Zemři a buď
Kratičká próza shrnující hlavní myšlenky, postoje a filozofická východiska života a tvorby velikána světové literatury Johanna von Goethe. Kniha z roku 1931 obsahuje množství citací Goetheho v originálu (němčině) i v překladu, a rovněž mnoho odkazů na pramenné zdroje.
Autor poukazuje zejména na Goetheho nezměrnou úctu k Přírodě, již následuje v celé své tvorbě a ztotožňuje s naprostou, absolutní Pravdou. Příroda a Pravda jsou pojítkem celého jeho rozporuplného života.
„Příroda a umění jsou příliš velké, než aby měly cíl; nemají ho zapotřebí, neboť všechno souvisí, a toto sepjetí, to je život.“
...
„Nikdy nebylo mou ctižádostí vymysliti věc sám od začátku do konce (nebo spíše: skládat ji ze stínů); vždycky jsem považoval svět za geniálnější svého génia.“
...
„Die Hauptsache ist, dass mann lerne sich selbst zu beherrschen.“
...
„Jděte vždycky do krajnosti!“ ...Je jako kráter plný lávy. Tlak, nejenom proti stěnám světa, ale v něm samém, tlak protikladných vášní, přílišnost jeho povahy, ta složitá přílišnost je jemu samému mukou.
...
„Poddávati se tomu, co nám je přirozeno, naší Eigenheit, vede nás nejjistěji k zkáze... Tak se mi stávalo, když jsem byl mlád; byl jsem bohat a nezávislý, mohl jsem spíše než kdokoli jiný dělat, co jsem chtěl. A nikdo neví lépe než já, kde a jak mi to uškodilo, a teď, kdybych se neomezoval, jak to činím, bylo by to ještě horší.“
...
„Svět není udělán z kaše a marmelády...Jsou kousky, které není snadné rozžvýkat, musíme je strávit, nebo se udusíme.“
...
„S odvahou se člověk obejde bez lidí i bez bohů! ... Pohled na pohodlný a elegantní nábytek mi rozptyluje myšlenky a noří mě do stavu příjemné trpnosti. Nemluvíc o těch, kteří jsou na to zvyklí od mládí, nádherné pokoje a elegantní nábytek jsou pro lidi, kteří nemají myšlenek a nejsou schopni je míti.“
V umělosti a složitosti Evropanova života vidí odsouzení naší civilizace. ...
Je básník a publicista, státník, divadelník, dvořan, vědec, kancléř, vychovatel, miluje, tvoří, jedná, je muž mezi muži, a je moudrý.
„Člověk dosáhne jistoty o vlastním bytí, uznávaje bytí mimo sebe jako s sebou stejné a řízené týmiž zákony. ...Člověk poznává sebe sama jen potud, pokud poznává svět...“
Skoro každé dílo klade problém zápasu, přitahování a odpuzování mezi dvěma póly: člověk a lidé, hluboká duše, tvůrčí duše a duše milostné, aktivní, spojené se společenským tělem: Tasso, Faust, Wilhelm Meister, Prometheus a Epimetheus. Skoro každé dílo je neseno tragickým úsilím o harmonii, která skoro nikdy nezazní akordem, láme se a skončí v krásné a kruté dissonanci přechodu.
... Ale zde je právě štěstí a dobro: ne hotová harmonie, ale harmonie, která se zrodí, ne závěrečný akord (není ho vůbec, ale cesta dissonancí, které spějí k svému dokonalému, vzdálenému, snad nedostupnému vyrovnání.
„Božskost není v tom, co bylo uskutečněno, ale v tom, co bude, v tom, co se mění. ... Příroda neustále tvoří nové formy; to, co jest, ještě nikdy nebylo; to, co bylo, se nevrací...“
Všechny podoby Goethe jsou poslušny jediného mravního zákona: Pravdy.
„Není odpočinku, leč pro člověka, který padne.
...
Nazvali mě přítelem ustáleného pořádku. Je to velmi dvojsmyslný titul, bez něhož bych se mohl dobře obejíti. Kdyby byl ustálený pořádek naprosto výtečný, spravedlivý a dobrý, jistě bych proti tomu nic neměl; ale protože vedle množství dobrých věcí obsahuje mnoho špatného, nespravedlivého a neúplného, býti přítelem ustáleného pořádku není nejčastěji o nic lepší, než být přítelem zastaralého a špatného.“
„Dávám přednost škodlivé pravdě před užitečným omylem: pravda hojí bolest, kterou snad sama způsobila. Škodlivá pravda je užitečná, protože nemůže škodit leč na chvíli a protože pak vede k jiným pravdám, které budou stále užitečnější; užitečný omyl je škodlivý, protože může být dobrý jen na chvíli a protože svádí k jiným omylům, které budou stále škodlivější.“
„První a poslední věc, která se žádá od génia, je láska k pravdě.“