Ocelové město

Jules Verne

- Román žánru science fiction, poprvé vydaný 1879. Český překlad Václav Netušil

- Upozorňuje na nebezpečí absolutní centralizace moci v rukou jediného člověka (Herr Schultze), která vylučuje nástupnictví a pokračování podniku v případě odchodu řídící osoby, která jediná rozhoduje o všem, a bez níž není ocelový koncern schopen pokračovat. Tato kumulace pravomocí se nakonec obrátí proti samotnému ocelovému králi, který kvůli ní paradoxně zahyne.

- Román z dnešního pohledu poněkud naivně představuje kontrast mezi zlem, symbolizovaným Herr Schultzem a jeho nenávistným postojem vůči všemu neněmeckému, jenž vlastně inicioval postavení Ocelového města jako symbolu německé síly a moci a prostředku ke zničení nepřítele, a dobrem, které Verne představil v podobě Francouzského města, ve kterém panuje svobodný řád, demokratický a zodpovědný přístup k životu, důraz kladený na zdravý životní styl a přínos každého jedince pro společnost.

- Autor si v knize nejvíce cení vysoké morální úrovně člověka, schopnosti sebeobětování pro vyšší cíle a pro společnost, její rozkvět, schopnosti klidného a účelného úsudku zbaveného přílišné vášně (tyto vlastnosti se slučují v postavě Marcela Bruckmanna).

- Verne zde vyzdvihuje důležitost poznání a vzdělanosti a sám také prokazuje detailní znalost oblastí, jimiž se kniha zabývá – uvádí celou řadu přesných postupů a pojmů z oblasti těžby železné rudy, zpracování oceli, technického kreslení, výroby palných zbraní, ale i botaniky, architektury apod.

DĚJ: Zasloužilý francouzský vědec, doktor Sarrasin, náhle zdědí pohádkově neskutečné jmění 500 milionů franků po vzdálené příbuzné, šlechtičně Begumě z Gokúlu. Jeho kolegové předpokládají, že peníze použije pro vlastní prospěch, blahobyt a slávu, ale doktor Sarrasin je překvapí velmi ušlechtilým a nezištným plánem, který v něm během krátké doby uzrál a který jej naplňoval vědeckým nadšením – založit Francouzské město, oázu zdravého vzduchu, prostorných obydlí, vzdělanosti a morální krásy, ve kterém by žili lidé z celého světa, kteří jsou ochotni přispívat společnosti svými schopnostmi vědeckými či uměleckými. Nápad se setkal s nadšením.

O tomto dědictví se prostřednictvím novin dočetl také německý vědec, chemik Herr Schultze, muž akorátní, ve všem striktní a s vysokým míněním o německé rase. Vypátral také své vzdálené příbuzenství s Begumou, ačkoliv méně jednoznačné, než u doktora Sarrasina. Intrikami si vymohl přepsání poloviny Sarrasinova jmění na sebe a hodlal je použít pro změnu k uskutečnění plánu daleko hrozivějšího – k postavení konkurenčního města, Ocelového města, které přispěje ke slávě německého národa a k potupení ostatních ras, především však Francouzského města.

V další čáti knihy už jsou obě města na světě, obě na území Spojených států a ve vzdálenosti necelých 50ti km od sebe. Francouzské město do detailu plní své předsevzetí – je rájem vzdělanosti a poklidného, rozumného života. Ocelové město je světovým koncernem na výrobu oceli a neskutečně bohatne. Kolují o něm však různé zvěsti, především takové, že má ocelový král (Herr Schultze) nějaké zlé a hrozivé úmysly. Rodinný přítel Sarrasinů, Alsasan Marcel Bruckmann (spolužák mladého Oktáva Sarrasina z vysoké školy), který je vzorem zodpovědného přístupu ke společnosti a nadšeně se zajímá o všechny oblasti lidského vědění, se sám nabídne, že tomuto tajemství přijde na kloub, i kdyby mu to mělo trvat 10 let.

