Román z roku 1958, vydaný nakladatelstvím Československý spisovatel Praha.
Kniha byla oficiálními autoritami strhána, označena Rudým právem za "červivé ovoce", stažena z prodeje i z knihoven. ÚV KSČ mínilo, že dílo "nahrává nesprávným názorům určité části naší mládeže". Román se stal podnětem k rozsáhlé kampani proti "liberalismu" a "revizionismu". Líčení květnové revoluce 1945 je zde znesvěcující a dehonestující a šlo naprosto opačným směrem, než v té době uznávaná perspektiva patetické oslavy Rudé armády a bojujících hrdinů.
Román psaný v ich-formě dokumentuje pohnuté události týdne konce druhé světové války, osvobození a přibližující se komunistický převrat. Vše je vnímáno a popisováno očima absolventa gymnázia Daniela Smiřického, který díky svému mládí vidí události jinou optikou, než dospělí pozorovatelé. Pro Dannyho je i přes vypjatou dobu stále nejdůležitější láska, kterou cítí k nedostupné Ireně, ale i ke všem hezkým dívkám, což trošku nahlodává jeho svědomí. Blížící se revoluci vnímá jako příležitost blýsknout se před kamarády a holkami s automatem v ruce jako hrdinové jeho oblíbených filmů. Vymezení proti světu dospělých a válečným hrůzám spatřuje, podobně jako jeho kamarádi, v jazzu a kapele, jež se jim stává něčím mnohem víc, než jen zábavou — je to symbol svobody, mládí, naděje.
V knize se prolíná několik tematických rovin:
Jednou z nich je jazz, se zmínkami o amerických jazzových písních, které kluci poslouchali z desek a napodobovali, s podrobnostmi ze světa hudby a hudebních nástrojů:
O Jindrovi Kotykovi:
Hrál s náma jen z nouze, protože jsme jiného basistu nemohli sehnat; vlastně hlavně jsme nemohli sehnat basu, a když si ji Jindra koupil, tak jsme byli rádi, že za náma aspoň někdo s tou basou při koncertě stojí. Mělo to tu nevýhodu, že jsme mu museli dovolit, aby na ni taky hrál, ale potichu. Jinak nám ji nechtěl půjčit. Udělali jsme mu teda aspoň křídou čárky pod struny, aby ty tóny, co vydával, nebyly tak úplně vedle, a Jindra se na ni časem naučil brnkat dost obstojně. Dokonce hrál taky v jednom songu hot sólo, ale to ho zachraňovala jenom verva, s kterou to sólo hrál. Bylo při něm slyšet hlavně pleskání strun o hmatník, jak s nima energicky škubal, a v tom pleskání jeho falešné tóny zanikly. Jindra byl na tohle sólo moc hrdý a říkal tomu Hammerův styl a my jsme ho při tom nechávali. Ono by ani nebylo bývalo dobře naštvat si ho nějak, protože jeho fotr měl obchod s textilem a vliv na radnici a u Němců, a ten jsme pro svoje koncerty potřebovali.
Určitě to, co jsme vyluzovali, nepovažoval za hudbu. My ale vlastně taky ne. Ne jenom za hudbu. Bylo to spíš něco jako svět. Jako před Kristem a po Kristu. Před jazzem, na to jsem se ani nepamatoval, co bylo. Asi jsem se zajímal o fotbal nebo tak něco. […] A pak přišel Benno s deskama, jazz, první pokusy v Bennovic vile s trumpetou, pianem, starým xylofonem, který jsem vyšťáral na půdě, a se dvěma houslema, na které se dle přání rodičů učili Lexa a Harýk. A pak Jimmy Lunceford. A Chick Webb. A Louis Armstrong. A Bob Crosby. Potom už všechno bylo pojazzu. Takže to vlastně vůbec nebyla jenom muzika.
Hodil jsem do korpusu závaží čistítka a elegantně jsem převrátil tenora v ruce. Závaží vypadlo úzkým koncem a já zažil blahý pocit, když jsem pomalu vytáh čistič saxofonem vzhůru. Potom jsem tělo saxofonu uložil do kufru, vzal jsem hlavici, vytáh jsem ji z náustku a vyčistil jsem ji drátem. Odšrouboval jsem plátek, osušil jsem ho a vytřel jsem bakelitový mundštyk.
