- poprvé vyšla 1921
- poválečné prozaické dílko
- autor byl rybářem odborníkem, sám objevil nový druh ryb
- krátké kapitoly, ve kterých se setkáváme se světem ryb, prostředím českých a slovenských vod, s přírodou, a kde také nacházíme básníkovu velkou lásku a úctu k přírodě. Je to kniha vzpomínek, poznámek, nápadů a povídek , ale i odborných kapitolek o rybaření
- autor poetickým způsobem popisuje krajinu v různých ročních dobách, přírodu, ryby, ke kterým má vřelý vztah a často je připodobňuje lidem, průběh jejich chytání apod.
- Příhody se odehrávají nejprve na Moravě (i v Macoše!), pak ve Slezsku, jednou popisuje Mahen i nebezpečnou výpravu přes hranice do Rakouska, nakonec loví po dobu své dovolené na Slovensku, ale v celé knize není jediný konkrétní název obce. Ty autor nahrazuje pouze iniciálami.
- Rybářská knížka je také knihou plnou vtipu. Jednou pasáží vtipně zdůvodňuje, proč zrovna ryby neberou (Všechny ryby děkují nám dneska za jakékoliv projevy přízně a kašlou na náš zájem. ... A to je možná u ryb dole zasvěcený svátek, rybí Boží hod, kdy i štika přestává honit a čte si Písmo svaté...Co tu chceme se svými červy?). Celá jedna kapitola je věnována hádce s rackem o právo na rybu, která již byla na udici a onen racek ji drze ukořistil, jiná kapitola je zase o rybím soudu, kdy je autor jakožto rybář souzen za své hříchy vůči celému rybímu pokolení („Kdo nás tam vylapal v řece? Člověk. Proč? Aby se mohl nacpat našimi mrtvolami a pak lépe pít...“ „Co chcete, Cejne?“ „Prosím, aby se konstatovalo, že obžalovaný se usmál.“ ... „Hlásí se ještě někdo?“ „Já! Parma. Mojí babičce roztrhl loni spodní pysk. Babička nejedla půl roku.“).
- Nejednou se můžeme přesvědčit o autorově opravdové vášni pro tento sport (ach, ten zvuk zase po dlouhé době! - kolečko vrčí, šňůra sviští). Dovídáme se i o jeho rybářských začátcích, první zkušenosti měl při chytání pstruhů, tato ryba jej „učila být rybářsky chytrým“, píše, že „ryba si umí rybáře vychovat“. Mahen jako odborník na rybaření má i vyhraněný názor na to, kdo je opravdovým rybářem (Pravého rybáře musí zajímat všechny vody a všechny ryby, a kde tohoto zájmu není, tam se scvrká pojem rybáře na představu strýce, který lapá cokoliv, jen když je toho hodně.), čtenář také zjistí, proč jsou všichni rybáři hodní lidé: Poněvadž vidí nebe dvakrát. Vidí je nad sebou a vidí je neustále ve vodě před sebou.
ROZBOR
Rybářská knížka byla poprvé vydána roku 1921 v nakladatelství Zajímavá knihovna, druhé vydání vyšlo až po autorově smrti, roku 1947 v nakladatelství Orbis pictus. Potřetí vyšla Rybářská knížka v Československém spisovateli roku 1953.
Kritik pražského časopisu Most, Antonín Hirtl, napsal: „Autor sám je rybář, tomuto sportu se oddávají právě literáti brněnští – to je snad jejich výhoda před literáty pražskými, kteří své volné chvíle marní v kavárnách, salonech a čerti vědí kde.“ Mahen viděl v pobytu v přírodě to opravdové naplnění života, má podle něj daleko větší smysl než pobyt ve městě, v civilizaci. Byl to rybář odborník, přispíval do ichtyologických časopisů, objevil dokonce nový druh ryb.
Mahen viděl za veškerým děním vždy člověka, a i když se v Rybářské knížce mluví o člověku jen zřídka jako o kladném činiteli, chápe autor přírodu, v níž hrají hlavní roli ryby, v prvé řadě jako služebníka člověka.
Toto poválečné prozaické dílko je Mahenovým soukromým, téměř intimním deníkem, ve kterém se setkáváme především se světem ryb, prostředím českých a slovenských vod, s přírodou, a kde také nacházíme básníkovu velkou lásku a úctu k přírodě. Je to kniha vzpomínek, poznámek, nápadů a povídek (ojediněle i veršů), ale i odborných kapitolek o rybaření (jak a kdy chytat tu či onu rybu, jakou návnadu použít, kde se dají nalézt různí červi apod., např. „Je-li na háčku tlustší červ, musíš počkat, až ho lín dostane do tlamy“).
