Václav Čtvrtek
Autorská pohádka vydaná v roce 1968 v nakladatelství Panton. Ilustroval J. E. Jiránek. Kniha v sobě kombinuje pohádkové prvky a postavy s moderní dobou a realistickým, fyzikálním nahlížením světa. Pohádkové bytosti jsou zde organicky včleněny do novodobých událostí a jejich nadpřirozenost dostává jakýsi civilnější ráz (např. vodník říká: “Tě chválím, Slavíku, tě chválím”. Zároveň je na knize patrno, že je psána ještě za minulé éry, objevuje se zde např. národní výbor, či A hned příští neděli po mši svolal Hološvec okresní loupežníky na zámek. Kniha se snaží zesměšnit samoúčelnou a nemístně vážnou a přísnou byrokracii, zosobněnou zde postavou úředníka Černého, jenž chodí na kontroly v černém oblečení a přiváží ho černý vůz. Pan Černý je nejprve úředníkem z Úřadu pro leštění hudebních nástrojů, poté povýší do Úřadu pro přísné zkoušení průvodců a průvodkyň turistů a turistek a nakonec spadá pod Úřad pro všeobecné úřadování. Razítka všech zmíněných úřadů se nacházejí v záhlaví knihy a dodávají čtenáři vtipným způsobem větší dojem autenticity.
Např. Případ ztracené klarinetové klapky:
Pan Černý se zamračil a podrážděně řekl: “Doufám, slečno, že mi dokážete odpovědět aspoň na zcela zásadní otázku. Kde se ulomená klapka nalézá v současné době?”
“Jak to můžu vědět?” špitla Terezka.
“Malé příčiny mívají velké následky,” řekl velmi poučeně pan Černý. “Jestli mi klapku nepředložíte nejpozději zítra ráno, jako vedoucí klarinetového odboru ÚPÚLHN zařídím u MINISTERSTVA PRO HRADY, ZÁMKY, ZŘÍCENINY A POUSTEVNY, abyste byla odvolána z místa průvodkyně turistů na tomto zámku. Poroučím se.”
Když to řekl, odešel pan Černý někam, kam odcházejí úředníci po úřední době.
Nejvíce je však kniha, jak už název předesílá, spojena s hudbou, konkrétně s hudebními nástroji. Děj se odehrává na zámku v nejmenované vesničce, kde bydlí průvodkyně Terezka. V zámku se nachází hudební komnatka s nástroji. Ke každému nástroji se váže nějaká historie z doby, kdy na zámku ještě žil kníže Hološvec a jeho rodina. Každá kapitola je tedy věnována jednomu z hudebních nástrojů a odehrává se částečně v naší době a částečně “tehdy”, většinou na vysvětlenou nebo doplnění vědomosti, která nám pomůže osvětlit záhadná dění v současnosti.
Kniha se vysmívá nevěřícím Tomášům, kteří odmítají přiznat existenci nadpřirozena.
“Je tu strašidlo?” “To víš, že je,” mrkla na ni Terezka. Pán s PODROBNÝM PRŮVODCEM rychle zalistoval v knížce. “O strašidle tu není ani zmínka!” řekl hašteřivě.
[…]
“Bude to zas něco proti fyzice”
Nástroje v hudební komnatce neustále tiše hrají samy od sebe, a když je třeba, zasáhnou do dění vlastním vyprávěním: každý nástroj umí promluvit svým osobitým způsobem, čímž dětského čtenáře učí snaze poslouchat v hudbě druh řeči.
V první kapitole jsou všechny hudební nástroje pěkně poeticky uvedeny:
Housle se leskly jako zlatý pták.
Violoncello plulo v slunečním světle jako zlatá ryba.
Basa se nesla jako černý koráb.
Harfa se podobala oknu, za kterým prší.
Klavír si hověl na sloních nohách.
Flétna se špulila jako panenka.
Pikola, to byla její menší sestra.
Hoboj dělal hubičku, jako by chtěl foukat bubliny.
Klarinet se rozhlížel stříbrnýma očima.
Dlouhán fagot nepůl utekl před turisty za záclonu.
Lesní roh se vinul jako zlatý had.
Trubka se bojovně blýskala.
Pozoun mohl být hned dlouhý, hned krátký, jako strašidlo.
Buben, to byl tlouštík oblečený do hladké košile.
Bubínek byl jeho synek,
Činely se blýskaly jako dvě slunce.
“Každý se nejlíp spraví tím, nač je zvyklý,” povídá fagot hlubokým doktorským hlasem.