Další rovinou je láska. Danny zjišťuje, že je posedlý láskou fyzickou, ačkoliv se obviňuje, že by chtěl být schopen lásky vyšší, duševní. Obhajuje v sobě různé protichůdné či vyloženě špatné myšlenky, jako je souběžné vzplanutí k více dívkám či žárlivost na Zdeňka, jenž chodí s jeho vysněnou Irenou.
Nevěřil jsem moc na duševní krásu. Bylo to docela v pořádku, že lidi cítili sympatii k hezkým dívkám, protože to bylo tak od přírody a byla blbost to zapírat.
A Zdeněk by moh padnout, napadlo mě. Ano. Ten by moh padnout. To by bylo lepší, než kdybych pad já, ačkoliv i v tom něco bylo. Ale to jsem nemyslel vážně. Teď ne, protože teď jsem nesnil. Otevřela se mi nová perspektiva, že bych se moh Zdeňka takhle efektně zbavit. Kdyby pad, to bych milerád chodil s Irenou na jeho hrob. To bych docela ušlechtile byl k Ireně jemný a pozorný, abych se nedotk její bolavé struny. Docela nezištně bych s ní chodil na jeho hrob. Kdyby bylo po Zdeňkovi, byl bych docela nezištný. A tak jsem proti povstání nebyl. Ale tohle byl taky jediný důvod, který se mi zdál dobrý, aby bylo povstání.
Protože kdyby se nešlo mluvením aspoň dráždit, tak by nakonec ani nebylo o čem mluvit, když se zrovna nic zvláštního neděje. […] Mezi klukama a holkama to je jasné. Tam je mluvení asi tolik co očuchávání u psů, a to je úplná pravda, žádné sprosťáctví nebo přehánění. Já to vím a myslím, že to ví každý, jenže si to každý nepřipouští, ale já to vím a připouštím si to.
“Proč bych dělal hrdinu? K čemu?” “No — abys dokázal, že se nebojíš.” “A proč bych to měl dokazovat?” “Abys dokázal, že jsi muž.” “To lze dokázat i jinak,” řekl jsem stupidně a čekal jsem, jak na to bude Irena reagovat. Reagovala na to přesně tak, jak jsem čekal. Byla pitomá. Ale miloval jsem ji. […]
“Nejsem, Ireno. Já právě nejsem domejšlivej, protože si vo tobě nemyslim něco, co ty vo mně určitě víš.” “A co to je?” řekla. V očičkách se jí rozsvítilo, už jak já jsem změnil tón. Žertovali jsme, ale teď jsem jako udeřil na hlubší strunu. Teď jsem se dotkl něčeho, co bylo jako za tím žertováním a co bylo vážné. Tak to aspoň zacítily její biologické citečky. Její biologicko-fyziologicko-akustické citečky. Nechal jsem ji při tom.
Přes své mládí má Danny potenciál uvažovat o důležitých věcech. Vážných a podstatných věcech. Čte Nezvala (jímž se však také spíše vymezuje vůči otci), uvědomuje si lásku k matce, uvažuje o reálnosti a podobě hrozící komunistické revoluce.
Teď se mi na to vzpomínalo docela dobře. Na kluky a na pneumatická kladiva a na chladné duralové kostry a na wekšucáky a hajzly a svářovny a Němce a na to všecko, a jak jsem na hajzlu vždycky četl básně, umřela, řekněme, že měla úbytě. Úbytě, to je to, co hbitě hubí tě. A Ženu v množném čísle. A Most. Absolutního hrobaře. Takovéhle básně. Otec si z nich dělal legraci. A mně se líbily, protože otec si dělal legraci taky z jazzu. I když jsem jim třeba moc nerozuměl.
Zezdola se opět rozštěkal Bonza. Už mě to otrávilo. Blbče, řekl jsem, jen žrát a žrát a žrát. […] Maminka měla vysoký krevní tlak a trpěla nespavostí. Bylo mi jí líto. Jednou, když jsem omylem spáchal v továrně sabotáž a dostal jsem strach, že mě lízne gestapo, uvědomil jsem si najednou, že ji mám rád. Byl to jediný člověk, kterého jsem měl opravdu rád. Jinak jsem si lásku vždycky nějak spíš dělal, ale maminku jsem měl rád. Jenže, měl jsem ji pořád, a tak jsem na ni často vzpomínal.
Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Nic. Město bylo jako včera. Ani stopy po revoluci. Kdoví, jestli něco bude. Stejně jsem tomu tak úplně nevěřil. Sice se stávaly takové věci, ale že by se to stalo zrovna u nás, to se nezdálo skutečné. Revoluce. Nedoved jsem si představit nikoho ze známých střílet. Pana lékárníka nebo pana továrníka Krocana. Blbost. Přema možná.
Všude bylo plno lidí. Z většiny domů už vlály prapory a svítilo na ně slunce. Proudy lidí se valily ulicí a smály se. Každý se cenil. Udělal jsem pohrdlivý obličej. Blbost, takhle se smát. Takhle blbě šťastně. Ušklibovat se. Ušklibovat se nad Němcema a nad rajchem. […] Před otcovou bankou stál ve stínu průjezdu pan Vladyka, bankovní kolaborant, a klepal se. Byl bledý jako smrt a v knoflíkové dirce měl obrovskou kokardu s všelijakými lípovými lístky a jiným smetím, jako kdyby šel k odvodu. Jak se strachy klepal, třásla se mu i kokarda. […]
Detailní popis houstnoucí atmosféry počátku května 1945 točící se kolem osvobození je zároveň prodchnut autentickými, úsečnými dialogy kluků, se všemi znaky mluvenosti, hovorovosti.
“Tak co?” řekl jsem. “Patřim na lid,” řekl. “Nepudeš dál?” “Čkej, Čekám na Harryho.” “Oukej. Kde je?” “Šel pro barvu.” “Na co?” “Budem černit.” “Co?” “Černit.” “Ale co?” “Germánský nápisy.” “Jo tak. To du s váma. De eště někdo?” “Benno s Lexou šli pro štafle.” “A přídou sem?” “Jo.” Odešli jsme. Pedro byl ledově klidný a úsečný. Takový on byl vždycky. Moc toho v hlavě neměl, ale doved to, co tam měl, podávat po tak malých porcích, že mu to vydrželo dýl než klukům, kteří měli kebule přespané vědomostma.
Lidi se pořád valili, jednou stranou ulice k náměstí a druhou od náměstí. Všude vlály vlajky. Pan Kodet strkal zrovna do výkladu Benešovu bustu a jeho paní dělala pozadí. Mačkala záhyby na československé vlajce a prohlížela si je z dálky. Vedle u Šubrtů měli ve výkladě šest vlajek. Všechny Spojence. I čínskou. Šli jsme dál. Před obchodním domem U města Londýna stál pan Moutelík a stříhal trikolóru.
Lidi chodili ve svátečních šatech, jedni proti druhým, a dělali, že jsou veselí. Někteří byli veselí. Ale hodně jich nebylo veselých. Aspoň ještě teď ne docela veselých. Ještě nebylo po všem. Všechno ještě nebylo na beton a bůh ví, jak to všechno bude. Z východu jeli Rusáci. Ale veselé dělali všichni.
Danny zažívá vypjaté momenty, když ulicemi kráčí němečtí vojáci, kteří jsou si vědomi své porážky a toho, že patrně brzy opustí město za nejasných podmínek, avšak stále ještě chtějí ukázat, že mají moc nad obyvateli. Danny je zatknut a veden do školy, kde mají Němci základnu. Zpočátku je jeho jedinou starostí, aby u toho vypadal důstojně a mužně, neboť se na něj dívá Irena. Postupně mu však dochází, že možná skutečně bude zastřelen a pere se v něm neschopnost uvěřit tomu, že by mohl zemřít, se strachem a nadějí, že mu kluci (či někdo) pomůže.
Chtěl jsem se vzepřít, ale ujely mi nohy. Škubl se mnou na druhou stranu a zase zpátky. Bylo to blbé, sakra. Musel jsem vypadat blbě. A Irena se koukala. Sakra, bylo to blbé. Vzepřel jsem se znova pevně nohama, ale musel jsem je široce roztáhnout a pokrčit je v kolenech. To vypadalo směšně a bylo to blbé před Irenou. […] Oficír na mě hleděl se studenou nenávistí v očích. Pozvedl trochu hlaveň revolveru a řekl: “Hände hoch! Schnell!” Tohle jsem udělat mohl. To bylo chicagské. Viděl jsem sám sebe jako v gangsterském filmu. Dobře, že jsem měl na sobě prima sako. Ušklíbl jsem se a zvedl jsem zvolna ruce nad hlavu. Jen pomalu. A ne moc vysoko. Pokršil jsem ruce v loktech a zvedl jsem dlaně, takže jsem je měl asi tak vysoko jako uši. A hodně pomalu. Stál jsem mírně rozkročen a hleděl jsem na důstojníka. Připadal jsem si jako Al Capone.
