Blaine Harden
Literatura faktu: kniha obsahující svědectví Severokorejce Sina Tong-hjoka, kterému se jako doposud jedinému podařilo uprchnout z jednoho z nejdrsnějších a nejpřísněji střežených pracovních táborů v Severní Koreji. Sinův příběh je jedinečný z mnoha důvodů: jedním z nich je fakt, že se Sin v tomto táboře již narodil a neměl tedy až do věku 23 let, kdy z tábora uprchl, povědomí o okolním světě, tím méně o propagandě ovládající všechny aspekty života Severokorejců. Naopak mohl podat podrobné svědectví o chodu a zvyklostech takového tábora, včetně zvěrstev, která jsou tam dennodenně na lidských bytostech páchána.
Sinovo tělo nese stopy celoživotní otrocké dřiny a mučení, kterému byl podroben v devíti letech při pokusu jeho matky o útěk. Ještě větší daň si však vyžádala jeho mysl a duše: během let svého života mimo KLDR, tedy nejprve v Jižní Koreji a posléze v USA, se musel postupně a pomalu učit rozumět konceptům jemu naprosto neznámým a nepochopitelným, jako je láska, rodina, čest, odpuštění. Musel se učit běžným lidským emocím, jako je smích, smutek, lítost, štěstí - tedy pocítit a projevit všechno to, za co by byl v táboře přísně trestán. Byl navyklý se pokud možno neprojevovat vůbec.
Jeho motivace k útěku nebyla nikterak ušlechtilá - pudil ho k němu hlad a informace od spoluvězně Paka, vzdělaného a scestovalého Severokorejce, o okolním světě a rozličnému jídlu, jehož představa se naprosto vymykala jakýmkoliv Sinovým zkušenostem. Celý život trpěl konstantním hladem a podvýživou - vězni v Táboře 14 byli krmeni pouze mletou kukuřicí a zelnou polévkou se solí. Jakékoliv snahy o přilepšení byly buď nemožné či přísně trestané.
Pro útěku a strastiplných týdnech putování do Číny a následně do Jižní Koreje se Sin rozhodl zasvětit svůj život zvyšování povědomí o problematice pracovních táborů v KLDR s vizí, že se jednou systém těchto táborů zhroutí a všichni vězňové budou osvobozeni. Cestuje po světě a koná přednášky o svých zážitcích.
V táboře také Sin došel velice minimálního vzdělání - prakticky jen základní gramotnosti. Kromě toho všichni vězni museli umět nazpaměť desatero pravidel tábora, která jim byla něčím jako vodítkem pro přežití - desaterem "svatých" zákonů:
1) Vězeň chycený na útěku bude okamžitě zastřelen (stejně jako kdokoliv, kdo takový pokus nenahlásí).
2) Vězni se nesmějí spolčovat bez předchozího povolení v počtu větším než dva - v opačném případě budou okamžitě zastřelen.
3) Každý, kdo bude přistižen při krádeži či ukrývání zbraně či potravin, bude okamžitě zastřelen.
4) Bezvýhradná poslušnost vůči dozorcům: Každý, kdo projeví nepřátelství vůči dozorcům či je fyzicky napadne, bude okamžitě zastřelen. Každý, kdo neprojeví absolutní ochotu vyhovět příkazům dozorců, bude okamžitě zastřelen. Vězni nesmějí dozorcům odmlouvat ani si jim stěžovat. Při setkání s dozorcem se vězeň musí uctivě uklonit.
5) Každý, kdo ukryje uprchlíka nebo mu poskytne ochranu, bude okamžitě zastřelen.
