Z obálky knihy: "V Knize léta z roku 1972 Tobe Janssonová literárně zpracovala své dětské vzpomínky na dlouhé prázdninové měsíce, které spolu s rodinou trávila na pustém ostrůvku Klovharun ve Finském zálivu. Šestiletá Sofie přijíždí na ostrov spolu s tatínkem a babičkou, a zatímco tatínek přes den většinou pracuje ve svém ateliéru, babička se Sofií si někdy spolu, jindy každá po svém užívají volného času uprostřed drsně krásné ostrovní krajiny. [...] Jejich touhy, skryté obavy i chvilkové vrtochy se promítají do vášnivých rozhovorů i hádek, které Janssonová zachycuje s neodolatelnou bezprostředností a vtipem. Stejně jako křehkou, láskyplnou harmonii, jež se mezi dětsky zvídavou a zároveň dětinsky umanutou Sofií a její trpělivou a hravou, ale občas už přece jen unavenou babičkou pozvolna utváří."
Chci se vykoupat, řekla holčička. Čekala, že uslyší ne, ale to se nestalo. A tak se pomalu a nejistě vysvlékla. Lidem, kteří vám všechno dovolí, se nedá věřit.
[...]
Dítě se ponořilo do vody až po pás a bojácně vyčkávalo. Plav, řekla babička. Umíš přece plavat.
Je tam hloubka, pomyslela si Sofie. Zapomněla, že jsem v hloubce nikdy sama neplavala.
Vylezla z vody, posadila se na skálu a prohlásila: Vypadá to, že dneska bude hezky.
[...]
Umím se potápět, řekla Sofie. Jestlipak víš, co se děje, když se člověk potápí?
Babička odpověděla: Ovšem že to vím. Všeho se zbaví, připraví se a prostě se potopí. Cítí, jak mu chaluhy kloužou po nohách, jsou hnědé a voda je průzračná, světlejší nahoře, a je tam také plno bublin. Člověk klouže. Zadržuje dech, klouže dolů, obrací se, stoupá k hladině, nechá se vynést, dýchá. A pak pluje. Jednoduše pluje.
A celou dobu má otevřené oči, říká Sofie.
Samozřejmě. Nikdo se nepotápí se zavřenýma očima.
Věříš mi, že to dokážu, i když ti to nepředvedu? zeptalo se dítě.
[...]
Led byl černý a v jeho středu viděla otevřená dvířka od kamen a plápolající oheň, vlastně dvoje dvířka od kamen, jedny vedle druhých. V druhém okně oba ohně hořely pod zemí a třetím oknem viděla dvojí odraz celé místnosti, kufry, truhly a bedny s odklopenými víky, naplněné mechem, sněhem a suchou trávou.
[...]
Toto místo bylo víc než ostatní vydané napospas větru a po stovky a stovky let se les snažil růst navzdory bouřím, takže vypadal hodně svérázně. Když jste podél něj veslovali na loďce, zjistili jste, že všechny stromy jsou ohnuté, aby se skryly před větrem, schoulené, pokroucené a hodně se jich plazí při zemi.
[...]
Tomuhle lesu se říká "čarodějný". Tvořil se sám, pomalu a s námahou, rovnováha mezi jeho bytím a nebytím je tak křehká, že sebemenší změna je nemyslitelná. Stačí, aby se někdo jen pokusil vyčistit mýtinu nebo uvolnit spadlé stromy, a čarodějnému lesu hrozí zánit.
[...]
V čarodějném lese se babička posadila a vyřezávala prapodivná zvířata. Tvořila je z větví a kousků dřeva, nechyběly jim tlapky ani čumáčky, ale jejich podobu jen nastínila, nebyla přesná. Zachovávala si duši dřeva a v zaoblení svých hřbetů a nohou si nesla záhadu růstu. Stala se navždy součástí rozkládajícího se lesa. Někdy je vyřezávala přímo do pařezu nebo kmenu stromu. Jejích dřevěných zvířátek přibývalo. Byla všude - zavěšená na stromech, usazená obkročmo na větvi, opřená o kmeny nebo také zaražená do země. Přední nohy jim trčely z močálu nebo pokojně schoulená spala u nějakého kořenu.
[...]
Kousek dál na plochém kameni ve vodě ležel křikloun. Byl nasáklý vodou a mrtvý a podobal se zkroucenému umělohmotnému pytlíku. Sofie prohlásila, že je to stará vrána, ale babička jí to nevěřila.
Ale je jaro! řekla Sofie. Teď neumírají, jsou úplně noví, právě měli svatbu, sama jsi mi to říkala.