Kostel měl pěknou masívní žlutou a oprýskanou stěnu. Sakra, napadlo mi. K té by nás mohli postavit! Ale když jsem se podíval na Lenečka, nezdálo se mi to možné. Nedovedl jsem si ho představit klesat k zemi. Blbost. A sebe taky ne. blbost. Zavřou nás a za pár dní nás pustí. Ale to by bylo hloupé, teď sedět. Pohlédl jsem za oficíry. Radili se o něčem. Leneček stál nehybně a s bílou tváří. Důstojníci skončili poradu a zadívali se na nás. Srdce se mi vecpalo do krku. Teď nás postaví ke zdi. Sakra! Najedou jsem dostal strach. To ne, sakra, tohle ne! Doopravdy, to ne! Jeden z oficírů něco povelel a vojáci se seřadili. Dva nás vzali mezi sebe. Ach Bože! Ach sakra! Už nás vedou. Leneček ještě víc zbledl.
Okamžiky nihilismu, které Dannymu přineslo vyváznutí ze spárů smrti. Existenciální otázky, které se mu honily hlavou:
Tak to chodí. Strach, sláva, kutálka, řeči a husaknedlíkzelí. Zas to bude tak. Vůbec nic se v tom všem nezmění. Pár vzrušených dní a pak zase ta kaše, pořád stejná a lepkavá a tahavá. A krkání po obědě. Před chvílí mi bylo dobře a příjemno, a teď jsem byl najednou otráven. Aspoň že mám jazz. Ale ani to v té chvíli nepomohlo. Aspoň půjdem do Prahy, na univerzitu. Nepomohlo to. Sakra. Aspoň Irena! Nic. Bylo mi úplně tupě. Hrůza mě zachvátila. Bylo mi, jako kdybych ochrnul nebo oslepl a už nikdy neměl vidět, vlastně cítit, nic, ani příjemné, ani nepříjemné, jenom tuhle tupou monotónnost života bez výhledu. Honem! Těšit se na něco! Mít z něčeho radost! Milovat něco! Nebo mít na něco vztek! Ale nic. Stál jsem na rohu pošty a necítil jsem nic. Bylo to zoufalé. […] Rychle něco cítit, něco říkat, aby se to ve mně ozývalo, aby to nebylo tak tupé, aby to ve mně rozezvučelo nějakou rezonanci. Úplně, úplně pustý život. K čemu je Irena. K čemu je jazz. V čemu je všechno. Celý život. Skoro jsem utíkal ke kostelu.
Spát s ní a mít ji, ale co se s ní sakra dá děla kromě toho. Co se sakra s Irenou dá dělat jiného. Mluvit se s ní nedá, jenom kecat, a to by mě otrávilo, pořád. Houby. Rači ať si to nerozmyslí. Rači ať oblaží Zdeňka. Bodeť, lepší je to bez ní. A co. V Praze jich třeba bude, Iren. Houby Irena. Je dost dobrá, ale právě tak z nouze. Pohlédl jsem na oltář a uvědomil jsem si, že jsem se chtěl pomodlit. Otče náš, začal jsem, ale vlastně proč jsem se chtěl modlit. Aha, kvůli pocitům. Ale už jsem je měl.
Danny vnímá revoluci jako něco dobrodružného, jako realizaci akčních filmů. Když jsou naverbováni do organizované domobrany jako lidová armáda, zavřeni v pivovaře (improvizované centrále) a nuceni do rutinních obchůzek města, je spolu s kamarády zklamán a disgustován.
“Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko! Dostavte se ihned k budově rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte hned!” Srdce se mi vecpalo do krku. Ta senzace! Tohle neměli nikde! Aby povstali a dirigovali si povstání rozhlasem! Povedlo se to. Dostal jsem chuť se toho zúčastnit. Tak v Praze už to začalo. Tak v rozhlase se střílí. […] Chlapi v občanských kvádrech a s puškama za překocenou elektrikou. Elegantní chlapi se světlýma kloboukama a s automatama, přikrčení za kandelábry. To bylo ono. Takhle jsem si představoval revoluci. Uniformy mě nelákaly.
