Dětem

František Hrubín

Kniha dětské poezie vydaná roku 1974 v Albatrosu a ilustrovaná Jiřím Trnkou. Sbírka je koncipována podle ročních období a určena předškolním dětem. Začíná jarní tematikou, básní Sviť, sluníčko, sviť, ačkoliv v sobě tato báseň zároveň ukrývá i budovatelskou tematiku v posledním dvojverší:

Slunce, slunce, tolik je tě,

že jsi na celičkém světě —

sviť, sluníčko, sviť!

Tu se zlatých lánů chytíš,

tu na naše vlásky svítíš —

nezhasneš nám, viď?

Kde jsi ty, je krásně všude,

jednou všude krásně bude —

sviť, sluníčko, sviť!

Nejčastějším tématem jsou výjevy z přírody, zvířata. Druhá je báseň Na jaře:

Na jaře, když kvete sad,

na světě je každý rád,

včelky, housátka,

děti, kuřátka,

motýli a ptáci,

i ti poškoláci,

ti se teprv budou hnát

na sluníčko ven —

na světě je každý rád,

když je krásný den.

Báseň Pravé zlato obsahuje jednoduchou metaforu a nabízí dobově časté morální poučení. Hodnotou života je rodinný život a práce. Dostáváme se zároveň do období léta.

Tohle, milý táto,

je to pravé zlato:

zlaté slunce, zlaté léto,

zlaté zrní na řešeto,

zlatý táta, zlatá máma,

zlaté těsto pod rukama!

Sbírka obsahuje také rytmizovaná říkadla pro nejmenší, jako je Husí pochod:

Houpy hou,

husy jdou

s bilým peřím

k našim dveřím,

houpy hou,

husy jdou.

Mají čistá křídla

bez drahého mýdla,

a když vyjde sluníčko,

peří se jim svítí,

já se také, mamičko,

nebudu už mýti.

Houpy hou,

husy jdou

s bilým peřím

k našim dveřím,

houpy hou,

husy jdou.

Najdeme tu také pohádky v próze. Jednou z nich je O Toníkovi (úryvek):

Toník už trochu rozumí tomu, co si zvířátka povídají. Sype slepicím zrní. Slepice si nevybírají. Zlaté zrnko, černé zrnko — zob a už je ve voleti. […]

Kykyryký, kykyryký,

nač ty křiky, nač ty křiky? (Zvukomalebné citoslovce) […]

Ty kvokalko jedna! (Hanlivě zabarvené oslovení)

Toník nese na víčku nové zrní. První, kdo se kolem něho točí, je kohout. Ale Toník na něj vyzrál. Nasypal trochu zrní ve stodole na mlat. Hned je tu kohout — a zob, zob, zobá a rozhání se křídly, aby snad slepicím nenapadlo posvačit s ním.

Když byl v nejlepším, Toník vrátka zavřel — a teď si, kohoute závistivý, jez! Víčko se zrním položil na zápraží a slepičky se pěkně v klidu najedly. (Spravedlnost) […]

zvukomalba: Trakař drkotá po hrbolaté cestě a Toníkovi se třese hlava jako makovice. […]

Cvrčku, proč se v trávě krčíš,

proč nám trochee nevacvrčíš?

Když mi někam zapadlo

cvrka cvrka cvrkadlo.

Sbírka holduje dětskému pohybu, dětským pohybovým hrám a sportům: Báseň Koloběžka:

Jede, jede koloběžka,

kdo ji nemá, všechno zmešká.

Já se držím koloběžky,

kdo ji nemá, chodí pěšky.

Báseň Houpačka zároveň poukazuje na lakotu:

Naše Kačka, ta je skoupá,

nejraděj se sama houpá,

houpy, houpy, kluku hloupý,

ať ti táta také koupí,

houpa, houpa, houpačku,

tahle je jen pro Kačku!

Báseň Ruce oslavuje chlapce-pomocníka, který se nebojí práce a pomáhá mamince:

Pořádného kluka

nezabolí ruka.

Udrží v ní pero lehce,

i když se mu třeba nechce.

Vždyť má ruce k práci,

a ne pro legraci.

A nanosí mámě uhlí,

i kdyby mu ruce ztuhly.

Próza Dědečkova pohádka nabádá čtenáře k šetrnosti:

Cestou našli rozkřápnutý džbán, potom brašnu a nakonec dudy. Honza všechny věci sebral. Dobeš se mu smál. “Jen se nesměj,” povídal mu Honza, “kdož ví, k čemu to bude dobré!” Šli dál a přišli k potoku. Ach, ti se napili.

První pohádka:

Princeznička na bále

poztrácela korále.

Její táta, mocný král,

Honzíka si zavolal:

“Honzíku, máš na mále,

přines nám ty korále!”

Honzík běžel za horu,

nakopal tam bramborů.

Vysypal je před krále:

“Nesu vám ty korále,

větší už tam neměli,

ty už snědli v neděli.”

Perníková chaloupka:

“Odkud ten náš holub letí?” “Letím z lesa, milé děti, vrkú, vrkú, vrkú.”

“Cos tam viděl, holoubku?” “Perníkovou chaloupku, u černého smrku.”

“Viděls také Mařenku?” “Jakpak by ne, holenku! Viděl jsem ji s Jeníkem, krmili se perníkem.”

“A když z okna na zahradu vystrčila baba bradu, nebáli se, holenku?”

“Kdepak! Zamkli chaloupku na cukrový klíč — a už byli pryč!”

Kniha obsahuje také hádanky, např. tuto:

Ve dne malá jako myš,

v noci všechno přerostu,

když mě vidíš,

nevidíš. (tma)

Konec pohádky v próze O červené Karkulce odhaluje vypravěče jako účastníka děje:

Kamení ho tížilo, sotva se dovlekl ke studni. Nahnul se nad ní a kamení ho stáhlo dolů. Žbluňk — a vlk se utopil.

Babička uvařila kávu a pohostila myslivce. Koláče mu chutnaly, tuze si je pochvaloval. Najedli se a myslivec dovedl Karkulku zase domů. Zrovna jsem se tamtudy do světa bral, a jak jsem to slyšel, povídám to dál.

Podzim:

Padá listí, zlaté, rudé,

je ho plná zahrada.

A co potom padat bude,

až to listí opadá?

Potom bude padat sníh,

co ho bude ve větvích,

co ho bude všude, všude,

jen to slunko bude rudé!

Ptáček v zimě:

Ptáček volá: “Vítku, Lidko,

sypte drobky na krmítko,

čím víc dáte zrníček,

tím víc bude písniček;

kdo se o mne nepostará,

bez písniček bude zjara!”

ukolébavka Dobrou noc, dobrý den:

Hned budu spát, postýlko,

jen co zhasne světýlko,

skrčím se a zavřu očka,

slunko na mne ráno počká.

Zašímrá mě, zalechtá mě,

a já rozběhnu se k mámě:

“Mámo, už je zase den,

slunce svítí do oken!”

Slabikář po mámě:

To jsme byli ještě malí,

když maminky zpívávaly:

“Spi, děťátko, houpy, hou!”

Dnes už zpíváme jim sami

za to, že tak rýdy s námi

sedá večer nad knihou.

To jsme byli ještě malí,

když maminky říkávaly:

“Čti, děťátko, a, be ce!”

Dnes už mámě čtemě sami,

oči letí nad stránkami

jako vážky po řece.