Jo, řekla babička, stejně umřel.
A jak teda umřel? zaječela Sofie. Byla příšerně rozzlobenaá.
Z nešťastné lásky, vysvětlila babička. Zpíval a křičel to své gagl, gagl celou noc své vyvolené, pak přišel nějaký jiný a ukradl mu ji, a tak strčil hlavu pod vodu a nechal se unášet proudem.
To není pravda, vykřikla Sofie a dala se do pláče. Křiklouni se nemůžou utopit. Vyprávěj to pořádně.
Babička tedy vyprávěla, že jednoduše narazil hlavou do skály, protože zpíval a "gaglal" tak silně, že si nevšímal, kam letí, a že se mu to stalo právě tehdy, když byl nejšťastnější.
To je lepší, řekla Sofie. Nemáme ho pochovat?
To je zbytečné, odpověděla babička. Až přijde příliv, pohřbí se sám. Mořští ptáci musí být pohřbeni v moři jako námořníci.
[...]
Sofie natrhala květiny a držela je v ruce, až se zahřály a nevypadaly pěkně. Položila je tedy na babičku a zeptala se, jak může Bůh dávat pozor na všechny lidi, kteří se modlí ve stejnou chvíli.
Je velmi moudrý, zamumlala babička ospale zpod klobouku.
Odpověz pořádně, řekla Sofie. Jak na to má čas?
Má tajemníky...
Ale jak se mu podaří vyslyšet něčí modlitbu, když nemá čas na to, aby si promluvil se svými tajemníky dřív, než bude pozdě?
Babička předstírala, že spí, ale bylo jí jasné, že tím nikoho neoklame. Nakonec prohlásila, že On to má zařízené tak, aby se nic špatného nestalo mezi tím, když se člověk modlí, a okamžikem, kdy je jeho modlitba vyslyšena. Ale vnučka se nato zeptala, co se stane, když člověk padá ze stromu a modlí se, ještě když je ve vzduchu.
Jo tak, řekla babička a ožila, tak to tě nechá viset na větvi.
To je chytré, uznala Sofie. A teď jsi na řadě ty, aby ses ptala. Ale musí to být jen o nebi.
[...] Hádka o existenci pekla:
Moc dobře víš, že život je sám o sobě dost těžký, než aby byl člověk potom za něj trestán. Mělo by se mu dostat útěchy, v tom to celé je.
To není tak těžké, křičela Sofie. A co teď uděláš s ďáblem? Ten si žije pěkně v pekle.
[...]
Ty můžeš věřit, čemu chceš, ale musíš se naučit být tolerantní.
Co to znamená? zeptalo se dítě mrzutě.
Respektovat názory jiných.
A co to znamená respektovat? křikla Sofie a podupávala nohou.
Nechat druhé, aby věřili tomu, čemu chtějí, křikla zpátky babička. Nechám tě věřit a ty už mě, sakra, necháš na pokoji.
Ty jsi zaklela, zašeptala Sofie.
V žádném případě.
Ale jo, řeklas sakra!
[...]
Konečně Sofiina babička řekla: Umím písničku, kterou ty neznáš. Chvilku počkala a pak se dala do zpívání - hodně falešně, protože neměla v pořádku hlasivky: Když po mně hodíš kravinec, tra la la, uvidíš, co bude za binec, tra la la. Hodím ti ho zpátky, tra la la, to jsou s hovnem hrátky.
[...]
Babička se zvedla a řekla: Znám lepší hru. Jsme dvě staré Benátčanky, které staví nové Benátky. Začaly stavět v močálu. Zarazily piloty z malých dřevěných polínek, které budou podpírat piazzu San Marco, a položily na ně ploché kameny. Vyhloubily další kanály a přes ně vybudovaly mosty. Černí mravenci pobíhali po mstech sem a tam a gondoly pod nimi klouzaly ve svitu luny. Sofie nasbírala na břehu bílý mramor.
[...]
Víš, čast mi připadá sviňsky otravné, když se všechno děje tak, jak má.
Vážně? řekla babička a vzala si další cigaretu.
[...]
Lezení ti jde fakticky dobře, řekla babička přísně. A taky jsi odvážná, protože jsem viděla, že jsi měla strach.
[...] Kapitola o kočce.
S tou láskou je to divné, prohlásila Sofie. Čím víc někoho máme rádi, tím míň miluje on nás.
To je pravda, pohotově odpověděla babička. A co se s tím dá dělat?
Milovat dál, odpověděla Sofie výhružným tónem, milovat čím dál víc.