Množství kratičkých kapitol podává obraz rybaření, jeho podmínek, krás i strastí během celého roku. Sled různých rybářských příhod, které na sebe často navazují, začíná i končí zimou.
Kapitoly popisují specifickou krásu pobytu v přírodě v každém období – v zimě je to kouzlo ticha a samoty, kdy se člověk může nádherně uvolnit (...Na př. pochod čerstvým zimním větrem. Je to lázeň prazvláštního druhu, [...] začne se ti u srdce a v duši ledacos odlepovat a najednou […] Protáhne se člověk, našpulí hubu, zahvízdá si…), na jaře se podle probouzející květeny rozhoduje, na které ryby se půjde (Louky leží ještě bez hnutí, ale naše nitro, rybářské nitro už kvete. Maličko a přijdou chrousti – půjdeme na jeseny, maličko – a začnou kvést blatouchy – půjdeme na boleny...), najdeme zde velice poetický popis májové noci (Hvězdy hoří nejrozmanitějšími světly.[...] Vypadá to, jako by tam nahoře byla slavnost vyvolených, lampiony hoří a někdo promlouvá o nesmrtelnosti sluncí...). Obecně řečeno, citově vypjaté pasáže o krajině se zde vyskytují poměrně často (To touha a vášeň vymaluje člověku krajinu do poslení podrobnosti a vpálí mu ji do duše na věky). Pozorujeme tu autorův dar, pozorně a hluboce vnímat přírodu, vidět ji poetickýma očima a chovat k ní uctivý respekt
Jednou z hlavních myšlenek knihy je poezie vody, kterou se však člověk musí naučit vidět (Voda prý není poetická! […] Člověk neumí nic pořádně pozorovat. [...] Ve vodě je všechno zajímavé, jenom se na to umět podívat.)
Rybářské příhody se odehrávají nejprve na Moravě, pak ve Slezsku, jednou popisuje Mahen i nebezpečnou výpravu přes hranice do Rakouska. Nakonec loví po dobu své dovolené na Slovensku (používá proto často i slovenské výrazy pro různé ryby, jevy apod.). Zvláštností je, že v celé knize není jediný konkrétní název obce. Ty autor nahrazuje pouze iniciálami.
Mahen apeluje na pasivního člověka, který neprojevuje zájem o přírodu a její problémy, který je k přírodě lhostejný (Jak si nahradí řeka tenhle ušlý život? Jak nahradí tuhle zničenou potravu velikých ryb? A z lidí nevšímá si toho nikdo? […] Nebudeme-li se my starat o své znejmilejší ve vodě, kdo se o ně bude starat?)
Chová k rybám vřelý vztah, popisuje je barvitými přívlastky (...jaká je to krásná a ušlechtilá ryba ... elegantní a skutečně barvitý ... jako nějaký rytíř z pohádky ... barva jeho šupin je zlatá a černá a celý krunýř leskne se zelenavým nádechem), dokonce je přirovnává k domácím zvířatům nebo lidem – karas jako králík, lín jako ovce, plotice – vodní kozy, okoun jako křeček, candát jako kočka, kleň jako hlídací pes apod., najdeme zde spojení „stádo ryb“, „okouní starosta“. Vodní plochy mu zase připomínají města (...a najednou vidí tam fantazie venkovanů zvonice chrámů, ulice, rynky a tržiště...)
V knize nalézáme mnohé výrazy rybářského slangu, např.prokrmovat, paludovat (potulovat se), chráp (jícen), brk, broček, štikovice (udice na štiky).
Nejednou se můžeme přesvědčit o autorově opravdové vášni pro tento sport (ach, ten zvuk zase po dlouhé době! - kolečko vrčí, šňůra sviští). Dovídáme se i o jeho rybářských začátcích, první zkušenosti měl při chytání pstruhů, tato ryba jej „učila být rybářsky chytrým“, píše, že „ryba si umí rybáře vychovat“. Mahen jako odborník na rybaření má i vyhraněný názor na to, kdo je opravdovým rybářem (Pravého rybáře musí zajímat všechny vody a všechny ryby, a kde tohoto zájmu není, tam se scvrká pojem rybáře na představu strýce, který lapá cokoliv, jen když je toho hodně.), čtenář také zjistí, proč jsou všichni rybáři hodní lidé: Poněvadž vidí nebe dvakrát. Vidí je nad sebou a vidí je neustále ve vodě před sebou.
Zdroje informací
MAHEN, Jiří: Rybářská knížka. Praha, Československý spisovatel, 1956
JUSTL Vladimír, KOMÁREK Miroslav: doslov, poznámky a vysvětlivky k výše uvedené knize