Vypraví se do Ocelového města, kde se nechá zaměstnat jako řadový dělník. Díky vysokému intelektu a nebývalé kreativitě však brzy vzbudí pozornost a po více než roce prací na různých pozicích v ocelárně se stává hlavním kresličem Herr Schultzeho (setkat se s ním a pracovat v jeho blízkosti v centrálním, přísně zapovězeném sektoru, bylo něco nadmíru obtížného a nestandardního). Marcel, vydávající se za Johanna Schwartze, si brzy získá důvěru samotného ocelového krále. Přes každodenní setkávání s ním se mu však nedaří odhalit jedinou podrobnost plánů Herr Schultzeho, dostává jen dílčí úkoly a ocelový král je natolik chytrý, že se s ničím zbytečně nesvěřuje. Marcel poznává, že je ve slepé uličce, a rozhodne se pro to, že svého nadřízeného vyprovokuje v hovoru. Vyjeví mu názor o potenciálu Francouzského města a jeho zářné budoucnosti, což jako produkt románské rasy není Schultze schopen připustit, dále obviní Německo z nedostatku vynalézavosti a Schultze se nakonec tak rozčílí, že se rozhodne Marcelovi ukázat své tajemství – gigantické ocelové dělo, umístěné v Býčí věži – samotném středu Ocelového města, kterým má v úmyslu zničit Francouzské město se všemi obyvateli. Po objasnění všech detailů fugování této ničící zbraně je však Marcel odsouzen k smrti, jelikož teď ví o zapovězeném. Dnem i nocí ho doprovázejí dva ruští obři Arminius a Sigimer, jako stráž. Marcel je jednou lstí uspí, zapálí domek s maketami výrobků a nakonec se ve vřavě sám nabídne, že půjde do domu zachránit – nejvzácnější model – model velkého děla. S dýchacím přístrojem, který má zdánlivě kvůli dusivému kouři, však proskočí druhou stranou, skočí do řeky a nechá se odtokem vynést ven z města. Z posledních sil se pěšky dostane do Francouzského města, kde varuje obyvatele před bezprostřední hrozbou – dělo má vystřelit už za několik hodin. Vzápětí jej ale napadne spásná myšlenka, udělá několik propočtů a zjistí, že náboj z ocelového děla bude mít takovou donosnost, že opustí atmosféru a bude kolovat na orbitě. Ve stanovený čas obyvatelé skutečně vidí těleso, přelétnoucí nad jejich městem. Marcel však nevěří tomuto jedinému pokusu Herr Schultzeho a organizuje týdny trvající přípravu k obraně města. Sangviničtí, inteligentní a sociálně smýšlející obyvatelstvo se ochotně podřizuje organizaci příprav.

Další útok však nepřichází ani po několika týdnech, navíc se rozšíří zpráva o zmizení ocelového krále, podnik je zastaven, topí se v dluzích, dělníci odcházejí a město pustne. Marcel se s Oktávem vydává za jeho hranice, aby zjistil, co se stalo. V Ocelovém městě nacházejí poslední dva přítomné – Rusy Arminia a Sigimera, kteří tvrdošíjně setrvávají na místě, čekající na další rozkazy. Marcel a Oktáv naleznou pomocí skleněné čočky ve stropě tajnou laboratoř Herr Schultzeho, kde jej uvidí mrtvého za psacím stolem – zastihla ho blesková smrt způsobená neočekávaným výbuchem granátu s CO, které hodlal použít proti Francouzskému městu. Před ním ležela listina s příkazem k okamžitému zničení města, který už nestihl vydat – Francouzské město tak bylo ušetřeno.

V závěru románu dojde ještě ke šťastné osobní události – ke sňatku Marcela se Sarrasinovou dcerou Janou, ke které Marcel už léta chová náklonnost.

Ukázka (německý časopis Naše století pojednává o Francouzském městu): Chce-li kdo získat právo bydlet ve Francouzském Městě, stačí mu nezbytné dobré doporučení, musí být schopen vykonávat nějaké užitečné nebo svobodné povolání v průmyslu, ve vědách nebo v umění a zavázat se, že bude dodržovat městské zákony. Zahálčivý život nebude trpěn.

Provokace Marcela vůči Herr Schultzemu: Marcel pronesl tato slova chladným, suchým a strohým tónem, čímž pokud možno ještě zesílil účin, jaký musilo toto nečekané rouhání vyvolat v srdci ocelového krále. Herr Schultze zůstal bez dechu, vyjevený, zdrcený. Krev mu stoupla do tváří tak prudce, že se Marcel už obával, zda nezašel příliš daleko. Když však viděl, že se jeho oběť sice div nezalkla vztekem, ale přece jen to přežila, pokračoval: „Ano, není to příjemné tvrzení, ovšem je tomu tak. Naši nepřátelé nedělají sice mnoho hluku, ale pracují. Myslíte, že se od té války ničemu nenaučili?...“ – Herr Schultze vstal tak prudce, že si zlomil dýmku. Pak upřel na Marcela ironický pohled a se sevřenými rty spíš zasykl než řekl: „Pojďte se mnou, pane! Ukážu vám, zda mně, profesoru Schultzemu, chybí vynalézavost!“