Babička si povzdechla a neřekla nic.
[...]
(kočka) Zdvořile snášela muchlání v náručí, ale při první příležitosti vyklouzla a uháněla do svého škopku. Při svěřování těch nejtajnějších tajností jen odvrátila svůj žlutý pohled. Vyadalo to, že ji nezajímá nic jiného než jídlo a spánek.
Víš, řekla Sofie, občas si myslím, že Mappe nenávidím. Nemám dost síly na to, abych ji dál měla ráda, a přesto na ni musím pořád myslet.
[...]
Později se babička zmínila o jedné podivné věci, a to že divoká zvířata, jako například kočky, nejsou schopná rozumět rozdílu mezi myší a ptákem.
Takže jsou pitomí, řekla suše Sofie. myši jsou hnusný a ptáci jsou roztomilí. Nebudu s Mappe tři dny mluvit. A už na svou kočku nepromluvila. Každou noc odcházela kočka do lesa, ráno zabila svou kořist a přinesla ji do domu, aby si vysloužila obdiv. Pokaždé ptáka hodili do moře. Chviličku nato Sofie přišla pod okno a zavolala: Dá se jít dovnitř? Mrtvola je pryč? Trestala Mappe a zároveň trýznila sebe samu tím, že se snažila být drsná. Takže někdy zavolala: Umyli jste krvavé skrvny? Nebo třeba: Kolik jich zavraždila dneska? A snídaně už nebyla taková jako dřív.
Všem se ulevilo, když se Mappe konečně naučila skrývat své zločiny. Ono vidět louži krve je něco jiného než vědět, že existuje.
[...]
Pořád spolu nemluvíte? zeptala se babička.
Ani slovo, odpověděla Sofie. Nevím, co mám dělat. A k čemu by to bylo dobré odpustit jí, když si z toho nic nedělá. Babičku nenapadlo, co jí na to říct.
Sofie dostala možnost vyměnit Mappe za přítulnou a domáckou Svante, která se Sofii jevila jako dokonalá. Po krátkém čase si však uvědomila, jak moc si vlastností Mappe vlastně cenila.
Vstávej, zařvala Sofie, je bouře!
Ale kočka se jen obrátila na své velké břicho. Do Sofie vjela zlost, kopnutím otevřela dveře a vyhodila kočku ven do vichru. Když viděla, jak sklopila uši, hulákala na ni: Lov! Dělej něco! Buď jako pravá kočka! Pak běžela s pláčem k pokoji pro hosty a klepala na dveře.
Co je zas? řekla babička.
Chci Mappe zpátky, křičela Sofie.
[...]
S sny spotřebují dost pohonných hmot.
[...]
To je zvláštní, pomyslela si babička, nedaří se mi o tom vyprávět. Nemůžu najít slova, anebo možná se já sama doopravdy nesnažím. Už je to dlouho, nikdo z lidí tady to nezažil. A když o tom nebudu chtít mluvit já, jako by se to nikdy nestalo, všechno jednou skončí a pak to zmizí. Posadila se a řekla: jsou dny, kdy si moc dobře nevzpomínám. Ale někdy by sis měla vyzkoušet spát celou noc ve stanu.
[...]
Na co si nevzpomínáš? zeptala se Sofie zaujatě.
Jaké to je spát pod stanem! vykřikla babička. Típla cigaretu, lehla si a zírala do stropu. V naší zemi, řekla pomalu, dívky neměly nikdy předtím dovoleno spát pod stanem. Změnila jsem to já a vůbec to nebylo lehké. Tolik nás to bavilo a já o tom teď už nedokážu ani mluvit.
[...]
Žádný dobře vychovaný člověk nepřistane na ostrově, který patří někomu jinému, když tam majitel zrovna není. Ale když si tam dají takovouhle ceduli, tak to samozřejmě udělá, protože to je provokace.
Jistě, řekla Sofie, která si tímto výrazně rozšířila své znalosti o životě. Přivázaly loďku ke kůli od cedule.
To, co teď děláme, řekla babička, je demonstrace. Dáváme najevo svůj nesouhlas. Rozumíš tomu?
[...]
Vzala svůj kapesní nožík a vyklopila z něj šroubovák. Visací zámek měl mosazné vruty, který šly velmi snadno odšroubovat.
To je vloupání? šeptala Sofie.
Ano, a co sis myslela? odpověděla babička. Ale samozřejmě normálně se to nikdy nedělá.
[...] S majitelem ostrůvku se nakonec nechtěně seznámily a byly pozvány na návštěvu. Pro Sofii to byla nová zkušenost - byla samotářská.