Objevuje se zde celá řada pohádkových bytostí, které se prolínají i napříč kapitolami: vodníci Šáteček a Oupada, loupežník Záděra, strašidlo Vindyš, čert, polednice.
Dovíme se něco o hrdosti: Tak se Záděra z loupežnické pýchy Hološvecovi nepostavil silou. Opřel se o svou hrdost a začal sbírat houby, jahody a ostružiny. Sílu měl jako hrom a vždycky toho polovic rozmačkal. To lesní jídlo zapíjel vodou ze studánky u jeskyně.
Medvěd byl neopatrný, jak už bývá každá velká síla. Jen mávl pohrdlivě tlapou a zůstal stát. Na paseku vyjel kníže s myslivcem. Kníže namířil prstem na medvěda a křikl: “Bumbác!”
Myslivec vystřelil a mevděd dostal tvrdou kuli rovnou do srdce. Přiskočili hajní, chvíli motali provazy, a už nesou medvěda na tyči hřbetem dolů. A zas lovecké rohy a kopyta, a všecko to utichlo. Záděra si sedl před jeskyni a truchlil pro medvěda. Seděl tam jako černý pařez a přemýšlel o tom, že loupežník nikdy nemá být hrdý tolik, aby se všas nepostavil knížeti silou. Jinak padne medvěd a nic už není k ničemu. Sliboval si, že tu věc pomrstí, i kdyby měl čekat sto let.
Najdeme zde výrazy historické, většinou germanismy: Ve chvíli stáli na zámeckém dovře knížecí vojáci. Pěšáci začali ládovat flinty, dragouni leštili hadříkem šavle a kanonýři mazali lojem koule do kanónu. […] Kanonýři měli lunty zapálené. […] Když ulehl dým a plameny, přijel k Závidovi z louky ordonanc a povídá mu: “Veliteli, můžete si v bitevním notesu škrtnout tři švadrony dragounů.” […] ženglička
Často se zde setkáme s výrazy spadajícími do středočeského interdialektu (bačkory, heleďte, klárynet, frňousy)
Eufemismus: Rytíř už měl pořádně pod přílbou.
Marnivost: Na zámku se tenkrát všecko točilo kolem Kaméliiny starší sestry komtesky Štylfrídy. Byla tak pěkná, co se může vejít krásy na jednou slečnu, ale pyšná a panovačná nejmíň jako vévodkyně Princmetálská. Říkali jí proto malá vévodkyně. Sukni měla z Paříže a pas a jazyk vosí.
Zaujala mne charakteristika mezinárodního složení zámeckého orchestru (mohlo by se něco takového dnes ještě v knize objevit? :D ):
Orchestr hrál. Taliáni u houslí se při hře rozhlíželi po komteskách a hraběnkách. Francouzi se i vsedě na židličkách ukláněli. Poláci se opičili po Francouzech. Maďaři hráli forte, i když to nebylo v notách napsáno. Němci ťukali špičkou a hráli přesně jako hodiny. Turek bil do bubnu, jako by bránil vlast. Rus se mračil a drhl basu jako car sedláčka. Čech tam byl jen jeden. Byl to učitelský mládenec Josef a hrál na hoboj.
Už od prvního taktu měla paní Blandína oči jen pro Josefa. Dívala se na něho přes vějíř a pořád si šeptala: “Manifik chlapec!”
Nešlo to ale po hladkým prkýnku.
Některé názvy kapitol:
Jak Terezka vodila turisty po zámku a Josef zlomil smyčec od houslí
Jak Josef zahrál na violoncello zlým včelám
Jak basa vyhrála bitvu o větrného kohouta
Jak strašidlo hrálo na harfu
Jak pianista Benedikt zahrál polednicím
Jak Josefův pradědeček zahrál na hoboj sedmijánkové kvítky
Jak komteska Kamélie zahrála na trubku
Jak čert hrál jelenům na lesní roh
Jak byla svatba a Vindyš břinkl na činely
Violoncello zkrotilo navztekané včely, protože dokáže hrát podobně, jako zní roj včel. Basa je zase bojovná a dokázala udávat rázné povely jako generál. Harfa je zase nástroj jemný a éterný a hodil se dokonale k vystrašení panovačného Závidy ze Závisti, který chtěl silou dobýt ruky krásné Kamilky. Klavír dokázal zahrát polednicím tak rychlou skočnou, že je málem utancoval. Zkrátka, každý nástroj připomíná něco z našeho života, a když k tomu přidáme pohádku, určitě to odteď uslyšíme pokaždé.