6) Povinnost vězňů vzájemně se sledovat a okamžitě nahlašovat jakékoliv podezřelé chování
7) Povinnost každodenně plnit zadaný pracovní úkol (vězni pracují každý den od úsvitu až do večera bez výjimek. Jediný den volna mají v den narozenin vůdce KLDR)
8) Zákaz střetávání vězňů různého pohlaví s výjimkou pracoviště (vězňům je zakázáno navazovat vztahy s lidmi opačného pohlaví a sexuální styk je rovněž trestán smrtí. Pouze v případě dobrých pracovních výkonů a projevů poslušnosti je několikrát do roka některým vězňům povoleno "manželství za odměnu", kdy spolu dva náhodně vybraní vězni opačného pohlaví - zpravidla muž ve věku 25 a žena ve věku 23 let - mohou strávit pět nocí a potenciálně splodit dítě. Takovým dítětem byl i Sin.)
9) Povinnost upřímně litovat svých omylů (každý den po práci se vězni scházejí a musejí projevit sebekritiku - říci veřejně, co udělali špatně. Tím režim tábora upevňuje nízkou sebeúctu vězňů a tedy jejich poslušnost. Kromě toho jsou vězňové utvrzování v přesvědčení, že jsou v táboře za trest kvůli hříchům spáchaným jimi či jejich příbuznými vůči severokorejské socialistické společnosti, a že jedině tehdy, když se podvolí tvrdé a usilovné práci, se mohou z těchto hříchů vykoupit.)
10) Okamžitá smrt zastřelením tomu, kdo poruší zákony nebo pravidla tábora. Všichni vězňové musejí upřímně přijmout každého dozorce za svého učitele, dodržovat desatero zákonů a pravidel tábora, podvolit se tvrdé práci a disciplíně; jedině tak smyjí své omyly z dřívější doby.
Jeden z nejotřesnějších zážitků, které Sin líčí, je smrt šestileté spolužačky, jíž se stal očitým svědkem:
Učitel se pustil do nečekaného šacování. Společně s kapsani čtyřiceti dalších šestiletých dětí v jeho třídě prohrabal i ty Sinovy.
Když bylo po zátahu, učitel držel v dlani pět zrn kukuřice. Všechna patřila holčičce, která byla velmi malá, drobná, a jak si Sin vzpomíná, výjimečně krásná. Jméno toho děvčete si nevybavuje, ačkoliv všechno ostatní z onoho školního dne v červnu 1989 se mu nesmazatelně vrylo do paměti.
Učitel měl špatnou nápadu, už když začal prohledávat kapsy. Jakmile našel kukuřici, vzteky vybuchl.
"Ty děvko, tys ukradla kukučici! Chceš useknout pařáty?"
Poručil dívence, aby šla dopředu před třídu, a tam jí nařídil kleknout si. Vztekle švihal dlouhým dřevěným ukazovátkem a znovu, znovu jím mlátil dívku do hlavy, zatímco Sin se spolužáky mlčky sledovali, jak jí na hlavě začínají nabíhat boule z otoků. Spustila se jí krev z nosu. Pak se svalila na betonovou podlahu. Sin s několika dalšími spolužáky ji zvedli a odnesli ze školy domů, na prasečí farmu. V noci zemřela. Třetí bod třetího pravidla Tábora 14 zněl: "Každý, kdo ukradne nebo ukryje potraviny, bude okamžitě zastřelen."
Sin vypozoroval, že učitelé toto pravidlo obvykle nebrali úplně vážně. Pokud našli v kapse dětí jídlo, občas jim sice uštědřili pár nepřesvědčivých ran holí, častěji však neudělali vůbec nic. Sin i další žáci tohle riziko podstupovali celkem běžně. Podle Sina ta krásná malá holčička měla zkrátka smůlu.
Dozorci a učitelé ho naučili nepochybovat o tom, že si každý vězeň výprask zasloužil - kvůli vlastizrádné krvi, kterou zdědil po rodičích. Dívka nebyla výjimka. Sin se domníval, že její potrestání bylo správné, dokonce spravedlivé, a nikdy se na učitele nezlobil, že ji zabil. Věřil, že spolužáci to cítili stejně.