Netvař se tak strašně, šeptala babička. Tomu se říká společenský život, je potřeba se to naučit.
Malander se vrátil s lahvemi a sklenicemi a položil je na stůl. Koňak, whisky, řekl. Ale vy zřejmě dáváte přednost citronádě? Ráda si dám koňak, odpověděla babička. Jen na prst a bez vody. Díky. Sofie, co bys chtěla ty?
To druhé! pošeptala jí Sofie.
Sofie dává přednost citronádě, řekla babička a pomyslela si: Je potřeba ji naučit, jak se má chovat. Je to naše chyba, měla by se setkávat s lidmi, které nemá ráda, dřív než bude pozdě.
[...]
Občas člověk přijde na některé věci, když už je pozdě a on nemá sílu začít znova.
[...]
Obě dvě byly nemožné, nemohly se vystát, hádaly se špatným způsobem.
[...]
Bůh vám zpravidla pomůže, ale nikdy ne dřív, než se o to pokusíte sami.
[...]
I rostliny v květináči znamenají zodpovědnost, jako všechno ostatní, co má člověk ve své péči a co se nemůže samo za sebe rozhodovat.
[...]
Nejvíce mě pobavila kapitola "Žížaly a spol."
Jednoho léta Sofie zčista jasna začala mít hrůzu z drobných živočichů, čím byli menší, tím víc ji děsili. Bylo to něco úplně nového. Od té doby, co se jí poprvé podařilo polapit pavouka do krabičky od sirek, aby se s ním spřátelila, ji léty provázeli larvy, pulci, červi, brouci a ostatní podobní tvorové, kterým zajistila vše, co mohli od života očekávat. Příležitostně i svobodu.
[...]
Drobní živočichové byli všude, dokonce na ně mohla narazit v knize, na mrtvé a spláclé, neboť plazící se živočichové, živočichové pochroumaní a živočichové mrtví jsou s námi po celý život, od začátku až do konce. Babička se s ní o tom pokoušela mluvit, ale marně. Nevysvětlitelného děsu se dá zbavit těžko.
Úryvek ze Sofiiny knihy "Pojednání o žížalách, které se rozdělily": A teď se dostáváme k chytré žížale, která se natáhne a pak se přetrhne v půli. Ta možná cítí něco, jako například když vám trhají zub, prostě ji to nebolí. Když se nervy zklidní, žížala ihned pocítí, že je kratší, a najednou vedle sebe vidí druhou půlku. [...] Obě půlky se nemohou dát dohromady, protože jsou vyvedené z míry - a samozřejmě o tom vůbec neuvažují. A navíc vědí, že postupně každá z nich znova vyroste. Myslím, že se na sebe podívají, zjistí, že vypadají strašně, takže se co nejrychleji od sebe odplazí. Pak začnou přemýšlet. Cítí, že celý jejich život teď bude jiný, ale nevědí jaký, nebo spíš v čem se změní. [...] A nyní, řekla Sofie a sedla si, nyní se zadní část ptá: Z jaké strany mám růst? Mám vytvořit nový ocas, nebo novou hlavu? Mám být ta, která někoho následuje a nerozhoduje o důležitých věcech, nebo mám být ta, která ví všechno nejlíp, až do té doby, než se znovu rozdělím? [...] Nic není jisté, když hrozí, že se může kdykoliv rozpůlit. Ale ať je váš názor jakýkoliv, je potřeba přestat chytat na žížalu. [...] Pokračovaly nazítří večer pod titulkem Jiní politováníhodní živočichové. [...] Proč nezabíjíte ryby pořádně? Kočka může být unavená a plotice chutná divně, takže začne od ocasu a já začnu ječet. Křičím, když se nasolují ryby a když je voda vřelá tak, až vyskakují. Takovou rybu já nejím, to vám patří. [...] Nesnáším hraboše, ale nemám ráda, když umírají. Dělají v zemi tunely a pak tatínkovi jedí cibulky. Naučí své děti dělat tunely a jíst cibulky květin. A v noci se k sobě tulí. Nevědí, že jsou nešťastná stvoření. Myslíš, že je to správný výraz?
[...]
Pane Bože, dej, ať se něco stane, modlila se Sofie. Pane Bože všemohoucí, k smrti se nudím. Amen.
[...]
Proč tolik spěcháš? zeptala se Sofie, a babička odpověděla, že je dobré dělat věci právě tehdy, když člověk ví, že se mají udělat.
[...]
Posvítit si nemá cenu, protože člověk pak ztrácí smysl pro směr a vzdálenost a temnota je ještě blíž.