Postavil jsem se mezi Benna a Harýka a hleděl jsem ven na déšť. Dopadal rychle v proudech na dláždění a jemná studená prška mi chladila obličej. Bylo to příjemné, stát v temné kůlně a hledět na déšť.
“Počasí znemožňuje akce,” řekl Benno. “První armádní sbor se rozmočil při pokusu o přechod k útoku,” řekl Harýk. “Ofenzíva byla znemožněna nepředvídatelným revmatismem plukovníka Čemelíka,” řekl Benno.
Danny si svou skutečnou revoluci nakonec prožil. Střílel na projíždějící německé tanky, zastřelil německého vojáka, odpálil tank z kulometu s kamarádem Přemou. Chtě nechtě ho to změnilo. Něco chlapeckého a dětského zmizelo. Vzpomínal na své “bezstarostné” mládí, byť strávené ve válečných letech a uvědomuje si, že něco je nenávratně pryč. Že život už bude jen jiný a že je trochu nervózní z toho, že netuší, kam se ten jeho bude ubírat. Co teď bude mít smysl. Co jej bude naplňovat.
A u oltáře si pan děkan odříkával svoje trinitate personae et unitate substaciae a stejně tomu nevěřil, šeptal to, žbrblal to, skuhral to nahlas a regenschori honil jeho kolísavé tóny ukazovákem na varhanách, všechno kolem děkana bylo sešlé a laciné, roucha roztřepaná na okrajích a otlučená monstrance a všechno kolem něj zankalo, i on sám v středověké faře s opršelým obrázkem svatého Antonína v průčelí […]
Bylo devátého května tisíc devět set čtyřicet pět a tohle byla asi vůbec poslední bitva celé války. Začínal nový život. Ale najednu jsem nevěděl, co vlastně začíná. Díval jsem se slepýma očima na město ve tmě, celé ze strachu zatemnělé, a v duši mi počaly defilovat všelijaké nedodělané vzpomínky na všechny ty roky, co jsem tu prožil, na Irenu, na gympl, na pana učitele Katze, zase na všechny ty staré dobré milé věci, na večery v Port Arthuru a hudbu, kterou jsme dělali, na majálesy, na dívky v plavkách na plovárně a zase na Irenu a věděl jsem, že to všechno, všechno je pryč, docela definitivině, jako včerejší vítr, jako ty ruské tanky za horama, jako výbuchy praskající u celnice, jako všechno na světě, a že se do toho už nikdy nemůžu vrátit, i kdybych sebevíc chtěl, a zdálo se mi, že přede mnou už není nic tak skvělého, nic tak senzačního, nic tak nazlátlého, a v zlatých rámech vzpomínek. To všechno, co jsem prožil, bylo hezké a šťastné. To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už to bylo krásné. Takové to bylo vždycky. Věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.
Popis teatrální oslavy zachránce — Rudé armády:
Někdo postrčil zvedací holčičku dopředu. Dveře automobilu se otevřely a z nich vypadl tlouštík v červených rajtkách s dvojitými lampasy, s hrudí plnou metálů a s rudým obličejem. Holčička začala něco kvikat a generál ji zdvořile poslouchal. Pak se sehnul, zvedl ji do výšky a chvíli ji tam držel, poněvadž kolem se rozhýbali a rozklekali fotografové.
Marginálně se vyskytují také zmínky o nacismu a koncentračních táborech (Benno přežil pobyt v koncentráku), konfrontaci s teorií rasové čistoty:
“Na also. Vy jste vlastně árijec, jenom vaše rasová směs je nižšího řádu.” Řekla to tak nevinně a učeně, že sem žasnul pořád víc a víc.
“Rasenmišunk?” Zeptal sem se zkoprněle a vona mně začla vykládat sáhodlouhý pitomý teórie, na první pohled uhozený, vo tom, jak německá rasa štelt ajne mišunk dár z nordickejch a já nevim z jakejch ras a jak všechno v Evropě pochází z týhle nordickogermánský rasy a jak maj modrý voči a blond vlasy, a to teda vona měla, jestli ta nordgermánská rasa měla vypadat takhle, tak to byla vopravdu ňáka moc dobrá a ušlechtilá rasa. Ale vona žvanila dál hrozný nesmysly vo těch nižších árijskejch rasách a smíšenejch rasách a úplně zasranejch rasách, jako sou židi a tak dále, já poslouchal a žasnul a nevěřil sem tomu, že to myslí vážně.