry.”
frankismy:
Ve středu povídá kněžna Majolena knížepánovi: “Mon šér, to bych jedla hříbky!”
Knížepán dávno zapomněl na Humpálovo žalování, dal si zavolat myslivce Pinskera a naporučil mu: “Jde se na hříbky direkción les Řáholes.”
Nikde nic, nikde ani houbička.
“Ale kde se tu pořád berou ty jamky po hříbkách?” povídá myslivec Pinsker. “To jako by nám někdo vybíral houby rovnou před nosem.”
“Hubou, Pinsker, hříbek z mechu nevytáhneš,” zlobil se knížepán a ťukal ebenovou hůlkou po stromkách.
Knížepán má na Rumcajse pro jeho opovážlivost a smysl pro humor také vztek. Rozhodne se ho vlákat do vězení lstí a provokací. Umístí do lesa na strom cedulku:
RUMCAJSI, JESTLI SE NEODVÁŽÍŠ PÍSKNOUT NA PÍŠŤALKU V ZÁMECKÉ VĚŽIČCE, JSI STRAŠPYTEL!
Rumcajs jde svému osudu vstříc.
“Musím jít. Já si na tu píšťalku musím zapískat, už kvůli loupežnický cti.”
Nejdřív ale zašel do své loupežnické jeskyně. Vzadu v koutě stála jarmárka a v jarmárce na rechničce leží kožený pytlík. V tom má Rumcajs vítr, který za něj později na píšťalku zapíská.
“Takhle bys ani do zámku nedošel,” povídá si Rumcajs a zatočil rovnou do oficírny holiče Ďoubalíka. Sedl si do židle, hodil klobouk na rohatinku a poručil si: “Posíct díl vousů a díl vlasů.”
[…] “Ráčíte noviny?” Nabídl Rumcajsovi, aby všecko dostalo správný holičský řád. Podal Rumcajsovi švabachové noviny a ten se do nich zadíval.
[…]
“Atánsijon” Až přijde Rumcajs a hvízdne na píšťalku, přirazíš za ním dveře. Ale pořádně.”
Rumcajs uznal, že je třeba najít si k sobě družku - v knize pojatou jako “hospodyňku”, což podporuje představu tradičních rolí :)
“Rumcajsi,” povídá jednou svému obrázku ve vodě, “Jednomu je smutno, a dvěma je hej. Musíš si najít nějakou panenku, aby ti dělala hospodyni. A pospěš si, dokud máš vousy od holiče ještě jakžtakž přistřižený.”
Nejprve si vybral pěknější, ale zlostnou, rozkazovačnou a penězchtivou Anku:
Anka zlostně přirazila dvířka. “Vzala jsem si loupežníka, nebo žebráka? Hybaj, Rumcajsi, na loupežničinu, nebo tě nechci!” […] Manka pilně zametá březovou větví a Anka si drží nos a všelijak ji peskuje, aby neprášila. A zas ji honí, aby vystlala podlahu pískem a malými křemílky.
[…]
Rumcajs nakonec prohlédne svou chybu a Anka od něj uteče vida, že sluneční prstýnek, který jí Rumcajs daroval, po západu slunce ztratil svůj lesk a vypadá příliš obyčejně. Zvolil tedy hodnou a pilnou Manku.
“Já nevím, jestli tě můžu chtít za loupežnickou hodpodyňku. Jsi celá tak čisťoučká.”
Manka si věděla rady. “To se spraví,” povídá, “vždyť já se při loupežnickém hospodářství taky časem umažu.”
[…]
Manka zbledla jako měsíc. “Rumcajsi, já tě nepustím.”
“Konec řečí, Manko.” Když tohle loupežník řekne, má loupežnická hospodyňka mlčet.
[…]
Rumcajs v tu chvíli pracoval na mříži. Popadl ji rukama, silnou loupežnickou nohou se vzepřel proti zdi a táhne. Manka mu pomáhá zevnitř vězení. Mříž drží jako evangelium.
Rumcajs se maličko zamyslel a povídá Mance: “Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu. Ustup a jen se na mě pěkně usmívej.”
Jak vypadá loupežnický život:
Usadil se na kámen před jeskyní a dlabal si kudlou fajfku z bukového kořene. Potom si smíchal do měchuřinky pravý loupežnický tabák: hrst žaludů, otýpku čemeřice a kventlík síry.
Kněžna Majolena v Rumcajsi našla zalíbení a chtěla jej přinutit, aby jí dělal náhradního knížepána poté, co uvěznil toho pravého na několik týdnů do neodemčitelné věže:
Vtom kněžna vstala z trůnu, popadla Rumcajse v pase a tancuje s ním rejdováka po francouzsku. Zblizoučka se na něho usmívá: “Tré žoli šarmán.”
archaismy:
“Jsem Očičko, podučitel, lučebník a silozpytec z Jičína. Kdybys, Rumcajsi, někdy potřeboval radu, najdeš mě ve škole.”
knižní výrazy:
Přinesl si pryskyřičnatý skolek, křísl nehtem o nehet a zapálil skolek jako fakuli.
germanismy:
“Už vím, nač je ten verk!” […]
Halíř se chvíli přebíral v pistolích. Nakonec Rumcajsovi jednu podal přes pult. “Vezmi si tuhle, je z Nýdrlantu, ta střílí sama.”
anglicismy:
Z brazoletek by se byl Rumcajs snadno vykroutil, kdyby nebyly z broušené ocele a nezadíraly se do kotníků.
citlivý přístup k přírodě:
“Já si svůj žebřík přinesu,” řekl Rumcajs a vykročil přes pole a po císařské silnici k Jičínu. Když šel alejí topolů, vyhlídl si ten nejvyšší a povídá mu: “Jak jsi starý?”
“Už asi sto let,” řekl topol. “A těší tě ještě svět?” Povídá Rumcajs.
“Už jsem tu všecko viděl a zažil,” řekl topol.
Rumcajs topol pokácel, vysadil si ho na ramena a šel dál k Jičínu.